19.3.2024 | Svátek má Josef


ÚVAHA: Co jest pravda

15.7.2019

Dí jemu Pilát: Co jest pravda? (Evangelium sv. Jana, 18:38)

Už Pilát z Pontu nevěděl co je pravda, a nevíme to o nic přesněji ani my dnes. Co pravda byla… ale k tomu dojdeme za chvíli. Ale dejme tomu, že pravda je přirozený běh světa. To všechno, co se kolem nás samo sebou děje, když se tomu nikdo a nic nestaví do cesty. Řeka, tekoucí od pramene k moři, je pravda. Lidský život, plynoucí tisíciletým vývojem k dnešnímu stavu a ještě někam dál, kam nedohlédneme, je pravda. Kdo chce zlomit cestu lidské existence, přirozené nahradit umělým, opouští pravdu a místo vysněných cílů to obvykle přivede k nějakému průšvihu.A snad bychom měli spíš a střízlivěji mluvit o skutečnosti, než vypouštět z úst obtížně definovatelný termín pravda. Skutečnost je součin působení nekonečného, neustále se měnícího množství okolností v prostoru i v času, jen malým dílkem dosažitelný lidské mysli a paměti; i můžeme s velkou dávkou sebevědomí říkat že známe skutečnost, ne však souvislosti jejího vzniku. A neznáme-li je, stěží můžeme mluvit o pravdě, neboť znalost pravdy je podmíněna znalostí příčin. Ale zvykli jsme si už říkat pravda, dokonce mít pravdu - třebaže je to nesmysl, pravda není pětikoruna, aby se měla - i nechme to tak.

Pravda je slovo, produkt lidský. Proto se jeho význam během času mění, nabývá jiných forem, co bylo pravdou před sto lety, může být dnes trapností… není lidské pravdy platné od věků do věků. Trvale pravdivé je pouze to, co je mimo člověka a jeho chtění: věčné zákony přírody a vesmíru. Pravda vítězí, i kdybychom nechtěli. Nemůže nevítězit, leda bychom vyřadili z provozu přírodní zákonitosti. Oběh těles nebeských je pravda, pád jablka z větve na zem a nikoli ze země na větev je pravda, a pravda je i výsledek té či oné patálie, jak k němu došla logika dějin, třebaže bychom si přáli mít a pravdou zvát výsledek jiný, nám libější. Pravda je potvora, vysmívá se svým majitelům. Nedá se mít, nedá se ochočit, lze se k ní jen po krůčcích, často bezděky blížit. Pohleďme, kdo se kdy neústupně domníval mít pravdu; a uzříme šik nebezpečných bláznů, sítem dějin propadlých megalomanů, za jejichž patami šla zkáza a smrt, v nejlepším případě blamáž.

Pokusme se ve vší pokoře jednat v souzvuku se zákony dějin, a možná poodhalíme kousek pravdy. Pravda je úrodná půda. Co do ní je zaseto, nemůže nevzklíčit, avšak plod bývá často nechutný. Pravda je to, co se ve svém výsledku osvědčilo; a prosté rozhlédnutí v minulosti ukáže, co to bylo. Co se neosvědčlo, z čeho se navzdory velkým očekáváním vyvinula šaškárna nebo se zvrhlo v holý zločin, o tom je darmo tvrdit, že to byla krásná myšlenka, ale… Co kdy bylo zváno pravdou, byla většinou nějaká nedomyšlenost. Kdyby se ale vyloučilo vše, co se neosvědčilo, a tudíž nedostalo za pravdu… co by vůbec zbylo z dějin? Dějiny jsou dějinami selhání.

Láska, pojem neurčitý

Ama et fac quod vis – miluj, a pak si už dělej, co chceš, tak pravil svatý Augustin. Rovněž nebožtík president Havel rád mluvíval o lásce… no, já vám nevím. Láska je pěkná věc, někdy ale vykvétá podivnými poupaty, jak může každý doložit příklady z dějin i z vlastního pozorování. I neřekl bych, že stačí milovat, a pak už… Spíš bychom si měli přesněji určit, o čem je vůbec řeč, než se pustíme po tomto křehkém ledu dál.

Pojem lásky, jak je často užíván - někdy i zneužíván -, prošel dlouhou řadou proměn, než se z hebrejského slova ahava stalo to, co je v biblicko-filosofickém smyslu rozuměno láskou dnes. Když chodil Kristus Pán po vrších galilejských s učedlníky svými, rozmlouval s nimi pravděpodobně hebrejsky; v ostatku Svaté země už byla obcovací řečí aramejština, v zaostalé Galilei se však mluva Mojžíšova a proroků dosud zachovala, jak lze odvodit z jazykové analyzy novozákonních textů. O dvě až tři generace později byly Kristovy výroky zaznamenány písemně, ovšem už aramejsky. Dalším překladem přešly do řečtiny a z ní prostřednictvím latiny nebo přímo (jako v případě bible kralické nebo Lutherova překladu) do evropských, později i jiných národních jazyků. Pochopitelně došlo během toho procesu k posunům významu, ať z neurčitosti originálu, jazykové nedostatečnosti překladatelů nebo obvyklé horlivosti zélotů, hledajících význam vždy co možná nepřísnější, k splnění nejobtížnější; i vypadlo na konci z té tiché pošty něco dosti jiného, než stálo na začátku. Nutno věděti, že ve staré hebrejštině neplatilo, zejména v kategorii abstraktních pojmů, jedno slovo = jeden význam, nýbrž jich mívala celý vějíř; bylo na posluchači, aby si podle souvislosti vybral odpovídající. Tak i zmíněné slovo ahava je souhrnný pojem pro široký výběr vesměs kladných vztahů od sympatie, porozumění, shovívavosti etc. až po tu lásku. S tímto ponaučením můžeme postoupit dál.

