Pouhých deset minut poté, co se letadlo odlepilo od země, zazněly z pilotní kabiny oddělené závěsy dva výstřely a vzápětí i třetí, načež se trup letadla mocně otřásl. Izumi ze svého místa nemohl tušit, jestli únosci stříleli na piloty či zda se personál pokusil s únosci bojovat. Přece by snad nezastřelili i náhradního pilota, uvažoval Izumi. Dva únosci, kteří dohlíželi na cestující, se vyřítili směrem k pilotní kabině a jedna z letušek se celá bledá rozběhla do zadní části letadla. Letadlo se znovu otřáslo a znatelně ztratilo výšku. Cestující začali panikařit. Teď už bylo jasné, že se děje něco divného. To bych rád věděl, jak tohle všechno dopadne, pomyslel si Izumi. Chtěl vědět, co se děje, aby se mohl připravit. Ostatní cestující byli jistě stejného názoru.

Směrem k pilotní kabině vyběhla další letuška. Únosci nebyli nikde v dohledu, takže cestující se začali zvedat ze sedadel a volali:

„Co se děje? Jsou piloti v pořádku? Proč to s náma tak hází? Padáme? No tak padáme!?“

„Neopouštějte sedadla, prosím!“ bylo to jediné, co letuška dokázala odpovědět. Jen co zmizela za závěsem, začali se spolu cestující domlouvat. Mluvili spolu známí i kolegové i docela cizí lidé, které jejich manželky opustily, a oni se teď ocitli sami. Někdo začal mluvit do mikrofonu jazykem, kterému Izumi nerozuměl. Nejspíš to byl jeden z únosců. Ze stejného reproduktoru se ozval ženský hlas a volal jméno jiné letušky. Další ženský hlas se rozkřičel vzápětí.

„Takže padáme!“

„My padáme!“

„Ať s tím něco udělají!“

„Co to sakra je, přece tady nemůžeme umřít!“

„To snad není pravda!“

Muž středního věku sedící u okna vedle Izumiho náhle sepjal ruce a začal drmolit : „Kučičučipa, kučučipa, kučikučikučičučipa, kučukučučipakučikučikučikuči.“

Zřejmě se dostal do stavu nábožného vytržení a blábolil v jazyce nějakého pohanského kultu. To jsem si tedy sedl vedle pěkného pošuka, pomyslel si Izumi. Pokoušet se za takové situace nějak vyrovnat sám se sebou bylo zhola nemožné.

„Mami! Maminko!“ Uličkou s pláčem proběhla rozcuchaná letuška a právě tohle více než cokoliv jiného odhalilo zoufalost celé situace. Lidé zpanikařili. Letadlo sebou trhlo nahoru a dolů a vzápětí doprava a doleva, poté se rozkývalo jako jojo.

„Teď je mi to jasný!“ hulákal muž sedící v řadě před Izumim. „Murakami a Maeda! Parchanti! To všechno vy! Poslali jste mě do Francie, abyste shrábli celou firmu pro sebe!“

„Goro! Vero! Kdo se mi o vás jen postará, až tu nebudu!“ plakal jiný cestující, svíraje v rukou fotografii. Když jej jeho soused upozornil, že jde jen o psy, odsekl: „No a co? Co je mi po lidech!? Co je mi po tobě!? Lidi ať si klidně všichni pochcípaj!“

„Co teď se mnou bude?! Vydal jsem spoustu prachů, abych si mohl zašoustat s tolika Francouzkama, kolika se mi zachce! Já chci ještě! “

„Nic tam nemělo bejt, v tý skříni, v tom třináctým šuplíku, ale bylo tam moře, zelenomodrý moře! Chtěl jsem si tam dát svý město, svý třináctý město, teď jich mám jen dvanáct!“

„Kučičučipa, kučučipa, kučikučikučičučipa, kučukučučipakučikučikučikučikuči…“

„Doprdele! Proč jsem jen poslouchal ty lidi ze zdravotního výboru? Klidně jsme mohli dál prodávat pálivý a nadělat miliony! Ale ne, museli jsme to předělat na mírně pálivý. Nikdo by na nás nemohl a já bych nemusel do Francie! Kurva!“

Světlo v kabině přešlo do tmavě červené. Vzduch naplnil křik. Izumiho přemohl strach, vyskočil na nohy a vykřikl. Až do té doby čelil božímu dopuštění na palubě tiše, takže náhlá změna v jeho chování přiměla jeho blábolícího souseda zmlknout a pohlédnout na něj. Vzápětí se ale vrátil ke své litanii a začal se modlit ještě hlasitěji, pevně rozhodnut nedat se nikým překonat.

