Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996USA: Americké posuzování občanské rovnosti
Kdy začít s výchovou dítěte? Oliver Wendell Holmes, asi nejmoudřejší soudce v historii této země, doporučil započít s pedagogickým úsilím aspoň o století dřív, než se dítě narodí. Obtížně se dá polemizovat se zkušeností ze zemí třetího světa, různě rozvojového, že lze daleko snadněji dostat domorodce ven z džungle, buše, než divočinu dostat ven z domorodce. Některý čtenář třeba pomyslí na ošidnosti integrace romského, dřív jinak pojmenovaného etnika v české zemi.
Ke zrušení otroctví v Americe došlo již hodně víc než před sto lety. Segregace skončila po druhé světové válce, v roce 1954 Nejvyšší soud zavrhl princip „separate but equal“ ve školství jako protiústavní a v roce 1964 prezident Lyndon B. Johnson inicioval preferenční program, znám jako Affirmative Action – „Kladná akce“, takovýto eufemismus, snad inspirovaný George Orwellem. Pozitivní diskriminace, akce nápravná, pomoci těm pozdrženým na startu, opatření údajně dočasné, ač již trvající tři generace.
Kladná akce se začala prosazovat přednostním zacházením při přijímání do škol i zaměstnání. Kroky třeba chvalitebné, leč nikoliv v souladu s ústavou. Ústava (14. amendment) přece přikazuje barvoslepé posuzování jedince, bez ohledu na rasu, národnost, náboženství, socio-ekonomické zařazení. Bělošská většina neprojevuje nadšení, když její demokraticky zvolení reprezentanti dovolují něco, čemu se nedá jinak říct - a jinak se též neříká - než reverse discrimination čili diskriminace na ruby, ve vlastních řadách.
Příklad: V Bostonu došlo k propuštění jedenácti set učitelů bělochů a zároveň přijetí dalších učitelů černochů. Odborový svaz podal žalobu (Local 66 v. Boston School Committee, No. 81-2306) a prohrál u všech instancí včetně Nejvyššího soudu ve Washingtonu. Prohráli hasiči v Detroitu a hlídači vězňů v New Yorku.
Na této politicky tolik korektní novince nevědomě vydělala česká přítelkyně Eva. Přistěhovala se do Kalifornie, živila se jako číšnice a vůbec ji to nebavilo. Začala přemýšlet o studiích, šla se informovat na jednu z významných univerzit. Tam jí dali formuláře, pustila se do vyplňování a v rubrice „Rasa“ četla kategorii Caucasian. Kavkazanka přece není právě tak jako není černoška, Indiánka či Eskymák z Aleutských ostrovů. Tedy zaškrtla Others – že je „jiná“, v blažené tehdy nevědomosti, že my běloši jsme právě ono kavkazské plemeno.
Nikdo se nepídil po podrobnostech oné jinakosti, navíc patřila k početně většinovému, ale politicky menšinovému něžnému pohlaví. Bác, dostalo se jí pomlázky Kladné akce nadvakrát, tučné stipendium, vystudovala, dotáhla to až k doktorátu.
Nezřídka se našinci na mě obracejí, abych poradil s emigrací, přijetím na studia, získáním stipendia. Čech Martínek si myslel, že si z něj dělám blázny, když jsem ho informoval, že pouhou změnou jednoho písmena v jeho příjmení jeho šance by se náramně zlepšily.
V kurzu mezinárodního práva jsem měl výtečného studenta, bělocha s nepatrným cizím přízvukem, přistěhovalce z uruguayského Montevidea, syna ze středostavovské rodiny, otec advokát. Rozhodně nešlo o rodinu chudobnou, nepříznivým osudem postiženou, ale to jméno! Příjmení MARTINEZ. A jsme u toho, krajane Martínku.
Dostat se na některou z prestižních, tak zvaných Ivy League škol („břečťanová liga“) je výkon, k němuž se sluší gratulovat. V tomto případě Carlose Martineze, Mohamed nemusel s prosíkem k hoře, hora se sama ozvala. Telefonovali k nám na oddělení z děkanátů, které žadonily, abychom Carlose přesvědčili, že má jít dál studovat právě k nim.
Z harvardské univerzity, té zcela nejprestižnější v Americe, Carlos obdržel dopis, nikoliv strojem natištěný, ale psaný rukou děkanova náměstka. Martinez mi dal kopii, tady je její text:
March 3, 1983
Law School of Harvard University, Assistant Dean, Admission Office
Dear Carlos, I surely hope you’ll come to Harvard, you have a lot to teach us –
Že oni, škola nejproslulejší, se mohou hodně učit od něho. To vše způsobilo jedno písmeno.
Pádný příklad negace ústavních záruk rovnosti bez ohledu na to, zda jsme pihatí, strakatí, cokoliv. Osobní zásluhy nahrazuje příslušnost ke skupině, kterou si nikdo nevybral.
Zvlášť politicky korektní myslitelé jako například bývalý kalifornský zákonodárce Hayden, rovněž jeden z bývalých manželů Jane Fondové, prosazují též kvoty dosažených výsledků: nejen preferované menšiny na studia přijmout, ale zaručit jejich úspěšné dokončení – například v nukleární fyzice. Individuální výtečnost, úsilí o dosažení této výtečnosti, je nutno principiálně v rámci pokroku zavrhnout. Má to tedy znamenat zajištění nároku, že všichni budeme zpívat v Metropolitní opeře? Když už rasový klíč, proč ne též v boxingu a basketballu, téměř výlučné doméně černochů? Ano, proč k dlouhánům nepřidělit kvotu mrňavých Vietnamců?
