18.9.2019 | Svátek má Kryštof






LIDÉ: Zemřel Stanisław Lem

28.3.2006 3:00

Bez touhy žít vše znova,
spíš v tiché pokoře,
za to chcem poděkovat
těm bohům nahoře:
že nic tu není věčně,
nic smrti neuteče
a každá řeka vleče
své vlny do moře.

(poslední odstavec Swinbrunovy básně, uvedeno v knize Pánův hlas)

Stanisław Lem 1Datem narození přísluší do osudného "ročníku jednadvacet". Pochází ze Lvova, kde prožil dětství a mládí a kde studoval medicínu. Studium přerušila válka, takže mohl promovat až v roce 1948, ale už v Krakově, kde prožil velkou část svého tvůrčího života. Psát začal už za války, ale soustavně psal až od roku 1949. Z jeho rozsáhlého díla se některé knihy vymykají - jsou to například Czas nieutracony (Nepromarněný čas, 1955) a Vysoký zámek (Wysoki zamek, 1966). Nicméně ani Lemovy vědeckofantastické romány, povídky a dramatické útvary nelze posuzovat paušálně, tím spíš že se k nim úzce přimykají spisy filozoficko-esejistické.

Nejpřehlednější je první desetiletí Lemovy tvorby. Postupně vyšli Astronauti (Astronauci, 1951; čes. 1956), K mrakům Magellanovým (Oblok Magelana, 1955; čes. 1958), Planeta Eden (Eden, 1959; čes. 1960) a Návrat domů z hvězd (Powrót z gwiazd, 1961; čes. 1962). Ale už tehdy připravoval svým čtenářům překvapení. Zatímco Astronauti, K mrakům Magellanovým a Návrat z hvězd jsou tradičně vyprávěné a poněkud tezovité příběhy, Planeta Eden je už náročnější čtení; pamatuji se na překvapení, které jsem zažil, když jsem kvůli tomuto románu začal odebírat Technický magazín, kde v letech 1959-1960 vycházel na pokračování, v naději, že mi poskytne podobné čtivo jako první dvě Lemovy SF. Rozdíl mezi Astronauty a Planetou Eden je zásadní, ačkoli základní motiv je obdobný. V obou případech jde totiž o návštěvu pozemšťanů na planetě, zničené tamní vyspělou civilizací.

Stanisław Lem 2V Astronautech je touto planetou Venuše, která se chystala dobýt Zemi, ale dřív než k útoku došlo, zahynula v "občanské" atomové válce. Byl to tedy technicky anticipační román, varovná vize, reagující na napjatou politickou atmosféru přelomu čtyřicátých a padesátých let. Fiktivní planetu eden však nepotkalo nic tak přímočaře srozumitelného, jako je atomová válka: Tamní kultura prodělala zásadní eugenické a mocensko-společenské přeměny, které vedly k jakési patové blokádě společenského vývoje. Společnost se rozpadla na malé skupiny, které se vzájemně drží v šachu, ne však v běžném smyslu. "Představ si dva lidi, jeden má zápalky a druhý krabičku," říká Lem ústy svého hrdiny. "Mohou se nenávidět, ale oheň rozškrtnou jedině společně." Jde o důsledné zneužití informatiky. Proto zde neexistuje osvobozenecké hnutí: aby mohla vzniknout organizace, musí napřed existovat prostředky dorozumění. SF příběh, opírající se o teorii informace - to byla v roce 1959 doslova světová novinka. Pro další Lemův vývoj mělo zásadní význam řešení závěru; co udělají pozemšťané, když se přesvědčí, jak to na planetě Eden chodí? Zachovají se tak, jak to o několik let později rozhodne Jefremov v Hodině býka, zůstanou na planetě jako jádro osvobozeneckého hnutí? Nikoli. Odejdou, aniž se pokusí tragédii edenu nějak "řešit". zde Lem navázal jednu z vývojových nitek, kterou protáhne celým svým dílem. Chápe společnost, kulturu, civilizaci biologicky v tom nejširším slova smyslu a je přesvědčen, že vměšování rovná se ničení. Mimořádně skeptický je i vůči možnosti dorozumění mezi planetárními kulturami - rozhovory pozemšťanů s edenským "dvojčátkem" jsou v tomto smyslu v jeho díle ojedinělé.

