28.3.2024 | Svátek má Soňa


OSOBNOST: Mystérium času

29.12.2006

aneb Na motiv Mistra Konfucia …

"Začal jste věřit v budoucí věčný život?
Ne, ne v budoucí věčný, ale ve zdejší věčný. Existují jisté chvíle; dožijete se takové chvíle, čas se pojednou zastaví a bude věčnost.
Doufáte, že se dožijete takové chvíle?
Ano."
F. M. Dostojevskij - Běsi

Končí rok a tím i toto pravidelné páteční, takříkajíc vulgárně filosofické povídání na těchto stránkách; bylo postaveno na tom, co civilizační společenská dohoda, časem nazývaná, znehybňuje ve statické harmonii letopočtu - daty, jež tvoří číselné body narození a úmrtí význačných osobností, po kterých zůstaly zajímavé a inspirativní myšlenky. Zásoby filosofů v dějinách tu samozřejmě zdaleka vyčerpány nebyly, smysl seriálového kalendária však ano. Jelikož tu ale bylo nemálo řádků popsáno i určitě jednostranně zatíženými (k filosofii mne přivedlo právě zkoumání otázky času) autorovými rozjímáními nad Rubikonem onoho neuchopitelného předpokladu všech fenoménů, je tedy snad dnes namístě, abych na závěr kromě poděkování těm, co sem kdy zabloudili, vyjádřil i své vlastní povědomí o čase: jeho skutečně názorné, mnohorozměrné definici musí - jak si myslím - předcházet nějaká bipolární představa světa; jednu takovou už hodně dávno pojmenovali jako jin-jang.

Je to víra a není to víra - není tu totiž velice v co věřit; stačí vidět. Příroda je nahá, krásná, krutá, vyzývavá a darující, "matka Země v Otcově dlani" - kdo to vidí? Mnozí, ale nemohou se dohodnout. Kolik bylo filosofů, tolik tu bylo i propracovaných, fundovaných, sofistikovaných, jen obtížně snad zpochybnitelných výkladů světa; hypotetický sváteční čtenář, co nikdy nic jiného nečetl, snad by i každému zvlášť uvěřil; odborník už raději nevěří ničemu, co nenapsal sám. A každá taková filosofie byla svébytným završením dlouho už se vršící psané tradice. Nejstarší dnes známý záznam lidského poznání pochází až z doby před pěti tisíci lety, z Číny - díky Konfuciovi (551-479 p.n.l.) a jeho slavné Knize proměn se totiž zachovala jedna prastará východní filosofie, co boha nepojímala jako osobu, nýbrž jako princip.

Staří Číňané soustředěným pozorováním pochopili, že vše, od dějů v přírodě až po události lidského života, je v zásadě dáno průnikem dvou protikladných, dialekticky (jak se tomu říká od dob Hegela) provázaných principů - síly a poddajnosti, aktivity a pasivity. Tato filosofie ve své krystalické podobě neočekává, neradí člověku, jak žít, neslibuje odměny a tresty, pouze konstatuje přirozenou danost. Mezi silou, určenou nebesy, a poddajností, vycházející z vitality země, definovali starověcí východní mudrci posloupnost osmi přechodných stavů, trigramů, od síly přes rozkoš, slávu, energii, podnikání, nebezpečí a ustání až po poddajnost. Krajní extrémy se zažily jako silný, aktivní, kvalitativní prvek tchien, alias jang, a jemu protikladný, pasivní, kvantitativní kchun - jin : jin-jang, stále živý model lidské představivosti o souhře dvou principů, necelých pět tisíciletí před Hegelem.

Konfucius vytvořil nemálo vlastních originálních myšlenek, jež jsou často citovány, avšak jeho význam pro nás dnes spočívá zejména v tom, že shromáždil, uspořádal a okomentoval nejstarší klenoty čínské filosofie, které už v jeho době měly dnešní stáří Platóna. Byl eklektikem, díky němuž se toto geniálně triviální (nebývají právě ty nejstěžejnější teorie takové?) učení o věčném boji protikladů do těchto dnů zachovalo. Dvě primární kosmické síly se neoddělitelně prolínají a vzájemně tak oživují. Jako rub a líc mince - dvě nezbytné a neodlučitelné strany jedné a téže reality.

