Několikrát jsem se zmiňoval o svém milovaném dědečkovi. Kromě toho, že byl rozeným vypravěčem, který znal všechny walaceovky nazpaměť, byl předsedou Klubu dobráků. Babičku dráždil jen tak ze zvyku. Babička byla z jedenácti sester, které, až na jednu, si byly velmi podobné. Dlužno podotknout, že za mlada to byly krasavice. Děda vždycky říkával: „Představte si, co to bylo za ženské, jejich táta jenom lusknul kapesníkem (rána, která vzniká při rychlém pohybu složeného kapesníku) a ony se samým rozčilením rozplakaly!“ Faktem je, že děda mohl mlátit zkušebně kapesníkem jak chtěl a my jsme se se sestrou jenom řehtali. A tak babička chodila po domě a děda jí hrál na housle do ouška jako ve vinárně a protože hrál schválně falešně, babička byla běsná. Když vyndal violu, tak jenom ladění babičku vytočilo. Tyto zbraně používal děda zejména ve chvílích, když babička pořádala „žůr“, což byly odpolední táčky s kamarádkami. Zejména miloval jednu, které se říkalo „Macínek“. Ta když přišla a děda nebyl včas varován, a tudíž neseděl u Zvolánků nebo U Tylů na své oblíbené čtvrtečce vína, děda na nás významně mrknul a sáhnul na skříň ve své pracovně a vzal housle. To jsme věděli, že nastal boj s Macínkem. My jsme tu paní také neměli rádi, a tak jsme jí to přáli, ostatně děda hned tak někomu nezahrál!

Z tet jsme měli nejraději tetu Věru. Ta žila v Bratislavě a byla s ní veliká legrace. Jako stará paní měla ráda víno a když jsem dělal v Bratislavě na letišti, často jsem ji navštěvoval. Byla to teta velmi svérázná. U ní jsem poznal, co to je, když se řekne „byla ostříhaná podle kastrólu“. Jednou jsem se u ní zastavil, přišla mi otevřít a měla na hlavě nasazený kastrol. „Proboha, co to děláš?“ „Jsem u kadeřníka, to jsi ještě neviděl?“ Nebyla šetrná, to rozhodně ne, ale byla trochu střelená a když měla jít se mnou na víno, nechtěla mně dělat ostudu, a tak si „skočila si ke kadeřníkovi“, což znamenalo, že si nasadila kastrol na hlavu a co přečuhovalo, to si ostříhala.

Když jsem se u ní jednou zastavil s kolegou Hejtmánkem, přišla nám otevřít v pracovním plášti a pod jednou rukou měla becherovku a pod druhou láhev rumu: „Nazdar, co si dáte?“ S kolegou to málem seklo. „Právě vymazávám kamna, tak jsem celá špinavá, nalejte si, hned si k vám sednu, jen co sdělám ten šamot.“ Dlužno podotknout, že v té době jí bylo přes osmdesát! Teta měla doma zarámovaný výstřižek z novin, kde o ní psali. Protože bydlela v přízemí, vyčíhnul si její byt zloděj. Stará bába, to by neměl být problém! Ale narazil na mou tetu. Dělala zrovna lívance, když se zloděj vyhoupnul na okno a skočil do bytu. Měl v ruce vodovodní trubku, kterou hodlal praštit tetu po hlavě. Když se napřáhnul k ráně, teta se otočila a když viděla „teho bubáka zakukleného“, jak říkala, dostala strašný vztek a litinovým lívanečníkem ho vzala s takovou razancí přes hlavu, že upadl na zem a tam ho mlátila tak dlouho, dokud jevil známky života. „Udělala jsem mu z ksichtu také lívanec, když už mě vyrušil při práci, měla jsem ho akorát na nataženou pravačku a v tý mám sílu z tenisu.“ A tak drahá tetička zmasakrovala zloděje ze kterého se vyklubal vnuk jedné paní z domu, kterého tetička jako malého kluka často hlídala. Inu, tak svět oplácí!

Děda mi jako malému vyprávěl příhody ze svého bojového nasazení na bitevní lodi. Vyprávěl mi, jak zranění námořníci, když cítili, že umírají, usínali zásadně s jednou nohou pokrčenou. „A proč?“ „No, protože když jsme je potom dávali do rakve, tak jak ta pokrčená noha byla ztuhlá, tak nešla narovnat a když jsme narazili na rakev víko, díky té pokrčené noze se námořník zvednul a praštil se do hlavy, no a když nebyl docela mrtvej, tak se tou ránou do hlavy probral a my jsme ho nepohřbili živého. Jó hochu, taková zlá doba to byla!“ No a já od té doby spal s jednou nohou pokrčenou. Jako vzor jsem měl znak Spartakiády, který byl na Strahově, kde byl v bronzu vyveden běžec a protože jsem často kolem této plastiky chodil, měl jsem jeho postoj s pokrčenou nohou dost natrénovaný.

Jednou mi moje maminka chtěla něco před spaním vyprávět, děda měl zcela výjimečně nějaký zástoj U Tylů. Chtěla si sednout na kraj postele, ale tam byla má pokrčená noha: „Jau, mami, moje noha!“ „Prosím tě, tak si jí dej jinam, ne?“ „To nemůžu, to fakt nemůžu.“ „Prosím tě a proč, vždyť je jedno jak ležíš, ne?“ „To tedy není, mami.“ A vysvětlil jsem mamince, proč námořníci na Viribus Unitis spali s jednou nohou pokrčenou. Tím jsem mámu zcela odrovnal a nebyla chudák schopna vyprávět cokoliv. Vyběhla z mého pokoje a protože se děda dole v hale ještě oblékal, slyšel jsem jenom: „Tati? Prosím tě, cos to zase vykládal Honzovi?“ Jako odpověď jsem slyšel jenom potutelný dědův smích.

V domě, kde bydlel přítel Šuba, žila jedna paní, která měla na krku vole. Nejsem lékař a nevím, jak takový tělesný defekt vzniká. Je to velká boule na krku. Určitě ta postižená paní nebyla zlá, ale byla jiná a jako děti jsme se jí báli. Protože jsem nechtěl mít vole na krku, neustále jsem si sahal na krk a když jsem si nahmatal krční tepny, měl jsem dojem, že mně také roste. Svěřil jsem se s tím problémem dědečkovi. A to jsem neměl dělat! Dědovi zajiskřilo v očích: „Jo, hochu, to je vážné, to je nemoc, která řádila kdysi zejména v Podkrkonoší (jak přišel na tuto oblast, ví čert). Tato strašná nemoc vzniká nedostatkem jódu. Možná, že máš nedostatek jódu a pak tě vole nemine, měl bys to sledovat!“ Já šel na léčbu nedostatku jódu v mém těle razantně. Vzal jsem mámě v lekárničce jodovou tinkturu a chtěl jsem ji lízat, abych učinil prevenci nedostatku jodu zadost. Když jsem si líznul, začal jsem samozřejmě strašně řvát, protože to ukrutně pálilo. Máma přilítla do koupelny celá říčná, cože se jejímu Honzíčkovi stalo. Když viděla, jak mi tečou slzy a jak mám hnědou pusu, ani se neptala, kdo mi to poradil, a běžela za dědou: „Táto, tak to jsi už opravdu přehnal, víš, co ten kluk udělal? Ty máš horší nápady, než ten malej kluk!“ „No co, já mu to neradil, to byl jeho vejmysl! Ale snad ho to nezabilo, ne? A nebude mít vole!“ Máma jenom mávla rukou a rezignovala. Děda sáhnul do lednice a dal mi jako odškodnění za bolest pribiňáka s tvrzením, že tam je jódu daleko víc než v blbé, pálivé tinktuře. To, že je tam ve skutečnosti kalcium, jsem se dozvěděl až ze stupidní reklamy v televizi téměř v šedesáti!

Tak se mi právě podařilo provrtat dráty pod dlaždičkami v koupelně a vyrobit tak malý soukromý „black out“, čili domácí temno. No, kdo mohl tušit, že tam ty dráty jsou, že? Nebylo to ani v rovině zásuvek a vypínačů, ba ani na jejich spojnici, prostě dráty vedou pod dlaždicemi zcela podivným směrem. Když v Americe vypadla elektrická síť, zvýšila se pronikavě za devět měsíců porodnost. Protože se mi podařilo nahodit pojistky, aniž by cokoliv hořelo či doutnalo, doba temna pominula nepoměrně rychleji než v Jiráskovi…

Dnes je v módě u jistých podivínů zkratovat elektrické vedení. Tito potomci si říkají „darkeři“, a protože jim není život milý, občas se i upečou. Mohl bych se směle zařadit po jejich bok, i když v době, kdy jsem úspěšně zhasínal celý náš dům, jsem byl děcko, které teprve rozum bralo. V tomto případě jsem ho nabral poměrně rychle, neb mně k tomu pomohlo pár facek od tatínka. Nechť mu Džamila promine, prosím, zemřel v roce 1972. O co šlo? Našel jsem doma krásné mosazné tlačítko zabudované v jasně zelené krabičce. Od něj vedla pletená šňůra a na konci byla stará bakelitová vidlice do zásuvky. K čemu to safra může být? Zasunul jsem vidlici do zásuvky a zmáčknul jsem tlačítko. Kdesi v domě se ozvala rána a všechno zhaslo. „Krucinál, zase vylítly pojistky, kde je baterka?“ volal táta na mámu. „Tady to máš,“ řekla maminka a podala tátovi žádané. Za chvíli se dům zase rozzářil. Já jsem seděl v dědově pracovně s oním tlačítkem. „No, k čemu to je?“ A zmáčknul jsem po druhé. Opět se ozvala rána a dům zhasnul. „No to snad není možný, nemáte něco zapnutého, co to vyhazuje?“ Táta vzal baterku a nové pojistky a vyměnil je. Dům se opět rozzářil.

Když jsem to udělal po třetí, tak se táta po opravě vydal na okruh po domě a našel mě u dědy s tlačítkem. Právě jsem se chystal zmáčknout po čtvrté, abych vyzkoušel, jestli má táta pojistek v zásobě sdostatek. Mohutná facka mě odhodila od tlačítka: „Ty idiote, vždyť tě to mohlo zabít! Co tě to napadlo?“ Další mohutná facka. „Víš, kdo to dělá? Náš synáček! Našel tady tlačítko zvonku na služku a strčil to do zásuvky, blb jeden!“ „Nenadávej mu, vždyť je to dítě a mohlo ho to zabít, pojď sem, Honzíčku, kdepak jsi to vzal?“ Maminka se postavila na mou stranu a tlačítko zvonku letělo do popelnice. „Když jsi byl malej a strkal jsi vidličku do zástrčky a říkal jsi, že to štípe, to jsi byl malej a blbej, ale teď ti je už sedm, tak bys mohl mít rozum. Chápeš, že tě to mohlo zabít?“

Tak jsem zanevřel na elektrický proud a mám ho dodnes nerad, na rozdíl od mého bratrance, který se elektřinou zabývá , přestože ho v jeho profesním životě elektrika strašně popálila .