O tom, kde se Bobík vzal, si můžete přečíst zde.

Koncem února byl náš kocourek Bobík vykastrovaný a o několik dnů později jsme ho prvně pustili na zahradu.

Vypuštění předcházela moje přísná kontrola zahrady. Přesvědčit se, že pletivo kolem stromů po obvodě zahrady je stále volné a viklavé. A hlavně, že se štíhlý kocourek neprotáhne mezerou u pantů dvou vrátek (jedna vedou ven, druhá na zahradu Trixie). Přesto byl Bobík první dva dny venku jen pod mým dohledem. A nejen mým, z očí ho nespustily ani kočky Rusty a Woody.

Kam šel Bobík, tam šly obě kočky

První den po otevření dveří na verandu Bobík sice radostně vyběhl, ale u dveří z verandy ven už zůstal trochu váhavě stát. Přítomnost Rusty, rozvalující se na kamenech, mu dodala odvahy a Bobík vyrazil „do přírody“. A pak už se mi jen ztrácel a vynořoval na různých místech. Byla jsem z jeho rychlých přesunů docela nervózní, zda se mu přeci jen nepovede ze zahrady utéci.

Naštěstí mi pomáhaly Rusty s Woody. Když jsem na chvilku ztratila Bobíka z dohledu, stačilo zjistit, kam koukají kočky. Ty ho totiž první dva dny nespustily z očí celou dobu, co byl venku. V otevřeném prostoru se za Bobíkem plížily jako špiónky, v řadě jedna za druhou. Pokud jim zmizel v keřích, obklíčily ho – jedna zprava, druhá zleva. Sice si od Bobíka držely menší odstup, ale přesně věděly, kde ten prcek je.

Musela jsem se jejich chování smát, na druhou stranu jsem byla ráda, že mi ho pomáhají hlídat. Nevím, jestli ho sledovaly jen ze zvědavosti, nebo se snažily vyrovnat s tím, že se jim tenhle kluk vetřel nejen do domu, ale teď lítá i po „jejich“ zahradě. U Woody jsem se přikláněla k druhé verzi.

První setkání s Trixie

Bobík si špehujících koček nevšímal, radostně lítal po zahradě, jen se mu pahýlek ocásku kmital. Protože systematicky zkoumal i obvod zahrady, bylo jasné, že se dříve či později dostane k vrátkům a setká se s Trixie. Tedy na živo, skrze sklo ložnice ji už viděl několikrát. V předtuše setkání jsem už dříve mezeru v kloubu a západky vrátek zahradila sítí. Velké kočky už by se tudy neprotáhly, štíhlý Bobík by mohl.

Byla jsem ráda, že setkání proběhlo hned první den a že jsem se ho stala svědkem. Trixie si samozřejmě Bobíka všimla už dříve, teď jen v úplné tichosti sledovala, jak se blíží k vrátkům. Naopak Bobík o nějakém psu neměl nejmenší tušení. Teprve když přiběhl přímo k brance a úzkou mezerou se díval do očí Trixie, zůstal strnule stát. Trixie také zkameněla a moment na sebe koukali.

Pak Bobíka nehybná socha přestala zajímat a chystal se pokračovat v obhlídce zahrady. Jenže jak se pohnul, Trixie „rozmrzla“ a zareagovala. Sice neštěkala, ale vydávala zvuk něco mezi chrochtáním, funěním a vrčením. Zvuk, kterého se zaleknu i já, natož kotě. Takže Bobík nadskočil, naježil se a utekl do vzdáleného bezpečí. Myslím, že to byla skvělá první lekce do budoucna. Od té doby jsem ho v okolí branky neviděla.

Pokus o honičku s Woody

Když si Bobík zahradu dostatečně prošmejdil, obrátil pozornost ke kočkám. Pokus o honičku zkusil u Woody, ale moc neuspěl. Sice se k ní radostně rozběhl, ale jakmile mu zasyčela vstříc, těsně u jejího nosu se zasekl a nasadil zpátečku. Nevzdal to, pokusy průběžně opakoval a Woody svoje syčení pomalu vzdávala. Poznala jsem to podle jejího ocasu. Místo, aby po napadení Bobíkem zůstala na místě a syčela, mrskla svým liščím chvostem a dala se na útěk.

