Do Ameriky s vízem dočasně nebo trvale nebo vůbec ne? Česká republika je na seznamu států, jejíž občané jsou oprávněni v pravidelně se opakující loterii vyhrát onu pověstnou zelenou kartu, která vůbec není zelená. Většinou ale žádají o vízum na zastupitelském úřadě a konzul buď vyhoví nebo nevyhoví, aniž by se obtěžoval s vysvětlením svého negativního rozhodnutí. Třeba ho bolely zuby, třeba už byl příliš otráven nasloucháním nejapným báchorkám.

V dobách totality nejednou se stalo, že příliš plodný tatínek, ve snaze zbavit se alimentační povinnosti vůči půl tuctu potomků, zmizel za hranice za svobodou k imperialistům, kde požádal o azyl z výlučně politických důvodů . Běženci se v cizině prezentovali s všelijakými, jakkoliv nehoráznými verzemi své motivace. Tam jim naslouchali úředníci s rozličnou zkušeností a temperamentem, nezřídka s neústupností trvat na liteře předpisu, s neschopností čí aspoň neochotou pochopit samozřejmosti podmínek existence v totalitním státě. Někdy se výsledek podobal dialogu mezi hluchými.

V New Yorku na Broadwayi (ne u divadel kolem 45. ulice, ale na Lower Manhattanu, pár kroků od zlověstně kapitalistického Wall Streetu) stojí federální budova, kam si mě vyšetřovatelé tehdejší INS (Immigration and Naturalization Service) několikrát předvolali jako svědka - údajného znalce (expert witness) v otázkách práva komunistických zemí.

Případ: Žadatelem o azyl byl student z Polska, který ale zatajil své někdejší členství v tamější verzi jejich komsomolu, našeho ČSM – SSM, a pak se na to přišlo. Byl nezachránitelný. Nepodařilo se mi přesvědčit, že bez členství by třeba neměl možnost studovat, že šlo jen o formalitu, o nálepku. Polák musel odjet natrvalo do Kanady.

Případ: Soustružník, že byl členem ROH. Revoluční odborové hnutí - to znělo zlověstně. Vysvětloval jsem, že to nemělo nic společného s revolucí, ale jen se standardními podmínkami zaměstnání včetně pojištění. Dobře to dopadlo.

Případ: Mladá lékařka ze severních Čech dostala povolení přijet do New Yorku na návštěvu a po prvním seznámení s touto Sodomou a Gomorou se rozhodla zažádat o azyl a zůstat permanentně. Vznikl ale problém: federální úředníci se jí zeptali, zda mínila v Americe zůstat natrvalo, když v Praze žádala o návštěvní vizum. „Inu, napadlo mě to, že třeba se nevrátím,“ řekla po pravdě a oheň byl na střeše. Upřímnost se jí vymstila, tím jakoby byrokraty přesvědčila, že před sebou mají lhářku, která mínila obelstít, vstoupila do země „under false pretenses“, v Praze na ambasádě napsala do žádosti, že sem chce jen na návštěvu a teď toto. Úřední postup vyžadoval ji deportovat zpět do Prahy, aby tam si zažádala o vystěhovalecké vízum, to je správný postup, a bude to bez problémů. Dotyčnou, sice bezpartijní, tam v socialistické vlasti zvolili do jakési funkce krajského formátu - zkrátka, situace ošemetná. Nakonec – s odkazem na jazykové nedorozumění u INS pohovoru a též po intervenci vlivné osoby – to dobře dopadlo. Z lékařky je teď stoprocentní Američanka, dvakrát se štastně vdala a rozvedla, úspěšně si počíná v oboru psychiatrie.

Případ: Slovenský lékař měl problém se svou stranickou příslušností. V Bratislavě totiž vstoupil do KSS už v roce 1945 a Američany tento spěch udivoval. Spěšný partajník argumentoval, že „musel“ a obrátil se na mě, abych mu báchorku tak nehoráznou potvrdil. Lžu, jen když musím. Tohle nemusím. Nicméně jsem odsvědčil, že násilný odsun takového straníka by mohl způsobit příkoří, neboť šlo o armádního důstojníka v záloze a bolševici by si ho případně přitlačili ke zdi jako dezertéra a zrádce. Nebezpečí deportace bylo odvráceno, lékaři jeho praxe ve slunné Kalifornii prosperuje znamenitě a nikdy ho nenapadlo mi aspoň poděkovat.

Všeho všudy, moje zkušenost s činiteli INS nebyla nejhorší. Stalo se třeba tohle: Český hoch nechal v Praze dívku, v New Yorku se mu začalo stýskat a ve stesku si vymyslel plán. Že najde Američanku podobného zjevu jako je jeho milovaná, pošle ji za úplatu do Prahy, kde předá svůj pas s instrukcemi. Až by Češka odlétla do Vídně, Američanka by ohlásila ztrátu pasu, na ambasádě jí dají náhradní, a svůj původní si pak vyzvedne ve Vídni od Češky, která se tam přihlásí jako uprchlík.

