17.10.2017 | Svátek má Hedvika


VEŘEJNÁ DOPRAVA: Je-libo kartičku?

24.4.2009

Nedávno, při cestě do práce, jsem ve zpožděném vlaku přemýšlel o hromadné dopravě. To je instituce, která se nám nikdy nemůže zavděčit. Ráno nás šílenou rychlostí odnese od teplé postele do práce. Večer se zas nekonečně loudá, když už chceme být dávno doma.

Přesto, co se týče pražské příměstské dopravy, troufal bych si tvrdit, že by jisté zlepšení ještě snesla. Proč mě nijak nezlomily mnohé debaty o tom, že v zahraničí (USA, Mars) nic podobného nemají, že pražské autobusové intervaly jsou rekordně krátké, že naše metro je rekordně čisté? Protože když vlašťovky sedí na drátě, mají mezi sebou aspoň 10 cm pauzu. Když já ráno (se štěstím) sedím, mám jednu nohu v rozkroku pasažéra naproti, stehno přitisknuté k paní odvedle a zezadu se z mobilu dovídám, že jsme ve vlaku/metru a nemůžem mluvit. Tak je to, pánové: Protože tou veřejnou dopravou jezdím.

Za jak dlouho zmizí i v příměstských vlacích pryčny pro okopávačky řepy? Kdy budeme mít širokou polstrovanou koženou sedačku, která je jen naše? Až se jimi bude dopravovat ředitel drah? Při návštěvě Amsterdamu jsem zjistil, že stačí hodina letu z Ruzyně. Asi jako pro cestu ze Říčan do Dejvic. Ale skutečnou ránu mé víře v náš technický pokrok zasadila až holandská řidička tramvaje: Když jsem na ní chtěl lístek ve chvíli, kdy zavírala dveře, rozjížděla stroj, přehazovala výhybku, tak mi anglicky poradila cestu, rozměnila drobné, vydala lístek a nakonec, ó matko stověžatá, se na mě usmála!

Ne, že bych neviděl i u nás změny. Ovšem, parafrází klasika, každé zlepšení v sobě skrývá zoubek zhoršení. Všechno jezdí častěji než před čtyřiceti lety, kdy ovšem ještě stálo za to uvádět v řádech i půlminuty, cestující má na výběr tolik „slev“, že se v nich nevyzná ani průvodčí, průvodčí už nemohou štípat ucho, ale na krku mají kasičku, místo ročního lístku jsem si v předprodeji musel koupit omyvatelnou kartičku (“Chlape, dyť to všude píšou, že papírový kupóny už nebudou!“).

Taky jsou peníze na dopravu a trať se rekonstruuje až do Vídně, výluky jsou permanentní. To jsou dvě noční můry rozpočtového sektoru: že peníze budou, a že nejsou. Teď ve fázi jedna Hlavní nádraží připomíná Strašidelný zámek na Matějské pouti, cestující to ale musí vydržet, aby nádraží bylo „moderní“. Až zas zchátrá, znovu se opraví. Protože na údržbu, na tu nejsou peníze nikdy.

Nezajímá mě ani, proč se mezi Hostivaří a tunelem drkotá mezi krtinami a pampeliškami. Kamarádovi-spolucestujícímu sice trať tak špatná nepřipadá. Jenže Láďa je pianista a jeho záliba ve hře fortissimo mě v tomhle případě znejisťuje. Nechci ověřovat drby, jestli nám opravdu EU financuje modernizaci tratě Praha-Vídeň-Paříž jen vně Prahy a těch zbývajících 15 km stojí, protože ty bychom si museli opravit sami. Stačí mi, až už to jednou opraví.

Ihned mi došla výhodnost projektu Opencard. Protože nejsu úplně hloupý. Chápu, že mnoho dobrých lidí pro mě dělá věci, které nepotřebuji. Zcela nové užitečné počítačové programy. Nekompatibilní s těmi starými. Miniaturní mobily s GPS, fotoaparátem a vodotryskem. Zákon o odpadech.

I svět okolo je pro mě zcela průhledný. Vždyť funguje na principu bratrské lásky. Ministr vnitra má bratříčka-výrobce modrých autíček. Bratr ředitele ČD vyrábí nejrychlejší lokomotivu na světě. (Škoda, že k ní nedodává i koleje.) Na magistrátu zas mají v příbuzenstvu elektroniky, digitalizátory a inovátory.

Stačí mi informaci jasně podat. Jak kdysi podotknul i Jan Werich, nejhorší je, když se s lidmi zachází, jako by jim bylo osm. Láďa mi ještě potvrdil další výhody kartičky: průvodčí nemusí namáhat zrak, jen vagón mechanicky prolítne...

Vida ovšem utrmácené průvodčí ověšené elektronickou čtečkou, jak pracně loví elektronické údaje, které dříve viděli pouhým mrknutím, zahlodaly ve mně pochyby. Když nemusí namáhat zrak, jak třeba mohou zkontrolovat, že fotografie na kartě patří majiteli? Pro jistotu jsem se chtěl ujistit přímo u pramene na http://opencard.praha.eu, kde už moji otázku „Proč se čipové karty zavádějí v tak masové míře právě nyní?“ čekali. Jejich odpověď mě ale trochu znejistila: „Jako členská země EU se Česká republika hlásí k tzv. lisabonskému procesu, který si klade za cíl učinit z Evropy do roku 2010 nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější znalostní ekonomiku. Jedním z důležitých nástrojů k dosažení tohoto cíle má být i co nejširší zavádění informačních a komunikačních technologií do veřejné správy.

Tak asi to nebude osm, ale šest.



Diskuse


JK
17:18
24.4.2009

JK
17:19
24.4.2009

chk
15:10
24.4.2009

PP
15:41
24.4.2009

chk
16:54
24.4.2009

Z
8:47
24.4.2009

honzak
13:42
24.4.2009

chk
15:13
24.4.2009

PP
8:42
24.4.2009

PP
8:43
24.4.2009

jk-jiny
9:19
24.4.2009

PP
9:28
24.4.2009

I-Worm
10:17
24.4.2009

Huščák
13:42
24.4.2009

JaS
8:08
24.4.2009

honzak
6:31
24.4.2009

Hanka
9:56
24.4.2009

honzak
12:41
24.4.2009

Bubik
14:11
24.4.2009

PP
14:32
24.4.2009

počet příspěvků: 33, poslední 24.4.2009 05:19









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.