16.12.2018 | Svátek má Albína


ÚNOR 48: Hrst poznámek k jednomu výročí

2.3.2018

Spíš mimochodem spočinu zrakem na kalendáři, a vida, ono je pětadvacátého února. Kdyby někdo byl slabý v dějepise a neuměl si s tím datem nic počít, napomohu mu: toho dne před sedmdesáti lety započalo národu českému temné období komunistické diktatury. Nikoli bez vlastní viny, jak se k tomu hned dostanu. Stál jsem tehdy v rohu Staroměstského náměstí, sledoval Gottwalda v černé papáše, kterak pronáší historická slova „právě jsem se vrátil od presidenta…“, a třebaže kluk sotva patnáctiletý, věděl jsem v tu chvíli, co mnohým kolem mě nedocházelo: spadla klec. Nadlouho, ne-li natrvalo. Spíš než věděl jsem také tušil, že co se teď před mýma očima odvíjí, není izolovaný historický děj, nýbrž zatím poslední článek dlouhého řetězu tragických omylů a nedomyšleností, sahajícího… kam až? Pokusme se jeho průběh vysledovat.

Není sporu o tom, že by komunisté nemohli tak snadno a bez odporu nastolit diktaturu, kdyby jim to český lid, tak hrdý na svou demokratičnost, neumožnil v posledních jakž takž svobodných volbách roku 1946 odevzdáním čtyřiceti procent hlasů v jejich prospěch. I bylo vymalováno, jak se říká po česku. Vládu sestavil Gottwald, vnitro a další klíčové posty obsadili komunisté, ministerstvo obrany kryptokomunista nebo slaboch – to je dnes obtížno rozhodnout – Ludvík Svoboda, a už to jelo samospádem až k těm šibenicím a kriminálům. Dlužno podotknout, že vícero východoevropských národů se po skončené válce ocitlo pod Stalinovým pantoflem, ale jediný národ český – slovenský ani tak ne – se pod ním ocitl vlastní volbou, se slovanskými písněmi na rtech. Nebo spíš, abychom byli spravedlivi, ne celý národ, ale jeho podstatná, rozhodující část.

Užil jsem o několik řádek výš sousloví jakž takž; mělať česká, potažmo česloslovenská poválečná demokracie velice daleko k plnému smyslu toho slova. Čtyři schválené - kde? kým? - partaje, sdružené do tzv. Národní fronty, proti níž nesmělo být opozice… zvi to demokracií, kdo chceš. K tomu naprostý zákaz jakékoliv kritiky na adresu sovětského spojence; představitelé nekomunistických stran se mohli pošklebovat komunistům a také se pošklebovali, ovšem Sovětský svaz, Stalin… oho! A třebaže vím, že mě za to leckterý vlastenec český prokleje, tu poznámku si neodpustím: nemusela se poválečná demokracie dostat do této čím dál se zužující slepé uličky, kdyby si zbožňovaný tatíček národa, president Edvard Beneš, nepřivezl z moskevského exilu Stalinův dárek v poodobě tzv. košického vládního programu, v němž bylo všechno už čistě, přehledně a každému srozumitelně nalinkováno. Rozjásaný národ však nechtěl té srozumitelnosti rozumět, čímž se dostáváme k dalšímu článku příčinného řetězu.

Západní spojenci v čele s generálem, pozdějším presidentem Eisenhoverem se dopustili těžkého, osudného omylu. Vzpomínám si na jakousi zeď na západním okraji Prahy, na níž se skvěl v jazyce anglickém vyvedený nápis vítající amerického osvoboditele, ale osvoboditel se nedostavil. Mohl být v Praze s náskokem před Rudou armádou, ale nechal si vnutit demarkační čáru, vysunutou nejdál k Rokycanům; i měly volnou cestu Stalinovy tanky, čehož prosovětská propaganda náležitě využila a český národ, beztoho tradičně slovansky poblouzněný, ji ochotně přijal. Nic na tom nezměnil příklad denaturovaným lihem zpitých, hodinky kradoucích rudoarmějců – rčení „davaj časy“ se stalo příslovečným – ať byl osvoboditel, jaký byl, hlavně že byl slovanský.

