18.7.2019 | Svátek má Drahomíra


VZPOMÍNKA: Můj pradědeček a zatopený důl

27.6.2013

O tom, jak se můj pradědeček dostal do Prahy, kde bydlel až do konce života na Pohořelci, se v naší rodině vypráví následující legenda, kterou předkládám tak, jak jsem ji slyšel. Praděd Jaroslav Koreis byl původně nad-důlním (dnes by se asi spíš řeklo důlním inženýrem) v Příbrami, kde, jak se zdá, byla rodina usazena už po několik generací. Dodnes se tam nacházejí nějací ti Koreisové či Korejsové, roztroušeni po okolí tohoto původně hornického města, kam snad někdy v 17. století odkudsi z neznáma přišli za prací. Typicky mají či měli co dělat s dolováním; z některých z nich se ale stávají umělci, často hudebníci.

Praděd, který byl jedním z oněch technicky založených lidí (jeho syn, můj dědeček, byl naopak muzikantem), se prý spolu s jistým kolegou zrovna nacházeli služebně v Praze. V hostinci, kam zašli oba na oběd, se probírala událost, k níž došlo v polském dole Wieliczka nedaleko Krakova. Solný důl tam existoval už od poloviny 13. století; až teprve poté, kdy se dostal na seznam kulturního a přírodního dědictví UNESCO, byl asi před 20 lety definitivně uzavřen a stala se z něj turistická atrakce. Část dolu tehdy, asi před půl druhým stoletím, zaplavila voda. Naši dva důlní experti, s arogancí vlastní veškerému mládí, vyjádřili nahlas svá přesvědčení, že by si jistě s takovouto maličkostí dokázali poradit pouhým hnutím malíčku levé ruky. Kromě toho sebevědomí na nich asi nějaká ta odbornost byla také znát; v každém případě si k nim přisedl jakýsi pán, který zaváněl důležitostí. Nejprve je dobře vyzpovídal a potom je vyzval k tomu, aby šli s ním na nějaký státní úřad, kde se ukázal mít poměrně vysoké postavení. Odtud je už hned druhý den vypravili do Krakova, aby se v dole Wieliczka mohli ujmout úkolu, nad nímž si lámali hlavy místní důlní experti už nějaký čas.

Brzy se ukázalo, že dokonce ani obě ruce jim k řešení zdaleka nestačí a že k tomu budou muset zapojit i mozky. Nic z toho, co vyzkoušeli v prvních několika týdnech, totiž nefungovalo. Podzemní voda vesele prosakovala jednou ze stěn i nadále. Už to začínalo vypadat tak, že z Polska budou oba rádobyhrdinové nuceni odtáhnout s pořádnou ostudou, když náhle dostali ten spásný nápad! Že by nad talířem vajec se slaninou? Odkudsi z Uherska si naši důlní inženýři nechali dovézt několik vagónů plných pláství špeku z maďarských bagounů. Z nich postavili zeď na tom místě, kde voda nejvíc prosakovala. Tu zpevnili jinou zdí a opatřili navíc i podpěrami. Potom už voda téměř přestala prosakovat a dala se postupně odpumpovat. Po nějakém čase mohly být důlní práce znovu zahájeny.

Dostali prý dobře zaplaceno, zato měli oba nohy celé solí poničené, takže asi měli dolování pro zbytek svých životů dost a dost. Pradědovu kolegovi se proto odměnou dostalo místa správce vily v Terstu, která patřila císařské rodině. Můj praděd potom přijal nabídku stát se vrchním správcem císařských vodních děl v Praze. Tak zněl jeho oficiální titul a tak to také stojí i na jeho parte z roku 1890, které mám kdesi uložené.

Autorovy osobní stránky: www.voyenkoreis.com



NÁZORY: Jaké léky pro děti vzít na dovolenou?
NÁZORY: Jaké léky pro děti vzít na dovolenou?

Jaké léky s sebou berete na dovolenou pro děti?

Diskuse


počet příspěvků: 6, poslední 27.6.2013 11:17









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.