K písmenům AA (Affirmative Action) značnou zmínku si zaslouží písmena SAT. Původně označovala zkoušku Scholastic Apptitude Test, téměř univerzálně vyžadovanou multiple choice zkoušku pro zájemce o přijetí na školy s vyšším vzděláním. Požadavky politické korektnosti již ale zasáhly i do těchto tří písmen: Apptitude („schopnost, nadání, talent“) se rozmělnilo na Assessment („odhad, ohodnocení“), ani to slovo Scholastic nevyhovuje, takže ona tři písmena SAT už vlastně nic nemají znamenat.
Tahle zkouška se skládá ze dvou částí – verbální a matematické, každá hodnocena maximem 700 bodů. Začala se prosazovat v třicátých letech minulého století, se značnou zásluhou Jamese B. Conanta, tehdejšího rektora Harvardu. Conant prosazoval „meritokracii“, důraz na individuálních schopnostech žadatele a nikoliv na náramnosti jeho rodinném zázemí.
Taková kriteria ale ohrožovala dominantní roli oněch WASP (White Anglo-Saxon Protestants), původní elity v době, kdy se zdůrazňovaly kvality jako character, leadership ajen pramalé procento mohlo uspět k nejvyšším metám. Tehdy se ale měnilo demografické složení americké společnosti, přibývalo emigrace, v níž se znamenitě uplatňovala mladá generace talentovaných židovských přistěhovalců.
Jenže v současné době, onen ideál meritokracie vůbec nevyhovuje, výsledky jsou tuze zřetelné: ač tedy zkušební systém SAT vymyslel a realizoval establishment dosud početně a mocensky převažujících bělochů, jejich výkon jednoznačně překonávají Američané asijského původu – nejzřetelnější z nich Číňané, Korejci, Japonci, Indové.
Teprve po nich přijdou běloši, kteří značně předčí ony Hispanics, latinský živel, ale i ti si lépe počínají než černoši a tzv. Native Americans, potomci původníchobyvatel kontinentu.
Ideologicky tedy ošemetná situace. Jí se podrobně již zabývala řada myslitelů, racionalizujících, přetvářejících zřetelné výsledky, každému nezaslepenému zájemci k vidění. Však stačí zajít do kterékoliv univerzitní knihovny, zejména večer a o víkendech, a rozhlédnout se, kdo tam sedí do knih zabořen.
Aktivisté vyrukovali s žalobami proti diskriminaci, přetvářejí hodnotící kriteria, horlí proti „tyranii objektivního hodnocení“, a přibývá pokrokových učilišť, zavrhujících SAT jako rasistický podraz.
Politicky korektní media se přizpůsobují. Například The New York Times, v dlouhém pojednání „Colleges Act to Keep Black Male Students“ (na první straně vydání 30.12.2003), kriticky hodnotí situaci, s podrobnostmi o výsledcích bělochů, Hispánců, amerických Indiánů a černochů – ale ani slovo o asijských přistěhovalcích, kteří vzdor notným obtížím, zejména s jejich původní neznalostí angličtiny, většinu ostatních spolužáků přetrumfnou. Autorce (Ms. Karen W. Arenson, c/o The New York Times, 229 West 43rd Street, New York, NY 10036-3959) jsem napsal a požádal o vysvětlení, proč že tak zásadní okolnost ve svém obsáhlém expozé pominula.
Dotyčná ovšem mou ideologicky nevhodnou provokaci ignorovala.
***************************************
Poznámka redakce: Upozorňujeme čtenáře, že v nakladatelství Šulc-Švarc vyšla nová knížka Oty Ulče. Nese název Slasti plavby od Radbuzy k oceánům a autor-suchozemec v ní líčí deset týdnů strávených na palubě zaoceánské lodi.
Zcestoval celý svět několikrát dokola a vždy to bylo letadlem, nyní se ale vypravil do čtyř úhlů světa na velké lodi. Plavil se kolem Aljašky, Karibikem vnikl do Panamského průplavu, aby ho důkladně prostudoval. Srovnává nebetyčné rozdíly ve vývoji Ameriky na severní a jižní polokouli a medituje o tom, jak by to bylo dopadlo, kdyby Britové a Španělé jeli kolonizovat opačným směrem. Z Chile pak obeplul Ameriku děsivými vodami kolem Ohňové země, v intimním sousedství Antarktidy, kam si už neodskočil, ale něco užitečného k zapamatování z polárního kontinentu se také dozvíme. O to více místa věnoval čtvrté plavbě z Nového Zélandu do Japonska po bojištích 2. světové války, kde se pustil do nástinu válečných strategií z Pacifiku, čtenářům v Evropě vesměs málo známých.
Čtenáři Neviditelného psa některé autorovy příběhy, zážitky a s nimi spojené úvahy znají z jeho článků, nyní mají možnost přečíst si je v ucelené podobě a doprovozené kromě fotografií i kresbami Jiřího Slívy.
Další záběry ze křtu knihy Slasti plavby od Radbuzy k oceánům můžete zhlédnout na YouTube.com/Neviditelný pes
Neoficiální stránky Oty Ulče
Neoficiální stránky Oty Ulče
