Z výběru nezáviděníhodných zkušeností na mysli mám vzor americký, s ním nejvíc obeznámený. Na předpokládanou českou otázku "Co je nám do toho?" lze odpovědět zpřesněním, že momentálně nic zas tak moc akutního nehrozí, ale situace se může změnit zásluhou fertility etnické menšiny, dlouhodobě známé jako cikánské. Nyní to tedy jsou Romové, notně se rozmnožující, víc viditelní a slyšitelní. Jestliže jsou nyní pouhým jedním procentem populace, třeba jich v nedlouhé době bude procent pět či třeba i deset. V USA černoši, momentálně přejmenovaní na Afro-Američany, jaou menšinou třináctiprocentní, s mnohanásobně větším politickým vlivem, mediální pozorností, jakož i notnou vlastní kriminalitou.

Není to ale jen jalové míchání a porovnávání jablek s pomeranči, cožpak ex-cikánští Romové kdy okusili úděl otroků v okovech? Neokusili, nicméně se v evropském společenství pramálo asimilovali. Kočovníky se zlodějskými sklony postihovala přísná opatření a vše vrcholilo za druhé světové války holocaustem, genocidou, přetrumfnuvším všechny otrokářské horory. Přežilo jich míň, než tomu bylo v židovských řadách.

Teď tu tedy kypí značně se rozmnožující poválečné generace, jejichž integrace, natož asimilace do většinové společnosti si nezaslouží známku výtečnou. K nepřehlédnutí je nejen zeď Matiční ulice. Rovněž se ovšem vyrojili politicky korektní prosazovatelé multikulturalismu za každou cenu, mravně rozlícení byrokraté z Bruselu rozdávají verbální pohlavky údajně rasisticky inklinujícímu národu. Úřady ČR včetně justičních orgánů se přizpůsobují, ne vždy si troufají měřit stejným metrem. Media o rase vraždícího příslušníka menšiny pomlčí, nikoliv však v případě pachatele nemenšinového. Stejně jako s identitou se zamlčuje či aspoň eufemizuje pachatelova motivace.

V této souvislosti jsou pak zmínky o amerických praktikách a jejich dopadu docela relevantní. Zejména při uvážení moudrého varování Winstona Churchilla, "If the past sits in judgement on the present, the future will be lost." - s totální globální aplikací za jakýchkoliv politických povětrnostních podmínek.

- - -

Cesta do pekel je nezřídka dlážděna těmi nejlepšími úmysly. V roce 1964 čili téměř před půl stoletím, tehdejší prezident Lyndon B. Johnson v rámci velmi ambiciozního a hrůzně nákladného programu Great Society vydal příkaz (Executive Order No.11246) k zavedení tzv. Affirmative Action. "Pozitivní diskriminace", náramný to oxymoron, jakoby inspirovaný George Orwellem - akce kladná, nápravná, pomoc těm pozdrženým u startu, handicapovaným předchozím životním údělem, poskytnout jim remediální, kompenzující výhodu. Začala s přednostním přijímáním zejména černochů do škol, zaměstnání, povyšování, poskytování všemožných výhod. Kroky třeba chvalitebné, leč nikoliv v souladu s ústavou, která (14. dodatek) přikazuje barvoslepé posuzování jedince, bez ohledu na rasu, národnost, náboženství atd. Mělo to být opatření jen dočasné, ale nyní již trvá po dobu dvou generací, získalo punc permanence, legitimity, o níž lze nahlas pochybovat s rizikem získání notného kádrového šrámu.