Láska… no dobře, ale která? Je mnoho druhů lásek; a my bychom měli povědět přesněji, kterou máme na mysli, než ji vytasíme co argument do debaty. Především je láska věc adresná, nezbytně se vztahující k něčemu či k někomu. Není nutně reciproční; nešťastných zamilovanců, skáčících z mostů či utápějících své hoře v destilátech, jsou houfy. Proto také hned vylučme všeobjímající lásku k lidstvu, ba k veškerému tvorstvu. Strčme si ji za klobouček, je to dutá fráze, pára do užvaněných hub, čím hlasitěji kdo káže o lásce k veškerenstvu, tím jistěji můžeme mít za to, že nedokáže mít rád jednu jedinou konkrétní osobu. Opravdová a s ničím nesrovnatelná je láska rodičovská, vztah neovlivnitelný a nezničitelný ani velmi negativní zkušeností: rodiče nepřestanou milovat usvědčeného grázla, zruinují se podporováním cynického lenocha, jemuž by lépe prospěli, kdyby ho nechali vykoupat v následcích jeho lajdáctví. Diskutabilnější už může být láska dětí k rodičům; ještě jiná a často nevalná bývá láska sourozenecká; zvláštní kategorií je výkyvům podléhající láska manželská, jiná ve svém počátku a jiná, vyrovnanější a usmířenější, ve svém závěru, a tak dále. Pozorujme, že se vesměs jedná o cit příbuzenský, jejž patrně zasadila do našich genů příroda za účelem soudržnosti lidského kmene. Jiné než rodinné vztahy láskou vesměs zváti nelze; můžeme mluvit o přátelské náklonnosti, o sympatii, ale kdybych sdělil svému příteli, že ho miluji, podíval by se na mě asi hodně zešišata. Milovati je ovšem možno, někdy i nařízeno vlast, národ, rodnou řeč, ba i stranu či dělnickou třídu. Církev kupodivu ne; církev mohu ctít, zachovávat její příkazy, ale nebylo slýcháno, aby někdo pravil – miluji českou církev podobojí. Ostatně tichá úcta může být víc než žvanivá láska.

Ale vraťme se ke skupině objektů jako vlast, národ či rodná řeč, na něž se, řekl bych, plýtvá pojmem láska nejhojněji. Cit to může být velmi vřelý, nicméně odlišný od lásky osobní a v jednom smyslu protichůdný. Nevzbudím ničí hněv, sdělím-li mu, že nemiluji tutéž dámu jako on, jelikož mé srdce náleží úplně jiné ženské; spíše bych ho popudil tvrzením opaku. Naopak bych velmi pohněval nadšeného patriota sdělením, že nepokládám jeho vlast ze všech vlastí za naprosto nejspanilejší, nejúctyhodnější, lásky nejhodnější. Láska rodinná nevylučuje jiné vztahy toho druhu. Láska vlastenecká se snaží vnutit kdekomu blízkému i vzdálenému po dobrém či po zlém; a kdo se odrodí, čepelem tu zrádnou hruď. Nic není horšího v očích horlivého patriota, než nemilovat dostatečně zem zrodu; láska tak nabývá formy povinnosti, jejíž neplnění se tresce.

Dobrá; když tedy ne hned láska, co druhý z biblických příkazů, odpuštění? Nu, není to příkaz tak obtížně splnitelný, naopak; odpouštěti svým viníkům dle slov Otčenáše je snadné. Vím to, protože jsem to již vícekrát udělal, dokonce i v případě mého osobního udavače. Ne že bych aktem odpuštění začal svého škůdce hned milovat; spíš si povím, ach, troubo, mám já se s tebou pořád popotahovat, zůstávej si zdráv a vidět tě už nemusím… Je to, povím vám úleva, takhle odpustit. Odpouštěti viníkům je konání zajisté svaté a ušlechtilé; jeho snadnost však napovídá, že je v něm skryt háček. Je to gesto, ne řešení; ani nejslitovnější odpuštění neumí zastavit proud následků valící se ve stopě výchozí, byť i odpuštěné svévole.

Ale možná měl svatý Augustin na mysli lásku k Bohu; a ať jsem třeba kacíř a neznaboh, ale ani s tou se nedovedu srovnat. Křesťanské učení na jedné straně přikazuje milovat Boha, na druhé se ho bát; není to rozpor? No, snad ani ne; však se také nedovedu rozhodnout, jestli jsem jako malý kluk miloval své rodiče, nebo jsem se jich spíš bál. Asi jak kdy. Také že Desatero nepřikazuje - Miluj otce svého i matku svou, nýbrž Cti otce svého a matku svou. Přesně. Milovat můžeme jen někoho. Ctít můžeme i svého protivníka, je-li toho hoden. Tím je nalezen smysl, tak se stávají splnitelnými i jiné biblické příkazy, tak zase stojíme oběma nohama na zemi.