19.3.2024 | Svátek má Josef






LITERATURA+FILM: Napřesrok promluví Spielbergův Cocky!

27.12.2009 0:05

"Nejde jen o postavy na synových kresbách. Všechny vertikály jsou přehnaný! Vypadá to, jako by se na ně díval někdo, kdo je zvyklej na jiný proporce – na povšechnější pohled zezdola..."

(Následující článek obsahuje i vyzrazení dvou překvapivých momentů a zvratů v knize.)

1.

Když si vybavíte film E. T., jak jsme říkali na vojně i jednomu veliteli, možná se naprosto nepodivíte, že se Steven Spielberg posléze dopracoval i k adaptaci předposledního Wyndhamova (1903-69) románu Chocky (1968, česky až IRIS 1992).

Ten románek (není příliš obsáhlý) sice existuje už i jako devítihodinový britský televizní seriál (1984, českou televizí byl uveden ještě za socialismu v rámci relace VEGA), ale nejde pochybovat, že "Mistr SS" minimalistickou předlohu ještě zdárně umocní.

Jen věřím.., že nikoli přesmoc bombasticky, když už – a to nepochybujme – slzopudně.

2.

Ta předloha má okolo 120 stran a svým způsobem je totiž minimalistická. Tam, kde by jiný autor vytěžil z příběhu šoky, efekty, převraty a zlomy, akci, tam pracuje John Wyndham jako na lékárnických vahách předjímajících Iru Levina.

Ano, a právě Levinově neskutečně mistrnému přístupu se - tehdy pětašedesátiletý - John Wyndham přiblížil. Vůbec bych se přitom nedivil, kdyby Rosemary má děťátko (1967) při psaní Chockyho dobře znal, a hororová nit, která se začala od Levina odvíjet až k Blattyho Vymítači ďábla (ta šokující kniha právě česky znovu vychází) i dál... je dostatečně známá, nicméně...

Nicméně Brit John Wyndham odbočil a spolu s daleko jemnější nití šel do hájenství ryzí science fiction a všimněme si: i když víckrát mluví o posedlosti, ani jednou nenadhodí slovo ďábel, a to navzdory tomu, že to na ďábla zmocňujícího se dvanáctiletého vypravěčova syna Matthewa, zprvu vypadá. (Je však také pravda, že je v knize užito sousloví potulný démon.)

Ne. Wyndham ve svém předposledním románu (tedy když počítám i posmrtně vydanou Pavučinu, 1979) zapracoval spíš jako exaktní vědec a do skvělého vypravování opět imputoval typickou anglickost. Píše, jako by psal H. G. Wells, je Wellsovým regulérním nástupcem a výsledný svět na papíře je víc než odleskem reality, do které pouze stopově proniká nenormálno. Všimněme si přitom, jak autor důrazně odlišil Matthewova "imaginárního" přítele Chockyho od všech případů skutečně imaginárních dětských přátel, které v knize zastupuje Piff alias dočasný, neviditelný kamarád Matthewovy sestřičky.

Román Chocky je perla, která se už nevídá, řekl bych, a lze jistě z hlediska dnešní zběsilé doby namítnout, že jde pouze o rozvedenou povídku, ale právě v rozvedení nacházím kvality, bez kterých by šlo jen o nápad. Ale ne, i povídka by to byla vynikající.

Tak či tak nám je v něm úplně nenásilně předložena řada myšlenek i jedno jediné ústřední a místo, v kterém Chocky naučí neplavce Matthewa plavat, aby jeho prostřednictvím současně i zachránila jeho mladší sestřičku.

Ještě překvapivější než tato epizoda, mi však připadá jistý finální odklon románu až takřka do špionážních sfér a v tomhle smyslu Wyndham možná i navzdory románovosti nevyužil veškerý potenciál materiálu, což lze při pečlivé propracovanosti všech detailů označit až za škodu, a jistě, lze polemizovat, nakolik si JW ulehčil práci a co mohlo ještě být dál, kdyby se rozhodl sepsat ne 120, ale 240 stránek, ale osobně se domnívám, že mu tato britská uměřenost sluší a že americký(?) a Spielbergův scenárista už si koneckonců stejně přidá či přidal své.

