19.5.2019 | Svátek má Ivo


VZPOMÍNKA: Jan Palach (1)

14.1.2009

Při písemných přijímacích zkouškách na pražskou Vysokou školu ekonomickou na začátku července 1966 se mi můj soused v lavici představil jako Honza Palach. Udělal předtím zkoušky na filosofickou fakultu Karlovy univerzity, ale pro velký počet zájemců nebyl přijat. Na VŠE jsme pak studovali v jednom kruhu.

Všechno podstatné o něm je všeobecně známo. Kromě jiného z životopisů napsaných Jendovým profesorem z jedenáctiletky či novinářem Jiřím Ledererem.

Chci přispět osobní vzpomínkou a zdůraznit změnu, kterou Jenda prošel mezi příchodem na VŠE a sebeobětováním.

Po prázdninách jsme se uprostřed září sešli na dva týdny v Horažďovicích, kde jsme brigádně sbírali brambory. Prázdninový stesk po bývalých spolužácích přispěl k urychlení seznamování s novými. Hned v prvních dnech jsme po večeři končili v místní hospodě. Někteří z nás pocházeli ze zemědělských rodin postižených režimem. Dva noví kamarádi byli o prázdninách v Anglii a sdělovali nám zážitky. Shodli jsme se v názorech na režim, ostře ho odsuzovali, vyprávěli si politické vtipy. Zpívali jsme protistátní písničky. Dohlížející profesor se nás snažil mírnit. Několikrát mu vyhrožoval přítomný místní „Bretschneider“, že na patřičná místa učiní podání o našich protirežimních provokacích.

S touhle dost jednotnou opilecky bouřlivou atmosférou u stolu trochu kontrastovalo vystupování Honzy Palacha. Upíjel si pomalu své jedno pivo. Zůstala mi vzpomínka, jak sedí vedle mne bokem ke stolu poněkud za židlí mojí a mého souseda, tedy nikoli s rukama na stole jako všichni. Možná přišel, když už nebylo volné místo u stolu. Pravděpodobnější ale je, že si tak sedl spontánně, nechtěl být součástí té řvoucí masy, se svou decentností a slušností. Prostě si vybral přesně ten životní prostor, který mu pocitově vyhovoval. Z jeho pohledu mohlo být vnoření ke stolu do mezery mezi dva již sedící - pro většinu zcela přirozené - pociťováno jako vnucování. Na tyhle Honzovy vlastnosti nechci upozorňovat. On skutečně vystupoval jako mírný člověk, nevnucoval se, nedával najevo emoce. To jsou vlastnosti, které jsou přirozené a není třeba se nad nimi pozastavovat.

Na druhé straně dokázal být velmi pevný, tvrdý v prosazování názorů a práv. To se ukázalo v sovětském Rusku, kde byl na prázdninových brigádách v těch letech. Je například známo, že pro nepodstatný prohřešek chtěli soudruzi poslat z brigády jednoho sovětského studenta. Bezpochyby by to pro něj znamenalo vyloučení ze školy a životní tragédii. Honza se tomu postavil, řekl, že Češi odjedou hned domů, pokud vedení neustoupí od toho nevolnického rozkazu. A prosadil svou.

Chci hlavně zdůraznit jinou věc. Honza Palach v té době byl svými názory na zcela opačném pólu, než jaký projevovala naše tehdejší parta. Toník Ohnut, dnes už dvacet šest let v Sydney, při nedávné poslední návštěvě potvrdil, že Honza Palach měl tehdy velmi vyhraněně levicové názory. Totéž říká další spolužák a celoživotní dobrý přítel Ladislav Langr. Ověřoval jsem si u nich svou paměť. Honza se snažil mírnit naši kritiku režimu u nás a v SSSR, obhajoval pokrok v uvolňování, zcela zřetelně byl ovlivněn komunistickou ideologií. Nesouhlasíme s názorem pana Hamra, Jendova spolužáka z gymnázia, že Jendova levicovost končila u Boha a otce a syna Masarykových. Naše zkušenosti jsou jiné. Když jsme zpívali tehdy na brigádě režimem chápanou jako nepřátelskou píseň Masaryk nás svolává, nebyl to Jendův šálek čaje.

Honza byl obdařen krajní empatií a učení stranící slabým a utlačovaným mu učarovala. Na střední škole se zájmem studoval Marxe a Lenina. Bylo to v první polovině šedesátých let.

