Masoj byl mladý učedník, což v životě budoucího mága znamenalo, že byl prozatím jen obyčejný uklízeč. Opřel se o smeták a sledoval, jak Alton DeVir vešel dveřmi do nejvyšší komnaty věže. Skoro studenta litoval, protože musel předstoupit před Beztvářného.

Ale Masoje zároveň zachvátilo vzrušení, protože věděl, že střet Altona s mistrem bez tváře bude stát za to. Znovu se pustil do zametání a využil smeták jako výmluvu, aby se mohl přiblížit ke dveřím komnaty.

„Požádal jste, abych přišel, mistře Beztvářný,“ řekl Alton DeVir, zastínil si oči a zamžoural do oslnivé záře tří svíček, které v místnosti hořely. Alton se zastavil těsně za prahem šeré komnaty a neklidně zašoupal nohama.

Beztvářný stál se svěšenými rameny na opačné straně místnosti a k mladému DeVirovi byl otočen zády. Mistr si řekl, že bude lepší provést celou věc rychle a čistě. Ale zároveň věděl, že zaklínadlo, které připravoval, zabije Altona dřív, než se student dozví o osudu své rodiny, a Beztvářný tak zcela nesplní pokyny Dinina Do’Urdena. V sázce bylo příliš mnoho. Raději celou záležitostí rychle ukončí.

„Vy…“ začal Alton, ale moudře zmlkl a snažil se pochopit, co se děje. Nebylo obvyklé, aby mistr Akademie povolal studenta do svých soukromých komnat ještě před začátkem ranního vyučování.

Když Alton pozvání obdržel, lekl se, že neobstál v nějaké zkoušce. To mohlo být v Čarodějci smrtící chybou. Altonovo studium už bylo skoro u konce, ale odpor jediného mistra mohl všechno zhatit.

Při studiu u Beztvářného si vedl docela dobře, dokonce si myslel, že si ho učitel oblíbil. Mohl ho sem pozvat jen proto, aby mu ze zdvořilosti poblahopřál k ukončení studia? Alton si navzdory všem nadějím uvědomil, že je to nepravděpodobné. Mistři drowí Akademie studentům často neblahopřáli.

V tu chvíli Alton zaslechl tichý zpěv a všiml si, že učitel pronáší zaklínadlo. Nějaký hlas v něm vykřikl, že něco není v pořádku, něco na celé situaci neodpovídalo přísným pravidlům Akademie. Alton se rozkročil, napnul svaly a rozhodl se řídit tím, co vtloukali do hlavy všem studentům Akademie, pravidlem, které udržovalo drowí elfy ve společnosti zasvěcené chaosu při životě: Buď připraven.

Dveře se rozlétly a místností se rozprskly kamenné odštěpky. Výbuch odmrštil Masoje na stěnu, ale stejně se mu zdálo, že celé to divadlo stojí za nepohodlí i za novou modřinu na rameni. Alton DeVir vyběhl z komnaty, ze zad a z levé paže se mu kouřilo a do tváře se mu vryl ten nejkrásnější výraz hrůzy a bolesti, jaký kdy Masoj spatřil.

Alton zavrávoral, přistál na podlaze a odvalil se stranou v zoufalé snaze dostat se co nejdále od mistra s vražednými úmysly. Podařilo se mu oběhnout zatáčku v klesající chodbě a vrazit do první komnaty, zrovna když se Beztvářný objevil ve vyražených dveřích.

Mistr se zastavil, zaklel nad tím, že minul, a zauvažoval, jak dveře nejlépe nahradit. „Ukliď to!“ obořil se na Masoje, který se opět netečně opíral o násadu smetáku a bradu měl položenou na rukách.

Masoj poslušně sklopil hlavu a pustil se do zametání kamenných odštěpků. Ale když ho Beztvářný minul, vzhlédl a opatrně se vydal za učitelem.

Alton nemohl uniknout a takové divadlo si Masoj nechtěl nechat ujít.

Třetí komnata, soukromá knihovna Beztvářného, byla ze všech čtyř místností ve věži nejlépe osvětlená. Na každé stěně zde hořely tucty svící.

„Zatracené světlo!“ vyštěkl Alton a potácel se vířící, rozmazanou skvrnou ke dveřím, které vedly do vstupní haly Beztvářného, do nejnižší místnosti učitelových komnat. Kdyby se mu podařilo sejít do přízemí a dostat se ven na nádvoří Akademie, mohl by zvítězit.

Altonovým světem byla tma Menzoberranzanu, ale Beztvářný strávil ve světle svíček Čarodějce tolik desetiletí, že už jeho oči nedokázaly rozeznat tepelné stopy.