Uvidíme!

3.

Jako dost překvapivou v knize dále vnímám i figuru Sira Williama Thorbea. Vyskytuje se (asi záměrně popsána jen mlhavě) na fakticky tomtéž místě, kde se v Draculovi nalézá Abraham Van Helsing (a vzpomeňte radši, jak ho hrál Sir Anthony Hopkins, než ten mlaďoch...) a v Exorcistovi titulní exorcista. Role Thorbeho figury však je oproti tomu záporná, vcelku vzato, a tento vzdělaný muž fakticky zneužije důvěru vloženou v něj Matthewovým otcem, když tatínka na jedné straně uchlácholí a věc i dítě "předá" na druhé straně kanceláře... Komu vlastně? Tajným službám?

4.

Nu, kvality románu Chocky jsou jinde, než tam, kde si čtenáři později našli kvality ve Vymítači ďábla, nicméně obě knihy poutají podobně pozvolným stupňováním a rozkrýváním záhady, čímž celek připomíná i detektivku a na straně 77 ostatně Matthewův otec cituje i slavné Holmesovo "Když vyloučíte všechno nemožné, to, co zbude, jakkoli je to nepravděpodobné, musí být pravda".

Velikou devizou, která toto dílo opět i umísťuje vedle "Rosemary", je pak i dvojí možnost vysvětlení všeho nám předkládaného, a to jak přirozená, tak nadpřirozená (či vědeckofantastická). Pravda, John Wynham by nebyl Wyndhamem, aby nakonec nedal jednoznačně za pravdu sci-fi vysvětlení, zatímco Levina lze pochopit i jako realistický příběh o chorobných pocitech, nelze ovšem nevidět, že větší část Wyndhamovy knihy odezírá ze skutečného života dětí, zřejmě autorových, a že to, co Wyndham připisuje vlivu a myšlenkám Chockyho, je mnohdy jen "obyčejný" vývoj dětského myšlení. A hle (a cituji nyní překlad PhDr. Jana Starého):

"Tati, a proč se ta kráva zastaví?"

Zprvu mi připadalo, jako by se mě zeptal, proč má člověk dvě hlavy, ale i během své otázky Matthew dál s velkým zaujetím krávu pozoroval. Zdálo se, že jeho pohled uvádí zvíře do rozpaků. Začalo klátit hlavou ze strany na stranu a nespouštělo skelný pohled z Matthewova obličeje. Rozhodl jsem se, že si tu otázku nechám pořádně vysvětlit.

"Jak to myslíš?" vyzvídal jsem. "Jak že se zastaví?"

"No, že nejdřív kousek popojde stranou, ale pak jako by nebyla schopná jít dál. Nechápu proč nejde..."

Pořád mi to nebylo jasné. "Jak to myslíš, že popojde stranou? Kam stranou?"

"Když starej Albert přijde k brance do ohrady, krávy pochopí, že je čas dojení. Každá ví, do kterých stání ve stáji má zajít, a všem je jasný, že tam mají zůstat až do konce dojení. Když jsou pak všechny podojený a Albert znovu otevře branku, chápou, že mají jít zpátky na pastvu. Ale tam se prostě zastaví. Nechápu. Proč?"

Začínalo mi to být jasné: "Myslíš jako, že v tu chvíli přestanou rozumět?" zkusil jsem to.

"Přesně tak," souhlasil Matthew. "Chápeš, oni tu ty krávy nechtěj zůstat, protože kdyby narazily na mezeru v živým plotě, utečou. Tak proč, když chtějí pryč, si samy prostě neotevřou branku a neodejdou tudy? Šlo by to úplně jednoduše."