„Haramafundaramahanda, fudafundahandaramahandafunda, handarakefundarake, funfunhandarafundarahandarama, fundarumafundaruma…“

„Jen třikrát! Milovali jsme se s Jumiko jen třikrát, ale stejně se ke mně chovali, jako bych byl k ní patřil! A mně to stačilo. Stačilo! Ta její růžová štěrbinka, ty malé růžové lístečky. To byl ráj. Tak vlhká. Tak vlhká. Kdybych jí tak ještě jednou mohl zabořit tvář mezi prsa!“

Ředitel společnosti, který si uvědomil, že má zřejmě poslední příležitost vyjevit své dlouholeté úmysly, se náhle přitiskl ke svému zástupci, sedícímu po jeho boku: „Dělej, nastav prdel, nastav prdel!“

„A-ale pane řediteli! Mějte srdce, vždyť za chvíli umřu, tak mě aspoň teď nechte odejít v pokoji!“ vyděsil se zástupce.

„Ahá, tak já jsem ti odpornej!?“ zaječel ředitel, vrhl se bez rozmyslu na svého společníka a začal jej škrtit.

Do pasu nahá letuška se zmámena chtíčem potácela uličkou. Vinula se k hrudníku svalnatého chlapa a vilným hlasem prosila: „Pojď, udělej mi to!“

„Ty náno, to si myslíš, že se mi teď postaví nebo co?!“ odstrčil ji muž. Letuška se zhroutila do uličky a vzlykala: „Všechny jsem odmítla a teď je mi dvaatřicet a nikdy jsem to neměla!“

Muž v zadní části letadla začal tančit a zpívat:

„Léta jsem se pořád dřel a trpělivě střádal,

abych moh jet na výlet,

jenže teď to s náma spadne a já půjdu

leda tak na onen svět,

haleluja, haleluja, haleluja, haleluja!“

Izumi odstčil blábolícího muže stranou, aby se mohl podívat z okna. Zemi neviděl, jen svažující se horizont tam kde se setkávalo nebe s mořem. Skřípějící trup letadla se řítil přímo dolů do vody. Izumi už to nemohl vydržet. Vykřikl a vrhl se do uličky. Letušky a cestující se navzájem objímali, plakali a křičeli, že smrt se blíží. Izumi se zarazil, ale pak se rozhodl k nim připojit. Stáhl si kalhoty a vlezl na letušku v uličce. Zařval, že jí to udělá a ona prosila, ať si propánaboha pospíší. Celá kabina se proměnila ve řvoucí blázinec, při kterém div nepraskaly ušní bubínky.

„Do prdele s Murakamim, do hajzlu s Macudou! Voni si myslí, že se mě takhle zbaví a schlamstnou celou firmu pro sebe! Vrátím se a budu je strašit!“

„Ach Gorečku, Veruško! Jestli umřu, kdo vás bude mít rád tak jako já? Já nechci umřít! Ach prosím, prosím ať umřou všichni ostatní, tady ti ostatní, já ne! Já ne!“

„Kéž bych do tý Francie nikdy nejezdil! Ty káči francouzský mě stejně nechtěly, akorát si vode mně braly prachy, a přitom se mi za zádama smály! Já si ty prachy přitom tvrdě vydřel, sakra… to není fér, to není fér!“　

„Udělal jsem dvanáct miniaturek a teď už jich nikdy víc nebude! Moje miniaturky! Už vidím moře, je tak hrozně prázdné, úplně jako můj šuplík! Spadneme do moře a bude konec!“

„Haramafundaramahandara, fundaradundarahandarama, handarafundarahandarake, funfunhandarafundarake, fundarahondarafundarama…“

„Chachacha! Jak jsem mohl bejt tak hloupej? Změnil jsem to na mírně pálivý, jenom proto, že mi ten výbor dělal naschvály! To varování bylo úplná kravina, moh sem se na to vykašlat. Kdybych byl věděl, že umřu, vykašlal bych se na to všechno a dělal bych, co by se mi zlíbilo! Kdybych to bejval nechal jako pálivý, mohli jsme bejt celá rodina v balíku! Doprdele práce! A teď umřu, jenom proto, že jedu do Francie, abych trochu rozšířil podnik! Hahahahahahaha!“

„Teď to s náma spadne a já půjdu leda tak na onen svět, haleluja, haleluja, haleluja, haleluja!“

„No tak, pocem přece, nastav tu prdel!“

„Mějte srdce!“

„Všechny jsem odmítla a teď je mi dvaatřicet a nikdy jsem to nedělala!“

„Ta její růžová štěrbinka, ty malé růžové lístečky. To byl ráj. Tak vlhká. Tak vlhká. Kdybych jí tak ještě jednou mohl zabořit tvář mezi prsa!“

Náhle se zablesklo, Izumi ucítil spáleninu a vzápětí se ocitl zpět na svém sedadle. Zmateně se rozhlédl, jakoby se právě probudil. Cítil se podivně klidný. V kabině bylo sucho a chladno a vládl zde takový klid, až se předchozí šílenství zdálo být jen pouhým snem. Ne, to šílenství a zmatek bylo skutečné, uvědomil si Izumi. Rozhlédl se a spatřil, že ostatní cestující rovněž sedí na svých místech a na všech tvářích se zrcadlil klid a mír.