Vstupní hala byla přecpaná židlemi a truhlicemi, ale hořela zde jen jediná svíčka, takže Alton viděl natolik dobře, aby se mohl vyhnout překážkám nebo je přeskočit. Pospíšil si ke dveřím a popadl těžkou závoru. Zvedl ji lehce, ale když se pokusil dveře otevřít, ani se nepohnuly a výbuch jiskřivé modré energie ho odhodil na podlahu.

„Zatraceně,“ vyštěkl Alton. Dveře byly zamčené magií. Znal zaříkadlo, které takto zavřené dveře otvíralo, ale pochyboval, že je jeho magie dostatečně silná, aby přebila mistrova kouzla. Spěchal a tolik se bál, že se mu slova zaklínadla v mysli docela popletla.

„Neutíkej, DeVire,“ volal Beztvářný ze sousední komnaty. „Jen si prodlužuješ svá muka!“

„Proklínám vás,“ zamumlal Alton. Nechal hloupé zaklínadlo být, protože by ho stejně nedokázal vyslovit včas. Rozhlédl se po místnosti a pátral po nějaké jiné možnosti.

V otvoru mezi dvěma skříněmi uprostřed jedné ze stěn našel něco neobvyklého. Alton ustoupil o několik stop, aby lépe viděl, ale ocitl se tak v dosahu zrádného světla svíčky, takže jeho oči reagovaly na teplo i světlo zároveň.

Rozeznal jen to, že tato část zdi vydává v tepelném spektru jednotnou zář, která se mírně liší od zbytku stěn. Další dveře? Alton mohl jen doufat, že má pravdu. Pospíšil si do středu místnosti, zastavil se přímo naproti předmětu a přinutil se přejít z infračerveného vidění do světa světla.

To, co mladý DeVir spatřil, když se jeho oči přizpůsobily, ho současně překvapilo i zmátlo. Neviděl žádné dveře ani otvor, jen odraz sebe sama a části místnosti, ve které stál. Za celých padesát pět let života Alton nikdy nic podobného nespatřil, ale slyšel, jak si mistři Čarodějce o podobných artefaktech povídají. Bylo to zrcadlo.

Pohyb v horních dveřích místnosti Altonovi připomněl, že Beztvářný je mu v patách. Nemohl dál váhat a zvažovat možnosti. Sklonil hlavu a rozběhl se k zrcadlu.

Možná to byly teleportační dveře do jiné čtvrti, možná prostý vchod do pokoje. Alton si během několika zoufalých vteřin dokonce představil, že to může být brána do neznámé sféry bytí!

Jak se k té úžasné věci blížil, cítil vzrušené mravenčení – a pak už jen náraz, tříštění skla a nepoddajnou kamennou zeď.

A možná to bylo jen obyčejné zrcadlo.

„Podívej se na jeho oči,“ zašeptala Vierna Mayi, když prohlížely nejnovější přírůstek rodu Do’Urden.

Oči dítěte byly skutečně pozoruhodné. Chlapec opustil matčino lůno teprve před hodinou, ale už se zvědavě rozhlížel. Jeho oči sice podle očekávání zářily, protože byly citlivé na teplo, jejich rudá barva však byla přibarvena modrou, takže vypadaly fialové.

„Je slepý?“ zajímala se Maya. „Možná ho přece jen dostane Pavoučí královna.“

Briza na ně dychtivě pohlédla. Temní elfové nenechávali děti, které vykazovaly jakékoli fyzické nedostatky, naživu.

„Není slepý,“ odvětila Vierna, pohnula rukou nad dítětem a střelila vzteklým pohledem po nedočkavých sestrách. „Sleduje moje prsty.“

Maya poznala, že Vierna má pravdu. Naklonila se blíž k dítěti a prohlédla si jeho tvář a zvláštní oči. „Co vidíš, Drizzte Do’Urdene?“ zeptala se tiše, ale ne proto, že by chtěla být k dítěti něžná, nýbrž aby nevyrušila matku, která odpočívala v křesle u hlavy pavoučí modly.

„Vidíš něco, co my ostatní ne?“

Pod Altonem skřípalo sklo, a když přesunul svoji váhu, aby se vyškrábal na nohy, zabodávalo se mu hlouběji do ran. Copak na tom záleží? pomyslel si. „Moje zrcadlo!“ zasténal Beztvářný. Alton vzhlédl a uviděl, jak se nad ním rozzuřený mistr tyčí.

Připadal Altonovi tak velký! Tak obrovský a mocný, že zastínil světlo svíčky a pohroužil malý výklenek mezi skříněmi, v němž Alton ležel, do tmy. V očích bezmocné oběti vypadal desetkrát větší než ve skutečnosti.