"Nevědí přece – nevědí, jak ji otevřít."

"No, a to je právě to, tati. Proč si ji neumějí otevřít? Viděly nejmíň stokrát, jak to Albert dělá – pokaždý, když je jde dojit. Mají dost rozumu, aby věděly, do kterého boxu mají zajít, proč si teda nedokážou zapamatovat, jak Albert otevírá branku? Přece když můžou pochopit některý věci, proč nechápou něco tak jednoduchého jako je tohle? Jak je to v tý jejich hlavě zařízený, že se prostě zarazí a dál už nepřemejšlej?"

Zavedlo nás to k otázce omezené inteligence, což byl pojem, který mu zamotal hlavu úplně. Byl schopen pochopit, že někdo nemá vůbec žádný rozum. Prostě ho nemá. Ale jestliže ho jednou má, jak může být omezený? Přece když vytrvale a opakovaně bude používat třeba i jen malý rozum, bude mu to trvat sice dlouho, ale nakonec se musí dopracovat k nějaké odpovědi. Jak vůbec může mít rozum něco jako hranice?

5.

Chocky je skutečně "jen" rozvedenou povídkou, a to další z řady skvělých Wyndhamových, a má jen tucet kapitol, ale rozvedeny jsou geniálně a máloco vám připadá nadbytečné. Chvíle, kdy otec odhalí, že syn začal sám od sebe využívat pro psaní cifer dvojkovou soustavu, náleží k nezapomenutelným, a zrovna tak Chockyho-Matthewova úvaha o zbytečné složitosti dvou rodičů místo jediného (str. 40). Fascinující a také zcela wellsovský je i motiv Mattheových pavoučích kreseb "jako by přes brýle" (a viz motto tohoto článku), kterým se dílo přimyká hororu. Konečně bych rád připomněl i vtipně dějové zapojení knížky Lewise Mumforda Život ve městě, z které Chocky "skrz chlapce" nasával informace (ale nejen z ní). Vtip však Wyndhamově knize nechybí v celé šíři a zvlášť zábavné jsou sestřiny stálé hlášky na téma, jak by se "v podobné situaci" zachoval poník Zlatohlávek z jejích oblíbených knížek (skutečně existujících?).

Zde si ovšem můžeme všimnout i něčeho méně možná milého: vypravěč, ne-li sám autor nahlíží na dceru na rozdíl od syna se značným despektem a až příšerně ji přenechává jen matce. Je to tak v pořádku? O ženách obecně pak mluví jako o čemsi, co nechápe, ale na druhé, to je taky třeba přiznat, je tu vidět i krásně rodinný, byť typicky britsky izolovaný život - a všimněte si odstupu hrdiny od zaměstnání či pojetí víkendů.

Soužití obou Matthewových rodičů je ostatně až dojemně vzorové, láskyplné a něžné, a třebaže byla tato kniha podle všeho už zamýšlena i jako hodně "pro děti", všimněme si na jednom místě i přesně zachyceného, i když opět britsky kamuflovaného erotického pnutí... Tato stálá britskost navíc tlumí i slzopusnost, které bychom se určitě dočkali při zpracování tématu jiným autorem, a zdařile celek vzdálí až na sto honů od kýče. Wyndham nám pak předvádí, co se by se DOST MOŽNÁ mohlo stát ("něco je ale jinak") a co se může stát znova, kdekoli. Už teď jsem moc zvědavý, nakolik Spielberg poklidnou románku hladinu udrží ve filmu a jak se popasuje s tím, že Chockyho na rozdíl od "Ítýho" nikdy nespatříme.

Viditelný Chucky alias panenkovský hrdina-vrah z hororové filmové tetralogie Dětská hra (1988, 1990, 1991, 1996), remaku jejíhož prvního dílu se rovněž dočkáme napřesrok(!), totiž představuje entitu úplně jiného kalibru a soudku, i když dost možná Chockym původně inspirovanou...

Ivo Fencl










Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více... 

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...