14.12.2017 | Svátek má Lýdie


KOČKY: Máme doma Bobíka

29.11.2017

Poslední pátek v říjnu 2017 jsem byla na zahradě, když jsem zaslechla mňouknutí. Ne mňoukání, jen krátké žalostné mňouknutí a ticho. Neslo se od túje u garáže. Běžela jsem tam, rozhlížela se, koukala do větví, číčala. Kde nic, tu nic. Přesto jsem si byla jistá, že mňouklo kotě. Obešla jsem i předek domu tam a zpět – také nic. Vzdala jsem to, ale ještě několikrát jsem později vyšla před garáž naslouchat a číčat. Nikdo mi neodpověděl. Nezbylo mi, než si přiznat, že se mi to buď zdálo, nebo kotě už uteklo jinam.

Odtud se ozývalo mňoukání

Odtud se ozývalo mňoukání

Manžel byl od rána pryč, vrátil se ve čtyři odpoledne. Sotva vešel, hlásil mi, že se u garáže díval do keře, protože tam slyšel mňouknout kotě. Taky nic neviděl a usoudil, že tu musel „mňouknout“ catbird (uslyšíte ho na videu zde). Jenže drozd to být nemohl, protože tihle ptáci už dávno odletěli. Že jsme oba zaslechli mňouknutí s odstupem mnoha hodin, byl dostatečný důkaz, že tam kotě musí být. Možná někde zapadlé, nebo zaseklé – ale kde? Zase jsem šla ven a znovu prohlédla keř a vše pod ním naskládané. Prázdné květináče, kbelíky, zbytky prkýnek a hraničku cihel a tvárnic. U cihel jsem nakoukla do všech otvorů, které se nabízely.

Bylo to k zbláznění, kde to kotě může být. Byla už skoro tma a já místo přípravy večeře postávala před garáží. Manžel mě sice neuháněl, ale existencí kotěte si nebyl zdaleka tak jistý jako já. Stála jsem bez hnutí u hranice cihel a už už se to chystala vzdát, když jsem kýžené mňouknutí konečně zaslechla. A přesně jsem věděla odkud!

Tam kotě bylo

Tam kotě bylo

Kotě muselo být zapasované ve spodní řadě tvárnic na zemi. Zdálo se to nemožné, protože tvárnice byly naskládané tak, že otvory nebyly vidět, jen hladké strany. Otvory byly natočené směrem k cihlovému sloupu zídky. Škvíra mezi tvárnicí a sloupem byla tak pět centimetrů. Tam by se přeci kotě neprotáhlo, nebo ano?

Běžela jsem pro manžela. Zatímco jsem držela baterky, manžel odsunul cihly a vytáhl první tvárnici u sloupu. S baterkou v ruce jsem si klekla a posvítila do otvoru druhé tvárnice. Byla prázdná, ale na konci třetí se krčilo to, co jsem celý den marně hledala – maličké, vystrašené kotě s do krve odřeným nosánkem (asi jak se protlačovalo škvírou). Samozřejmě na mě syčelo, mručelo a snažilo se vtlačit dál.

Na noc hlásili bouřku (nakonec nepřišla) a kotě jsme tam do rána nechat nechtěli. Tak jsem hrábla do otvoru a protestující kotě vytáhla. Zadníma nohama mě kopalo tak, že mi z několika prstů tekla krev, ale nepustila jsem.

Koupelna, kde jsme kotě ubytovali

Koupelna, kde jsme kotě ubytovali

Do domu jsme kotě vzít nechtěli a jen tak pustit v garáži také ne. Mohlo se tam někde na dlouho ukrýt, jako kdysi malá Smoky. Zatímco jsem držela zmítající se kotě, manžel rychle vyprázdnil jednu plastickou krabici. Do ní jsem kotě pustila a okamžitě přiklopila drátěnou sítí. Stihla jsem to jen tak tak, vystrašenému kotěti se málem povedlo vymrštit se ven. Síť jsme zatížili, já do krabice vsunula malý záchůdek, vodu a trochu masa z kočičí konzervy. Zavřeli jsme garáž, zhasli a kotě na noc opustili.

To, že si ho necháme, nám bylo jasné hned, o jiné možnosti jsme ani neuvažovali. Další kočku jsme opravdu neplánovali, báli jsme se pokazit současný skvělý vztah Rusty a Woody. Ale co jiného nám zbývalo? Vyvěšení letáčku o nalezení jsme také zamítli. Takhle malé, sotva tříměsíční kotě sotva přiběhlo z velké dálky. Za celý den (ani ty další) se po něm nikdo z ulice či okolí nesháněl. Spíše se nabízela varianta večerního vyhození nechtěného kotěte z auta.

Kotě s odřeným nosánkem

Kotě s odřeným nosánkem

Rozhodli jsme se dát kotě dočasně do koupelny vedlejšího domu. A já ho tam budu chodit uklidňovat a socializovat. Byla jsem připravená na dlouhé dny vysedávání. Brzy ráno jsem koupelnu vybavila vším potřebným, včetně deky a polštářů na sezení. Pak jsem tam v krabici přenesla syčící kotě, které po vypuštění okamžitě zalezlo za polštář u zdi. Zavřela jsem za kotětem dveře a šla se domů nasnídat. Po dvou hodinách jsem se do koupelny vrátila.

Kotě bylo za polštářem. Když jsem ho odklonila, vyplašeně mňoukalo, ale už nesyčelo. Polštář jsem vrátila a posadila se poblíž na zem. Hrála jsem si sudoku, mluvila na kotě nebo si zpívala. Číst si nemělo cenu, věděla jsem, že bych se nedokázala soustředit, a signál na počítač tam není. Kotě zpoza polštáře několikrát mňouklo, ale jinak se za celou dobu nehnulo. Po hodině jsem odešla domů.

Přestože kotě mělo v koupelně misky s granulemi pro koťata, které manžel zajel koupit, zřejmě se k nim bálo vylézt. Po mém opětném návratu byly netknuté (kočičí maso, co mělo v garáži, ale do rána zmizelo). Sedla jsem si na zem a odsunula polštář. Kotě mňouklo, ale neuteklo. Pamaloučku jsem k němu přisunula misku s předem nahřátým mlékem, kotě ucouvlo.

Kotě konečně nastavilo bříško

Kotě konečně nastavilo bříško

Jednou z hraček, které jsem tam přinesla, bylo pírko-brk. Opatrně jsem jím kotě pohladila, bylo vidět, že se mu to líbí. Špičku pírka jsem tedy namočila do mléka, přistrčila kotěti pod nos a ono jí olízlo. Při dalším namočení jsem pírko přisunula blíže k misce a po čtvrtém se už kotě do mléka pustilo samo. O chvilku později schruplo i hrstičku granulí.

Zkusila jsem velmi pomaloučku přisunout ke kotěti celou ruku. Neuteklo, neseklo mě, naopak jakmile jsem se ho dotkla, spustilo úžasný motórek. Po dalším pohlazení se překulilo na zádíčka a nastavilo mi bříško! Skoro mi vyhrkly slzy. Takhle rychlý obrat jsem rozhodně nečekala. Kotě pod hlazením jihlo a hlasitě předlo. Zvednout se nedalo, jakmile ucítilo stisk na zádíčkách, zasyčelo a prchlo za polštář. Během celého dne jsem pak hlazení několikrát úspěšně opakovala, ale musela jsem být s natahováním ruky velmi pomalá. Při rychlém pohybu se kotě utíkalo schovat za polštář, nebo si vlezlo pod moji nadzvednutou deku.

V neděli ráno jsem po příchodu našla misky prázdné, záchůdek použit a kotě schoulené v tunýlku ve vaně. Tunýlkem jsem prostrčila ruku, a jakmile jsem se kotěte dotkla, zase začalo příst a nastavovat bříško. Manžel od pátku kotě neviděl (aby nás v koupelně nebylo moc), teď se na něj přišel podívat. Opatrně jsem ho vytáhla z tunýlku a postavila před klečícího manžela. Kotě si okamžitě našlo úkryt mezi manželovými koleny. Nemňoukalo, ale když se manžel po chvilce postavil, rychle si našlo „jistější“ úkryt v jeho nohavici. Raději jsem ho vrátila do tunýlku a hlazením uklidnila.

Manžel se přišel podívat a kotě si hned našlo úkryt

Manžel se přišel podívat a kotě si hned našlo úkryt

Kotěti jsme chtěli nabídnout víc prostoru a odpoledne jsem ho přestěhovala do pokoje, bývalé domény kočičky Indy. Přenesla jsem tam vše z koupelny, včetně tunýlku, do kterého se kotě okamžitě ukrylo. Zavřela jsem dveře, sedla si na postel a s kotětem zůstala další hodinu.

