22.4.2018 | Svátek má Evženie


ÚVAHA: Svědomí a demokracie

5.4.2018

Svědomí je vnitřní stav člověka. Umožňuje nám uvažovat o sobě samém jinýma očima, než je jen pohled vlastního zájmu a sebeprosazování. Proto se svědomí chápe jako podstatný znak osoby a vyžaduje si respektování ze strany druhých i společnosti (svoboda svědomí). Naopak tam, kde má člověk ujistit druhé o upřímnosti svých úmyslů, slibuje „na svou čest a svědomí“. /tolik Wikipedie/

Lidská svoboda vyžaduje dodržování pravidel jednání, která ukládáme sami sobě. Ovšem také společnost jako celek vytváří svá pravidla soužití – morální (mravní) kodex. Vzniká při vytváření konkrétního společenského uspořádání. V západní (euroamerické) civilizaci vychází kodex z přikázání desatera, která například zakazují zabití, sexuální deviace, krádež, lež, závist… Ovšem už od středověku se v západním křesťanství postupně prosazoval výklad, že se tyto základní příkazy musí v každém konkrétním případě a v každé situaci hodnotit v aktuálním kontextu. Například „nezabiješ“ má ve vztahu ke kodexu (dobro – zlo) jiný význam v případě sebeobrany a jiný při nájemní vraždě. Člověk má svobodnou vůli a za své činy nese odpovědnost. Proto musí být schopen své vlastní jednání v konkrétním kontextu vyhodnotit a posoudit. Tento přístup umožnil rozvoj a prosazení svobody svědomí. Náš západní civilizační okruh dnes uznává, že člověk je vázán svým svědomím i pravidly morálního kodexu společnosti.

Abychom byli schopni uvažovat o sobě samém i jinak, než jen z pohledu svých pocitů (chlad, horko, hlad, žízeň…) nebo emocí (vztek, strach, nenávist, obdiv, láska…), musíme se vybavit vlastním osobním měřítkem pro posuzování toho, co je žádoucí a správné, a také toho, co je naopak nežádoucí a nesprávné. Tento individuální žebříček není vrozený. Rodíme se bez něho a musíme si ho během života vytvářet a udržovat, protože bez něho je člověk jen otrokem vnějších vlivů. Skutečnou svobodu získáváme až tehdy, kdy nad sebou získáváme kontrolu a přebíráme za své jednání odpovědnost. Učíme se a přijímáme pravidla morálního kodexu svého společenství, přitom je přizpůsobujeme své životní zkušenosti a dotváříme je v souladu se svou mentalitou, inteligencí, zručností, uměleckým nadáním apod. Vlastní žebříček hodnot pak celý život poměřujeme s morálním kodexem společnosti.

Uvedu dva příklady. Jeden z kolektivního mravního kodexu, druhý z individuální hierarchie hodnot. Tím prvním je obecně známá změna v politickém smýšlení lidí. V mládí máme blíž k radikální levici, ve středním věku se posunujeme k liberálnímu středu a ve zralém věku uvažujeme převážně konzervativně. Tyto změny samozřejmě neplatí pro každého a už vůbec ne stejně, ale takový býval v historii převažující trend. Je zajímavé, ale příznačné, že tento proces změny nemá na dlouhodobou stabilitu morálního kodexu nijak podstatný vliv, protože se sice s časem hodnotový žebříček jedné generace s přibývajícím věkem a zkušenostmi mění, ale zastoupení různých názorů ve společnosti zůstává stabilní. Proto se pravidla, podle kterých se řídí celá společnost, za normálních okolností mění jen velmi pozvolna. Výraznější posuny probíhají až se změnami generací.

Druhým příkladem je můj osobní zážitek. Na začátku devadesátých let jsem si od jednoho mladého nadšence pro počítače vyslechl vyprávění o tom, jak se mu podařilo stáhnout skvělý software a zprovoznit ho ve svém počítači. Na můj dotaz, jestli si uvědomuje, že vlastně někoho okradl, reagoval překvapeně a nechápavě. Vždyť když to jde, tak proč to neudělat. A tak jsem se ho zeptal, kolikrát si vzal nějaké zboží vystavené na chodníku před obchodem. Vzít si třeba jablko nebo tričko přece také není problém a těžko by si toho někdo všiml. Na to se zatvářil kysele a ohradil se, že si snad nemyslím, že je zloděj.

Pro sebe jsem si pak udělal závěr, že ve svém individuálním žebříčku správných a špatných vzorců chování vůbec neměl tuto otázku vyřešenou. Kdo tu dobu pamatuje tak ví, že nelegální stahování počítačových programů bylo zcela běžné a mezi mnoha uživateli (speciálně na universitách) se považovalo spíš za důkaz nadstandardních schopností. Jeho svědomí bylo v té chvíli paralyzované tím, že neumělo odpovědět na otázku, zda je stažení programu projevem kladným (výborné zvládnutí nové technologie), nebo záporným (krádež cizího duševního vlastnictví), případně co je významnější. A pokud nemáme ujasněné, zda jednáme dobře nebo špatně, není naše rozhodování svobodné, jen jsme podlehli touze cosi vlastnit bez ohledu na důsledky.

Myslím si, že v teoretické rovině lze formulovat závěr, že demokratická společnost svobodných lidí, kteří respektují morální kodex, žádné zákony nepotřebuje, protože si vystačí s pravidly, která všichni díky svému svědomí dodržují.