Pravdou jest, že se slovanským osvoboditelem nebo bez něj, nemusely se země Koruny české do té šlamastyky dostat, kdyby se na mezinárodním politickém nebi neobjevila mimořádně zlověstná konstelace. Jediný W. Churchill upozorňoval, do čeho se řítí Evropa a v jejím středu jistá nedůležitá zemička; nebylo to ale nic platné, jelikož stálicí první velikosti byl americký president F.D. Roosevelt, dobromyslně naivní, jak už levicoví intelektuálové z lepších vrstev bývají. Bezmezně důvěřoval Stalinovi; věřil, že dá-li mu, oč si řekne, on pak nebude vznášet další nároky. Bohužel si Stalin řekl o celý prostor mezi Labem a sovětskou hranicí, čítaje v to i onu výše zmíněnou zemičku.

Naivita, mizerný odhad, přehnaná sebedůvěra jedněch a bezostyšná drzost druhých, takové byly choroby poválečného času. Za příklad může sloužit sám Edvard Beneš, jejž vděčný národ odměnil titulem Presidenta Obnovitele, co ale obnovil, o tom by se mohly vést dlouhé debaty. S odstupem sedmdesáti let lze konstatovat, že vrstvil chybu za chybou, možná z nedomyšlení, nelze však ani vyloučit že vědomě už od onoho únorového dne roku 1948. Nemusel podepsat abdikaci nekomunistických ministrů, s níž pak Gottwald přikvačil na Staroměstský rynk a vítězně zadeklamoval své „právě jsem přišel od presidenta…“. Mohl Gottwaldovi povědět – tohle lejstro, milej pane, já vám nepodepíšu. Rovněž tak mohl povědět – za těchhle okolností já presidentem být nemusím. Čestnému člověku vždy zbývá východisko v případech jako tento: prásknout dveřma a jít. Že bude mít prásknutí jisté následky… no tak bude. Lepší než ze sebe dát udělat slouhu. A abychom obrátili pozornost k Benešovu nejtragičtějšímu omylu, nespočítal si - nebo možná spočítal, ale nějak se mu to hodilo do plánu - že vyhnáním českých Němců, k němuž dal podnět, připravuje i tak dost přiškrcenou českou demokracii o dobré dva miliony nekomunistických hlasů, což se vymstilo v rozhodujících volbách o rok později, na dlouhá desítiletí posledních.

Beneš byl chytrý pán, možná až příliš chytrý. Čeho svou chytristikou dosáhl… leda že ho komunisté neshodili z hradčanského trůnu hned pětadvacátého února 1948, ale až o čtvrt roku později. O dalšího čtvrt roku zemřel, jestli na následky svých nemocí nebo mu komunisté pomohli, zůstane už asi natrvalo zahaleno tajemstvím. Nikoli bez důvodu okomentoval Benešovo chování tehdejší britský premiér Clement Attlee větou: V poměru k Němcům a později k Rusům byl veden přílišnou důvěrou ve vlastní chytrost. Neuvědomil si, jak dlouhou lžíci musí mít ten, kdo chce jíst s ďáblem polévku. Přesně. Je potíž s politikem namluvivším si, že problémy své doby řeší vědecky, pročež se nemůže mýlit. Věřil, že svou vědeckou metodou přechytračí Stalina, a místo toho se nechal zapřáhnout do jeho chomoutu, bohužel nejen sám sebe. Ale nechme už na pokoji státníka, o němž napsal jeho jmenovec, nebožtík spisovatel Jan Beneš - není jisté, zda byl Edvard Beneš sovětský agent, ale počínal si tak, jako by jím byl, a obraťme pozornost k aktualitám času přítomného.

Ne že bych kdovíjak přeceňoval prozíravost německých politiků v čele s paní Angelou Merkel, nicméně jsem docela rád, že sleduji českou politickou scénu jen zpoza hranice. Hvězda paní Merkel se už dosti zřetelně chýlí k západnímu obzoru, na české straně však vycházejí hned tři a ani o jedné nevím, co si mám myslet: pánové Zeman, Babiš, Okamura. Dle mého, možná zastaralého názoru by president měl společnost sjednocovat; měl by být symbolickým svorníkem její stavby; měl by stát nad partajnickými vzteky a různicemi; neměl by zasahovat do věcí vládních, ale řídit se zásadou posledních francouzských králů - le roi règne, mais ne gouverne pas (král panuje, ale nevládne). Slovutný pan president však společnost spíš štěpí, jak na všech stranách vidno; rád by vládl, ale nevede se mu to. Přemýšlím, že by hlava českého státu možná neměla sídlit na královském hradě, v prostředí, jehož vznešenost neunese beze škod na charakteru každý; odněkud z podhradí by mohla vládnou také, dobře či nedobře.

Druhý ze jmenovaných pánů… jsou země, kde osoba vyzdvižená do vysoké státní funkce musí z dobrého důvodu na dobu svého pověření zanechat obchodních a podnikatelských aktivit. I mělo by být panu Babišovi dáno k rozhodnutí: buď i nadále bude řídit své podnikatelské imperium, nebo se plně věnuje svému politickému úřadu. Obojí navzájem skloubiti nelze… nebo možná lze, ale korupční a jiné aféry jsou jak naprogramované.

Pan Okamura… nechtěl bych ho soudit příliš přísně; přesto bych řekl, že spíš než demokracie je nástrojem jeho politické činnosti demagogie. To je ožehavá věc. Prostý až prostoduchý občánek si řekne – vida, ten na to jde zostra, ten jim to dává, těm nahoře, toho budu volit! Zůstane-li u nějakých pěti, nanejvýš deseti procent hlasů, no, štika v rybníce, řeklo by se. Při výraznějším úspěchu se ale demagogie stává metodou vlády; a společnosti ovládané demagogy nekončívají dobře. Čímž jsme zase zpátky u pětadvacátého února 1948, kdy se země a lid český stal na čtyřicet let kořistí demagogů, po česku tlučhubů.

Hannover, 25. února 2018



Diskuse


J. Kanioková
21:56
2.3.2018

J. Pražák
15:17
2.3.2018

L. Němec
17:24
2.3.2018

J. Pražák
17:27
2.3.2018

L. Němec
17:59
2.3.2018

J. Pražák
18:37
2.3.2018

J. Kanioková
21:57
2.3.2018

J. Vintr
17:37
2.3.2018

J. Pražák
17:44
2.3.2018

J. Kanioková
21:56
2.3.2018

A. Alda
14:50
2.3.2018

L. Severa
14:32
2.3.2018

I. Hendrych
11:47
2.3.2018

M. Prokop
11:34
2.3.2018

P. Lenc
10:57
2.3.2018

J. Dvořák 055
9:43
2.3.2018

P. Hlosta
9:52
2.3.2018

M. Prokop
11:35
2.3.2018

J. Kindl
9:56
2.3.2018

J. Vintr
11:12
2.3.2018

P. Hlosta
9:32
2.3.2018

M. Prokop
11:38
2.3.2018

J. Tachovský
8:41
2.3.2018

D. Polanský
7:29
2.3.2018

J. Schwarz
7:37
2.3.2018

J. Vintr
11:32
2.3.2018

P. Kmoníček
8:22
2.3.2018

Z. Rychlý
8:42
2.3.2018

J. Tachovský
8:47
2.3.2018

Z. Rychlý
9:13
2.3.2018

P. Hlosta
9:49
2.3.2018

J. Tachovský
10:32
2.3.2018

J. Vintr
13:06
2.3.2018

Z. Lapil
9:49
2.3.2018

J. Vintr
15:03
2.3.2018

Z. Lapil
15:20
2.3.2018

J. Vintr
17:34
2.3.2018

Z. Rychlý
23:19
2.3.2018

Z. Lapil
10:35
3.3.2018

D. Nowodny
13:04
2.3.2018

J. Farda
15:20
2.3.2018

F. Houžňák
9:25
2.3.2018

Z. Rychlý
23:32
2.3.2018

A. Trick
5:00
2.3.2018

P. Kmoníček
8:27
2.3.2018

Z. Rychlý
8:36
2.3.2018

O. Zuckerová
2:14
2.3.2018

V. Kotas
6:40
2.3.2018

Z. Lapil
9:43
2.3.2018

počet příspěvků: 65, poslední 3.3.2018 10:35









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.