Thomas Sowell, významný černošský ekonom na Hooverově Instritutu v Kalifornii, odmítá Affirmative Action jako totální fiasko se slovy: "Všechny ostatní etnické skupiny se o sebe dovedly postarat, proč právě černošská skupina ne?" (New York Times, 22.6.1984). Kladná akce škodí i těm, k jejichž prospěchu byla vymyšlena. Poskytnutými výhodami se postarala o nevýhodu vylučující možnost soutěže rovných s rovnými. Obtížně pak lze potlačit pocit, že politicky korektní reformátoři vycházejí z předpokladu jakési přece jen méněcennosti těch privilegovaných, s nimiž nutno zacházet šetrněji, shovívavěji. Tato AA praxe v očích veřejnosti deklasuje jakkoliv schopného černošského graduanta předpokladem použitých preferenčních kriterií.

Sowell v nedávném svém textu (The Washington Times, 15.3.2012) uvádí jiný negativní dopad preferenčního počínání: Derrick Bell, černošský právník (civil rights lawyer) byl poctěn preferenčním povýšením na profesora ústavního práva na významné Stanfordské univerzitě. Na předpokládané nároky své nové role ale nestačil, v porovnání s tamějšími kapacitami, studenti se netajili svým zklamáním, s výsledkem, že univerzita - rektorát a děkanát - reagovala omluvou. Politicky korektní omluvou nedostatečně schopnému Bellovi!

Ten Stanford opustil, aby povýšil a dosáhl mety nejvyšší - profesury na Harvardu, kde se pustil do rozpracování své "critical race theory", nikterak se netající svým nepřátelstvím vůči bělochům jako údajné příčině všech černošských problémů. Sowell neváhá s tvrzením, že největší škodu Bell působí v řadách žactva, mezi nimiž byl i Barack Hussein Obama, produkt téže pozitivní diskriminace

Prezidentem Johnsonem započaté úsilí oné Great Society, jejíž součástí je Affirmative Action, již stálo obrovské množství peněz - miliardy dolarů, s pramalou jakousi změnou k lepšímu v oblasti vzdělání, a značně k horšímu svým dopadem na stabilitu černošských manželství. Se zárukami státu postarat se o nastávající matky upadl zájem o povinnosti oplodnitelů, s výsledkem, že naprostá většina černošských děti se rodí mimo manželství. Vyrůstají bez otcovské autority a vakuum kompenzují členstvím v některém z početných gangů, pro něž respekt pro dodržování zákonů není jejich silnou stránkou.

- - -

Americký týdeník Time, snad ten vůbec nejvlivnější, uveřejnil (2.5.2012) stať "Inside the Racist Mind" od svého černošského komentátora, jenž si dal jméno Touré. Zmiňuje se o knize autorky Michelle Alexander s názvem "The New Jim Crow."

Ony "Jim Crow zákony", platící v období 1876 - 1965 (čili končící právě v době, kdy započala Johnsonova Great Society), nařizovaly rasovou segregaci v jižanských státech bývalé Konfederace, s údajným záměrem separate and equal - že "oddělení, ale rovnocenní." Komentátor Touré tuze souhlasí s názorem, že zaujatost, předsudky vědomé či nevědomé jsou všudypřítomné, ke škodě černošské rasy - nikoho jiného a zřejmě nikdy opačným směrem. Čili hřích permanentní, k nesmazání. Pochvalně se též zmiňuje o legendární prý knize The Anatomy of Prejudice z roku 1996 autorky Elisabeth Young Bruehl. Zdůrazňuje perpetuation ("ustavičnost, věčnost") otroctví, bělošské demonizing černochů kvůli jejich údajné kriminalitě, jež podle Tourého dosahuje pouhých 38,4% (což při porovnání s všeho všudy 13 procenty černošské populace se mi zdá být tuze značné). Tak jak se sluší na pokrokový mediální zdroj, neopominuta je zmínka o Georgi Zimmermanovi v souvislosti se smrtí mladého černocha na Floridě. Tam sice Zimmerman působil jako dobrovolník mentor ("rádce, instruktor") černošských dětí, což ale neznamená, že by nebyl rasista, poněvadž "lidská mysl je plněna protiklady.... také dualismy jsou zcela běžné".