Hned první den jsem si všimla, že kotě má zakrnělý ocásek. Rusty jako kotě měla dokonce jen kraťoučký špuntík. Teď, při její plné velikosti je to už jen hrbol. Dva roky od nalezení Rusty nás u veterináře kromě jejich erární kočky vítal ještě krásný bílý kocour se zakrnělým ocasem. Úžasný mazel, který se hrnul ke každému, kdo se objevil v okýnku recepce. Tehdy jsme se dozvěděli, že existuje americká, registrovaná rasa koček se zakrnělým ocasem, „bobtail cat“. V Evropě téměř neznámá, v Americe prý poměrně běžná (tady o rase česky). Ze zvědavosti jsme si pak doma rasu vygooglila. Přišla mi trochu jako si registrovat vesnického mourka. Nevím, jak mohou dokázat čistokrevnost rasy. Jediná poznávací charakteristika kočky „bobtail“ je ten zakrnělý ocásek (jehož kousek ale musí být jasně vidět). Jinak může mít kočka jakékoliv zbarvení a délku srsti. Je tedy docela možné, že naše Rusty není manská kočka, ale „bobtail“. Ono je to sice jedno, ale my si to stejně myslíme dál, hlavně pro to její králičí hopsání. A teď jsme tu měli další krátkoocasé kotě, u kterého jsem už naštěstí věděla, co asi je (jen sotva čistokrevné).

Hlazení miluje

Hlazení miluje

První den se mi nedařilo určit, zda budeme mít kočičku nebo kocourka. Kotě totiž drželo svůj kousek ocásku pevně stažený pod sebe, jako vystrašený pes. Když se mi přeci jen podařilo lépe nakouknout, řekla jsem si „zase kočička“. Jenže další den se mi ty „dvě dirky“ zdály přeci jen víc od sebe, než to bývá u kočiček. Že by kocourek? Je to už hodně dávno, co jsem držela v ruce kotě-kocourka. Pohlaví kotěte nás zajímalo z jediného důvodu – pro výběr jména, aby si na ně kotě co nejdříve zvyklo.

Konečná volba padla na mnou navržené jméno Bobby. Nevybrala jsem ho jako zdrobnělinu jména, ale odvozením od rasy bobtail (bob –zastřižený – ocas, vlasy...). Nám se ale jméno hodilo i pro tu lidskou zkratku. Bobby je zkratka u muže, Bobbie u ženy. Výslovnost je stejná, a jak budeme nakonec jméno psát, může klidně počkat. Já jsem si už byla téměř jistá, že máme doma poprvé kocourka! Bobbyho, Bobíka, Bobínka. Ale kdybych se přeci jen spletla, tak to bude Bobbie, Bobinka. Kocourek je opravdu moc hezký bílomour. Převážně bílý s pruhovanou vestou přes zádíčka a barevně ladící ušankou.

Mezi oběma domy jsem pak pendlovala celý týden. Manžel za mnou občas na půl hodiny přišel, aby si kotě zvyklo i na něho. Bobbymu jsem tam během týdne přezpívala celý svůj zpěvník lidových písniček a snad se mu moje vyzpěvování líbilo. Bohužel zůstával stále velmi lekavý. Plašily ho moje rychlé pohyby, hluk projíždějících aut. Ráno byly misky prázdné, záchůdek použit, ale Bobby zalezlý až vzadu pod postelí. Musela jsem se k němu naklánět přes pelest, abych ho mohla alespoň pohladit. Několikrát za den jsem ho opatrně vytáhla vedle sebe na postel a rychle ho zabavila hračkou.

Trochu protáhnout nohy

Trochu protáhnout nohy

Kocourek byl hravý, přítulný, ale stále ve střehu. Honil míček po koberci, ale stačil nezvyklý hluk, aby bleskově zalezl do tunýlku na posteli. Nebo přímo pod ni, odkud pak hodiny nevylezl. Trochu pomohlo, že jsem si v polovině týdne „ustlala“ na koberci, aby na mě Bobby lépe viděl. Ovšem i tehdy trvalo dlouho, než jsem ho hračkou vylákala ven. Během hraní se přiběhl pomazlit, sám od sebe za mnou z pod postele nevylezl nikdy.

