„Čas není stroj, v němž se přesýpá písek, ale žnec, který váže svůj snop.“
Antoine de Saint-Exupéry

Vždycky zbystřím, narazím-li někde na nějaké čtení o čase, jako se mi to stalo 6. srpna zde na NP: pan Karpenko tu v článku Otázky sv. Augustina také jen vrší samé otázky, na něž nenachází odpověď. Ta je přitom zřejmá a jednoduchá: čas odnikud a nikam neběží, protože čas stojí.

Přišlo mi to jako zjevení před čtvrt stoletím, když jsem se tehdy zabýval duchovními naukami – čas je přece podstata vesmíru, prostor jen jeho forma; čas je aktivní, prostor pasivní; čas je kvalita, prostor kvantita; čas je statický, prostor dynamický – čas je prostě ten jang a prostor je ten jin v jin-jangu, základním schématu reality, jak na ně přišli už staří Číňané. Čas stojí, protože je tím, čím „věčně myslí“ Bůh a čím koneckonců myslí i člověk (viz Immanuel Kant – Kritika čistého rozumu).

Jak to, že to nikdo neví? říkal jsem si. Jak to, že se o tom neučí ve školách na prvním stupni? Nějakou dobu jsem se blažil myšlenkou, že tím géniem, co na to přišel, jsem já, než jsem (obzvláště když jsem posléze z nauk duchovních rozumně přešel na ty filosofické) zjistil, že to věděl a ví kdekdo (naposledy jsem to kupříkladu četl u Maurice Maeterlincka – Před velkým mlčením). Ale stejně se o tom nepíše, stejně tomu stále skoro nikdo nerozumí...

O otázce času by se daly popsat tisíce stránek, které by ale měly jedinou vadu, že by je nikdo nebyl ochoten číst, a tak tedy jen stručně: čas – coby jediný fenomén ve vesmíru – opravdu stojí, neboť je neměnným pozadím pro vše, co běží, což je – jak víme – úplně všechno: realita je pohyb. Čas je pak „pohyblivý obraz věčnosti“ (Platón). Velkým třeskem se („z ničeho“ ve smyslu časoprostorovém) rozletěla tehdy energie/hmota, čímž se „nafoukl“ prostor a začaly se dít věci. Vnitřní obsah toho dění, ta informace (o tom, jak se záření začalo měnit v lehké prvky, ty jak začaly tvořit chuchvalce atd.), to je vlastní čas – jeho běh je ale zdání, běží jen události v prostoru na statickém pozadí času.

Lze to říci i tak, že čas je základním etalonem vesmíru: proto jej nelze nijak měřit, neboť jím měříme všechno. Rozhodčí se stopkami neměří závodníkům čas, ale dráhu hodinových ručiček, která je analogií dráhy stínu tyčky na slunečních hodinách, jenž je ukazatelem otáčení Země kolem vlastní osy, které je základním vjemem „běhu“ času. Na čas zkrátka pohlížíme jako na analogii prostoru, jako na „měření klády opakovaným přikládáním lokte“, jak nad tím dumal Augustin. Na dynamické jevy tak pomyslně „přikládáme“ vteřinový-minutový-hodinový výsek z ciferníku, co se ale ani nehne. Nelze jinak, než s touto iluzí (v nám přirozené iluzi Eukleidovského prostoru) pracovat.

Zpět tedy k otázkám autora: Existoval čas už před „velkým třeskem“, nebo začal právě tehdy? Tehdy začal jen ve smyslu, jak ho známe, totiž běžícího – začaly však běžet jen události, nikoli čas. Ten tu stál, i když událostí ještě nebylo, stojí tu, když jich je, a bude stát, až jich dost možná zase jednou nebude – jako stále stojí i to plátno v kině před filmem, během něj a po něm.

Další autorova úvaha: Čas by pak vlastně vůbec nezačínal, pokud by Bůh existoval v nějakém čase. Ano, čas nikdy nezačal, ale proto, že je to věčnost, nikoli proto, že by v něm existoval Bůh – čas je samotné boží vědomí, lépe řečeno Jeho vůle (ať už je On cokoli…).

Otázka času, když se do ní člověk hlouběji ponoří, souvisí i s jinými filosofickými kategoriemi, jako je nutnost versus náhoda, konečno versus nekonečno či gnose versus agnosticismus – zvídavý čtenář může nahlédnout do těchto starších článků, v nichž jsem se jí zabýval:

Cesta do hlubin Kantova času (1.)
Cesta do hlubin Kantova času (2.)
Rubikon Heideggerova času
Hegel a čas
Génius času Bergson
Zamyšlení nad otázkou času
Mystérium času
Nedělní chvilka času
O svobodné vůli, náhodě a čase
Jak si sestrojit sluneční hodiny
Meditace nad otázkou nekonečna
Běh (?) času
Od Schopenhauera zpět … k Platónovu stolu (I.)
Od Schopenhauera zpět … k Platónovu stolu (II.)

Nejlepší odpověď na otázku, co to tu tedy vlastně měříme, stejně ale nakonec asi měl ten starý, dobrý, svatý Augustin: „Měřím totiž ten dojem, kterým na tebe působí věci a jenž trvá, i když ony minuly. A měřím tento přítomný dojem, ne ty věci, jež ho vyvolaly. Měřím-li čas, měřím tento dojem. Buď tedy tento dojem je čas sám, nebo čas vůbec neměřím.“