Alton náhle ucítil, jak se na něj snáší lepkavá hmota, pavoučí síť, která ulpěla na skříních, na stěně i na Altonovi. Mladý DeVir se pokusil vyskočit a odkulit stranou, ale kouzla Beztvářného ho uvěznila pevně na místě. Připadal si jako moucha lapená ve vláknech pavoučího domova.

„Napřed dveře,“ zavrčel Beztvářný, „a teď zrcadlo! Víš, co všechno jsem musel udělat, abych tak vzácný předmět získal?“

Alton pohnul hlavou ze strany na stranu, ne v odpovědi, nýbrž ve snaze osvobodit z lepkavé hmoty alespoň tvář.

„Proč jsi nezůstal stát a nenechal se prostě zabít?“ zařval Beztvářný znechuceně.

„Proč?“ zašišlal Alton a plivnutím si odstranil pavučinu z tenkých rtů. „Proč to děláte?“

„Protože jsi mi rozbil zrcadlo!“ odsekl Beztvářný.

Samozřejmě to nedávalo smysl – zrcadlo rozbil až po prvním útoku – ale Altona napadlo, že mistrovi to asi žádný smysl dávat nemusí. Alton věděl, že jeho situace je beznadějná, ale pokračoval a snažil se protivníkovi jeho záměr rozmluvit.

„Znáte můj rod, rod DeVir,“ prohlásil pohoršeně, „čtvrtý rod města. Tohle Matronu Ginafae nepotěší. Nejvyšší kněžka se o takových věcech vždycky dozví!“

„Rod DeVir?“ Beztvářný se zasmál. Možná rozkaz Dinina Do’Urdena přece jen splní. Alton mu rozbil zrcadlo!

„Čtvrtý rod!“ vyštěkl Alton.

„Pošetilý mladíku,“ zachechtal se Beztvářný. „Rod DeVir už neexistuje – ani čtvrtý, ani pátý, ani žádný jiný.“

Alton se schoulil, i když se ho síť snažila držet vzpřímeně. Co to mistr plácá?

„Všichni jsou mrtví,“ posmíval se Beztvářný. „Matrona Ginafae se dnes konečně setkala s Lloth osobně.“ Altonův výraz plný hrůzy znetvořeného mistra potěšil. „Všichni jsou mrtví,“ zavrčel znovu. „Všichni až na ubohého Altona, jenž přežil, aby se dozvěděl o neštěstí, které jeho rod potkalo. Ale to teď napravíme!“ Beztvářný zvedl ruce a chystal se pronést zaklínadlo.

„Kdo?“ vykřikl Alton.

Beztvářný se zarazil. Zdálo se, že nechápe.

„Který rod to udělal?“ vysvětlil na smrt odsouzený student. „Nebo snad pád rodu DeVir přivodily intriky více rodů?“

„Ach, měl bych ti to říct,“ odvětil Beztvářný, jenž si situaci zjevně užíval. „Asi máš právo se to dozvědět, než se připojíš k příbuzným v říši smrti.“ Otvor v místě, kde dříve míval ústa, se roztáhl do úsměvu.

„Ale rozbil jsi mi zrcadlo!“ zavrčel mistr. „Zemřeš nevědomý, hloupý chlapče! Zjisti si to sám!“

Beztvářný se náhle zprudka prohnul v zádech, otřásl se v křeči a začal klít v jazyce, který vyděšený student neznal. Jaké zaklínadlo si pro něj znetvořený mistr připravil, jaké odporné čáry, že jejich slova pronášel v tajemném jazyce, který ani studovaný Alton nepoznával, a jejich význam byl tak strašlivý, že mistra přivedl až na hranici sebeovládání? Beztvářný padl obličejem na podlahu. Byl mrtvý.

Alton šokovaně sklouzl pohledem z mistrovy kápí zahalené hlavy na jeho záda – ze kterých trčelo opeření šípu. Alton sledoval, jak se otrávená střela po pádu těla stále třese, pak obrátil pohled do středu místnosti, kde stál klidně mladý uklízeč.

„Dobrá zbraň, Beztvářný!“ Masoj se rozzářil a obrátil velkou vyřezávanou kuš v rukou. Zvrhle se na Altona zazubil a vsunul do kuše další šíp.

Matrona Zlovůle se namáhavě zvedla z křesla a přiměla se postavit na nohy. „Z cesty!“ obořila se na dcery.

Maya s Viernou ucouvly od pavoučí modly a od dítěte. „Podívejte se na jeho oči, Matrono matko,“ odvážila se Vierna poznamenat. „Jsou neobvyklé.“

Matrona Zlovůle se zadívala na dítě. Všechno se zdálo být na místě, což bylo dobře, protože Nalfein, První syn rodu Do’Urden, byl mrtvý a tento chlapec, Drizzt, bude muset cenného syna nahradil.

