19.3.2024 | Svátek má Josef


KOČKY: Bobík – z tvárnice do peřin

8.2.2018

Kdo je Bobík, si můžete přečíst tady.

Bobík zůstal v druhé ložnici ještě dva dny. Přes den měl otevřené dveře, zatarasené krbovou sítí, aby se kočky mohly seznamovat. Na noc jsem dveře zavřela a Bobík spal sám. Nevadilo mu to, byl z vedlejšího domu zvyklý. Když jsme viděli, že alespoň Rusty na Bobbyho nesyčí, síť jsem odstranila a Bobík byl vpuštěn do domu. Bez nejmenšího zaváhání a s velkou vervou se pustil do zkoumání svého nového domova. A my začali chodit po domě opatrně, v tmavší chodbě jsme nechávali pro jistotu rozsvíceno celý den. Nikdy se nedalo odhadnout, kde se tohle rotující chlupaté škvrně objeví, a hrozilo, že ho zašlápneme. Rusty na jeho všudypřítomnost rezignovala a kupodivu jí nevadilo, že jí Bobík hned první den cpal nos k misce. S Woody to bylo těžší a vlastně dodnes Bobíka zcela nepřijala.

Bobík na naší posteli

Před příchodem fenky Trixie do domu jsem všechny kočky zavírala do ložnice a nebyl s tím problém. Rusty a Bobík spali na posteli, Woody byla zalezlá ve velké kočičí kukani. V ložnici byly samy, nebyl důvod žárlit a tak se popasovaly. Problém nastal hned při prvním pokusu, nechat Bobíka v ložnici i přes noc. Dříve, jakmile jsme vešli večer do ložnice, obě kočky vyhupsly na postel a čekaly, že si s nimi budu před spaním chvilku hrát. V noci pak byly zvyklé ležet s námi, většinou na mých nohách, protože manžel nespí klidně. Sice málokdy tak spaly celou noc, ale rozhodnutí bylo na nich, kdy a na jak dlouho si ke mně vyskočí. Zato teď, sotva vyskočily na postel, vydrápal se tam i radostný Bobík. To byla pro Woody přeci jen nepřijatelná drzost. Opravdu zle se po kotěti ohnala a mručela jako medvěd.

Tak jsem Bobíka zase raději odnesla spát do vedlejší ložnice. Aby si kočky, především Woody mohly s námi užít klidné spaní bez stresu. Nejprve jsem ho unavila honičkou za provázkem, jeho nejmilejší hračkou. On sice tentokrát za zavřenými dveřmi chvíli mňoukal, přeci jen s námi by se mu to líbilo víc. Nakonec ale usnul a byl zticha celou noc. Zato úderem šesté ráno měl už samoty dost a domáhal se vypuštění. Bohužel Woody se další večer chovala stejně, tak jsem to zkusila otočit. Sama jsem se s ní zavřela ve vedlejší ložnici a manžel zůstal s Bobíkem a Rusty. Woody se mi okamžitě slastně uvelebila na peřině, kde prospala celou noc. Brzy ráno ale i ona mňoukala u dveří. Možná se potřebovala přesvědčit, jestli náhodou ten otrava není pryč. Manžel hlásil, že Bobík mu spal za hlavou, Rusty u okna.

Rusty a Bobík - odpolední spánek

Jenže střídání koček nebylo dlouhodobé řešení a rozhodli jsme se nechat je na noc pohromadě, ať si to nějak vyřeší. Woody sice zase protestovala, ale nakonec z postele uraženě utekla na prádelník a hře Bobíka a Rusty jen přihlížela. Na noc si Bobík nejprve zalezl pod moji peřinu, aby po chvilce vystrčil hlavičku u mého ramene. Něžně mi ji opřel o tvář a svým předením mě ukolébal do spánku. Ráno mi manžel říkal, že i k němu se přišel během noci přitulit. Při pohledu na to šťastné kotě o něm manžel pronesl slova, která jsem dala do názvu článku „z tvárnice do peřin“(„From cinder block to feathers“)!