Vynechám dva roky, kdy jsme měli všichni plno starostí ve škole, která se však rychle měnila tak, jak se měnilo vnější prostředí. Urychlovalo se politické oteplování, na začátku roku 1968 odešlo mnoho dogmatiků z kateder. Politicky znásilněné vědy byly očišťovány od zrůdných nánosů stalinismu, všichni jsme byli fascinováni nečekaným prostorem pro dříve netušené naděje. Patřím k těm mnoha, kteří označují toto období za nejkrásnější ve svém životě.

Bylo přirozené, že velmi vnímavý Honza Palach byl těmito změnami zasažen. Pražské jaro na tohoto citlivého chlapce velmi zapůsobilo.

V roce 1968 na podzim přestoupil na Karlovu univerzitu, kam přešel studovat historii a politickou ekonomii. Tehdy, byl po prázdninách na naší koleji asi naposledy, jsme spolu mluvili. Odhaduji, že to bylo před jeho cestou do Francie, kde v druhé polovině září sklízel brigádně jahody. Odehrálo se to vstoje, snad někde na chodbě. Nebýval výřečný, tentokrát to bylo jinak. Mluvil hlavně on a s odstupem se rozhovořil o svých poznatcích z prázdninové brigády, kterou absolvoval v červnu na celinách pod ruským Uralem.

Jan Palach mi tehdy řekl, co v sovětském Rusku zažil. Začal neobvykle. Zeptal se mne, jestli vím, jak se u nás dělá beton, aby byl vodorovný. Chvíli jsem se snažil hledat odpověď a on mne z té rozpačité snahy vysvobodil, když řekl, že se položí souběžně dvě prkna pomocí vodováhy do projektované výšky, mezi ně nalije beton a přetahováním třetího prkna přes ta dvě vznikne vodorovná plocha. Na brigádě v Rusku na velkém staveništi vodováha nebyla. Na spodní část podlah velkých hal pro slepice byly nejprve navezeny velké kameny a na ně po celé ploše nalit beton. „Místní dělníci a my studentští brigádníci jsme v gumovkách po kamenech klopýtali, často jsme padali a snažili se hladítky za sebou urovnávat povrch,“ řekl. „Jirko, oni neměli vodováhu,“ dodal. Každá slepičárna stála jeden milion rublů (bylo to tehdejších deset milionů našich korun).

Stěny slepičáren pod Uralem v roce 1968 byly, stejně jako podlahy, betonové. Beton se lil do bednění ze dřeva. Míchal se v kalfasech lopatami a do šalunku přelíval fankami a také, a to hlavně, přímo z kalfasů. Protože byly nehorázně těžké, tak těm dvěma, kteří se s kalfasem snažili dostat po žebříku nahoru, občas kalfas spadl, někdy s ním a žebříkem i ti dva.

Uprostřed brigády přivezli z tisícikilometrové vzdálenosti hromadu oken k osazení do betonových otvorů ve stěnách. Okna byla asi o tři centimetry větší, než připravené otvory. Kladivy, někteří měli dokonce ke kladivům majzlíky, mnoho lidí mnoho hodin zvětšovalo otvory v betonu, aby okna mohla být osazena.

V jedné z hal neodtékal odpad. Někde v hlubině se do otvoru provalily kameny nebo beton při stavbě. Mnoho lidí mnoho hodin majzlíky zvětšovalo otvor do stran a do hloubky, než se ucpávku podařilo najít a odstranit. Tedy chaos a šlendrián místo kvalifikovaného stavebního vedení a dozoru.

Studenti s kalfasy stále padali se žebříků, všude byl naplácaný beton smísený s hlínou. Někdo řekl, že by bylo mnohem snazší udělat z fošen nájezd, beton vyvézt nahoru kolečkem a lít do šalunku shora. Kolečko ale na stavbě neměli. Honza hrozil stávkou, když hostitelé neseženou kolečko. Nakonec mu umožnili, aby spolu s řidičem nákladního auta jel kolečko shánět. Řekl mi, že jeli na sever i na jih tak jako z Prahy na obě hranice naší republiky, kolečko se jim za celý jeden den sehnat nepodařilo. „Jirko, oni neznají kolečko,“ řekl smutně.

Řekl jsem něco jako: „Nic lepšího se ti nemohlo stát, než na místě vidět ten středověk, tu bídu, tu drzost těch negramotných mužiků, kteří nám sem ze stepi a zemljanek přišli zvěstovat, jak to má chodit v civilizovaném světě.“ Byli jsme všichni (my naivní) ohromeni tím jejich nedávným zákeřným přepadením a nikdo nechodil pro silná slova daleko.