Izumi se pokusil co nejlépe posoudit vlastní pocity. Nedalo mu, odkud se jen vzal ten náhlý klid a odevzdanost a kam se to vůbec dostali? Letušky nikde neviděl, nejspíš se vrátily na svá místa. A po těch několika málo lidech, co nebyli Japonci, nebylo ani vidu ani slechu. Co se jim mohlo stát? A jak se letadlo dokázalo vyhnout jisté zkáze? Už přece měli dávno spadnout do oceánu.

Pak mu to konečně došlo.

My jsme všichni mrtví. Tohle letadlo už není součástí skutečného světa, my všichni jsme proletěli až na onen svět. No jistě. Tak proto ta náhlá vyrovnanost, ten klid v kabině, už to dává smysl. To smrt nám přinesla ten pocit vyrovnanosti, oproštění se od záležitostí skutečného světa a pokoj provázející osvobození od všech světských tužeb. Tak já už jsem mrtvý…

Byl mrtev a jediné, co zbývalo, byla jeho nesmrtelná podoba – jeho duch. Ta představa jej nijak neskličovala. Celý chaos předcházejících chvil, vlastně celý jeho život, mu náhle připadal jako něco, co se přihodilo někomu jinému. Bylo to skoro legrační. Proč jen cítil tak silné pouto k životu? Proč se tak obával druhé strany?

Ne, kdepak, pomyslel si. To svět živých je teď ta „druhá strana“. Tohle je teď jeho svět. Kde to ale přesně byl? Že by v tom pekle, o kterém všichni tak mluvili? Není divu, že tu zbyli jen Japonci. Ti ostatní zřejmě přešli do svých vlastních pekel.

„Vidíte něco za oknem?“, zeptal se Izumi muže, který předtím nesrozumitelně blábolil a teď tiše seděl se zavřenýma očima.

Muž otevřel oči, pohlédl na Izumiho, potom se otočil a vyhlédl ven z okénka. Pomalu se rozhlédl a nakonec promluvil věcným, střízlivým tónem: „Na obloze nejsou žádné mraky, všude je mlha. Na zemi nic nevidím, je plochá a taková hnědožlutá.“ Potom se posadil zpátky a znovu zavřel oči.

Letadlo dál hladce letělo, ačkoliv si Izumi nedokázal představit, kdo jej asi řídí. Zvuk motorů nebyl slyšet. Po chvíli se zdálo, že bude letadlo přistávat. Izumi napůl očekával, že uslyší hlášení pro pasažéry, ale nic se neozvalo. Po náhlém hladkém nárazu se ocitli na zemi. Izumi neměl zapnutý bezpečnostní pás, takže teď vstal a protahoval se, zatímco letadlo popojíždělo po zemi.

„Tak jsme asi tady,“ řekl muž, který vypadal jako manažer. Seděl o tři sedadla před Izumim a teď se postavil a přátelsky mu pokývl. Cestující se mezi sebou bavili velice přívětivě, společná smrt je zřejmě značně sblížila. Chovali se skoro jako členové jedné velké rodiny nebo staří přátelé.

Mladý muž vypadající jako inženýr, který až doteď seděl u okénka o čtyři řady dál, přistoupil k Izumimu. „Vypadá to, že je tu letištní terminál. Nevidím ale žádné lidi.“

Letadlo už přestalo popojíždět, ale většina pasažérů stále seděla na svých místech a spala nebo se neklidně ošívala.

„Pojďme ven,“ navrhl Izumi. Sebral své příruční zavazadlo a spolu s druhými dvěma muži vykročil k východu. Dveře letadla byly otevřené, a když vystoupili ven, zahalila Izumiho mlha. Nebyl vůbec vítr a vzduch byl nehybný a teplý. Izumi sešel po schodech na přistávací dráhu a rozhlédl se. Nikde nebylo ani známky po jakékoliv lidské činnosti. Kdo tedy přistavil schůdky? Terminál vypadal jako obyčejná, pustá budova, jíž vévodil jediný karmínově zářící neonový nápis PEKLO. Samozřejmě, tohle není skutečný svět. Může se zřejmě stát cokoliv, pomyslel si Izumi a pomalým tempem vykročil spolu se svými společníky směrem k terminálu.