S takovou logikou lze utlouct i sebezdrženlivějšího kritika sousedského soužití v Chánově. Snad české sdělovací prostředky si nepospíší imitovat tak progresivní americké praktiky.

- - -

Ještě jednou zpět k Sowellovi - v souvislosti s Zimmermanem a oním zákonodárstvím v jižanských státech, které před půlstoletím přestalo platit: že media se vracejí k někdejším hanebným kritériím, kdy barva kůže byla důležitější než charakter, počínání člověka. Zimmerman, původně identifikován jako Hispanic, čili s oprávněním pro přednostní zacházení dle Affirmative Action, měl ale jednoho bělošského rodiče. Takže najednou byl mediálně přetvořen ve white Hispanic. Troufnul by si někdo Obamu, syna bělošské matky, nazvat white African, bělošským Afričanem?

Nyní to snad úplně nejzajímavější a též nejdůležitější, čímž se dost podrobně zabýval Mike Adams v příhodně nazvaném textu "Black Panics and White Hispanics" (Townhall, 24.4.2012) o černošské panice a bílých Hispáncích: Ti se totiž zdárně katolicky rozmnožují, již dosáhli 15 procent všeho amerického obyvatelstva, zatímco černoši (jejichž polovina těhotenství končí potratem) už nemohou fidlat první menšinové housle, vzdor dosavadní primární politické moci v roli starostů metropolí, šéfů policie, přemnohých zákonodárců a radních konšelů.

A ke statistickému vylepšování si vypomáhají oním starým, oprávněně zavrženým rasistickým Jim Crow zákonodárstvím, jeho principem "jedné kapky krve". Ta postačila z něj udělat černocha, se všemi minusy - tehdy ke škodě, nyní k prospěchu dotyčného.

Tentýž Jim Crow princip se teď rovněž začíná uplatňovat vůči našim Hispanics či Latinos, jenže opačně : jedna bělošská (t.j. nehispánská) kapka postačí z nich udělat stoprocentního bělocha, úděl tak postihující Zimmernana, nikoliv však Obamu.

Jak zcela nerealistická, surrealistická by pak byla představa, že jednoho dne by se Češi začali pídit po jedné své romsko-cikánské krůpěji k vylepšení svého profilu?

- - -

Na rozdíl od pravděpodobnosti tak ponurého vývinu, nevelkému českému státu

nehrozí již značně se uskutečňující americký osud: jeho dřívější tradiční úsilí vytvářet národ do podoby onoho melting pot ("tavící hrnec"), v němž se přistěhovalci z všemožných končin Evropy přetvářeli v Američany, již neplatí, pokrokovými elitami zavrhnut jako "kulturní genocida".

K tak chmurným závěrům dochází například Pat Buchanan, autor nové knihy "The Suicide of a Superpower" o sebevraždě supervelmoci, konci národa s evropskými, křesťanskými kořeny, přetvořeného ve velikánskou repliku OSN, bez společné řeči, víry, kultury, hodnot. Příliv přistěhovalců neutuchá - jeden až dva miliony, rok co rok, nikoliv však z Evropy.

Integrace, asimilace jiných etnik se nikdy příliš nedařila, však polovina amerických Indiánů, původních obyvatel země, dává přednost životu v segregovaných rezervacích. Přibývá muslimů - jako vlastně všude jinde. Je to druh civilizace, která nikdy nepřijala princip tolerance a uznání rovnosti nejen křesťanské víry.

Ameriku dřív vytvářeli přistěhovalci z křesťanské Evropy, ti nynější jsou ze zemí Třetího světa. V roce 1920 onen západní svět se podílel jednou třetinou na veškeré globální populaci. V současné době se podíl zmenšil na jednu šestinu a koncem století už ho bude necelá desetinka.

My všichni, dnes se takovými starostmi se trápící, tu už nebudeme, rovněž ani Amerika jako supervelmoc a tím ještě míň i Česká republika v takové roli.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče