21.7.2018 | Svátek má Vítězslav


VZPOMÍNKA: U pekařů

16.5.2018

Už jsem to viděl dost černě, už šlo do tuhého. Peníze došly, další byly v nedohlednu a přerušení studia vypadalo jako jediná zbývající možnost... když se všechno nádherně vyřešilo a v dobré obrátilo, jako v té době snad všechno.

„U pekařů shánějí řidiče,“ oznámil Honza „a berou i brigádníky. Za léto si vyjezdíš dost na celý semestr, a když v zimě přidáš soboty a třeba jeden den v týdnu, budeš se mít jako paša. Jezdí se od dvou nebo od tří ráno, takže v deset už můžeš sedět na přednáškách. A celý den máš ještě před sebou!“

Tonoucí se stébla chytá, co bych to nezkusil. Mrzutý garážmistr, pan Prkota, mě na zkoušku nechal objet blok nebo dva ve skříňovém Roburu, a i když neměl studenty rád, jeho podnik nutně řidiče potřeboval a mé ukázkové jízdě neměl co vytknout. Tak jen tak mimochodem zdvihl laťku; nechal mě zacouvat do garáže, která se zdála být užší, než ten Robur. I to se zdařilo celkem hladce, bez uražení zrcadel. Tak se pan Prkota musel vytasit s trumfama. „Ještě, chlapče, projedeme tamhletu Mařenu.“

Prý existují jedinci, kteří zůstanou chladní i při pohledu na to nejhezčí staré auto. Těm bych snad doporučil, aby tento odstavec přeskočili. Ale pro labužníky vysvětlím. Řidiči laskavě přezdívali „Mařena“ nebo „Máňa“ starým skříňovým pragovkám-aerovkám, které v té době tvořily snad polovinu vozového parku Pražských pekáren, n.p. Byly to jedenapůl, možná dvoutunky, všude se vešly, na dlažbě poskakovaly jako divoké kozy. Dvoulitrový OHV motor vydal tak 50 koní, když to doopravdy muselo být. Nejvyšší rychlost měla být asi 80 km/hod, ale s příznivým větrem v zádech a z mírného kopce se Máňa někdy vyšplhala až ke stovce. To už ale nejela příliš rychle, ale letěla příliš nízko. O účinném topení, větrání či ofukování skel se nedalo mluvit, za nepohody stříkal sníh nebo bláto do nohavic otvory kolem pedálů, a „nahoru“ se řadilo na dvě spojky, zatímco „dolů“ s meziplynem. A spojka sama byla citlivá jako panenka. Když ji řidič vypínal spíš jemně a pomalu, tak ji brzy upálil. Když ji řidič bral spíš zhurta, urazil ji od hřídele. A v obou případech se velice špatně zapsal do knih garážmistra Prkoty, který beztak věřil, že když student píchl gumu, bylo to jen proto, že jezdí jako blázen. Ale kdo upálí nebo urazí spojku, to už je zavilý a trestuhodný nepřítel lidstva!

Jemné zacházení s Máňou a jejími vrtochy byla zřejmě ta nejvyšší a rozhodující zkouška řidičských dovedností. Obstál jsem. I když nerad a s mnoha varovnými výhrůžkami, pan Prkota mě vzal, a tedy mě vzalo i vedení Pražských pekáren, n.p. Řekl bych, že na rozdíl od garážmistra s radostí; jejich řádní řidiči brigádníky obvykle za den či dva naučili své linky a mohli si konečně vzít dovolenou. Mně se, samozřejmě, také nesmírně ulevilo, a ještě včerejší zoufalství jsem okamžitě zapomněl. To jsem ani netušil, že za padesát let budu na tuhle práci vzpomínat až s dojetím, jako na jedno z nejhezčích a nejzajímavějších zaměstnání mého života. To mě také ani nenapadlo, že nějaké „za padesát let“ vůbec může existovat.

Ve tři, ve čtyři hodiny ráno se v pokojně spícím městě dá leccos vidět. Hospody a bary jsou už dávno zavřené, jít domů už je pozdě a do práce ještě brzy, a tak se trosečníci noci potloukají opuštěnými ulicemi a někdy se setkávají s jinými trosečníky. Někdy si padnou do noty, jindy ne. Někdy se spolu objímají a zpívají, jindy se perou. Velice vážně, na život a na smrt, jak jim to v tu chvíli doopravdy připadá. Jiní se choulí k sobě na lavičkách a v průjezdech domů a věnují se lásce. Velmi tělesné. Někdy, aby tak zahnali tu trosečnickou samotu a v nevlídném ránu našli aspoň trochu vlídnosti, jindy je to spíš o té desetikoruně, která změní majitele.