Josef Jonáš vydal už za starého režimu zajímavou knížku Křížovka života, do níž tehdy dovedně vpašoval i kus východní filosofie; byl tam i dvanáctibodový kodex, jímž jsou aspekty dialektického protikladu jin versus jang ustanoveny:
- jedno jediné nekonečno se manifestuje v tendenci zároveň protikladné a doplňující se, v jin a jang, a to v jejich neustálé proměně
- jin a jang vznikají z nekonečného a věčného pojmu vesmíru nepřetržitě
- jin je síla odstředivá, jang síla dostředivá. Společně vytvářejí energii všech fenoménů
- jin přitahuje jang a jang přitahuje jin
- jin odpuzuje jin a jang odpuzuje jang
- jin a jang, kombinovány v různých poměrech, vytvářejí jevy sobě nepodobné. Přitažlivost nebo odpudivost jevů je úměrná rozdílu sil jin a jang
- všechny jevy jsou pomíjivé. Poměr jinu a jangu se v nich neustále mění. Jin se přeměňuje v jang, jang se přeměňuje v jin
- nic není zcela jin ani zcela jang. Všechno je na různých stupních vyváženo oběma těmito tendencemi
- neexistuje stav neutrální. Vždy převažuje buď jin nebo jang
- velké jin přitahuje velké jang, malé jin přitahuje malé jang
- extrémní jin se mění v jang a extrémní jang se mění v jin
- všechny jevy jsou jang uvnitř a jin na povrchu.

Sedmý princip evokuje nálady až časoprostorově kontemplativní. Je o neustálých proměnách poměru jinu a jangu v pomíjivých jevech. Poměr prostoru a času se v souladu s Einsteinovou teorií relativity flexibilně proměňuje podle rychlosti pohybu, takříkajíc podle zásady "co na jedné straně přibude, to na té druhé ubude." Jako by z takového hlediska tento svět byl jen jakýmsi zpomalením potencionálně nekonečných principů do takového tvaru, kde na jednu sekundu připadne 300.000 kilometrů; "kolem" pak ale zbývá už jen bezprostorová věčnost ...

V barvité hinduistické tradici se dualita jin-jang dočkala personifikace v božském páru Šivy a Šaktí; bůh Šiva s trojzubcem představuje kosmické vědomí, Šaktí, pěkná a přívětivá, je zosobněním kosmické energie. Falus před nimi by se snad v našich krajinách dal nazvat oltářem stvoření (po marihuaně alespoň zcela určitě). Výsledkem jejich náruživého spojení je vesmír, i s erotickými freskami v indických chrámech - "pud živlů", co přírodu nelítostně žene kupředu, je vlastně obdobou víření černobílého kola monády.

Mužský a ženský aspekt coby přímá biologická manifestace dvou principů jsou nejznámějším příkladem této lidové filosofie. A co by ostatně také mělo být tím jediným opodstatněným náboženstvím, ne-li láska mezi mužem a ženou? Objevem chromozomů byla bipolární dualita odhalena i na biomolekulární úrovni - ženský X se po oplodnění vyvine do kombinace ženské (XX) či mužské (XY), podle spermie, která bude nejúspěšnější - konkurence je zárukou kvality, jež je darována dál. Pasivním, tvárným základem zůstává samičí X; mužský Y je naproti tomu aktivní, takříkajíc spouštěcí informace - až do podoby současného vesmíru: "Příroda je projevený Bůh, je žena," říkal i František Drtikol, o jehož dobrém vnímání krásy jinu jistě snad nad jeho dílem pochybovat nelze ...

Jako se muž realizuje přes svoji ženu, tak i čas se zrcadlí skrze prostor, aby svým rozumem (či vůlí?) vládl říši fenoménů - i to je jedna z podob jin-jangu, ta obecně opomíjená. Jang je tajemství času, jež nese smysl věcí, jin je pole, na němž je úroda k mání. V modelu je zakleta i jistá odpověď na Kazatele 3.11: "Sám všecko činí ušlechtile časem svým." Po kantovsku by se zase řeklo: čas je noumenum - informace, prostor fenomén, jev. Maně tu ale tane i citát Platónův: "Nejprve jest podle mého mínění stanoviti tuto rozluku: co jest to, co stále jest, ale vzniku nemá, a co jest to, co stále vzniká, ale nikdy není jsoucí? Ono lze chápati přemýšlením s pomocí rozumu, poněvadž jest stále v témže stavu, toto může býti jen předmětem mínění s pomocí počitku bez účasti rozumu, jakožto něco, co vzniká a zaniká, ale nikdy nemá pravé jsoucnosti" - Timaios, 28.

Čas stále je, ale vzniku nemá; je to vědomí vesmíru, manifestované jeho evolučním stromem. Zdá se, jako by teorie velkého třesku pravila něco jiného, ale je to jen nedorozumění - fyzikální pojem času je jen kvantitou pohybu v prostoru, nic víc. Čas sám, Kantovo nejčistší a priori, je ale kvalita sama. Co s tím?

"Čas není stroj, v němž se přesýpá písek, ale žnec, který váže svůj snop".
Antoine de Saint-Exupéry

Filosofické kalendárium 2006

 

11.1.            Zappova vize

13.1.            Svět podle Berkeleyho (George Berkeley)

19.1.            Matematik filosofem (Auguste Comte)

30.1.            Bohém filosofem (Friedrich Schelling)

7.2.               Hobbesův hobbismus (Thomas Hobbes)

10.2.            Cesta do hlubin Kantova času I. (Immanuel Kant)

11.2.            Cesta do hlubin Kantova času II.

17.2.            Galileo (Galileo Galilei)

23.2.            Svět jako vůle (Arthur Schopenhauer)

3.3.               Shakespearův favorit (Michel de Montaigne)

10.3.            Věřící Tomáš filosofem (Tomáš Akvinský)

17.3.            Filosof proletářů (Karel Marx)

24.3.            Mít či být (Erich Fromm)

31.3.            Myslím, tedy jsem (René Descartes)

7.4.          Otec fenomenologie (Edmund Husserl)

14.4.        Katolík evolucionista (Pierre Teilhard de Chardin)

21.4.            Šílenec filosofem (Ladislav Klíma)

28.4.            Knihovník, co probudil Kanta (David Hume)

5.5.               Zbloudilý křesťan filosofem (Soren Kierkegaard)

12.5.            Pravý český filosof (Emanuel Rádl)

19.5.            Fanatik filosofem (Johann Fichte)

26.5.            Rubikon Heideggerova času (Martin Heidegger)

2.6.               Obrana Patočky (Jan Patočka)

9.6.               Zapomenutý prorok nového kalendáře (Roger Bacon)

16.6.            Filosof dialogu (Martin Buber)

23.6.            Politik filosofem (Niccolo Machiavelli)

30.6.            Filosof přírody (Jean Jacques Rousseau)

7.7.               Na téma Utopie… (Thomas More)

14.7.            Sen pro myšlení (Jacques Derrida)

21.7.            Lékař filosofem (Avicenna)

28.7.            Feuerbach a náboženství (Ludwig Feuerbach)

4.8.               Diderot – encyklopedista, či spisovatel? (Denis Diderot)

11.8.            Biskup málem novoplatonikem (Mikuláš Kusánský)

18.8.            Pascalova víra (Blaise Pascal)

25.8.            Hegel a čas (George Wilhelm Friedrich Hegel)

1.9.               Empirik apoštolem nové doby (John Locke)

8.9.               Variace na téma nominalismu (William Occam)

15.9.            Filosof Masaryk (Tomáš Garrigue Masaryk)

22.9.        Filosof vědy (Karl Raimund Popper)

29.9.            Básník filosofem (George Santayana)

7.10.            Český Leibniz (Bernard Bolzano)

13.10.      Filosof s kladivem (v hlavě …) (Friedrich Nietzsche)

20.10.         Génius času Bergson (Henri Bergson)

27.10.         Chvála Erasma (Erasmus Rotterdamský)

3.11.            Filosof činu (Maurice Blondel)

10.11.         Filosof – stroj (Julien Offray de La Mettrie)

17.11.         Zamyšlení nad otázkou času (Augustin Aurelius)

24.11.         Filosof etiky (Baruch Spinoza)

1.12.            Marxovo druhé „já“ (Friedrich Engels)

8.12.            Filosof samouk (Herbert Spencer)

15.12.         Učený rabín filosofem (Maimonides)

22.12.      Dějiny boha zvířat (Johann Gottfried Herder)

29.12.      Mystérium času