Stanisław Lem 3Souběžně s těmito "kosmickými" SF však Lem rozvíjel další stránku své složité tvůrčí osobnosti. V roce 1957 vydal Hvězdné deníky (Dzienniki gwiazdowe), které u nás vyšly pod různými názvy, nejúplněji ve sborníku Futurologický kongres (1978). Jsou to satirické příběhy, ohňostroje nápadů groteskní fantastiky, sarkastické prášilovství, jímž Lem reaguje na zásadní problémy naší doby. Mnohé obrazy z tohoto cyklu příběhů vesmírného tuláka Ijona Tichého jsou neobyčejně silné; vzpomeňme alespoň na povídku Futurologický kongres, která dala jméno české antologii. Vesmírný tulák najde dokonale šťastnou společnost, prosperující hmotně i duchovně. Postupně však odkrývá vrstvy pravdy. Nejprve zjistí, že základem "štěstí", které obyvatelům planety záviděl, jsou halucinogeny. Ukáže se, že technická civilizace neexistuje, že přepychové automobily jsou jen vidinou. Tichý však přijde na hlubší pravdu: Většina obyvatel jsou roboti... a ještě hlubší pravda je ta, že ani tito roboti neexistují, skutečná je jen nezměrná bída a sníh, který ji zasypává...

Kvalita jednotlivých příběhů Hvězdných deníků se různí. Filozof Lem chtěl svým groteskním cyklem dozajista dokázat čtenářům i sobě, že dovede dobře vládnout i zbraní humoru. Je sporné, nakolik se mu to podařilo: místy víc, místy méně. Nechci svou rozervanost vůči Lemovým groteskám nikomu vnucovat - a už vůbec nebudu přemlouvat toho, kdo se jim směje, aby se nesmál. Mám jen pocit, že Lemova největší síla je jinde.

Stanisław Lem 4Cyklus je pozoruhodný ještě v jednom ohledu: Lem se v něm pokusil stvořit figuru. Ijon Tichý je osobnost, s níž se má čtenář ztotožnit. V řadě ostatních Lemových próz jsou postavy neosobní, leckdy přímo programově - v Planetě Eden dokonce nepoznáme ani jejich jména. Jsou nositeli dramatu a z něho plynoucího dialogu; jen málokdy se rozehřívají vnitřním životem, nezávislým na autorově vůli. Kromě Ijona Tichého stvořil Lem ještě jednu skutečnou postavu - pilota pirxe.

Tento sympatický muž se poprvé vyskytl v Invazi z Aldebaranu (Inwazja z Aldebarana, 1958; čes. 1961), následovala povídka ve sbírce Ksiega Robotów (Kniha robotů, 1961), dále v knize Měsíční noc (Noc ksiezycowa, 1963), Lov (Polowanie, 1965; čes. 1969) a poslední je ze svazku Bezsennošč (Nespavost, 1971). Soubor Příběhy pilota Pirxe vyšel česky v roce 1978, polsky o deset let dříve pod názvem Opowieści o pilocie Pirxie.

...

Za Lemovo nejlepší dílo bývá označován román Solaris (1961), který vyšel česky v roce 1972. Je to příběh několika lidí na palubě orbitální stanice, která zkoumá z oběžné dráhy vzdálenou Solaris. Ukáže se, že planeta je obývána jedinou bytostí, živočišným oceánem, který je nadán vysokým stupněm inteligence. Komunikace bytosti-oceánu s lidmi má prazvláštní podobu: Oceán "ohmatává" na dálku vědomí i podvědomí příchozích a zhmotňuje jejich vzpomínky, především ty se silným citovým nábojem. Jde zřejmě o jakýsi druh modelování, avšak pro kosmonauty-výzkumníky, z nichž se náhle staly objekty zkoumání - je tato manipulace s jejich city víc, než dokáží unést. ... Lem systematicky rozvíjí rozmanité hypotézy o povaze inteligence, stvořené jeho fantazií. Jeho hrdina se nevyhýbá ani myšlence, že ve vesmíru může existovat bytost s jeho představou boha, "jehož vševědoucnost i všemohoucnost je omezena, který je omylný v předpovídání budoucnosti svého díla, kterého může vývoj jevů, jejichž je původcem, poděsit". Je to bůh-mrzák ... nebo ještě spíš: bůh-dítě. ... Člověk může zvítězit jen nad sebou samým, nad projevem inteligence jiného typu nikdy. Tak tomu bylo nejen na planetě Solaris, nýbrž i na edenu. Ke stejnému závěru dochází autor i v románu Nepřemožitelný (Niezwyciezony, 1964; čes. 1976).

