27.8.2016 | Svátek má Otakar






UKÁZKA: William Gibson, Idoru

3.2.2010 12:05

William Gibson Idoru Mistrovská díla SFTOPlist16. Zona

Zona Rosa měla své tajné útočiště, krajinu vytvořenou z někdejšího firemního webu.

Šlo o údolí lemované rozpadlými bazény a zarostlé kaktusy a rudými vánočními hvězdami. Na mozaice roztříštěných dlaždic posedávaly v hieroglyfických pózách ještěrky.

Žádné domy v tom údolí nestály, i když tu a tam vrhaly stín zbytky zřícených zdí nebo čtverce rezavějícího vlnitého plechu, našikmo opřené o dřevěné vzpěry. Občas se objevilo vyhaslé táborové ohniště.

Udržovala tam časný večer.

„Zono?“

„Někdo se tě snaží vyčmuchat.“ Zona ve své odrané kožené bundě, oblečené přes bílé tričko. V místním prostředí vystupovala jako zběžně poslepovaná koláž z útržků filmů, časopisů a mexických novin: tmavé oči, aztécké lícní kosti, poprašek jizev po akné, černé vlasy propletené jako kouř.

Používala nízké rozlišení a nikdy na sebe nenechala pořádně zaostřit.

„Moje máma?“

„Ne. Někdo prachatej. Někdo, kdo ví, že seš v Tokiu.“ Úzké špičky černých bot měla světlé prachem z údolí. Vnějšími švy vyšisovaných černých džín se jí od pasu ke kotníkům táhly měděné zipy. „Co to máš na sobě za maškaru?“

Chie došlo, že se pořád předvádí v modelu od Silke-Marie Kolbové. „Měly jsme schůzku. Děsně škrobenou. Příšerná pruda. Tohle jsem koupila na Kelseyinu kartu.“

„Odkud ses napíchla při placení?“

„Od Micuko, jako teď.“

Zona se zamračila. „Co sis ještě kupovala?“

„Nic.“

„Nic?“

„Lístek na metro.“

Zona luskla prsty, zpod kamene vycupitala ještěrka a po noze jí vyběhla na nastavenou dlaň. Zona ji pohladila prsty druhé ruky a vzor na šupinách se změnil. Poklepala zvířeti na hlavu, plaz jí zase seběhl po noze a zmizel za zohýbaným kusem rezavějící střešní krytiny. „Kelsey je podělaná až za ušima. A pořádně, jinak by mě neotravovala.“

„Co se stalo?“

„Někdo jí volal kvůli tvojí letence. Chtěli si pokecat s fotříkem, protože jsme to objednaly za jeho body. Jenomže pán si cestuje, takže mluvili s Kelsey. Nejspíš na ni pouštěli hrůzu.“

„Jak?“

„To se mě neptej, ale vyklopila jim tvoje jméno a číslo kreditky.“

Chia pomyslela na Maryalice a Eddieho.

Z kapsy u bundy vytáhla Zona Rosa nůž a posadila se na výběžek narůžovělé skály. Mělce pod povrchem růžové plastové střenky vířili zlatí draci. Palcem stiskla pokovované tlačítko a ven vyskočila čepel s rytinami draků a zubatým, nemilosrdným hřbetem. „Ta tvoje Kelsey má hned ze všeho vítr.“

„Jaká moje Kelsey, Zono?“

Zona zdvihla dlouhou větev se zelenou kůrou a vyhazovákem z ní začala hoblovat tenké zkroucené proužky. „Tady u nás by do hodiny zařvala.“ Při předchozí návštěvě si od ní Kelsey vyslechla vyprávění o válce s Krysami, o dohodnutých bitvách na hřištích zaházených odpadky a v hroutících se garážích chudinských sídláků. Jak ta válka začala? Kvůli čemu? To Zona nikdy neřekla.

„Já taky.“

„Tak kdo po tobě jde?“

„Máma, kdyby věděla, že jsem tady...“

„Z tvojí matky nemá Kelsey husinu.“

„Kdyby někdo znal číslo mojí sedačky v letadle, dokázal by se dostat k číslu letenky a potom ji vystopovat, viď?“

„Kdyby na to měl prostředky. Bylo by to protizákonný.“

„Tím by se dostal ke Kelsey -“

„Tím by se dostal do záznamů, co si Air Magellan vede o pravidelnejch zákaznících. A to už chce náramný prostředky.“

„V letadle jsem potkala takovou ženskou... Seděla vedle mě. Musela jsem jí pak pomoct s taškou a svezla mě se svým frajerem do Tokia...“

„Tys jí nesla tašku?“

„Jo.“

„Všechno mi vyklop. Kdes ji viděla poprvý?“

„Na letišti, na SeaTacu. Dělali neinvazivní odběr DNA a ona při tom provedla takovou divnou věc...“ Chia se pustila do vyprávění o Maryalice a všem ostatním. Zona Rosa seděla a se zamračeným výrazem škrábala a ostřila klacek.

* * *

„Jebu ti matku,“ vypadlo ze Zony, jakmile Chia dovyprávěla. Její tón tlumočil překladač buď jako užaslý nebo jako zhnusený, to Chia nedovedla rozeznat.

Cože?!“ Víc už Chiu vyvést z míry nemohla.

Zona na ni namířila holý klacek a probodla ji pohledem. „Idiom. Idioma. Šťavnatej a složitej. Nic s tvojí matkou.“ Zase klacek sklopila a provedla něco s nožem: tři klapnutí a čepel zmizela. Ještěrka, kterou předtím přebarvila, teď přikrčená přiběhla po úzkém skalním výčnělku, nalepená k němu tak těsně, až působila dvojrozměrně. Zona ji zdvihla a pohlazením zase přebarvila.

„Co to děláš?“

„Přidávám šifrování,“ objasnila Mexičanka a přichytila si ještěrku na klopu, kde zůstala viset jako brož. Oči připomínaly onyxové korálky. „Máš někoho za zadkem. Nejspíš už tě našli. Musíme si dát majzla, aby nás tu nikdo nešmíroval.“

„A tohle nám to pojistí?“ Ještěrka pohnula hlavou.

„Možná. Je to novinka. Ale támhleto je jinej kalibr,“ bodla klackem vzhůru. Chia zamžourala na večerní oblohu, kde v temných mracích hrály stříkance červánků. Přišlo jí, že v obrovské výšce zahlédla mávnout křídla. Ve dvou exemplářích tam cosi poletovalo. Cosi velkého. Ne letadla. Vzápětí po tom ale na nebi nezbyla ani stopa. „U vás je to nelegální. Kolumbijská záležitost. Z datovejch rájů.“ Zona zapíchla konec klacku do země a začala ho protáčet v dlaních. Chia jednou viděla králíka, který si takhle rozdělával oheň. V předpotopním kresleném filmu. „Seš guma.“

„Proč?“

„Si někomu pronesla tašku kontrolou? Někomu cizímu?“

„Jo...“

„Gumo!“

„Nech si to!“

„Ta ženská něco pašovala. Seš kráva, nevíš, jak to chodí.“

Tak jsi mě sem neměla posílat, vyčetla jí Chia v duchu a najednou jí bylo do pláče. „Proč ale jdou po mně?“

Zona pokrčila rameny. „Když si pašerák v Distriktu dává majzla, nikdy nenechá poslíčka zdrhnout...“

Chiu zašimralo v břiše něco stříbrného a mrazivého a přineslo to s sebou nevítanou vzpomínku na umývárnu ve Whiskey Clone a na roh čehosi neznámého. V tašce. Mezi tričky. Když si jedním sušila ruce.

„Co je?“

„Měla bych padat. Micuko šla dělat čaj...“ Přehnaně slova chrlila, polykala je.

„Padat? Šílíš? Musíme...“

„Soráč. Čus.“ Strhla brýle a zašátrala po řemíncích na zápěstí.

Taška ležela tam, kde ji nechala.

Překlad Pavel Bakič, vydalo nakladatelství Laser-books v roce 2010

Idoru /Idoru/ (o autorovi)
Gibson, William
Nakladatel: Laser-books
Překladatel: Pavel Bakič
Obálka: Tomasz Maroński
Redakce: Tomáš Jirkovský, Helena Šebestová
Rok vydání: 2010
Počet stran: 304
Rozměr: 105 x 165
Provedení: paperback
Stav: nové vydání
Cena: 249 Kč

William Gibson


Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky
















Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...