Někdy to člověka vtáhlo do příběhu, ani nevěděl jak. Třeba tenkrát. Mrzlo, jen praštělo. Ještě celý rozespalý jdu ke své Máně, zaparkované před domem na ulici, a zdá se mi, že se Máňa pohybuje. Rytmicky poskakuje a posténává. Když přijdu blíž, je jasné, že to nejsou ospalcovy bludy. Ze skříně se ozývají milostné vzdechy a necudná povzbuzování, nenechávající nikoho na pochybách o povaze děje uvnitř. Co dělat v takové choulostivé situaci? Decentně jsem si odkašlal a s omluvami jsem trochu nejistě oznámil, že přece jenom budu muset do práce. I s tím autem. „A nemoh´ bys nám ještě dát tak pět až deset minut?“ ozval se mužný hlas ze skříně. Inu, mohl. A dal. Patnáct až dvacet minut, abych je nepřivedl do rozpaků a aby mohli v klidu a nenápadně zmizet. Nezmizeli. Čekali na mně před autem, a kamže mám namíříno. Když jsem řekl, že do Hostivaře, zajásali. „Tak to nás můžeš hodit do Vršovic, máš to stejně po cestě!“ A hned se spolu radovali, jakou že dneska mají kliku. Cestou jsem nenápadně vyzvídal, jakže se dostali do zamčené skříně. Ten muž se jen usmál: „Kdyby mě, chlapče, takovejhle zámek mohl zastavit, tak už jsem dávno musel od fochu!“ Když ve Vršovicích vystupovali, dával mi desetikorunu, prý na pivo. Nechtěl jsem ji, tak ji nechal na sedadle. A bylo.

Ale proč se nezmínit i o subtilnějších prožitcích. Například na jaře nebo v časném létě byla Praha brzy zrána vyvětraná jako čerstvě vyvětrané peřinky a - ani rodilí Pražáci nebudou věřit – voněla. O až kýčovitém půvabu právě vysněžené Prahy v zimě snad netřeba ani mluvit. Ale právě tenhle půvab měl také háček. Kdybyste v tom bílém přídělu někde uvízli, byli jste na svém; nikde nikdo, kdo by vám pomohl. Možná až tak v osm nebo v deset, kdy dorazil nevrlý garážmistr, a co jste si vyslechli, se tu nedá opakovat. A to zpoždění v rozvážce se také jen těžko dohánělo. Ta největší zrada a past byl krátký, obvykle zledovatělý kopec snad sto metrů před pekárnou; pak už bylo vyhráno.

Protože příjezd na pekárnu, ať v létě či zimě, byl vždycky počitkový zážitek prvního řádu. Nic snad tak krásně nevoní jako čerstvě napečené rohlíky a housky. A nic snad tak dobře nechutná jako ještě teplá, křupavá houska, když máte pořádný hlad. A paní Chramostová, dobrá víla a v civilu vedoucí výdeje, mě vždy vybízela, abych raději přepočítal housky v té třetí bedýnce shora, ve třetím štosu zleva, že má pocit, že tam došlo k nějaké chybě. Jak to jen věděla; skutečně, v té bedýnce bylo vždy několik housek navíc. Mnohem později se mi jen tak mimochodem zmínila, že její synek je také na studiích, ale v Olomouci.

V té době po Praze rozváželo pečivo mnoho zajímavých lidí. Pan Telemark, juris utriusque doctor, zaujal už na první pohled. Kulatý, s věncem prošedivělých vlasů a zlatými brejličkami na nose vypadal jako svatý Petr, zejména když v pravici třímal velký klíč od skříně svého vozu. Pohyboval se vždy důstojně a rozvážně, ale to bylo klamné. Měl svou první ranní fůru naloženou snad nejdřív ze všech a když ne první, tak mezi prvními ze dvora pekárny vyjížděl. Za války byl pilotem RAF, po válce advokátem, a tak mě někdy napadlo, že své soupeře tou neuspěchanou rozvážností asi často spletl. Za komunistů pak řídil Máňu; řekl bych, že nejspíš stejně rozvážně a pevnou, klidnou rukou, jako kdysi pilotoval Spitfire. Když mohl, tak pomohl, radou či skutkem, ale nikdy to nevnucoval, ba ani nenabízel. Nenabízel ani své názory, ačkoli když je někdy na požádání sdílel, byly vždy pečlivě rozvážené, moudré a podložené. Že to bylo v dobách velkého uvolnění, kdy si komunisté chtěli nasazovat „lidské tváře“, jednou jsem se pana doktora zeptal, zda by se nechtěl vrátit k právům. „Víte, pane kolego,“ odpověděl rozvážně, „za ta léta jsem z toho příliš vypadl. Tím spíš, že o právu a právním státu se v tomto zřízení nedá moc mluvit. A hlavně, ony jim ty ‘lidské tváře‘ do švestek stejně nevydrží.“ Tak pan doktor raději zůstal u toho pečiva, a asi měl zase pravdu.

