Rozhodně není obvyklé začínat článek takto, spíš si zakládáme na vědění, ale jsou situace, kdy zřejmě nevědí ani mnohem povolanější, než autor této úvahy. Stále častěji se z medií dozvídáme o pronikavých pokrocích věd technických a biologicko-medicínských. Vývoj spěje vpřed pověstnými mílovými kroky, ale kam jde? Podívejme se na zmíněné dvě oblasti. Příkladem z první, technické, je počítačový program vítězící ve hře go, prý vůbec nejtěžší z deskových her, nad mistrem světa, nebo roboti, kteří začínají dělat lidem společníky. Jsou schopni si popovídat a opravdu asi není daleko doba, kdy by takoví roboti mohli pomoci lidem překonávat osamění, což je osudem mnoha seniorů.

Jistě, otázkou je, jak si takový člověk zvykne na to, že s ním hovoří stroj, ale může to být přece jen lepší než ticho nebo nanejvýš hlas z radia či obraz z televize. Stroj se navíc dokáže pohybovat, jakož i pomoci v domácnosti, což jistě není zanedbatelné. V tuto chvíli nehovořím o ceně. Ještě si počkáme, ale vývoj robotů je nesmírně rychlý. Zatím jim však chůze po dvou činí trochu potíže, což jen dokazuje, jak je naše tělo v mnoha směrech dokonalé a obtížně napodobitelné. Nedávno si postěžoval jeden z předních světových konstruktérů takových robotů, když na monitoru, kterým viděl totéž, co jeho kráčející robot, spatřil modré nebe. Robot totiž ležel na zádech. Jeden krok se nepovedl...

V tomto ohledu byl, alespoň podle legendy, nesrovnatelně dokonalejší golem proslulého pražského rabiho Löwa, a nejen jeho, i když... Podle starého vyprávění z polské židovské komunity vyrobil kdysi jeden rabi golema, také z hlíny, který však, když byl oživen, neustále rostl. Nevěštilo to nic dobrého, a proto, aby nebezpečí vzniku těžko představitelného obra zabránil, přikázal rabi svému výtvoru, aby mu jako první úkol rozvázal tkaničky bot. Golem, v té chvíli už dost vysoký, se musel sehnout, tím vystavil do rabínova dosahu své čelo, kde byl zázračný šém, jenž ho oživoval. Stačilo pergamen vyjmout, ale – v tu chvíli se tvor opět změnil jen v beztvarou hromadu hlíny, která rabiho zasypala a zabila. Ostatně i pražský golem měl nepříjemnost, po níž už nebyl nikdy oživen, jak o tom vyprávějí pražské pověsti. V obou případech to bylo varování shůry – nepokoušet se překonat dílo Hospodina, jímž je skutečný člověk.

Golem je právě spíš analogií kybernetických robotů, tedy pokroku technického. Máme tu však také druhý naznačený směr vědeckého pokroku − biologicko-medicínský. Takže co klonování, genové manipulace a další pokusy? Jako by to nemělo v minulosti obdobu. Mělo; zase ovšem, jak jinak, legendární. Byli to homunkulové, živé bytosti, které měly být podobné člověku, ne však vždy, ale na rozdíl od golemů nevyrobené z hlíny a oživované zázračným slovem, nýbrž stvořené ze substance živého původu. Byl to odvěký sen celých generací již od starověku.

Přidejme tedy jeden z dalších poměrně četných příběhů. Tenhle zapsal Alonso Tostado (asi 1400–1455), biskup z Avily a velký kancléř Kastilie, a vypráví o proslulém katalánském lékaři a náboženském mystikovi Arnaldovi z Villanovy (asi 1240–1311). Také on, jako jeden z mnoha, se prý pokusil vytvořit homunkula a podobně jako jiní učenci k tomu vyšel z lidského spermatu a dalších ingrediencí. Tedy z živé hmoty. Vše inkuboval ve speciální uzavřené nádobě, za několik dní se prý její obsah začal pohybovat a jak biskup Tostado napsal, „vzniklo z toho lidské tělo, ale ne dokonale sestavené“. V tu chvíli si pan Arnald uvědomil, že jeho pokus je vlastně snaha překonat Boha, jinými slovy z hlediska věřícího těžký hřích. Vzápětí proto nádobu rozbil a k podobným pokusům se již nikdy nevrátil. Navíc, jak biskup poznamenal, vyvstávala otázka, zda případná bytost bude mít duši nebo ne. Bez ní by byla na věčnost zatracena, ale duši mohl vdechnout jen Bůh, ne člověk. Nezapomínejme, že se legenda odehrává v době, kdy křesťanství bylo hlavním proudem lidského myšlení.

Potud dva legendární příběhy o lidské touze přírodě se nejen vyrovnat, ale překonat ji. Dnes se o to vědci pokoušejí vybaveni nesrovnatelně hlubšími znalostmi a pořád dokonalejší technikou. Objevů přibývá a věda si stále více troufá zasahovat do základního vybavení člověka, do genů. K tomu se dnes uvažuje dokonce o umělém pěstování lidských zárodků. Z minulosti víme, že se snad každý objev dá použít ve prospěch lidí, leč stejně tak proti nim. Stačí si připomenout rozštěpení uranu, odkud vedla cesta k jaderným elektrárnám, i když se i o nich dnes diskutuje, ale také k bombám. Nobelova cena vznikla z výdělků za dynamit a další trhaviny. Dají se jimi lámat skály, razit štoly v lomech, ovšem rovněž plnit dělostřelecké granáty, jakož i bomby. Co tedy dnešní biologické pokusy? Kam až mohou směřovat? Občas se hovoří o tom, že je třeba dodržovat v nich určité hranice, ale nepřekročí je potají někdo? A v jakém ohledu? V dnešním světě by to nepřekvapilo.

Učení rabíni, stejně jako křesťan pán z Villanovy, měli ve svých pokusech obraznou brzdu – Boží hněv, jehož se každý věřící obával. Ten hněv zůstal v minulosti; dnešní svět stále více ateistický se ho sotva bude bát. Takže otázky znějí – kam dnešní bouřlivý vývoj technických a zvlášť pak biologických a medicínských nauk vede a může v posledku vést? Moje odpověď je v titulku: nevím.