Scénář jakoby filmový, plán vycházel, ale pak se zvrtl vinou takto upláchnuvší Pražandy. Ta, místo aby ve Vídni počkala na svou samaritánku, tak na její americký pas odlétla hned za miláčkem do New Yorku. Už si nevzpomínám, nakolik uměla anglicky či zda si hrála na hluchoněmou. Každopádně do New Yorku dorazila a odspěchala do náruče autora úspěšného plánu. Když se dostatečně vymilovali, nastal rozbřesk. Co teď? Jak lze požádat o vstup po vstupu? Poradil jsem, aby se dívka co nejdřív vrátila do Vídně, zbavila se pasu, který jí nepatřil, a začala předstírat úspěšný průnik přes dráty. Hrdinka ať se přihlásí u rakouských úřadů, ty ji pošlou do Traiskirchenu, svatba se snoubencem pak na dálku, žádost o vízum se uspíší, cesta do Ameriky otevřena.

Nevím, jak to s nimi dopadlo. Případ jsem ale přednesl vysokému oficiálovi od INS a požádal o jeho názor. Dotyčný se na jména neptal a souhlasil, že ona varianta s vídeňským návratem by bylo nejlepší, i když ne zcela legální řešení.

- - -

S pádem komunismu též odpadly důvody k získání azylu z politických důvodů.

Nepomůže odvolávat se na pacifismus, odmítnout vzít do ruky zbraň za podmínek možnosti náhradní služby či již neexistující vojenské povinnosti. Odpadá pronásledování homosexuálů a lesbiček, občas se někdo vytasí s tvrzením buď autentických či jen virtuálních kořenů svého cikánského původu, a proto i nevyhnutelné perzekuce v řadách bigotního většinového obyvatelstva.

Převážná většina žadatelů pochází z rozvojových zemí, onoho tzv. Třetího světa, leckde tam s životními podmínkami opravňujícími k legitimnímu nároku na udělení azylu: perzekuce z důvodů etnických, náboženských, mrzačení ženských genitálií v řadě afrických zemí, častá sterilizace, povolení mít jen jedno dítě v čínské rodině.

The New York Times uveřejnily (8.10.2006) podrobnou zprávu s titulkem „In New York Immigration Court, Asylum Roulette“. Ano, ruleta, kterou otáčí všeho všudy pouhých 218 soudců v celé zemi, zavalených mohutnou agendou víc než 350.000 případů ročně. V New Yorku 27 soudců aby zvládalo 20.000 případů. Předstupují před ně osoby z všemožných kontinentů, jak se vyznat v jejich svědectvích, co je pravdivé a co falešné, vyznat se v zákonech té které země a o dopadu v případě nařízené deportace. U soudu tam lidé mluví celkem 227 jazyky, vznikají potíže se sehnáním tlumočníků a kvalitou jejich výkonu.

Osud žadatele, zda uspěje či bude nedobrovolně vrácen do mizerie, tentokrát sice nerozhoduje loterie, ale může se jí to podobat: záleží, který soudce v téže budově bude rozhodovat. Zpráva NYT se zmiňuje o pečlivé, férové soudkyni Patricii Rohanové, potýkající se 575 případy před sebou, jak trpělivě naslouchala tvrzení rybáře, že deportace jeho rodiny do Gambie by znamenala nebezpečí oné genital mutilation jeho dcer. S nemenším trpělivostí vyslechla pětapadesátiletou uklizečku, ilegálně se dostavivší z Ekvádoru, která vstoupila do manželství s o patnáct let mladším Američanem. Horoucí láska či spíš očividný oportunismus? V obou těchto případech laskavá soudkyně vynesla příznivý rozsudek. Soudkyně Margaret McManusová si počíná ještě štědřeji: devadesát procent kladných rozhodnutí . Zatímco soudce Sandy K. Hom, na tomtéž poschodí, devadesát procent žádostí zamítne. Tak rozhodl například v případě vdovy, arménské křesťanky, a jejích dětí, s příkazem deportace zpět do Iráku, s odůvodněním, že teď po pádu Saddama Husseina není důvod obávat se perzekuce z náboženských důvodů. Odvolací soud jeho rozhodnutí naštěstí zrušil.

John M. Walker Jr., předseda odvolacího soudu, ve své výpovědi u příslušného senátního výboru v Kongresu důrazně doporučil zvýšení počtu těchto soudců na dvojnásobek.

K O N E C

Neoficiální stránky Oty Ulče

*******************

Milí čtenáři,
pokud rádi čtete texty pana Ulče,  v jeho článku Nevelká pravděpodobnost správně se strefovat jste si mohli přečíst, že nedávno mu vyšla jeho další výborná knížka, a to Šťastně navrácený běženec, kterou lze snadno koupit na webových stránkách nakladatelství Primus nebo přímo ve firemní prodejně ve Vězeňské 7, Praha 1.
A o co v knížce vlastně jde? Nechme promluvit samotného autora:
"Je to příběh Pravoslava Komendy, tvora s většími ambicemi než talentem, který se po internacionální pancéřové pomoci v srpnu 1968 ocitl na Západě, dostal se do Ameriky a posléze na Filipíny, aby zápolil s ošidností svobody - obohacující i krušící, náramným to darem, avšak i notným břemenem, veledilematem kdekoliv na zeměkouli."

Redakce Neviditelného psa

******************