Paní Vašatová byla jako starší sestra. Ráda s mladšími řidiči žertovala, někdy i dost pikantně, ale když byl člověk v nouzi, mohl se na ni vždycky obrátit a spolehnout. Někteří se jí svěřovali s osobními problémy. Já měl spíš problém objet na konci dne obchody a stáhnout bedýnky zpět na pekárnu, a ještě to stihnout včas do školy. Když to bylo nutné, vždy to za mě vzala, a když jsem jí děkoval, jen to odmávla „vždyť ty to za mě vezmeš příště“. Jen jedno nesnášela. Nikdo ji nesměl předjet. Nikdy. Ani omylem. To se zatvrdila jak kámen a už na člověka nepromluvila, leda až ho zase ona někde předjela. Když se mnou nemluvila už přes dva měsíce a k tomu předjetí na vyrovnání účtů stále nedocházelo, už jsem to nevydržel a koupil paní Vašatové lahvičku vína. Chvíli si mně nedůvěřivě prohlížela, ale když viděla tu nepředstíranou účinnou lítost, jen zavrčela „Tak ale tohle už na mně nikdy víckrát nezkoušej!“ – a zase bylo dobře. A já si už dával pozor.

Ruda Poláček byl už přes rok strojním inženýrem. Neměl z toho velkou radost. Spolu s promocí dostal takzvanou „umístěnku“. To si tehdejší úřady rozhodly, kde a do kterého podniku musí čerstvý absolvent školy nastoupit. Povinně. A za předepsaný plat, odpovídající předepsané platové stupnici. Jenže nástupní plat inženýra byl míň než polovina toho, co Ruda vydělával jako řidič u pekařů. Nedávno se oženil, měl malou dcerku, a lamentoval: „Kdyby mě alespoň nechali zaplatit tu pračku a zařídit obývák, tak pak už jim za tu žebračenku nastoupím.“ Ale ať kličkovall jak kličkoval, zápas s úřady prohrával, až nakonec skutečně nastoupil jako inženýr a u pekařů už jezdil jen o sobotách. Než si pořídí ten obývák.

Pan Kolenáč byl člověk zasmušilý, samotářský bručoun, a zdálo se, že zejména studenty nemá rád. Tak jsme se víceméně jen míjeli. Občas jsem ho pozdravil a on někdy na půl huby odpověděl, jindy ani to ne. Až mnohem později jsem se, čirou náhodou, dozvěděl jeho příběh. Byl to synek drobného zemědělce, kterého komunističtí mocipáni vyhlásili za „kulaka“, tedy bohatého statkáře a vykořisťovatele. Tím měl synek uzavřený přístup k jakémukoli vyššímu formálnímu vzdělání. Ale nedal se. Sám se naučil angličtinu a věnoval se svému koníčku, americké literatuře dvacátého století. Četl, samozřejmě, v originále a byl schopen kriticky posoudit nejen kompozici, ale i bohatost nebo sofistikovanost autorova lexikonu. S jakýmkoli literárním vědcem mohl mít zajímavou, fundovanou a rovnocennou disputaci. Ale neměl. Rozvážel housky. A protože byl v angličtině samouk a nikdy se nenaučil výslovnost, a ačkoli jeho pasívní znalost a slovní zásoba byly záviděníhodné, nikdy by se tím jazykem skutečně nedomluvil. Tak dál rozvážel housky a byl trochu zahořklý.

To pan Kostička neměl rád studenty veřejně, nahlas, a to z důvodů ušlechtilých. Byli jsme, jak ochotně a bez zábran všem vykládal, banda neznabohů, co do kostela ani nepáchne, a myslí jen a jen na smilstvo. A také nic jiného nedělá, jen smilní. Asi tomu moc nepomohlo, když jsem mu jednou po takové tirádě řekl, že sice nouzi nemám, ale stejně bych byl rád, kdyby v tom odhadu studentské sexuální aktivity měl pravdu. Kromě toho pan Kostička tvrdil, že kdykoli za něj jezdil student, celou linku mu „dokurvil“ a on to pak musel týden dávat do pořádku. Nikdy to nevysvětlil. Je pravda, že jsme si někdy linku zracionalizovali, změnili pořadí obchodů, a ušetřili si tak čas, jenže jsme také často nevěděli o tajných dohodách mezi řidiči a vedoucími obchodů. Když například mlékařka dostala housky o půl hodiny dřív než sousední samoobsluha, ráda za to věnovala jogurt nebo Pribináček. Hospodský potřeboval housky k polévce, než přišli zedníci na svačinku, a „pekařskej“ z toho měl dršťkovou nebo gulášovku. Ale k tomu původnímu pořadí se mohl stálý řidič vrátit hned první den po dovolené, takže jsem stále nechápal, proč byl pan Kostička tak rozčílený.

Vymlouval jsem se, jak jsem mohl, když jsem měl na tři týdny jezdit Kostičkovu linku. „Dáme ti Kostičkovu závoznici,“ přemlouval mě dispečer Klíma, „a přidám ti stovečku.“ Potom přitvrdil. „ Někdo to odjezdit musí a ty tu linku znáš. Tak basta.“

Kostičkova závoznice Andula byla statná, tedy velice statná mladá žena, nesmírně pracovitá a vzhledem ke svým rozměrům až neuvěřitelně rychlá. Z vozu byla venku, snad ještě než jsem zastavil, a než jsem se vyhrabal ven já, měla už polovinu naloženou nebo složenou. U některých menších obchodů říkala, abych zůstal sedět, že to sfoukne sama. Nevím, zda tak pečovala o mé pohodlí, nebo nechtěla, abych zdržoval. A přece mě Andula doháněla k šílenství. Cokoli jsem udělal, a zejména když to bylo i jen maličko jinak, než byla zvyklá, srovnávala to s počínáním pana Kostičky. A bylo celkem jasné, že jsem v tom srovnání nedopadal dobře; byl v tom vždy kritický osten a nespokojenost s mou nedostatečností a neschopností. Když jsem, například, odbočoval vlevo, Andula podotkla „tak tady pan Kostička jede vždycky doprava a objíždí to zezadu.“ Když jsem chtěl přehodit pořadí dvou obchodů, protože to bylo logičtější a rychlejší, byla z toho skoro vzpoura: „To pan Kostička bere vždycky tu samoobsluhu první! Vždycky!“ A někdy chtěla Andula vůbec předejít mým úletům, a tak třeba rovnou diktovala „Tady to vem doleva!“ Proto jsem se ani nedivil, že když jsme měli druhou fůru za sebou a vraceli se na pekárnu, Andula najednou vydala pokyn, abych zahnul vlevo. „Tady jezdí pan Kostička vždycky doleva!“ Byl jsem z toho tak vedle, že jsem poslušně zahnul na takovou opuštěnou lesní cestu. Po chvíli Andula vydala pokyn k zastavení a zase, snad ještě než jsem zastavil, Andula se už hrnula do práce. Tentokrát mně do poklopce. A že jsem se ohradil a hrátek nechtěl zúčastnit, prohrál jsem to na celé čáře. Andula jen nechápavě – a vyčítavě – mumlala „Ale přece tady pan Kostička vždycky...“ Koupil jsem jí později čokoládu a už jsme o tom nikdy nemluvili. Dokonce si myslím, že mi odpustila. Ale vím, že si myslela své; s panem Kostičkou jsem se srovnávat nemohl.

Zato jsem měl ještě slušnou šanci stihnout přednášku. Trochu jsem to hnal, ale dával jsem si dobrý pozor, abych nepředjel paní Vašatovou. Ani omylem. A zpíval jsem si a celý den jsem měl ještě před sebou. Žádný div, že na to ještě po padesáti letech tak rád vzpomínám.



Diskuse


M. Prokop
21:51
16.5.2018

M. Krátký
8:55
16.5.2018

počet příspěvků: 2, poslední 16.5.2018 09:51









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.