Jako každé kotě i Bobík byl nesmírně hravý, zvídavý a my se jeho skotačení nemohli nabažit. Woody se naštěstí během dne ke kotěti nechovala agresivně, snažila se mu vyhýbat a únik hledala na zahradě. Nedivila jsem se jí. Bobík zřejmě nechápal, že když Rusty nevadí, že jí skáče na hlavu, okusuje uši nebo valchuje tělo, proč by to nešlo i s Woody. Pokud byla Woody nucena kolem Bobíka proběhnout, raději už preventivně syčela. Když se k ní přesto rozeběhl, vlepila mu pohlavek. Postupně se trochu uklidnila a Bobíkovo skotačení ji začalo zajímat. Sledovala ho ale pouze z linky nebo jiného vyvýšeného posedu, kam Bobby nedokázal vyskočit. I tehdy stačilo, aby se jejich pohledy setkaly, a Woody se sykotem prchala. Asi měla vztek, že si jí Bobík všimnul. On si z její nevraživosti naštěstí nic nedělal, stačilo mu, že alespoň jedna kočka ho přijala. A dobračka Rusty si od toho prcka nechala líbit opravdu hodně. Na chování a mazlení jsme tu byli my, čehož plně využíval.

Bobík: Mám ji rád, nesyčí na mě

Po večeři jsme se s manželem přesouvali z jídelny do obývacího pokoje sledovat „The Bobby show“ (podívejte se v albu na dvě kratší videa)! To byla moje snaha vylepšit vztah Woody a Bobíka. Na prostěradlo prostřeném pro příchod Trixie jsem donesla kočičí tunýlky a pár hraček. A pak jsme si s manželem sedli a přenechali Bobíkovi režii večera. Právě proto, že jsem v obýváku byla i já, u Woody zvítězila zvědavost a přišla představení sledovat. Zase přihlížela jen z vyvýšeného místa, z mého klína, stoličky nebo opěradla kanape. Měla jsem dojem, že by se ráda do hry zapojila, ale její averze byla přeci jen silnější. Když jsme si kotě brali, doufala jsem, že se stane pro stále hravou Woody lepším parťákem na blbnutí než dobrácká, ale líná Rusty. Zatím tomu tak není, ale třeba se to časem povede.

O vánočních svátcích se u nás udělala zima a začali jsme topit v krbu. Jako všechny naše kočky, tak i Bobík miluje otevřený oheň. Zatápění v krbu je moje radost a Bobík mi s chutí asistuje. Když vybírám popel, sedí mi na klíně (a mile překáží) nebo si vleze přímo do ohniště. První plamínky sleduje s obrovským zájmem a neuteče ani před šlehajícím ohněm. Když přistavím ochrannou síť, sedne si kousek od ní a nelekne se ani prskání a jisker, létajících z ořechového dřeva. Rád balancuje na koších s dřevem, prolézá mezi poleny, snaží se vytáhnout malé klacíky.

Najdi kocoura!

Bobby je také nesmírně čistotný kocourek. Ve vedlejším domě měl jen malý záchůdek, nebyla jsem si jistá, jak vysoké okraje dokáže přelézt. Zpočátku záchůdek používal, jen když byl v pokoji sám. Teprve když jsem ho později sledovala „v akci“, pochopila jsem, proč je vždy kočkolit vyházený ven. Bobík po sobě zahrabával s takovou důsledností, že mu stelivo prolétávalo mezi nohama, jako když noruje pes. V našem domě proto dostal už stejně velký záchůdek, jako mají kočky. Je to docela velká vanička (70x50x20), ale Bobík by určitě nepohrdl záchůdkem velikosti dětského pískoviště. Zahrabává tak důkladně, že i z téhle vaničky někdy stelivo lítá ven.

Kakání zahrabává dokonce dvakrát. Poprvé zahrabává, čmuchá a zahrabává třeba minutu, než záchůdek opustí. Pak sice odběhne, ale po chvilce se přijde znovu přesvědčit, jestli opravdu „vůni“ řádně zakryl. Pokud se mu to nezdá, přihrábne. Sotva mě slyší záchůdek čistit, přiběhne a snaží se mi v tom zabránit. Já rozhrabuji, abych vyndala, co je třeba, ještě jsem neskončila a Bobík už tam leze a vše po mně přehrabuje. Celkem běžně se stane, že naberu hovínko a on mi ho rázně pacičkou z lopatičky srazí a začne si ho sám zahrabávat. Když slyší, že záchůdek používá Rusty nebo Woody, přiběhne je zpovzdálí pozorovat. Pak vleze do vaničky v přesvědčení, že ony to určitě neudělaly důkladně, a jde napravovat. Nikdy bych si nemyslela, že čištění kočičího záchůdku může být pro mne legrace.

Woody: opovaž se přiblížit!

Bobík si téměř okamžitě oblíbil kočičí strom. Bohužel si zabral nejvyšší kulatý posed, který byl do jeho příchodu oblíbené místo Woody. Když jsem ráno otevřela oči, Woody tam seděla a koukala na mne. Nevadí mi, že teď na mne kouká Bobík, je mi líto Woody! Ta se přestěhovala do spodní velké kukaně, někdy jde spát do jiného pokoje. Woody na mne byla vždy velmi závislá, co je v domě Bobík, moji pozornost vyžaduje ještě mnohem víc. Chodí za mnou do koupelny, kde se mi motá u nohou, já se shýbám a donekonečna hladím (zvedání do náruče nemá ráda). Když pracuji v kuchyni, posedává na lince, hlavičkou mi šťouchá do ruky, chce hladit, mazlit. Samozřejmě jí ráda vyhovím, nesmí mít pocit, že je opomíjená. Když sedím u počítače a Woody se přijde mazlit, raději zavřu dveře, aby nás nepřiběhl rušit Bobík, protože Woody by se naštvala a utekla.

Noční spánek nám Bobík naštěstí neruší, vynahrazuje si to ráno, sotva zjistí, že jsme vzhůru. Každý večer před ulehnutím se snažím Bobíka unavit a on už se na honičku těší. Nutně si potřebuje vybít energii, nahromaděnou večerním uvězněním, když je v domě Trixie. Má nejraději provázky a tkaničky a má jich v domě několik. Na některých je uvázaný kousek kožešinky. Je legrační vidět, jak chňapsne kožešinku do pusy, s dusotem běhá po domě a zbytek dlouhé tkaničky táhne za sebou. Vybranou tkaničku mi také večer přinese na postel. Já pak šnůrku tahám po peřině, zvedám do výšky nebo s ní jdu běhat po domě.

Ledy trochu povolily, ale jen u jída

Bobík za mnou lítá jako blesk, vyskakuje jak gumový panáček a zdá se neunavitelný. Když přestanu, udýchaně padne na peřinu, ale sotva se ho dotknu, spustí spokojené předení. Chvilku leží na posteli, pak se přesune na svůj posed a nás nechá v klidu spát celou noc. Ovšem jak nás ráno vidí otevřít oči, radostně zavrká, protáhne se, seskočí a „jdeme si hrát“. Zase buď skáče přes boule peřin jako přes písečné duny, nebo si hrajeme „na polární lišku“. Já pod peřinou střídavě, ale rychle za sebou hýbu buď palcem u nohy, nebo prstem ruky. A Bobík „loví myš pod sněhem“. Obloukovými skoky dopadá hned na dolní palec, hned na horní prst, jen to žuchne.

Druhého ledna jsme jeli s Bobíkem na kontrolu a očkování. Vet nám potvrdil, že Bobík je kluk, takže po sedmi kočičkách (a jedné fence) máme prvně doma kocourka. Podle zubů odhadl, že jsou Bobíkovi čtyři měsíce. Koncem října jsme tedy našli opravdu malé dvouměsíční kotě. Kocourka shledal zdravým a naočkoval ho. S kastrací doporučil počkat další čtyři měsíce, aby měl jistotu, že je u Bobíka vše „hormonálně v pořádku“.

Uvidíme, jestli se nám podaří udržet ho tak dlouho v domě. Když viděl prvně obě kočky vybíhat ven, samozřejmě se chtěl přidat. Teď už pochopil, že nesmí. Zatím se jeho sexuální vyspělost nijak neprojevuje, vlastně nevím, jak by se měla, nemám s tím u kocourků zkušenosti. Bobík od října povyrostl, přesněji se hodně natáhl. Hlavičku má stále malou, jen mu trochu zešpičatěl nosánek. Hodně se mu natáhly nohy a má dlouhé, štíhlé tělo jak proužkovaná podkolenka. Domníváme se, že máme zahradu dostatečně zajištěnou. Ale zvídavý a což teprve zaláskovaný, štíhlý kocourek by asi protáhl mezerami, do kterých se velké kočky už nevejdou. Pak by mu hrozilo nebezpečí nejen od aut, ale hlavně od Trixie či sousedovic dvou psů. Takže se vynasnažíme udržet ho do kastrace doma.

Foto: autorka. Další obrázky si můžete prohlédout přímo zde na Rajčeti.

Marička Crossette Neviditelný pes