Jeden z Ameriky, druhý z Liptákova, první nepozoruhodný nikdo, druhý mnohonásobný genius, jeden skutečnost, druhý fikce. Oba se však pohybující v intimní blízkosti absurdit, našlapující v surrealistickém terénu s případně realistickým dopadem. Navazuji na svůj předchozí článek Užitečná opatrnost před inspirací pochybnými precedenty, v němž jsem citoval publicistu Mike Adamse a jím příhodně nazvaný text "Black Panics and White Hispanics" (Townhall, 24.4.2012) o černošské panice a bílých Hispáncích: Ti se totiž zdárně katolicky rozmnožují, již dosáhli 15 procent všeho amerického obyvatelstva, zatímco černoši (jejichž polovina těhotenství končí potratem) se svými 13 procenty už nemohou fidlat první menšinové housle, vzdor dosavadní primární politické moci v roli starostů metropolí, šéfů policie, přemnohých zákonodárců a radních konšelů.

Ke statistickému vylepšování si vypomáhají oprávněně zavrženým rasistickým Jim Crow zákonodárstvím z 19. století, jeho principem "jedné kapky krve". Ta postačila z kohokoliv udělat černocha, se všemi minusy - tehdy ke škodě, nyní ovšem k jeho prospěchu.

Tentýž Jim Crow princip se teď rovněž začíná uplatňovat vůči našim Hispanics či Latinos, jenže opačně: jedna bělošská (t.j. nehispánská) kapka postačí z nich udělat stoprocentního bělocha, úděl tak postihující Zimmernana, nikoliv však Obamu. Oba přece synové jednoho bělošského rodiče.

V této souvislosti jsem končil otázkou, jak zcela nerealistická, surrealistická by pak byla představa, že jednoho dne by Češi začali pídit o jedné své romsko-cikánské krůpěji k vylepšení svého profilu.

- - -

Americký Zimmerman v osobním konfliktu neúmyslně způsobil smrt černošského mladíka Trayvona Martina. Vypukla celonárodní, dosud neutuchající vichřice, zaměstnávající všechna media. Týdeník Time, s reputací toho snad nejvlivnějšího v zemi, uveřejnil (2.5.2012) stať svého černošského komentátora jménem Touré, de facto tvrdícího, že rasismus je výlučným všudypřítomným permanentním proviněním bělochů, takové to vždy bylo a bude.

Nejenom v publikaci jako Time se pochvaly určitě nedočká kniha s dost krkolomným titulem "No matter what... they'll call this book Racist," jejíž autor Harry Stein přesvědčivě demoluje tak nesmyslnou premisu, tolik dominující ve sdělovacích prostředcích a ve školách vyššího vzdělání. Zejména akademické prostředí je přímo citadelou pokrytectví: tuze hlasitě prosazovat onu diversity, "rozmanitost", za každou cenu, s jednou ale výjimkou, jíž je rozmanitost názorů. Postoje univerzitních kádrů, tolik mi připomínajících hanebná stalinská léta našeho mládí, kdy z obavy o kariéru dosahovala konformita až předposranost znamenité výše - jinak myslet, jinak mluvit. Na významné kalifornské univerzitě v Berkeley došlo k velikánské profesorské hádanici, aby o Affirmative Action - politice preferenčního hodnocení některých, ne však všech menšin - s níž oficielně každý souhlasil, se rozhodovalo tajným hlasováním. Pokrytectví to barvoslepé: i černoští oficiálové, tuze horlící ve prospěch integrace žactva z chudých čtvrtí s těmi zámožnými, za cenu několikahodinových ztrát denního převážení školním autobusem, své vlastní děti posílají do soukromých škol, na něž se takové nepříjemnosti nevztahují.

V USA černoši, oněch 13 % obyvatelstva, spáchají většinu (52 %) všech vražd a jejich naprostou většinu (93 %) ve vlastních řadách. O takových politicky háklivých ošidnostech se z opatrnosti vesměs mlčí. Překvapen jsem byl kuráží místních binghamtonských novin, když v pátek třináctého dubna (2012) si troufly uveřejnit karikaturu - dvě rovnice pod sebou:¨

1. zastřelený černoch + střílející běloch = důkladné rozhořčení

2. střelba černochů mezi sebou - bez rozhořčení

Jenže odvaha k třetímu obrázku, kdy černoši střílejí bělochy, již nebyla, neboť kdyby byla, obrovský požár mravního rozhořčení by vypukl, blesky s obviněním z rasismu, podněcování genociálních vášní, Ku-klux-klan atd.

Přílišná hyperbola? Místo teoretického předpokladu poslužme si událostmi z posledních pár týdnů: mám tady před sebou seznam deseti rasisticky motivovaných útoků z období od 17. března do 21. dubna, kdy černoši, údajně rozlícení činem Zimmermana, zaútočili vždy s velkou početní převahou na někoho bělošského, různě ublížili, okradli, případně i zabili. Ani jeden incident, s jakkoliv drastickým následkem, nevyvolal ani jedno procento mediální pozornosti jako Zimmermanův případ. Ovšem svoboda tisku také může znamenat svobodu nebýt objektivní, neobtěžovat se nepředpojatostí.

Z těchto deseti případů se podrobněji zmíním jen o jednom. Norfolk, významná námořní báze, stát Virginia. 14. dubna, v sobotu večer se z biografu vraceli běloch Dave Forster s Marjon Rostami, perského původu. Jejich auto zastavilo na červenou a černoch hodil kámen jejich směrem. Forster vystoupil, což zřejmě neměl. Napaden skupinou rozlícených mladíků tmavé pleti, dovolávajících se pomsty, se slovy "Remember Trayvon Martin!", naštěstí pouze s modřinami a pohmožděnými žebry se mu podařilo uniknout.