Honza mluvil o řadě detailů, které si pamatuji proto, že jsem je brzy poté a pak mnohokrát vyprávěl. Později mi docházel význam toho vyprávění ve spojení s 16.1.1969. Nejspíš by mi ty věci nikdy neřekl nebýt právě přátelské pomoci přivezené z Moskvy nedávno 21.8.1968 na tancích. Končil povzdechem “Měl jsi pravdu“ či nějak v tom smyslu. Oba jsme věděli, že tou pravdou myslí názor na velkého východního bratra a jeho velmocenskou politiku, nyní opět z Ruska vyvážený Brežněvův neostalinismus.

Myslím, že ten u něj neobvyklý proud slov a obsah toho vyprávění zcela odlišný od dřívějších byl jistým přiznáním i omluvou za omyl. Veskrze velkorysé a čestné jednání. Tehdy jsem o tom nepřemýšlel, ale myslím, že Honza ke mně měl určitý odstup pro mé zřetelně projevované protikomunistické názory. Nebyli jsme důvěrní přátelé. I moje karetní parta byla (a dodnes je) mariášová, on hrál šachy. Byli jsme ale z jednoho kruhu, denně spolu ve škole, jezdili na stejnou kolej. Já přesto, že jsem ho považoval za nositele bludu, jsem k němu žádný odstup nepociťoval. Naopak, jeho nekonfliktní a mírná nezáludná povaha odzbrojovala a vyvolávala pozitivní emoce. Dokázal jsem levičáky nevybíravě urazit, pokud byli fanatici, tupci a vyhrožovali. Vůči Jendovi jsem necítil ani trochu nepřátelství.

Podali jsme si nakonec po rozhovoru ruce na rozloučenou a já tehdy nevěděl, že Honzíka vidím naposledy živého. Netušil jsem, že budu jeho činem zanedlouho hluboce zasažen, že prožiju nepopsatelně vypjaté chvíle stejně jako většina národa.

A pak se to stalo. Byl jsem u té akce, ale nevěděl o tom. Jel jsem 16. ledna 1969, byl čtvrtek po čtvrté hodině, tramvají na Václavském náměstí k Muzeu. Naše škola byla v mnoha pronajatých objektech v těch místech, třeba ve Štěpánské nebo na Karlově náměstí. Myslím, že tramvaj pokračovala pak přes Vinohrady a po přestupu jsem se dostal na žižkovskou Chmelnici k naší koleji. Stál jsem v tramvaji, jednou rukou se nahoře držel a v druhé měl Mladou frontu, do které jsem byl začten. Tramvaj opakovaně zastavovala a sunula se vlevo od sochy Svatého Václava. Registroval jsem rozruch, ale programově ho nevnímal. Když se lidé začali hrnout na levou stranu, já jim tam uvolnil místo a četl si své noviny na pravé straně. Vnímal jsem jen útržky hlasitých projevů hovořících o nějakém hořícím člověku, který přiběhl zprava na levou stranu tramvaje před tehdejší Dům potravin. Pak něco o kabátu, který na toho člověka někdo hodil. Šlo o informace o akci, která proběhla chvíli před naším příjezdem. To davové chování lidí jsem vnímal nanejvýš podvědomě a věnoval se čtení novin. Jindy jsem v podobné situaci odmítal běžet s davem k motocyklistovi, kterému na zemi tekla z hlavy krev či šmírovat u otevřeného okna, za kterým se ozývala domácí hádka.

Ta slova z tramvaje mi došla až ráno. Televizi jsme na pokojích neměli, rádio po drátě jsem nepouštěl, jeho normalizační prorežimní bláboly deprimovaly. Kolega z pokoje na koleji tu noc nebyl a já se dověděl, co se stalo, až ráno ve škole. Dorazil jsem v sedm hodin ve vojenské uniformě do budovy školy. Měli jsme tehdy v pátek vojnu, tedy její karikaturu v rámci školy. Měl jsem kabát až na zem a čepici velikosti 65, i když jsem měl obvod hlavy o 10 cm menší. V čepici ohýbající uši a v dlouhém kabátě na protáhlém hubeném těle jsem vypadal jako idiot. Chtěl jsem se tak vojně vysmívat a vyjádřit svůj odpor k tomu, že bych měl bránit zvrhlý režim proti režimům demokratickým. Po vzoru bratra, který už si tehdy vyvzdoroval modrou knížku, jsem se taky později ze základní vojenské služby vyvlekl.