Tento Nepřemožitelný je "hvězdolet druhé třídy s fotonovým pohonem, největší jednotka, kterou disponovala Báze v soustavě Lyry", vesmírný gigant, nadaný nepředstavitelnou fyzickou mocí. Přistane v poušti na planetě Regis, kde před časem zmizel hvězdolet Kondor. expedice je záhy vystavena nebezpečí dvojího druhu: Kontrole se vymkne Kyklop, kybernetický Golem, dobrý sluha, avšak teď příšerný pán, a na lidi útočí mraky drobných létajících bytostí, obyvatel planety. Jednotlivé částečky mraku jsou proti člověku bezmocné, čím více je jich však pohromadě, tím jsou nebezpečnější. Kyklopa lidé přemohou, neboť i ve svém šílenství zůstává lidským dílem, a lze ho proto pochopit v rámci známých referenčních schémat. Proti mraku jsou však bezmocní. Podobně jako nedokázali pochopit bytost-oceán, neodhalí tajemství té zvláštní kolektivní inteligence. Jde o myslící bytost, anebo o hmyz vedený instinktem? Odpověď, jak se zdá, neexistuje proto, že otázka byla špatně položena. Vychází z kategorií lidského myšlení, které však mají smysl jen v lidských souvislostech.

Za vrcholnou Lemovu práci považuji Pánův hlas (Glos pana, 1968), do češtiny mistrovsky přeložený Františkem Jungwirthem (1982). Je to opět dílo, které uvedlo čtenáře do rozpaků. Zvykli si totiž na to, že filozofický obsah Lemových knížek je načrtnut na pozadí dramatického děje. Nepřemožitelný a koneckonců i Solaris jsou napínavé příběhy. Pánův hlas je rozsáhlé pásmo filozofických úvah o smyslu vědy a zejména o možnostech komunikace s mimozemskou civilizací. V žádném ze svých beletristických děl nevyjádřil Lem jasněji přesvědčení, že "pokud naše kultura není schopna náležitě asimilovat ani pojmy vzniklé v lidských hlavách, pokud se rodí za jejím ústředním proudem, ačkoli tvůrci těchto pojmů jsou přece dětmi téhož času jako jiní lidé, jakpak bychom mohli být schopni skutečně pochopit kulturu zcela odlišnou od naší, přicházející k nám přes kosmický prostor?"

...

Pánův hlas není oddychové čtení. Má blíže k autorovým filozofickým studiím Wéjście na orbite (Výstup na oběžnou dráhu, 1962), Summa technologiae (1964), Filozofia przypadku (Filozofie náhody, 1968) a Fantastyka i futurologia (Fantastika a futurologie, 1970), než k dějově bohatým, často až dobrodružným příběhům, jako je Nepřemožitelný. Jak se zdá, otázka dorozumění a pojmové sdělnosti nepřestává Lema zaměstnávat. Věnoval jí i jedno ze svých posledních děl Golem XIV. (1981; čes. 1983). Tentokrát jde o komunikaci s inteligencí člověkem stvořenou, s dokonalým počítačem s tak vysokým stupněm abstraktního myšlení, že je nutno ho považovat za samostatnou rozumovou bytost - se všemi důsledky.

Stanislaw Lem je jistě výjimečným zjevem mezi současnými autory vědecké fantastiky, ať již na Východě nebo na Západě; přes všechnu osobitost a spečifičnost své tvorby však jednoznačně patří ke světové SF, a i když si od ní zachovává kritický odstup, je v mnoha ohledech jejím produktem. Je jedním z těch, kdo pozvedli žánr na jeho dnešní vysokou myšlenkovou a uměleckou úroveň, plně ovládli jeho formální postupy a účinně se jeho prostřednictvím k problémům světa a člověka, okamžitým a nadčasovým, individuálním i všelidským. Z tohoto hlediska je Lemova filozofie filozofií science fiction jako takové.

(Ondřej Neff, Všechno je jinak, Albatros 1986, str. 393-402)

Z rozhovoru Evy Likowske - Przeglad (přeložila Sandra Lenobel):

Stanisław Lem 5Chtěl byste se dožít sta let?
Ale ne! Jaký je rozdíl jestli někdo žije 92 nebo 95 let...Ostatně spousta věcí, které se dějí, se mi nelíbí. Jsem z jiné epochy, mě více vyhovovalo předválečné Polsko. Myslím si, že Hitler a Stalin mi ukradli asi tak 30 let.
Osmdesáté narozeniny jsou vhodnou příležitostí k hodnocení. Jak dnes vidíte svůj život? Byl úspěšný?
Když vezmu v úvahu překážky, které jsem musel překonat od dob maturity...Nejdřív do Lvova přišli Sověti, pak Němci, pak zase Sověti a potom nás ze Lvova vyhodili. S rodiči jsme šli do Krakowa, chudí jako kostelní myši, protože veškerý majetek rodičů (otec byl významným lékařem) zůstal za hranicí. Podařilo se mi přežít ta strašná léta a i něčeho dosáhnout. Svědčí o tom police s mými knihami v různých jazycích, tento velký dům se zahradou a auta v garáži - to vše je z mé hlavy. Žil jsem a nadále žiji ze zahraničních honorářů a díky tomu jsem vždy, také za komunistů, byl nezávislý, nikdo mi nemohl škodit a nikdo mě nemohl vyhodit z práce, protoože jsem nikdy nepracoval v zaměstnání. To by bylo špatné, pokud bych si stěžoval, nemám na co.
Probouzí ve vás myšlenka na vlastní smrt obavu?
A čeho se mám bát? Když mi bylo 20 a probíhalo bombardování Lvova, seděl jsem u postele nemocného, který se nemohl pohybovat. Všichni utíkali do sklepa a já ne, protože jsem se styděl ponechat tam toho nemocného. Tehdy jsem se hrozně bál. Když je vám 20 tak máte chuť žít, ale když je vám 80...Dovedete si to představit? Skoro všichni mí známí jsou po smrti, je to velmi smutné. Navíc se v člověku vše zhoršuje. Přibývá zákazů, je jich víc než v dětství. Já jsem například miloval sladké, teď ho nesmím. Rád jsem lyžoval a teď si mohu prohlížet jen staré fotky. Je taková básnička o starcích, asi od Galčinského:" stačí sníst játra a nebo okurku a je člověk mrtvola".
A máte ještě nějaké sny do budoucna?
O čem mohu snít v osmdesáti letech? Chtěl bych sníst chalvu, ale nesmím... Chtěl bych, aby z mé vnučky vyrostl člověk... Spokojím se s tím, že mé srdce funguje dobře a že nepotřebuji speciální technologické pomůcky. Když člověk stárne, přestává snít o budoucnu, začíná snít o minulosti. Nepřemýšlím o tom, co bude, až mi bude 95, ale s nostalgií vzpomínám na časy, kdy mi bylo 20. Mám přeci jen plány - myslím na to, že bych založil nějaký fond, nevím ještě jaký, musím se poradit u odborníků. Určitě se nepoložím do rakve, zabalený v dolarech jako mumie. Každý den dostávám spoustu časopisů, knih, mladí lidé mi posílají svá díla a dopisy, které nemám čas číst. Každý den se chce někdo ode mě dozvědět - protože jsem starý, chytrý a slavný - jak žít.
A co jim odpovídáte?
Nejčastěji nic. Ale myslím si: to ví čert!!! K člověku není přiložená vhodná instrukce, každý musí hledat na vlastní pěst.

Kompletní rozhovor naleznete na: http://www.blisty.cz/2001/11/15/art9263.html

Jak mám psát o tomto světě, tváří v tvář takovým perspektivám? Tento úkol nedovedu řešit. Neobsáhnu tuto apokalypsu.

Feci quod potui, faciant meliora potentes. (Udělal jsem, co jsem mohl, ať učiní lépe, kdo můžete!)

Tygodnik Powszechny č. 47 Kraków 1992

redakce














Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...