Mluvčí policie Chris Amos oznámil, že tento střet bude vyšetřován jako simple assault ("jednoduché napadení") a nikoliv hate crime - útok se zřetelnou rasovou motivací. Taktéž se posléze vyslovil šéf policie - podle jména tedy spíš šéfka, náčelnice, jménem Sharon Chamberlin (nomen omen).

Mistní norfolkské noviny Virginian-Pilot po dva týdny se o incidentu vůbec nezmínily - ani řádku. Dost pozoruhodná reakce při uvážení, že obě obětí útoku jsou novináři, pracující právě v oněch novinách.

- - --

Ještě dvě perly, jež by spíš ocenil náš Jára Cimrman.

Perla první: ve státě Alabama, podle zprávy z 21. dubna 2012, na americkém území ilegálně přítomný cizinec byl přistižen při spáchání již 35. (třicátého pátého) zločinu. "Proč není za mřížemi? " nejen Cimrman by se zeptal.

"Poněvadž stát ho chce deportovat," dostalo by se odpovědi.

"Proč ho tedy nedeportuje?"

"Poněvadž není kam - on je totiž z Palestiny a Palestina není uznaný stát, takže nelze."

Když ale lze do Palestiny už desetiletí dodávat materiální pomoc v hodnotě milionů, miliard dolarů, proč s nimi nedodat také tohoto jejich hanebného tvora?

Takové řešení ve Washingtonu patrně nikoho dosud nenapadlo.

Perla druhá, ještě znamenitější. Týká se nikoliv jednoho ilegála, ale jejich nespočitatelného množství, není to záležitost deportace, ale poskytování peněz, neoprávněné refundace. (Zdroj: WTHR.com, TV Indianapolis, 3.5.2012).

IRS (Internal Revenue Service), daňový úřad, je zpravidla zdrojem zkušenosti, kterou přeji jen svým nepřátelům. Dovede týrat i kvůli miniaturním nepřesnostem, äle též dovede rozdávat - ony tzv. handouts, veliké sumy, nejen ilegálům, v USA setrvávajícím, ale i nepřítomným. Multimiliardové podvody, s nimiž moloch IRS je obeznámen, aniž by smysluplně zareagoval.

Každý rok k 15. dubnu vyplňujeme monstrozně komplikované daňové přiznání. IRS tvrdí, že taková povinnost se vztahuje i na ilegály, kteří zde pracují. Jenže ilegálové nemají legální nárok na vlastní SSN (Social Security Number). Proto pro ně byla vynalezena náhražka s písmeny ITEN (Individual Taxpayer Identification Number), jež poskytuje báječnou příležitost k obohacování. Vyplní formulář Addition Child Tax Credit, tam zapíší tucet jmen nezletilců, vlastních či nevlastních dětí, synovců, neteří, v Mexiku žijících. Televizní interview se záběrem: mobil home, maringotka, v ni žije ilegál s jedním dítětem, ale napsáno jich tam má onen tucet. Snaha mu ročně vynáší pomlázku kolem 29 000 dolarů.

"Není vám trapné, takhle šidit?" ptá se reportér.

"Nepřipadá. Když máme příležitost to využít, proč bychom to neudělali," takovou dostane odpověď.

Sledoval jsem interview s černošským oficiálem na ministerstvu financí (Department of Treasury): Russell George, ve funkci inspector general, který tohle má na starosti. On IRS varuje, IRS ho ignoruje. Samozřejmě, že o těchto podvodech léta už vědí, ročně to způsobuje ztráty ve výši 4 miliard dolarů, podílejí se na tom snad dva miliony ilegálů. IRS s tím ale nemůže nic dělat, dokud se Kongres nerozhodne něco udělat, což prozatím nečiní.

Televize kontaktovala IRS s žádostí o interview, podrobnější vysvětlení, a dočkala se odpovědi, že nikdo ze zaměstnanců (z celkového počtu 120 000) na něco takového nemá čas.

- - -

Jak by si s něčím takovým multigenius Cimrman poradil? Třeba by se mu podařilo prospět celičkému českému národu. Využít vyženěné americké rodinné konexe T.G.M., do daňového přiznání, formulář 1040 a všechny další, připsat jména všemožných Garrigueů, v USA legálně sídlících - ne jako ta nevděčná hispánská, někde v Mexiku rozlezlá nevděčná parazitická pakáž, že ano. Správně využít americké historické konexe (Pittsburghská dohoda, vytváření československé ústavy s pomocí juristy Louis Brandeise, českého původu, člena Nejvyššího soudu ve Washingtonu), s důrazem na neméně historický úděl být nation of victims - národem obětí, tolik populární racionalizace, americké sebevnímání už několik desetiletí. Češi chudáci 300 let trpěli pod habsburským jhem. Pak tedy ta disharmonická pluralistická demokracie, Mnichov, válka, a Eisenhowerův zákaz Pattonovi, aby z Plzně dorazil a Prahu osvobodil, takže pak ve svobodných volbách 1946 český národ nemusel dát největší počet hlasů komunistům.

Dalších čtyřicet let se tedy trpělo zásluhou vlastní vládnoucí strany lidí zvláštního ražení. Dostavil se annus mirabilis 1989 a nastaly jiné starosti, náš holubičí národ odolal amerikánským agresivním choutkám zaplevenit Brdy svými radary - další.legitimní důvod k pořádné finanční kompenzaci - od IRS či jiných, už rovněž hodně vysýchajících zdrojů. ¨

Takové to je, jako že se Jára Cimrman jmenuji. Takhle nějak to všechno zamotat a tak našemu národu vlastenecky prospět.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče