Na Sardenu původně vyšlo 13. září 2001.

Kladní hrdinové to měli ve fantastické literatuře odjakživa dobré. Autor je choval jako v bavlnce, hýčkal je a pokud jim do cesty k jásavě optimistickému finále nakladl nějaké ty překážečky, zůstávali jsme my čtenáři v klidu, protože jsme věděli, že to stejně nakonec dobře dopadne a náš kladný hrdina zvítězí.

Autoři sci-fi si brzy uvědomili, že ačkoliv je to vzhledem k názvu paradoxní, musí pro hodnověrnost svých příběhů být více realističtí. A tak jsme se dočkali konečně kladných hrdinů, s kterými autor skoncuje velmi špatným a někdy i krutým způsobem (musím se přiznat, že já sám jich mám na svědomí pěknou řádku), antihrdinů i vyložených záporáků, kterým se daří na co sáhnou. Shrnuto, jsou to vše jevy, které jsou odkoukány z běžné dennodenní praxe.

Pravým opakem je fantasy, kam ještě toto vědomí až na vzácné výjimky nedorazilo. První disharmonické tóny zazní ve valné většině již na začátku, kde pro různé praktiky, které protivníci používají, je použit rozdílný frázový slovník. Záporák používá ďábelských nástrah, podlých intrik nebo alespoň černé magie, zatímco když mu klaďák nastaví nohu, je to pouze dovolená válečná lest. No slyšíte ten rozdíl! Pokud se záporákovi občas omylem podaří dostat klaďáka do tísně a vypadá to, že se děj konečně pohne tím správným směrem, vytáhne spisovatel jako eskamotér z rukávu dobrého kouzelníka, aniž by si dělal starosti s tím, že provést totéž při pokeru na Divokém západě, byl by o několik uncí olova těžší a měl by zcela jiné problémy. S podobnými unfér zásahy musí záporák počítat stále. Když už to nejde jinak, připlete se do toho nějaká bláznivá dobrá víla. Nevěřili by jste tomu, ale je to tak! Ta stará ochechule strká nos do věcí, do kterých jí nic není a daruje klaďákovi nějaké kouzlo, takže, když se záporákovi podaří promluvit si s hrdinou mezi čtyřma očima a proměnit ho na fašírku, stane se to, že díky kouzlu té pošahané baby hrdina už druhý den zase běhá po světě svěží a odpočatý, jako by se nic nestalo, zatímco záporák se z prožitého šoku musí léčit u svého psychoterapeuta. Leží u něj na gauči a vypráví mu o tom, jak v mládí ztratil v parku gumovou ropuchu... ("Taková rozkošně šeredná byla, pane doktore...")

Povídačky o krutostech záporáků jsou ve valné většině jen pozdější implantací, neboť jak známo: Dějiny píší vítězové! A tak z několika popravených lotříků jsou uděláni národní hrdinové, kteří bojovali za svobodu a práva lidu (a přitom si jaksi mimochodem loupili do vlastní kapsy). O pozdějších politických čistkách, během kterých počet obyvatel v zemi klesl téměř na polovinu, se v dějepise stydlivě mlčí.

Další pomluva se týká údajně krutovlády záporného hrdiny a jeho mocenských choutek. Kladný hrdina totiž taktně pomlčí o tom, že po vítězství mu spadlo do klína mnohem větší území, než o jakém se tomu druhému kdy zdálo, a k poddaným lidem se zcela pochopitelně nechová ani o ždibíček lépe než předchozí vládce. A bodejť by jó, vždyť je to plebs! Dveře vězení jsou otevřené jen proto, že kapacita tohoto zařízení je nedostatečná a je ho zapotřebí zaplnit vlastními vězni. Ostatně většina propuštěnců se neztratí a najde místo jako královští výběrčí daní, katovi pacholci, velitelé úderných komand a diverzních skupin, vyvolávajících pohraniční nepokoje, které jsou později záminkou k vojenskému zásahu v zájmu zachování míru a územní celistvosti.

Očividnou lží je i rekovné hrdinství klaďáka a údajná zbabělost toho druhého, se kterou se v boji skrývá za záda nesčíslných po zuby ozbrojených vojáků, které musí hrdina sám a sám porubat. Pravda je ta, že bojuje sám, protože s tak despotickým tyranem a nafoukaným pitomcem nechce nikdo mít nic společného, a šiky vojska byly ve skutečnosti tlupou několika vyjevených vesničanů ozbrojených pouze klacky. Bitva trvající "od jitra do soumraku" se nám tak mění v něco zcela jiného. Podle dochovaných rukopisů, které vítěz zapomněl později dát skartovat, se jednalo o to, že nechtěl zaplatit útratu v zájezdním hostinci "U plešatýho trolla". Byl proto po menší pěstní výměně názorů odpovědným vedoucím s jemným nákmitem vyhozen ven, kde s temným žbluňknutím dopadl do čerstvého hnoje. Celá grandiózní bitva se pak odehrála toliko v jeho rozjitřené fantazii, neboť jedině tak mohl obhájit před svou supící chotí svůj nevábný zjev, frapantní odér, kterým sálalo jeho šatstvo, a elegantní moncl zdravě zelené barvy, kterýmžto přizdobil své pravé očko.

Ani založení odborné organizace záporáků nepřineslo zlepšení, i když jejich předák pořádal po celém světě osvětové besedy, na kterých vykládal o jejich nelehkém údělu a nespravedlnostech, které na nich páší zlořečení spisovatelé fantasy. Stejné tak ani deklarace UNESCO na ochranu ohrožených druhů zatím nepřiměla autory, aby ve svých románech nekosili draky po desítkách, případně aby zabránili kladným hrdinům zamordovat nějakou z biologického hlediska zajímavou nestvůrku kvůli jedné jediné princezně. V statistických ročenkách si můžeme přečíst, jak velký počet dam si dělá nárok na titul princezna nebo královna, zatímco v případě výše zmíněné příšery se téměř vždy jedná o posledního přeživšího jedince, který je takto nenávratně pro vědu ztracen, nehledě na to, že i zde se jedná o zamlžování informací. Draci jsou totiž bez výjimky býložravci. Ve světle tohoto objevu pak ještě více vynikne jejich zcela zbytečné a nesmyslné vyvražďování.

Tak by bylo možné pokračovat ve výčtu nepravd, výmyslů a lží donekonečna, ale jsem přesvědčen o tom, že i tento jen letmý nástin problematiky pohne alespoň některé autory k tomu, aby změnili své dosud tvrdé, negativní stanoviska vůči záporákům.

V úctě

Váš Darth Vader

(převzato ze Zbraní Avalonu)