„Měl jsem potravinářskou firmu,“ řekl ten muž středního věku, který ještě před malou chvílí proklínal zdravotnický výbor. „Léta jsme vyráběli instantní polévky, takové ty, co si dáte k obědu. Minulý rok jsme přišli s novým druhem pálivých obědů. Nejdřív jsme měli řadu nepálivých, vlastně něco jako vývar. Nebylo to ani trochu ostré, ale stejně se ta nepálivá řada prodávala dost dobře. Pak jsme přišli s mírně pálivou polévkou. Jen tak z názvu to nešlo poznat, ale ve skutečnosti byla pěkně pálivá. Prodávalo se to ještě lépe než ta předešlá, takže jsme začali s pálivou řadou. Ta už byla opravdu hodně ostrá. Přišli jsme s tím před půl rokem a byl to náramný hit. Všem lidem po celé zemi to zaručeně chutnalo. Vůbec se toho nemohli nabažit. Jenže nakonec si nějací puberťáci začali stěžovat, že je z toho pálí v krku, protože toho jedli moc, a zdravotnický výbor nám dal důtku. Přestali jsme tedy tu ostrou verzi vyrábět a přešli zpátky na mírně pálivou, ale vůbec se to neprodávalo. Jak lidi jednou ochutnali tu pálivou polévku, už se k té předchozí nechtěli vrátit. Málem jsme zbankrotovali, a tak jsem se vydal do Francie, jestli bychom to nemohli prodávat tam. A pak, cestou domů, se přihodí tohle. To mám kliku, co?“ odmlčel se a krátce se zasmál. „No, ale teď, když jsem mrtvý, už je mi to stejně jedno. Vlastně nemůžu uvěřit, že jsem strávil většinu života vyráběním takových pitomostí.“

„Já zase vedl stavebni společnost,“ řekl mladý muž vypadající jako inženýr, který předtím vykřikoval něco o svých dvanácti miniaturách. „Navrhovali jsme převážně byty. Mým snem bylo navrhnout sto obytných budov ve sto městech po celém Japonsku, a dvanáct už se mi jich podařilo dokončit. Byl jsem na ně tak pyšný, že jsem si udělal miniaturku každého z těch měst, samozřejmě s tím mým domem přímo uprostřed, všechno to uložil do zvláštní zásuvky, a kdykoliv přišla nějaká návštěva, tak jsem jim to předváděl. Těch zásuvek už jsem měl tedy dvanáct. Pak jsem ale jednoho dne náhodou otevřel třináctou zásuvku, tu, co měla být prázdná, a uviděl jsem nazelenalé moře. Prostě moře, vlny a tak, byl jsem z toho tak vedle, že jsem tu zásuvku hned přibouchl, ani mě nenapadlo se přesvědčit, jestli to náhodou není jen namalované. Ale když tak o tom teď přemýšlím, nejspíš to bylo znamení.“ Když mladý muž domluvil, vesele se usmál a mávl rukou. „Teď je mi každopádně jasné, že to všechno bylo naprosto nesmyslné. Byl jsem úplně jako dítě, upínal se k pitomostem a dělal ostatním jenom samé problémy. Není divu, že jsem skončil tady.“

Zatímco Izumi vykládal svůj příběh, vešli dovnitř do budovy. Uvnitř bylo téměř prázdno, nečekali tam na ně žádní démoni, dokonce ani imigrační úředníci. Okolo postávalo několik lidí vypadajících jako letištní zaměstnanci, ale to bylo tak všechno. V rozlehlé příletové hale nebylo ani stopy po dalších cestujících a nebyly zde ani žádné restaurace či prodejny bezcelního zboží.

„Navštivte PEKLO – u nás nikdy nebudete potřebovat pas,“ řekl Izumi. Tři muži se hlasitě zasmáli a kráčeli dál směrem k východu.

Izumi vylezl ven na ulici obklopenou vysokými kancelářskými budovami. Jeho dva společníci zmizeli. Lidé i auta na ulici vypadali úplně stejně jako v opravdovém světě. Vůbec nic nenaznačovalo, že by byli někde jinde. Izumi si vybavil tváře lidí, kteří jej do světa mrtvých předešli. Jestli byl skutečně v pekle, pak by se s nimi možná mohl setkat. Pomalu vykročil po chodníku.

Peklo
/Heru/
Cucui, Jasutaka
Nakladatel: Euromedia Group - Odeon
Překladatel: Anna Křivánková
Obálka: Václav Jírovec, Pavel Hrach
Redakce: Jindřich Jůzl, Jiří Staněk
Rok vydání: 2009
Počet stran: 112
Rozměr: 130 x 205
Provedení: hardback
Cena: 199 Kč