Původně jsme chtěli Bobínka představit našim kočkám, až ho prohlédne a naočkuje veterinář. Důvod, proč jsme ho drželi odděleně. Jenže kocourek rostl snad každým dnem a stále trávil hodiny zalezlý v šeru pod postelí. Bylo nám líto, že se tak připravuje o možnost „být hravým kotětem“. Už jsem ho odčervila a odblešila a kocourek jinak vypadal zcela zdravý. Rozhodli jsme se s očkováním počkat. Devět dní po jeho nalezení jsem ho přenesla k nám do druhé ložnice. Ukázalo se, že jsme udělali dobře. Tedy rozhodně, co se Bobbyho týče. Nejenže se nového prostředí nezalekl, on úplně ožil. Lítal a skákal po pokoji, střídal jednu hračku za druhou, a když byl unavený (a že mu to trvalo dlouho!), přilehl k mé noze, nechal se hladit a předl. Stejně přítulný byl i k manželovi, který o jeho hlasitém předení prohlásil, že si svůj motórek brzy opotřebuje.

Následující den ráno jsem do otevřených dveří postavila velkou krbovou síť a nechala Rusty a Woody přijít se s Bobínkem přivítat. Bohužel kočky ho nepřivítaly vůbec přátelsky. Svorně syčely, co jim hrdla stačila. Bobbymu to naštěstí vůbec nevadilo, nenaježil se, jen si řekl „ať si trhnou nohou“ a vesele se katapultoval k hračkám v pokoji. Věděli jsme, že přijetí nové kočky možná nepůjde hladce, ale zatím to jde opravdu pomalu. Rusty už se dost zlepšila, Woody zatím ne. Návštěvu veterináře jsme proto odložili. Nespěchá a my nechceme „vůní veteriny“ už tak nervózní kočky dráždit. Nezbývá nám než být trpěliví a doufat, že se časem vše v dobré obrátí. Musí!

Foto: autorka. Další obrázky si můžete prohlédnout níže v klikacím okénku nebo přímo zde na Rajčeti.

Marička Crossette Neviditelný pes


Diskuse


V. Glover
17:39
30.11.2017

D. Ruščáková
19:42
29.11.2017

M. Crossette
20:59
29.11.2017

M. Beda
21:19
29.11.2017

Z. Vave
18:09
29.11.2017

M. Crossette
21:04
29.11.2017

Z. Lída
CD
17:58
29.11.2017

M. Crossette
21:11
29.11.2017

Z. Hanča
17:46
29.11.2017

M. Crossette
21:16
29.11.2017

Z. Nelina
17:12
29.11.2017

M. Crossette
17:44
29.11.2017

K. Holubová
19:50
29.11.2017

M. Crossette
21:21
29.11.2017

Z. Olčava
13:47
29.11.2017

M. Crossette
16:36
29.11.2017

Z. Jitur
13:45
29.11.2017

M. Crossette
16:35
29.11.2017

T. Zana
13:43
29.11.2017

M. Crossette
16:31
29.11.2017

A. Bytová
13:15
29.11.2017

Z. Lika
13:40
29.11.2017

A. Bytová
14:39
29.11.2017

Z. Lika
16:37
29.11.2017

Z. Vave
18:05
29.11.2017

M. Crossette
16:30
29.11.2017

M. Beda
12:58
29.11.2017

M. Crossette
17:48
29.11.2017

E. Šusová
12:10
29.11.2017

Z. Lika
12:10
29.11.2017

M. Crossette
16:23
29.11.2017

Z. Dalmi
11:36
29.11.2017

M. Crossette
16:17
29.11.2017

Z. Jenny
11:25
29.11.2017

M. Crossette
16:14
29.11.2017

Z. Yga
9:54
29.11.2017

M. Crossette
16:12
29.11.2017

T. Zana
17:14
29.11.2017

L. Bláža
8:52
29.11.2017

M. Crossette
16:05
29.11.2017

Z. Maw
8:33
29.11.2017

Z. Maya
9:09
29.11.2017

K. Holubová
9:24
29.11.2017

Š. Matyášová
11:35
29.11.2017

M. Beda
12:54
29.11.2017

M. Crossette
16:05
29.11.2017

Z. Maya
8:27
29.11.2017

M. Crossette
15:59
29.11.2017

Z. Inka
7:38
29.11.2017

M. Crossette
15:58
29.11.2017

Z. Matylda
7:10
29.11.2017

M. Crossette
15:56
29.11.2017

Š. Matyášová
6:47
29.11.2017

Ž. Petrs01
8:32
29.11.2017

Š. Matyášová
11:36
29.11.2017

M. Crossette
15:49
29.11.2017

Z. Tečka
12:32
29.11.2017

Z. Lika
13:00
29.11.2017

M. Crossette
15:44
29.11.2017

M. Crossette
15:52
29.11.2017

Z. Xerxová
6:37
29.11.2017

M. Crossette
15:39
29.11.2017

počet příspěvků: 64, poslední 30.11.2017 05:39









KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více...
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !