V Bangkoku v hotelu jsem si zapnul počítadlo a koukám se na poštu. Od paní s nevyslovitelným jménem jsem dostal neuvěřitelný mail. Stálo v něm, že její manžel dostal k vánocům mé knížky, protože má rád letadla. V knížkách si neustále čte a rodinu baví při večeři mými historkami. Nevím, nakolik baví, ale ta dáma to napsala a já nejsem natolik ješitný, abych si to vymyslel. A že její manžel má narozeniny a že ona dostala takový bláznivý nápad, že by mu jako dárek dala setkání se mnou, tedy jestli se neurazím. Mně to připadalo jako správná ptákovina, tak jsem byl samozřejmě pro. Pouze jsem si nebyl jistý, jestli se ten dárek neprodraží letenkou do Thajska.

Nakonec jsem musel letět na konci února domů, a tak jsem jí napsal, že jsem v Praze, takže mohu dělat dárek. Jen jsem ji prosil, jestli mohu být rozbalený, protože futrál na člověka se jmenuje rakev a do té bych ještě nerad. A tak jsme se domluvili, že ona zamluví stůl v mé oblíbené restauraci Caffe Therapy a já tam přijdu. I nastal ten den, já jsem přišel do restaurace ve smluvenou hodinu a čekal, až obdarovaný přijde.

"Dobrý den, nezlobte se, ale ten stůl je zadán, já tady mám s někým schůzku, nemůžete si sednout někam jinam?" "Ne, nemohu, já chci sedět právě tady!" "Asi jste mi nerozumněl, ale já mám ten stůl zadaný a čekám na někoho, buďte tak hodný a sedněte si jinam, prosím!" Pán byl na první pohled sympaťák, a tak jsem ho nenechal moc dlouho se vytáčet. "Dobrý den, dovolte, abych se představil, mé jméno je Honza Čech a já jsem ten, s kterým máte tu schůzku." Pán vytřeštil oči: "No, to snad není možné, Míša mně říkala, že tady na mě bude čekat překvapení, ale toto je šok!" Číšník se k šokovanému pánovi přitočil a povídá: "To je skutečně pan Čech, on u nás měl autorské čtení, já ho znám! Co si dáte pánové k pití?" Já jsem si popíjel červené víno a chudák pán, protože ho braly zuby, si dal sodovku.

Vyprávěli jsme si o letadlech. A o životě na letišti. Jeho obor byl úplně jiný, ale letadla měl evidentně rád a musím říct, že jsem byl velmi mile překvapený, když jsem zjistil, jaký má pán rozhled. Nakonec jsme se ujistili, že by byla škoda, kdyby zůstalo jen u jednoho setkání.

Jsem teď na horách v Rokytnici. Sníh není, a tak si užíváme sluníčka, lenošíme a povídáme si. To také není špatný program. Jana, která je učitelkou, mi řekla, jestli vím, že mě za chvíli začnou děti nenávidět. "Proč?" "Učila jsem o nové české literatůře, koukala jsem do "top ten" pražské knihovny a tam jsem tě našla v první desítce! Máš nakročeno k tomu, aby ses dostal i jako maturitní otázka a děti si začnou uplivávat. A když se ještě staneš povinnou četbou, začnou tě nenávidět!" "Prosím tě, znáš ho, celou rodinu vyhnal do knihovny, jenom aby se tam dostal! Ješita jeden, a to ti jeho příbuzní ani neumí číst!"

Když jsem napsal svůj první článek do Letectví o TU 154, dal jsem ho mamince přečíst. Maminka si vzala červenou tužku a začala podškrtávat a škrtat. "A to ti někde vydají?" "Jo, vydají a ještě mi za to zaplatí!" Netušil jsem tehdy, že začnu psát pravidelně a že se budu pokoušet lidi bavit vyprávěním o letadlech a o životě kolem nich. Maminka se bohužel nedožila vydání mé první knížky. Když se mi něco literárního podaří, vždy si vzpomenu na náš rozhovor při příležitosti mého prvního článku.

Zatím největší odměnou pro mne bylo, když jsem ještě směl provádět po letišti, než mi to jeden ješitný idiot zakázal. Jeden pán se mě zeptal, jestli jsem tentýž Čech, co píše ty knížky, a já že ano. "Víte, já jsem se vždycky strašně bál létat. Absolvoval jsem i kurs "Strach z létání", který vedla nějaká paní Čechová, což je asi shoda jmen. Nic nepomohlo. Teprve když jsem si přečetl vaše vyprávění, zjistil jsem, že létání je vlastně sranda, a teď létám rád!" Měl jsem z toho upřímnou radost a řekl jsem mu, že jsem od něj asi dostal i mail. Protože jsem mail stejného znění dostal. "Jo, jo to jsem psal já, netušil jsem, že se s vámi osobně sejdu, ale tady kamarádi se někde dočetli, že nějaký Čech provádí po letišti, tak jsem to zkusil a na druhý pokus jsem měl štěstí."

Po vedru v Bangkoku si užívám nesmělého sluníčka v Rokytnici a skvělé party našeho Tadra týmu. Když není sníh, vymysleli jsme další strašnou ptákovinu: Cvičení CO, Civilní obrany. Vše začalo nevinně, kamarád v budově, kterou jejich firma koupila, našel bednu plnou plynových masek. Ale o tom až příště.