Zatím to nejsou vysloveně přátelské honičky, jako byly ty s mladou Rusty a hlavně s Lucky, ale vylepšení tady je. Uvnitř domu bohužel Woody stále na Bobíka syčí, ještě ho zcela nepřijala. On si za to může sám, na Woody skáče, když to nejméně čeká. Ale ke rvačce nedojde nikdy. Jen si vzájemně vymění pár pohlavků, Woody zasyčí a Bobík vyklidí pole.

Rychle zjistil, jak prolézt na záhon

Vchod na záhon mám zatarasený před Trixie. Dole v pletivu je ale menší otvor pro kočky. Když je Bobík zahlédl protahovat se otvorem, okamžitě je následoval a pak už sám věděl, jak se na záhon dostat. Jenže na záhoně měl čistotný kocourek najednou problém. Obě kočky si tam chodí ulevovat – důvod zátarasu, i když je záhon bez zeleniny. Teď si tam ulevil i Bobík a poctivě zahrabával nejen po sobě, ale šel zkontrolovat práci i obou koček. Asi se mu nezdála dostatečná a chudáka kluka musely od přehrabávání všech hromádek pěkně bolet pacičky (na videu ze záhonu přehrabává po Woody).

Bobíka zaujali ptáci na krmítku

Bobík po zahradě nejen lítal, ale mohl si ukroutit hlavičku za všemi okolními zvuky. Nejen od ptáků na krmítku a ve větvích, ale hlavně od veverek. Ty ve větvích hudrovaly a čertily se, když zjistily, že je na zahradě nová kočka. Rusty a Woody už jsou na veverky dávno zvyklé, takže mohou v klidu hodovat pod krmítkem. Sypu jim tam staré ořechy, slunečnicová semínka a dost semínek napadá z krmítka. A veverky se nenechají od zdroje potravy snadno odradit. Bobík byl z prvního setkání s veverkou docela paf, ale když na něho o pár dnů později jedna u krmítka vystartovala, pochopil, že tohle mrštné zvířátko je lepší nechat na pokoji.

Teď už Bobík běhá po zahradě jen pod občasným dozorem koček. Já ho pro jistotu chodím průběžně kontrolovat. Problém je, že uvnitř domu kocourek přiběhne na zavolání, venku dokonale ohluchne. Takže když je čas jít dovnitř, musím si ho najít, což někdy není úplně snadné. Schovávaček je na zahradě hodně. Když ho zahlédnu, nebo on sám na mne odněkud vyjukne, mohu ho oslovit sebesladším hlasem, jen po mně hodí očkem a peláší jinam. Ráno, kdy se mu nelíbí mokrá tráva, sám se vrací domů.

Bobík pod krmítkem

Odpoledne kočky pouštím ven po návratu z procházky s Trixie, tak kolem čtvrté. Možná jsou odpolední vůně zahrady pro Bobíka lákavější, ale hlavně je tráva suchá – prostě se mu nechce domů. A já ho potřebuji dostat dovnitř, než padne tma, což někdy stihnu na posledních pár minut světla.

Obě velké kočky ke mně i za tmy nakonec přiběhnou, nebo si je najdu a nechají se odnést. S Bobíkem se dobře půl hodiny vzájemně honíme a naháníme. Tedy já neběhám, jen se k němu snažím nepozorovaně přiblížit. Jenže jakmile jsem u něho na metr, nebo na dosah ruky, odpéruje se a uteče. Takže najít ho a chytit ve tmě bych neměla šanci. Určitě by nakonec domů přišel, jenže kdoví kdy, a já k nám večer přes zahradu pouštím Trixie.

No jo, fakt prší

Naštěstí ho nakonec vždy v nestřeženém okamžiku chňapsnu, hlavně proto, že už bývá sám běháním znavený. Sotva ho mám v náručí, zklidní se, přede a je to zase ten mazlivý kocourek, který se nechá bez odporu odnést dovnitř. V domě si běží lehnout do ložnice na postel a je vidět, jak se mu zvedá hruď oddychováním. Já k němu později přinesu Rusty a Woody (pokud už tam samy nejsou) a mohu jít v klidu na vedlejší zahradu pro Trixie.

Fotek je v albu tentokrát opravdu hodně! Videa nejsou nejjasnější, ale jsou to jen krátké momentky, jak jsem je stihla nahrát.

Foto: autorka. Další obrázky si můžete prohlédnout přímo zde na Rajčeti.