„Jeho oči,“ zopakovala Vierna.

Matrona po ní střelila jedovatým pohledem, ale sklonila se, aby se podívala, o čem to mluví.

„Fialové?“ řekla Zlovůle překvapeně. O něčem takovém nikdy neslyšela.

„Není slepý,“ ozvala se rychle Maya, když uviděla, jak se matce po tváři rozlil pohrdavý výraz.

„Přineste svíčku,“ rozkázala Matrona Zlovůle. „Podíváme se, jak jeho oči vypadají ve světle.“

Maya s Viernou se ihned vydaly k posvátné skříni, ale Briza jim zastoupila cestu. „Jen nejvyšší kněžka se může dotknout svatých předmětů,“ připomněla tónem, který v sobě nesl tíhu hrozby. Povýšeně se otočila, sáhla do skříně a vytáhla napůl vyhořelou rudou svíčku. Kněžky si zastínily oči a Matrona Zlovůle moudře zakryla dítěti tvář rukou. Briza zapálila posvátnou svíčku, jež hořela malinkým plamínkem, ale drowům se přesto zdálo, že vydává oslnivou zář.

„Přines ji sem,“ řekla Matrona Zlovůle, když se její oči přizpůsobily. Briza přisunula svíčku k Drizztovi a Zlovůle pomalu odsunula ruku.

„Nepláče,“ poznamenala Briza a žasla nad tím, že dítě dokáže mlčky přijmout tak bolestivé světlo.

„Zase fialové,“ zašeptala Matrona a dceřinu plácání nevěnovala žádnou pozornost. „V obou světech má dítě fialové oči.“

Vierna zalapala a znovu pohlédla na malinkého bratra s neobvyklýma levandulovýma očima.

„Je to tvůj bratr,“ připomněla Matrona Zlovůle, protože považovala Viernino vydechnutí za náznak věcí budoucích. „Až vyroste a zadívá se na tebe, nikdy nezapomeň, že je tvůj bratr.“

Vierna se odvrátila a téměř vyhrkla odpověď, které by později litovala. Způsob, jakým Zlovůle využívala všechny mužské vojáky rodu Do’Urden – a mnoho dalších mužů, které svůdná Matrona uloupila ostatním rodům – proslul v celém Menzoberranzanu. Jak se odvažovala kázat o tom, jak se chovat? Vierna se kousla do rtu a doufala, že jí ani Briza, ani Zlovůle v tu chvíli nečtou myšlenky.

Myslet si takové věci o nejvyšší kněžce, ať už byly pravdivé, nebo ne, dokázalo v Menzoberranzanu přivodit bolestivou smrt.

Matka přimhouřila oči a Viernu napadlo, že ji prohlédla. „Dostaneš ho na starost,“ řekla jí Matrona Zlovůle.

„Maya je mladší,“ odvážila se Vierna protestovat. „Když se budu věnovat studiu, mohu se stát nejvyšší kněžkou už za pár let.“

„Nebo nikdy,“ připomněla Matrona přísně. „Vezmi dítě do kaple. Nauč ho řeči a všemu ostatnímu, co bude potřebovat, aby správně sloužil jako pážecí princ rodu Do’Urden.“

„Postarám se o něj,“ nabídla Briza a ruka jí podvědomě sklouzla k biči s hadími hlavami. „Ráda učím muže, kde je jejich místo.“

Zlovůle se na ni zamračila. „Jsi nejvyšší kněžka. Máš důležitější povinnosti než je výchova mužského potomka.“ Znovu se obrátila k Vierně a řekla: „Dítě je tvé. Nezklam mě! Drizztova výuka posílí tvé chápání našich zvyků. ‚Mateřství‘ ti pomůže stát se nejvyšší kněžkou.“ Dovolila Vierně zvážit úkol z lepšího úhlu, pak se jí do hlasu opět vloudil výhružný tón. „Pomůže ti, nebo tě zničí!“

Vierna si povzdychla, ale v duchu mlčela. Povinnost, kterou jí Matrona Zlovůle vložila na bedra, jí zabere většinu času nejméně dalších deset let. Vierně se nelíbilo, že by měla s fialovookým dítětem strávit deset dlouhých let. Ale obrátit proti sobě vztek Matrony Zlovůle Do’Urden jí připadalo ještě horší.

Salvatore, R. A.: Forgotten Realms - Temný elf I - Domovina (Forgotten Realms - The Dark Elf Trilogy I - Homeland)
nakladatel: Fantom Print
překlad: Kateřina Niklová
obálka: Todd Lockwood
256 stran; paperback; 145 x 205
239 kč
plánováno na říjen 2007