Před jedenácti lety vznikla kniha inspirovaná Neffovou Tmou. Napsal ji Jan Kovanic jako svoji románovou prvotinu a... Ale o tom už sám autor románu, který vám na Sardenu tento rok nabídneme na pokračování.

Toto není povídání o zítřejším zatmění Slunce. Pokud máte zájem o ně, musíte se podívat na linky nabízené na hlavní stránce. Zatímco toto čtete, nacházím se na území totality v Rakousku, své zážitky snad popíšu později. Zde budu psát o jiné tmě, o zatmění mysli, které následovalo po celosvětovém výpadku elektřiny. Totiž v mé první knížce.

Jak možná víte, byl jsem jedním z beta-testerů famózního románu Tma Ondřeje Neffa. Tma se odehrává v paralelním vesmíru, kde přestane fungovat elektřina, ale který je jinak až nepříjemně podobný tomu našemu. Astonovi jsem postupně odeslal asi 50 kB kritických připomínek, pozměňovacích návrhů a štěpných nápadů. Asi polovina jich byla dána mým astronomickým koníčkem, další půle pak mou elektrotechnickou profesí. Jest mým džobem, aby při jakékoli situaci dostávala telefonní technologie svou elektrickou výživu.

Při představě, jak by nepředstavitelná Elektrická smrt zatočila se všemi těmi důmyslnými zařízeními i vztahy mezi lidmi, mne napadly spousty etud, které pomalu mohutněly, až daly vznik samostatné patnáctistránkové povídce, jež se paralelně s dějem Tmy rozehrávala na pravém břehu Vltavy ve fiktivním Telekomu. Ondřej mi doporučil, abych onu povídku, která parazitovala na jeho románu, rozvedl v samostatný text a dovolil mi užít svého nápadu. Tak vznikla devadesátistránková novela, o které se zmiňuje v doslovu ve své knize, že se "těší, až ji bude držet vytištěnou v ruce". Řekl mi ovšem, že by bylo lepší, kdybych takových sto stran ještě dopsal, aby to vydalo na knihu.

Najednou je to prý krátké! A přitom jsem pilně psal celý loňský říjen a kus listopadu... Toto mé celistvé dílo zkouknul později recenzent vydavatelství Grada Josef Pecinovský. Docela se mu líbilo, vytkl mi několik začátečnických chyb a navrhl strukturální úpravy. Kdyby to prý mělo minimálně sto osmdesát stran, doporučil by k vydání. Ve stejné době, to jest v letošním květnu, jsem v literární vinárně sci-fi knihkupectví Krakatit v pražské Jungmannově ulici během jedné z pravidelných čtvrtečních sedánek předal výtisk už asi páté verze svého textu Psímu kolegovi Františku Mrožovi-Novotnému. Mrož shlédnul a pravil, že by to chtělo tu a tamto pozměnit, a hlavně dopsat asi na dvěstě stran...

Když mi totéž nezávisle na sobě řeklo tré nositelů scifistické ceny Mlok, nezbylo mi, než uložit zadek před počítač a doklepat. Během června jsem dotvořil a sdělil vydavateli, že už požadované pemzum mám. V červenci jsem ještě dopisoval drobnosti, brousil a leštil. Na konci července předal a podepsal smlouvu. Možná už v září, možná až v listopadu, vyjde moje první knížka.

Bude se jmenovat "Blackout". Tento výraz jsem slyšel poprvé použít při souvislosti s kosmickými lety, kde označuje ztrátu spojení. Obecně značí "výpadek elektrického proudu". Též se používá ve významu "ztráta vědomí". Také značí zákaz poskytovat informace, uzavření informačních toků. To vše se ve světě, kde nefunguje elektřina, stalo.

Ve Tmě se toho stalo hodně, ne ve všem jsem s Ondřejem souhlasil. Blackout je také místy polemika s jeho románem. Také zde jedna z hrdinek odjede s partou kamarádů na venkov k příbuzným, ale nikdo ji neznásilní, jenom ji čeká tvrdá venkovská dřina. V Blackoutu se vlastně vůbec neznásilňuje. Jenže! Idyla se zdaleka nekoná. Ale já za to opravdu nemohu, neměl jsem žádné kruťárny v úmyslu.

