O knize Ondřeje Neffa Jules Verne a jeho svět

MOBILIS IN MOBILI, Pohyblivý v pohyblivém, označil kapitán Nemo svou bájnou ponorku Nautilus, ale taky nová verze Neffovy monografie Podivuhodný svět Julese Verna (poprvé 1979, znovu 2005) je dějem nabitou poctou ČINORODÉHO autora jeho činorodému francouzskému kolegovi.

Ondřej Neff, pravda, prý sice nehodlá produkovat biografie osobností, tohle však byla bezpochyby "srdeční záležitost". Verne je jeho osud. A přece není mapování života francouzského fantasty zase tak úplnou výjimkou v rozsáhlém Neffově díle.

Jistě ne. Dvakrát už přece Ondřej Neff vydal i podrobně komentované vzpomínky svého otce Vladimíra Neffa (1987 a 1995) Večery u krbu a dále vytvořil i čtení o Jacku Londonovi, které ovšem zatím vyšlo jenom "na pokračování" a jako součást Londonových vybraných spisů (1987-90). Jo, a ještě něco! Neff přece taky kdysi zaujatě rozepsal román o českém Vernově ilustrátorovi Zdeňku Burianovi. A Aston je i dobrým novinářem, řekl bych, ale když došlo při sběru materiálu i na intimní fakta ze života Burianových rodičů (víte, že Burian byl vlastně synem cestovatele Vráze?), skoro cudně pero odložil (a až dnes doplňuje k Burianovým kvašům "nové" verneovky).

Tak to bylo, a zrovna tak proto nečekejte v knize Jules Verne a jeho svět žádný katalog Vernových milenek a já v tomto směru odkazuji spíš na Lottmanovu publikaci Jules Verne (česky 1998). Ondřej Neff se podle své zásady nerýpal v soukromí, o to svědomitěji ale piluje a doplňuje obraz literáta „nelondonovského typu“, jehož soukromý život uplynul skoro beze vzruchů, tedy na jeden atentát spáchaný rodinným příslušníkem.

Mladofrontovní Jules Verne a jeho svět je úžasná publikace. Je, a šlo by jí vytýkat leda titěrnosti. Jaké?

Druhé vydání, které držím v rukou, je kupř. oproti tomu prvnímu ochuzeno o mapy Podivuhodných cest, které se, jak si možná vzpomínáte, skvěly dík panu Vraštilovi na předsádkách. Originály se... ale jaksi ztratily.

Z nového vydání taky zmizela část závěrečné Vernovy bibliografie, kterou však si, uznáte, snadno najdeme i jinde. Ve zbytku téže bibliografie je ovšem i pár mezer. Tak třeba není zohledněna knížka Doktor Ox a spol. (Mustang, Plzeň 1995) a taky o Vernově fantastické povídce v "Oxovi" vydané Opičí generál (vyšla i roku 2003 ve svazku nakl. Návrat Drama v Mexiku) se dovíme jen to, že byla česky uveřejněna již v časopise Pionýr číslo 4 v roce 1965 (a nic víc). Ano, ano, podobné výtky jsou ale spíš výtkami brouka pachtivce, poněvadž... Co vše naopak v tomto druhém vydání přibylo!

Tak hlavně působivé, barevné reprodukce verneovských obálek a dále i detailní obrázky Ladislava Badalce, které vzorně poslouchají Vernův text, což o původních ilustrátorech věru pokaždé říkat nešlo. Hlavně však je tu celá nová třetí část, která se jmenuje Encyklopedie a která vzorně navázala na nově rozšířené části Život a Dílo. A pozor, neshrnuje jen vernovské vynálezy, i když to Ondřej Neff skromně deklaruje, ale je to slovník daleko širší a informuje o vůbec všech fantaskních prvcích Podivuhodných cest, takže tu nenajdete jen vynálezy včetně toho "zkázy", ale i Vernem „vynalezené“ zeměpisné lokality!

Které? Lincolnův ostrov! Arabský tunel pod Suezskou šíjí, kterým Nautilus vícekrát proplouval ještě před prokopáním průplavu! Imaginární oceánský průliv Antarktidou - převzatý ovšem od Edgara Allana Poea... Nu, a taky zcela fiktivní vulkány, mezi které rozhodně náleží i Hatterasova hora na severním pólu, Zlatá sopka i ještě další sopka šklebící se ovšem až na odvrácené straně Měsíce (kde ji pak samozřejmě nenašli).

V Encyklopedii ale navíc navštívíme i kometu Gallia známou dnes i ze Zemanova filmu Na kometě, přeplujeme podzemní Liddenbrockovo moře (Cesta do středu Země) a docela regulérním heslem "Vernových vynálezů! je dokonce Atlantida, protože právě tenhle ponořený kontinent kapitán Nemo navštěvoval. A tak trošku i raboval.

Sporným heslem se ovšem jeví zařazení reálné sopky Great Eyry do tohoto seznamu, vždyť je tu jen proto, že zde Robur Dobyvatel na krátký čas rozbil tábor a dílnu. A ještě spornějším je pak v seznamu reálné floridské město Tampa, Vernem, pravda, překřtěné na Moon-City - v románu Do Měsíce.

