Přijel jsem do naší reality. Vzal jsem si starší magazín Lidových novin, že si něco česky počtu. Bylo to číslo věnované "talentované" dcerunce herečky Janžurové. Na první pohled mě zarazilo, jak se musel nadřít fotograf s Photoshopem, aby udělal z někoho, kdo má výrazně kulatý obličej, téměř nordický typ. Sabina Remundová se má evidentně velmi ráda. Třetina rozhovoru je o tom, jak studovala roli státní návladní pro seriál ČT "Případy 1. oddělení". Jak na soudu pozorovala skutečné soudce, aby to věrně zahrála. Pouze malinká poznámka na konci tohoto odstavce říkala, že není její vinou, že se její "kláda" scvrkla nakonec na několikaminutový štěk. Připomenulo mi to, jak moje přítelkyně Zuzana hrála na školním představení Ferdy Mravence mravence číslo 27 a její "kláda" byla: "To mě ale bolí břicho!" A to nemusela studovat život v mraveništi!

Zbytek rozhovoru je o tom, jak se tato dáma věnuje svým dětem. Že jim sice nevaří, ale každý den se s nimi tři hodiny učí, a to nemá hloupé děti (jak sama říká)! Být jejím dítětem, raději bych svíčkovou než učení. Také že je vozí autem do školy, i když to mají tři minuty pěšky!

Paní Remundová o sobě říká, že je herečka, scénaristka, režisérka a kamarádka Alice Nellis. Já nejsem teatrolog, ale mám dojem, že to je hlavně dcera Janžurové a Remundy. Neznám tu dámu osobně, ale z rozhovoru to na mě vyplynulo. Její maminku jsem měl rád, bývala to skvělá herečka, než se stylizovala do role "tety" s mastnými vlasy a v bílých punčocháčích. Poslední opus, v kterém jsem ji viděl a po němž již na další určitě nepůjdu, bylo představení "Mikve" ve Stavovském divadle, kde jen neustále hýká a mluví fistulí. Hrstka intelektuálů v prázdném divadle byla nadšená, my jsme odešli v polovině. Kde jsou doby Kočáru do Vídně, Světáků či Svatby jako řemen. Tehdy byla nejen krásná, ale i skvělá herečka.

Nejen paní Remundová je talentovaná. Když se člověk podívá na seznam absolventů AMU, DAMU a FAMU, není tam mnoho jmen, která by člověk neznal. Je pravda, že každý je formován prostředím, v kterém vyrůstá. Můj syn je také leteckým mechanikem, protože měl odmala kolem sebe jen letadla a moje knihovna ze třetiny obsahuje knížky s touto tématikou. Mohu říct, že díky mé blbosti se k ničemu jinému nedostal. Proč blbosti? Je to špatně placené povolání s ohromnou zodpovědností. Kdyby v páté zabral, mohl to dotáhnout až na poslance, ten nezodpovídá za nic a bere ohromné peníze…

Takže naši mladí herci jsou dětmi herců, stejně tak kameramani atd. Všichni svorně tvrdí, že rodiče nechtěli, aby herectví studovali, ale jakýmsi zázrakem se na školu dostali. Nakonec, když nějaký režisér potřebuje hezkou a dobrou herečku nebo herce, tak musí sáhnout na Slovensko. Protože talent a krása se většinou nedědí.

Na letišti mezi létajícím personálem jsou také celé rodinné klany. Když jsem v sedmdesátých létech začínal, na TU 134 létal jeden skvělý kapitán. Velmi slušný a decentní pán. Pak začal u ČSA létat jeho syn. Je to kopie svého otce, a to nejen podobou: vynikající pilot, kamarád a decentní, slušný člověk. Třetí z této rodiny, vnuk pana kapitána, se sice ke mně choval slušně, protože jsem starší než jeho otec, ale měl věčné konflikty s mými mladými kolegy. Neustále každého poučoval o předpisech a o tom, jak se co má dělat, a nic nebylo podle něj správně. Lidově se to opisuje, že buzeruje. A to on uměl ze všeho nejlépe. Jak se říká, "všeho do času, husa do posvícení". On se dostal na vysněný vrchol a pak přišel pád na hubu: Na školení na nový typ se ožral, druhý den mu v letadle dali dýchnout a bylo vymalováno. Událo se to v cizině a zahraniční dopravce, který piloty školil, ho okamžitě poslal domů a rozmázl to v novinách. Má-li pilot v papírech, že je ztratil kvůli alkoholu, nikdo na světě mu je nevrátí. Mladého jsem nelitoval, ale jeho tátu a dědu ano, pro ty to musel být šok, že taková pro ně posvátná věc, jakou je letadlo a létání, je znesvěcená chlastem a lidskou zpupností!

Opravdu, talent a povaha se většinou nedědí!