Šel jsem tehdy ráno přízemím školy kolem jedné větší třídy a byl zcela zmaten. Venku na chodbě byly asi čtyři učitelky ruštiny, mezi nimi paní Zatovkaňuková a Hemmerová (její rodina nemohla být v Rusku déle než 300 let, před kterými carevna Kateřina Němce pozvala) a byly zoufalé a uplakané, měly v rukou kapesníky. Když mě jedna uviděla, lekla se a začala plakat ještě víc. Ať už jsem jí připomněl gestapáka, který jí jako dítěti před očima postřílel rodiče, nebo ve mně poznala spolužáka toho, pro kterého právě plakala, v každém případě pohledem na ni vrcholil můj pocit, že jsem zešílel. Přece by nebrečely pro Brežněva, co to zoufalství má znamenat?

Nahlédl jsem do třídy, před kterou stály, uviděl proti dveřím čelem k plénu sedět skupinu studentů, mezi nimi předsedu ARS (Akademické rady studentů, nástupnické organizace rozpuštěného Československého svazu mládeže) a rektora školy. Vzápětí se předseda ARS zhroutil, dostal epileptický záchvat a kolegové ho ze třídy odnášeli. Nemohli ho zmítajícího se udržet, padal jim. Nevěděl jsem hned, co se děje, neviděl jsem tu záležitost nikdy předtím ani potom. Byl jsem vyděšen, ohromen. O jeho epilepsii jsem se dověděl až později. Začal jsem se třást, bylo toho na mě moc. Nebylo mi souzeno být vojákem, i když jsem si na něj ještě asi rok hrál.

Když jsem byl schopen promluvit a začal si připouštět, že to fantastické divadlo je možná realita, začal jsem se ptát. Dověděl jsem se, že student Univerzity Karlovy se pokusil upálit a mají se upálit další. Že jejich snahou je vyburcovat národ, aby neustupoval před likvidací myšlenek Pražského jara. Později jsem se dozvěděl, že se to stalo včera, že ARS zasedal celou noc a záchvat předsedy ARS propukl z velkého vyčerpání. Ještě později, že ten popálený je jakýsi Jan Palach, že se to stalo kolem čtvrté hodiny odpoledne v horní části Václavského náměstí, odkud byl odvezen na kliniku popálenin do Legerovy ulice....

Dokončení zítra


Diskuse


Alena
12:46
16.1.2009

Kárl
16:54
15.1.2009

éolo
13:47
15.1.2009

Kárl
17:58
14.1.2009

MUDr. exalted
17:40
14.1.2009

exalted
18:10
14.1.2009

verenka
17:18
14.1.2009

redneck Mike, Mississippi
15:58
14.1.2009

slavoj
13:32
14.1.2009

Schumacher
13:46
14.1.2009

Marat
13:28
14.1.2009

Schumacher
13:47
14.1.2009

R.J.
14:11
14.1.2009

Kárl
18:06
14.1.2009

lina
12:36
14.1.2009

www racek
12:46
14.1.2009

lina
14:15
14.1.2009

A-Z
17:55
14.1.2009

Bimbrdle
14:08
14.1.2009

Schumacher
11:24
14.1.2009

Schumacher
12:22
14.1.2009

R.J.
12:59
14.1.2009

Schumacher
13:13
14.1.2009

Schumacher
14:16
14.1.2009

Kárl
18:13
14.1.2009

Huaskaran
11:45
14.1.2009

Schumacher
12:33
14.1.2009

kerim
12:37
14.1.2009

Schumacher
15:28
14.1.2009

Spirit
10:47
14.1.2009

pamětník
11:15
14.1.2009

VLK
11:24
14.1.2009

doktor
13:18
14.1.2009

hulwat
13:25
14.1.2009

Schumacher
14:57
14.1.2009

VLK
16:07
14.1.2009

povídám
10:34
14.1.2009

VLK
10:55
14.1.2009

R.J.
13:02
14.1.2009

franta tyčka
10:04
14.1.2009

Jan Novotný
10:27
14.1.2009

Bimbrdle
10:42
14.1.2009

mstitel kmene
10:58
14.1.2009

NevericiTomas
13:19
14.1.2009

Hanibal
18:18
14.1.2009

franta tyčka
12:13
14.1.2009

Drkošová
8:20
14.1.2009

Huaskaran
8:05
14.1.2009

Andrtálec
5:29
14.1.2009

Eva
8:04
14.1.2009

R.J.
13:49
14.1.2009

Eva
17:29
14.1.2009

Baghíra
8:37
14.1.2009

VLK
11:13
14.1.2009

NevericiTomas
13:27
14.1.2009

Hanibal
18:28
14.1.2009

monika
12:31
14.1.2009

R.J.
10:37
14.1.2009

Huaskaran
10:53
14.1.2009

Hanibal
18:38
14.1.2009

I.
11:52
14.1.2009

počet příspěvků: 116, poslední 16.1.2009 01:50









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.