26.4.2024 | Svátek má Oto


VZPOMÍNKA: Piano statkáře Břízy

22.1.2014

Ten statek byl na kraji náměstí městečka mého raného dětství. Měl číslo 16 a v obci mu všichni říkali "šestnáctka". Mnohem později v něm byla zřízena hospoda nazvaná, jak bylo tehdy zvykem, Pohostinství. Avšak všichni chlapi vždycky říkali "jdeme do šestnáctky". Je docela možné, že tento název přetrval až do dnešních dnů.

Naše ulice začínala u řeky a šestnáctkou končila. Pak se otevíralo náměstí. Kdykoli jsem šel do školy, nakupovat nebo jen tak s klukama ven, musel jsem jít okolo šestnáctky. Nu a tady začíná jedna smutná příhoda mého dětství.

Jednou k večeru jsem opět šel kolem, když jsem zaslechl, jak někde uvnitř někdo hraje na piano. Velká vrata brány statku byla polootevřená a já vklouzl do dvora. Vpravo v nízkém stavení bylo otevřeno okno, z něhož vycházely ony jásavé, a sem tam i zádumčivé tóny, které mě přilákaly.

K oknu zády seděl mladý muž v kostkované košili, se slaměným kloboukem na hlavě a hrál. Co to je piano, jsem věděl, protože na ně občas u nás doma hrával tatínek, někdy i maminka. Avšak zvuky, které jsem slyšel na dvoře tohoto statku, mi byly naprosto neznámé a cítil jsem jejich zvláštní podmanivost. Nevím, ale zřejmě šlo o nějakou skvělou skladbu, která upoutala i pozornost malého kluka.

O pár měsíců později jsem onoho pianistu viděl znovu. Měl opět kostkovanou košili, okolo krku šálu a na hlavě onen slaměný klobouk. Seděl na valníku traktoru, který s ním objížděl náměstí. Na valníku bylo několik pytlů obilí a onen mladý muž měl na zádech cedulku: KULAK BŘÍZA ZATAJIL PĚT METRÁKŮ OBILÍ.

V té době mi bylo devět let a vůbec jsem nechápal, co se děje. Nikdy jsem ale na tu příhodu nezapomněl. Až o několik let později mi ji objasnil tatínek s tím, že o tom nesmím nikde nikomu vyprávět. Slib jsem splnil, a jestli se dnes na tyto řádky dívá můj tatínek z obláčku, jistě mu to nevadí.

Rodina Břízova hospodařila na statku číslo šestnáct snad odjakživa. Sedlák Jan Bříza měl dva syny. Staršímu Josefovi připadl statek a mladší Jan byl od malička posedlý hudbou. Za okupace zemřela stará paní Břízová, rok po válce pak nejstarší syn zemřel na následky zranění, které utrpěl při nějaké sabotážní partyzánské akci. V obci se toho moc nevědělo a Břízovi o tom nikdy nemluvili. Sedlák Bříza později povolal mladšího syna Jana z brněnských studií, aby převzal rodinný statek. Jistě, že se mladý vzpouzel, ale hospodář vždy vládl nekompromisně. Rok na to zemřel i on a statkářem se stal mladý konzervatorista. S koňmi i s polnostmi si poradil, však v tom žil od malička. Láska k hudbě si však nedala poroučet, takže v mnohých zimních večerech byly jinak opuštěné stěny rodinného statku svědky zřejmě úžasných klavírních koncertů nenaplněných tužeb.

Na podzim roku padesátého prvního našla jakási kontrolní komise v Břízovic statku několik pytlů obilí. Soukromý zemědělec Bříza neplnil dodávky a zatajil obilí. Marné bylo jeho vysvětlování, že jde o jarní osivo, které je každý správný hospodář povinen mít připravené. Svá pole již nikdy neobdělal a neosel. Prý skončil v nedalekém Jáchymově a statek převzalo družstvo. To zkrachovalo jako mnohá jiná, pole převzaly statky a z budovy, jak jsem již napsal, vznikla později hospoda.

Dávno již si tu melodii, které jsem onoho podvečera naslouchal na dvoře Břízovic statku, nepamatuji. Ale jsem přesvědčen, že jsem ji ještě jednou slyšel i přes bafání traktoru, který po našem náměstí vozil kulaka Břízu.

Je docela možné, že si ji ještě někdy, po tolika letech vybavím, až uslyším z nějakého nečekaného místa ony lahodné tóny piana.