Stýskalo se mi po neomezené volnosti v Pekle, po kamarádech a taky moc po babičce. Vyváděla jsem proto rodičům spousty lotrovin, aby si je taky dost užili, když mne tam museli mít. Jedním z těchto mých podařených kousků je i tento.

Protože tatínek chtěl místo mne kluka a taky mne jako kluka vychovával, neustále jsem se jako kluk chovala. Nosívala jsem při sobě spousty klukovských pokladů a nezbytností, s nimiž se dala zažít spousta legrace. Neustále jsem se do něčeho a do někoho strefovala droboučkými papírovými kuličkami, které mne naučili vyrábět ze sežvýkaného papíru dospívající synové našich pekelských přátel.

Byla to pro mne náramná legrace pozorovat, jak se vlajkonoši ošívají a nevesele drbou při každém ranním vztyčování a večerním spouštění státní vlajky. To jim znepříjemňovaly život mé papírové kuličky, které jsem na ně tajně střílela foukačkou, udělanou z obyčejného "krajonu" (patentní kovová tužka). Už tehdy jsem byla dítě velmi neposedné a dlouhé stání mne nebavilo. Někdy se mi i podařilo, že jsem se nepozorovaně z nástupu odplížila vyvést nějakou lumpárničku. Ten zmiňovaný den se mi tohle právě perfektně povedlo.

Vydala jsem se tajně na výpravu. Šla jsem pokoušet jednoho hodně zlého krocana na cizím dvorku. V té době jsem nosila velmi výrazně červené tepláčky s laclem, které jsem přímo zbožňovala, protože mi je babička upravila právě dle mého přání a potřeb. Ty tepláčky měly čtyři veliké kapsy. Dvě větší byly vpředu, dvě další, ale menší, vznikly jako záplaty vzadu, na zadku.

Když jsem se tiše a indiánským plížením přikradla na dvorek, kde žil ten veliký krocan, vytáhla jsem hned svou foukačku a připravila si zásobu kuliček. Věděla jsem totiž z dřívějšího vyprávění, že se ten krocan chová úplně stejně jako býk při rodeu. On totiž opravdu velice živě a zuřivě reagoval na červenou barvu a začal krásně hudrovat hned, jakmile mne v červených tepláčcích spatřil. To se mi náramně líbilo.

Přelezla jsem plot a začala milého krocana dráždit. Povyskočila jsem si, on zahudroval. Já výskok, krocan nato: "Hudry, hudry, hudry!!!" Já na něj: "Hudry, hudry hudry, máš u nosu nudli!!!" On odvětil jen: "Hudry, hudry hudry..." Ale u "nosu" mu vždy pěkně zmodrala ta jeho velká "nudle", což se mi tuze líbilo. Takhle jsem si s milým krocanem chvíli povídala a notovala. Mne to však po chvíli přestalo bavit a začali se mnou šít všichni čerti.

Napadlo mne vyzkoušet, co ten hudryhudry udělá, když se do něj budu trefovat svými papírovými kuličkami. Byla jsem dítě činu a svůj krásný (a podle mne geniální) nápad jsem realizovala okamžitě. Začala jsem milého krocana pokoušet těmi kuličkami. Po té první se nedělo nic, po druhé bylo taky ticho.Hned mne napadlo, že on asi přes to peří dopad kuliček vůbec necítí a ani ho nepozoruje.

To mne už teprve přestalo bavit a jala jsem se vyzkoušet jeho reakci na trochu jiný podnět. Opatrně jsem se k němu připlížila blíž, vytáhla z kapsy vždy připravený prak s gumičkou a kouskem kůžičky na vložení kamínku, založila do něj malinkatý kmínek, soustředěně zacílila a lup! Trefila jsem milého krocana rovnou do zad. Avšak tím mířením a velikým soustředěním jsem ztratila tolik potřebnou a veledůležitou ostražitost. Ve svém zaujetí mířením jsem vůbec totiž nezaznamenala, že mne krocan už delší dobu bedlivě jedním očkem pozoruje.

A právě tahle moje nepozornost se mi stala osudnou. Krocan totiž usoudil, že právě v tom okamžiku, kdy jsem se trefila do jeho zad, má toho malého a drzého vetřelce už tak akorát. Rozhodl se k okamžitému útoku. Já jsem nic netušila. Připravovala jsem si další kamínek do praku. Obrátila jsem se velice neopatrně ke krocanovi zády. A vtom on zaútočil. Nedal mi žádnou viditelnou výstrahu a zachoval se podle mého mínění jako strašná sketa.

Vyrazil bez jediného zvuku přímým směrem proti vetřelci-proti mně. Nevím, co mne varovalo, ale v tom okamžiku jsem se otočila k němu čelem a ještě jsem stačila jeho zběsilý útok odrazit nataženýma rukama. Oba jsme v tu ránu leželi na zemi a já jsem teprve tehdy dostala pořádný strach. Začala jsem velice silně řvát a volat o pomoc. To mne i snad zachránilo, protože se rozzuřený krocan mého jekotu tak lekl, že se dal na chvilkový ústup. Mé úzkostné řvaní o pomoc však došlo patřičného ohlasu. V ten moment se rozeběhl celý shromážděný tábor mně na pomoc.

Přiřítila se nejdřív zcela vyděšená maminka, v jejíchž patách přímo letěl můj kulaťoučký tatínek. Přiběhli právě ve chvíli, kdy se krocan rozhodl zopakovat už jednou nezdařený útok. Bylo mým štěstím, že tam už dospělí mezitím doběhli. Naši mne okamžitě přenesli za plot, do bezpečí. Teprve pak jsem dostala pořádně a po zásluze nařezáno. Vyprášili mi ty moje krásně červené tepláčky opravdu důkladně a vystřídali se na mně oba dva, bez rozdílu.

Ó, jak potupná exekuce před celým táborem byla na mém pozadí vykonána! Oni však byli zcela v právu, i když mně se to vůbec nelíbilo. Teprve pak jsem se od nich dozvěděla, jakou nebezpečnou hru jsem s krocanem hrála. Ten krocan byl prý tak zlý, že svým zobákem a svými křídly doslova utloukl majitelovu kočku, která se mu nešťastně připletla do cesty.

Ten den skončil pro mne sice dobře, ale mého soupeře tato příhoda odsoudila na smrt... Byl ještě týž den zbaven života. Oškubán, vykuchán a upečen skončil hned o dalším víkendu na talířích svých majitelů. A já? Já se zas na celý zbytek táborového pobytu ocitla pod přísnou kuratelou nejen všech dospělých, ale i dětí. Ti všichni mne hlídali a nedovolili mi udělat nic, co by můj život nějak ohrožovalo. To byla až do konce tábora nuda.!

Od té doby mne rodiče raději na tábory s sebou nebrali. Velice rádi přehodili starost o život takového divocha na mou milovanou babičku, která si to, chudinka, v Pekle opravdu užívala. Bylo to pro ni opravdové a nefalšované peklo v Pekle. (Ilustrační foto)