Díky svému povolání jsem zcestoval kus světa. Po devadesátém roce jsem začal pracovat v Anglii, pak v Mnichově. Když mě aerolinky poslaly do důchodu, byla to pro mne osobní tragédie. Ovšem čas vše zahojil a já dnes sedím v Beauvais ve svém domečku, který nám firma pronajala. Mám zatažené žaluzie, protože vedro dorazilo už i sem. Dnes bylo 36 stupňů a zítra jen 22! Už se těším!

Začal jsem tím, že jsem byl poslán do důchodu. Letiště kupodivu funguje i beze mě! A já jsem kuriozně na vyhazovu vydělal. Začal jsem pracovat za peníze, za které pracují lidé s mou kvalifikací v tom normálním světě. ČSA Technics shání mechaniky. Někteří kluci, kteří už měli rajzování dost a chtějí si užít děti a rodinu, se šli zeptat, kolik jim nabídnou. Paní managorka personalistka jim řekla sumu zcela mimo současnou realitu, kluci se jí vysmáli a vrátili se zpět do Lipska, Drážďan a jiných základen, kde platí adekvátně se zodpovědností a kvalifikací. Dáma nad tím kroutila hlavou: „Kolik by chtěli?“ No to, co mají jinde. Firma ČSA Technics už dávno nemá monopol a už dávno se nikdo netřese, že by ho mohli vyhodit. Prostě odejde za lepším, to je normální. Že podnik nemá na takové platy peníze? Dnes dělá těžkou údržbu většinou pro zahraniční zákazníky a inkasuje za to stejné peníze jako třeba SR technic. Kam ty peníze potom zmizí, to ví jen Bůh.

To jen tak na okraj. Když jsem byl poprvé v Londýně v listopadu 1989, koukal jsem na vybavení mechaniků a výcvikového střediska s otevřenou pusou. Každý typ měl svou klubovnu s kávovarem, myčkou na nádobí a s krabicí zalévacích polévek. Po návratu jsem každého otravoval tím, jak jsem opěvoval British Airways. Byl jsem samozřejmě hrdý na to, že jsem mohl pro takovou společnost pracovat. Ale začal jsem i střízlivět. Nebylo všechno tak skvělé. Zažil jsem papírové manuály. Na Boeing 767/757 to byla místnost plná knih. Pak přišly mikrofiše se čtečkou, to byl hrozný opruz! Na obrázku nebylo poznat, jestli je tam Kvašňák nebo Simonová, a přitom to měl být detail uchycení podvozku. Pak konečně přišla DVD. Ovšem na jednom byl text a na druhém obrázek! Dnes je všechno v počítači a update se dělá po síti.

Gerberoy

To byla trocha historie. Tím, že jsem začal cestovat za prací po celém světě, jsem začal i srovnávat. Opustil mě nekonečný obdiv všeho ze Západu. V době, kdy u nás byla většina elektrických rozvodů v zemi, jsem zažil v Denveru ve státě Colorado rozvod po sloupech a když byl pořádný vichr, létaly snopy jisker, jak o sebe dráty škrtaly. Bydlel jsem na předměstí a v období větrů vypadával proud. Začal jsem být alergický na kecy emigrantů typu: „To vy u vás nemáte, co?“ Ano, spoustu věcí u nás dodnes nemáme a u mnoha z nich říkám, zaplať pánbůh.

Cizinci nad námi ohrnují nos a mají nás za opice, které spadly z palmy. Ale u nás skoro v každé vesnické hospodě funguje wifi, na letišti v Beauvais wifi připojení nemají. Já mám na zemi takovou bedničku s tykadélky a ta dělá přes simkartu spojení se světem.

Francouzská kuchyně je vyhlášená. Každý jásá nad tím, že je plná zeleniny a ryb, a je tudíž zdravá. Tady jsou Carrefour, Lidl a Hyper marche. Krom posledně jemnovaného je sortiment zeleniny v porovnání s námi velmi chudý. A na normální krámy nebo trhy jsem tady nenarazil. No, mohl bych se zeptat, ale to by tady musel někdo mluvit anglicky. V čem je opravdu skvělý výběr, jsou sýry a víno. Vína si moc neužiju, protože mi práce končí kolem jedenácté a to se už jen osprchuji a padnu do postele. Ale Zuzana si to pochvaluje.

Kolega od Lufthansy mi doporučil městečko Gerberoy, že je nádherné a zachovalé. Jeli jsme tam - a nekecal! Když jsme procházeli bizarními uličkami, zazvonil mi služební telefon. Sakra, kdo tu může být? Volal nějaký pán od Laudy, jestli bych se nemohl podívat na jejich letadlo, že mají na motoru číslo dvě po každém letu předepsanou kontrolu oleje. Prkotina! „V kolik přiletí?“ „V 17:30, můžete mně poslat vaše číslo oprávnění teď hned?“ „Nemohu, jsem třicet kilometrů od letiště, vrátím se kolem čtvrté.“ „Dříve by to nešlo?“ „Ne, nešlo!“ 

Zavolal jsem svému šéfovi, jestli vůbec mohu sáhnout na Laudovo letadlo. „Dejte mi číslo toho dispečera, prosím.“ Jenže jsem ztratil signál, pak mi chcípl mobil. Než jsem našel místo, kde ten krám (telefon) začal fungovat, měl jsem v tom vedru dojem, že s ním praštím. Nakonec jsem našel místo, kde naskočily dvě čárky, a poslal jsem číslo dispečera, který žádal pomoc. Seděl jsem ve stínu staré stodoly a kochal se městečkem, když mi zavolal šéf a řekl mi neuvěřitelnou věc: „Lauda letí do Lille a ne do Beauvais, on si to malinko spletl, takže máš volno až do večera a užij si to a neuvař se!“

Takže není na tom Západě všechno dokonalé, není!

*****************************

Letadla, můj osud 3
Třetí díl knihy fotografií dopravních letadel, které za 48 let působení na letištích udělal Jan Čech, letecký mechanik. Kniha obsahuje nejen černobílé fotografie, ale i krátké příběhy, které s daným typem autor zažil. Vydal Svět křídel.