Pokud ovšem mé svědomí nezajišťuje ostatním jistotu, že například nebudu krást jejich majetek, nutně musí společnost přistoupit k represi a regulaci. Ty jsou ale plošné. Přitom žádný zákon není schopný dopředu předvídat všechny možné nastalé budoucí situace. Dochází proto k omezování svobody jednání i všech ostatních příslušníků společnosti bez ohledu na kontext. Každá regulace omezuje svobodu svědomí a snižuje kvalitu demokracie.

Ano. Demokratická společnost potřebuje především dlouhodobě stabilizovaný, obecně uznávaný a respektovaný nepsaný morální kodex. Jeho dlouhodobá stabilita pak umožňuje každému příslušníku společnosti tento kodex převést do svého individuálního žebříčku se škálou od dobra ke zlu. Svědomí nám pak poskytuje zpětnou vazbu a my sami dokážeme své jednání kontrolovat a směrovat k prospěchu společnosti, jejíž jsme součástí.

Je ale zřejmé, že v reálném světě se bez přiměřené regulace a represe, kterou společnost brání svá pravidla, neobejdeme. Právní řád ale má být vytvořený tak, aby co nejlépe odpovídal společenskému mravnímu kodexu. Měl by však být minimalistický, srozumitelný, dlouhodobě stabilní a vykládaný v souladu s dobrými mravy tak, aby bylo dosaženo předvídatelné spravedlnosti. Zájemcům o precizně vyjádřenou a zdůvodněnou potřebu rozhodování soudů v souladu s dobrými mravy i za cenu nedodržení litery zákona doporučuji k přečtení nález Ústavního soudu zn. I. ÚS 643/04. Naši ústavní soudci jasně deklarují, že spravedlnost má přednost před formálním právem.

Nekonečné zaplavování veřejného prostoru zákony, jejich novelami a spoustou vyhlášek a nařízení ve spojení s právním pozitivismem způsobuje, že hledání spravedlnosti je vytěsňováno nekonečnými spory mezi vykladači textů a hledači formálních nedostatků. Smysl regulace (dosažení spravedlnosti) se vytrácí a vyhrávají ti, kteří mají více prostředků na drahé právníky a mohou si dovolit spory protahovat na nesmyslně dlouhou dobu. To vše podlamuje důvěru občanů ve správnost a platnost morálního kodexu a v mnohých vyvolává i zmatek v jejich osobních žebříčcích. Důsledkem tohoto procesu jsou omezená svoboda a chromá demokracie.

Velké otřesy ve společnosti mají obvykle obdobný účinek. Vlivem okupace, války a všech poválečných událostí, včetně Košického vládního programu, ztratila značná část české společnosti schopnost rozeznávat dobro a zlo a tato ztráta vedla mimo jiné k převratu 1948 a nastolení diktatury.

Ještě nebezpečnější proces degradace demokracie začal před padesáti lety na západních universitách. Revolta studentů proti zavedeným pravidlům změnila na těchto univerzitách přístupy ke zkoumání společenských jevů. Místo skeptického přístupu k argumentům a jejich obhajobě začal vítězit ideologický přístup. Opíral se o marxismus a vycházel z „viny bílého muže“. Absolventi postupně odcházeli do státní administrativy, sdělovacích prostředků a angažovali se v různých politických a aktivistických uskupeních. Časem, s růstem jejich profesního postavení, jejich vliv sílil a přeléval se do dalších ideologií. Je v podstatě jedno, jestli byla zelená, genderová, multikulturní či jakákoli jiná. Ideologie je zjevená pravda a kdokoli ji podrobuje kritice, musí být umlčen. Také razance prostředků umlčování stále roste. Počínaje vznikem politicky korektního jazyka přes drsné nálepkování až po neskrývanou cenzuru. A tu v současnosti začínají doplňovat zákonodárci legislativou potřebnou pro naprosté umlčování lidí s jiným názorem. To už je víc než na hraně pádu do totality.

Potlačování odlišných názorů a jejich nositelů je vždy průvodním znakem diktatury. Význam to má jediný. Kdo se staví proti diskusi a odmítá oponenturu, je proti demokracii.

Na straně druhé je oponentura v podobě korektní diskuse základním atributem demokracie. Oponentura vedená s respektem k nositelům odlišných názorů. Oponentura vedená pomocí srozumitelných argumentů. Oponentura, která se opírá o přísné dodržování pravidel logiky. Díky tomu lze rozeznat odpůrce demokracie od skutečných demokratů poměrně jednoduše.



Diskuse


Z. Frys
20:14
5.4.2018

J. Kanioková
20:33
5.4.2018

V. Němec
9:55
5.4.2018

K. Janyška
10:17
5.4.2018

Z. Rychlý
9:08
5.4.2018

F. Houžňák
10:26
5.4.2018

F. Houžňák
14:52
5.4.2018

I. Schlägel
15:11
5.4.2018

F. Houžňák
15:30
5.4.2018

F. Houžňák
9:21
5.4.2018

F. Svoboda
10:08
5.4.2018

Z. Rychlý
21:27
5.4.2018

F. Houžňák
14:03
5.4.2018

F. Houžňák
20:41
5.4.2018

R. Chodovsky
21:34
5.4.2018

F. Houžňák
21:37
5.4.2018

R. Chodovsky
22:09
5.4.2018

I. Schlägel
7:32
6.4.2018

D. Polanský
7:42
5.4.2018

počet příspěvků: 57, poslední 6.4.2018 07:32









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.