U písmene „A“ naopak postrádám imaginární ostrov Antekirta z pětidílné verneovky Matyáš Sandorf, ale což, nechybí přece skvělá hesla o fiktivních politických událostech, jakou bylo třeba Sandorfovo protirakouské spiknutí, a nechybí ani datum imaginárního povstání Tatarů z Carova kurýra, i když, to vlastně chybí. Tečky ale ne. On totiž Verne to datum ve své knize vytečkoval. A pozor, Ondřej Neff jej ze souvislostí v románu i vcelku zdařile vypočítal!

Encyklopedie "vynálezů" dále však nepohrdá ani záznamy o únosech lidí ptáky (a nejde pouze o nejznámější případ syna kapitána Granta!) a baví mě třeba pasáží o silákovi pálícím holýma rukama z kanónu na rameno vyzvednutém jako flintička. A co teprve extrémní sporty, vážení přátelé televizní kopané?! Nadchne dálkový rekord balónu uneseného vichřicí z válečného Richmondu (Tajuplný ostrov) a zarazí trasa lodě Poutník, která se místo do Ameriky nakonec strefila až do Angoly (Patnáctiletý kapitán) v Africe. Podchyceny jsou však dokonce i fyziologické jevy. Lidé „rozsvícení“ bouřkou (Zemí šelem), například. Dále portrét uchovaný i po smrti na sítnici (Bratři Kipové), opilcovo samovznícení, které prý Ondřeji Neffovi bývalo v dětství zlým snem, a konečně „kyslíkové opojení“ (Dr. Ox). Tím opojením však už zvoníme u dalšího oddělení.

Je to oddělení „učencových žertů“ (Neffův termín) a hrdě sem náleží i mišmašit, který má vychýlit osu zemskou, anebo xirdalium, látka přitahující k Zemi zlatý meteor, anebo rovnou celý parník schopný skoro jako v bondovce zdařile imitovat ztroskotání svým ponořením se pod hladinu Tichého oceánu (Škola robinsonů). Ale efektní scénu, kdy širý oceán naráz zamrzne od obzoru až k obzoru a jen po rozčeření kamínkem odhozeným malou holčičkou (Na kometě) přičtěme spíš k Vernovým omylům než žertům a ostatně i znalý Ondřej nás malinko tahá za nos, protože... Copak se ve Zmatek nad zmatek opravdu „poprvé“ vyskytuje odpočítávání ve stylu 5-4-3-2-1..? Neřekl bych, ale uznávám, je pravda, že se tomu v knize užitý test hodně blíží.

Diskutabilní je ovšem ospravedlnění "nezbytné" přítomnosti hesla o krakaticích, tedy těch Vernových. „S osmi metry byly podměrečné, ale divokostí převýšily normál. A tak je považujme za fantastická zvířata.“

Jules ovšem, jak víme, zachytil i četné další potvory hodné kryptozoologova zájmu. Mluvící opice (Ves ve vzduchu), škebli zévu obrovskou s perlou v srdci, perlou o velikosti kokosového ořechu a dále i obřího mořského hada (Záhadné dobrodružství velrybářské lodi). A technické vynálezy? Taky jsou tu, aby ne, ty už samozřejmě nacházíme jako hlavní chuťovku. A nákresy dvou z nich (Roburův Albatros a Nemův Nautilus) dokonce úspěšně nahrazují ony mapy ztracené z předsádek. A kdo vlastně byl nejsvébytnějším Vernovým vynálezcem? Nepochybně doktor Clawbonny z Dobrodružství kapitána Hatterase. Střílel zvěř zmrzlou rtutí a oheň si v klidu rozdělal čočkou vyhlazenou z ledu.

„Jak málo ale vynálezů sloužilo jen zábavě!“ všímá si autor i podstatné odlišnosti šrafovaného a našeho současného světa. A Vernovi hrdinové sice rádi žili a rádi se bavili, ale „zejména tím, že něco činorodého podnikali.“ I Neffovu napodruhé vylepšenou knížku vnímám jako akt značné činorodosti a autora za ni jistě měli před těmi čtyřmi lety ocenit minimálně plaketou Zakladatel české vernologie. Jím je totiž už dávno, už od prvního vydání svého díla (s chybným datem 1978), protože... Protože kdo jiný už tenkrát holdoval statistice a pilně sčítal tonáže Vernem potopených lodí?

Na druhé straně však není snad třeba být nějakým hnidopišským vernologem, abychom se nad třiašedesáti (plus minus) romány Podivuhodných cest s Ondřejem Neffem i pousmívali. A ne snad? Je proč. Vždyť i odvážní hrdinové románu Se Země na Měsíc si do obytného náboje bezelstně natahali celých 225 litrů kořalky, tj. celý litr na osobu a den! I když ale plují následkem toho kosmem chvílemi notně opojeni, proti čemuž absolutně nic nenamítám, Neffův i Vernův svět zůstává prostorem myslí úplně čistých a činorodých.

Původní verze článku vyšla v literárním časopise Tvar