Jenom jsem domýšlel, co by se asi stalo, kdyby se rozpadly veškeré energetické sítě. A dopravní infrastuktura. A telekomunikace. A tím pádem i struktura společenského zřízení. Už cítíte tu hrůzu? Zpočátku spolupráce a empatie. Ale později, u někoho však hned, starost o vlastní přežití. První vytlučené výlohy, první zbití lidé. Pak zabití. Pak umučení.

Silné osobnosti, které se protlačí do popředí pro dobro všech. Pak pro to dobro, tedy udržení svého vedení, musejí zabíjet. Pak střet silných osobností a jejich kmenů.

Scénku, kde šikulkové v montérkách rozmontovávají opuštěná auta jsem si nevymyslel, tu jsem viděl v září 1989, když východoněmečtí turisté odstavovali své Trabanty dole v Seminářské zahradě a přes plot lezli na pozemek západoněmeckého velvyslanectví. A přičinliví čížci již se šroubováčky přiklekali k ještě teplým wagenům... Nakupovací horečku v krámech jsem zažil v srpnu 1968. Tanky na Václaváku nejsou jen smyšlenka. Současné násilí na Balkáně je bohužel také realita, stejně jako tátovy vzpomínky na září roku 1938 v Liberci. Hromadné hroby pro oběti pouličních bojů hloubili v pražských parcích naši předci v květnu 1945, naši současníci pak v Sarajevu. Ohryzané lidské mrtvoly jsou skutečností hladomoru na sovětské Ukrajině, ale v "paralelních" Čechách? Třeba je jen lišky pojedly...

Co by se stalo, kdyby za totálního blackoutu státní správy vojenští policisté, kteří by se starali o pořádek na polích kolem Tábora, byli zastřeleni pytláky v kukuřici? Myslíte, že by vrahy nemohli noví táborští hejtmani nechat potupně upálit, jako kdysi Žižka Adamity? A myslíte si, že by se na tuto podívanou nesešlo 40.000 lidí?

Ale v knize se oslavuje i lidský důmysl, který zprovozní všechny staré vynálezy. Vyjedou parní lokomotivy, vyplují plachetnice, vzlétnou balóny, rozzáří se petrolejky laterny magiky. Objeví se schopní organizátoři výměnného obchodu. Nejdůležitějším oborem se stane zemědělství. V nejhorších dobách se rozezní koncertní sály. Lidé si budou pomáhat. Jak kde...

Že jsem se donutil napsat celou knížku, to považuji za vítězství ducha nad hmotou. Ale nezbylo mi nic jiného. Myšlenka Neffovy Tmy mně nedala spát, dokud jsem k ní nenapsal své připomínky. Z nich se vyloupli první hrdinové, fiktivní rodina Rezkova, kterou jsem pak nemohl nechat na pospas Elektrické smrti. O prvotní novele se zmínil Ondřej v doslovu Tmy, nemohl jsem ji nechat ležet ladem, když tři Mloci řekli, že si zaslouží dopracování. Už asi od února o té knížce vyprávím na pravidelných čtvrtcích v Krakatitu, musel jsem ji dopsat. Byla zmíněna na letošním pražském knižním veletrhu, to měla pořád jen asi 100 stran, ale už restrukturalizovaných, pravda. Po definitivním dopsání prvního dílu ze třech ji schválila redakční rada. Poslední úpravu jsem dělal chvíli po půlnoci 30. července, kdy jsem text nesl k podepsání smlouvy.

V Blackoutu jsem použil spoustu skutečných scének ze života svého, příbuzných, známých i zcela neznámých lidí. Situace, které jsem zažil i o kterých jsem slyšel. Jen jsem je trošku pozměnil, rozestříhal, znovu poslepoval. Dnes mi připadá, jako by tahle knížka tady byla už dávno. Tma Ondřeje Neffa mne vyprovokovala, abych ji už jen napsal. To jsem sám žádostiv, jestli se také prodá :-).

10. srpna 1999