Na Sardenu původně vyšlo 7. března 2002. Předchozí úvahy o kilometrech, mírách, řemeslu, bohatosti jazyka a bohatství jazyka.

Česká tradice překladu se prakticky od svého počátku zabývá rozhodováním (což je jemnější slovo pro spory) o to, zda je lepší překlad doslovný nebo kongeniální. Mnohokrát jsem deklaroval, že já osobně jsem zastáncem toho druhého typu překladu, takového, díky kterému jsem se mohl těšit z příběhů pana H*Y*M*A*N*A K*A*P*L*A*N*A v době, kdy jsem ani netušil, že někdy v životě budu anglicky komunikovat.

Naši profesionální překladatelé SF by mohli mnohem než já kvalifikovaněji popsat, jak se tyto půtky a šarvátky protahují od dob obrozeneckých až po současnost. Pokud čtete kritiky a různé články o překladu v tištěných i internetových médiích, určitě dokážete recenzenty, kritiky a překladatele rozprostřít do prostoru mezi zastánci stoprocentně doslovného překladu na straně jedné a apoštoly překladu, zachovávajícího ve čtenáři pouze pocit.

Který z těchto druhů překladu je správný - nebo alespoň správnější než ten druhý? Zeptejte se různých lidí a dostanete zcela odlišné odpovědi. Existuje nějaké obecné kritérium, na jehož základě bychom mohli rozhodnout? Nebo zkusíme hlasování? A co udělají ti, jejichž názor bude menšinový? Amputují si ho?

Především musím na základě osobní zkušenosti konstatovat, že vnitřní svět člověka - jeho pocity - je cosi nesdělitelného. Slova omezují informační kanál na zlomek jeho skutečné šíře, a vaši „příjemci“ navíc tato slova mají asociována s pocity a vjemy, které zdaleka nemusí být blízké tomu, k čemu je ve svém slovníku přiřazujete vy.

Druhá osobní zkušenost je to, že zdánlivě blízká hodnocení mohou být prováděna z naprosto odlišných pozic. V běžném životě můžeme identifikovat například kontrast mezi lidmi, kteří zaregistrují sebemenší odklonění detailu od ideálu, který v sobě nosí jako etalon, a lidmi, pro které je důležitější fungování systému jako celku, i když se přitom třeba překročí některá pravidla pro detail.

Je velmi paradoxní, že na první pohled tyto dva typy lidí se zdají být téměř shodnými, když je ale dáte do jedné kanceláře, vydrží spolu pouze v případě, že oba již dokázali nasát nějakou tu životní moudrost a získali schopnost tolerance.

Ti první pro jehličí nevidí les, v restauraci vyžadují, aby účet byl daňovým dokladem, přepočítávají faktury položku po položce a jsou postrachem podvodníků, kteří si tu a tam přirážejí nějakou malou drobnost a tím si přilepšují na úkor druhých. Jejich zaměření na detail je časově vyčerpávající. A tak jim nezbývá kapacita na to, aby zjišťovali, zda ten detail je skutečně zapotřebí k fungování celku. Na silnici okamžitě vidí, kdo porušuje dopravní předpisy. Vždyť každý detail je důležitý...

Pro ty druhé je zase vrcholným potěšením vidět fungující systém a vnímat ho jako celek. Detail je zajímavý jen v případě, že podporuje nebo ohrožuje chování celku. Dopravní přestupky nejsou zajímavé, mnohem důležitější pro ně je, aby nedošlo k dopravní nehodě. Neumyté auto přece do svého cíle dojede, ne? Ovšem pokud nějaký detail je důležitý pro správnou funkci, je takový člověk první, kdo pozvedne hlas i ukazováček.

Právě pro tuto vnější podobu - upozorňování na detail - vnější pozorovatelé rádi oba tyto povahové typy ztotožňují. Jenže ty se mezi sebou nesnesou právě proto, že ten druhý detaily kategorizuje - a ty nepodstatné vůbec s etalonem neporovnává. Jaká hrůza, že? Chválabohu zatím žádné bioinženýrství neglajchštaltuje populaci a tak mezi čtenáři, překladateli i autory budou oba tyto povahové typy zastoupeny a nevyhynou. Musíme se s tím smířit a respektovat jejich právo na život - což samozřejmě platí i zrcadlově.

U recenzí je víceméně jedno, o který typ kritika se jedná. Jsme snadno rozeznatelní - a kdo nás nezná, tomu stačí přečíst si kousek našeho textu, aby dost dobře odhadl, do které kategorie patříme. Stejně tak čtenář dokáže vnímat svoji osobní polohu, a tak buď čte jenom recenze, které jsou psány recenzenty „jeho“ krevní skupiny, nebo si ty druhé převede do svého jazyka.

Máme tu ovšem jedno velmi úzké místo - překlad cizojazyčného textu. Zatímco v případě českého autora si vybereme, zda se nám jeho styl líbí nebo ne (= čteme jeho knihy nebo ne), překladatele k cizojazyčnému autorovi vybírá český nakladatel a ten se rozhoduje jen výjimečně na základě povahového souladu autorova textu a stylu překladatele. A tak mnohdy dochází k tomu, že kritik přečetl knihu v originále a ona ho oslovila tím, co bylo blízké jeho povaze. Od překladu pak očekává, že se nachází někde mezi originálním textem a jeho vnitřním pocitem. Jenže... jenže překladatel je člověk s jiným hodnotovým měřítkem, zkušenostmi a prožitky než jeho kritik. Ten zase velmi citlivě vnímá rozdíly mezi svým (jediným vědeckým a správným) chápáním originálu a hrůzou a zpotvořeninou, kterou z té nádhery překladatel udělal.

Podobně tomu je i v případě fantasy textů, zejména pokud jsou posazeny do nějakého alternativního prostředí. Znovu zdůrazňuji, že autor je v takovém případě zároveň jakýmsi typem překladatele - je to on, kdo hledá české ekvivalenty pro pojmy, které ve svém alternativním prostředí vymyslel a používá.

V předchozích dílech jsem se spíše snažil ukazovat možnosti jazyka, než ze svého názoru dělat kánon. Chtěl jsem na různých příkladech ukázat bohatost českého jazyka a jeho možnosti jako spisovatelského a překladatelského nástroje. Je dobře, když autor prostuduje věcné prameny (kupodivu nejedna kniha SFFH u nás vydaná je zakončena seznamem použité literatury), ale skutečně výraznou kulturu jazyka má jen málokterý. Snažil jsem se ukázat, že nadstavba nad věcnými znalostmi a nad znalostmi pravidel českého pravopisu existuje. Jen je zapotřebí, aby se autor nad kontextovou rovinou jazyka zamýšlel a hledal polohu svého textu, vyhovující jeho autorským záměrům ve vztahu k jednotlivým postavám, k situacím, ve kterých se nacházejí, ke světu, ve kterém se pohybují.

Co vy. čtenáři? Myslíte, že k tomuto tématu máte co říci? Můžete hlasovat svými penězi, můžete se s ostatními podělit o svoje zkušenosti a názory.