19.3.2024 | Svátek má Josef






UKÁZKA: Gabrielle Lord, Spiknutí 365 dní - Leden

18.1.2010 9:05

Spiknutí 365 Leden Gabrielle LordTOPlist1. LEDNA

Zbývá 365 dní...

Rybářský člun

Zrádná zátoka

00:01

Na obloze explodovaly ohňostroje. I když jsme byli dva kilometry od pobřeží, slyšel jsem výkřiky a jásot až na rybářský člun. Šťastný nový rok! Jo, pomyslel jsem si. Nový rok možná. Ale jestli šťastný, tím jsem si nebyl tak úplně jistý.

Pohupovali jsme se na vlnách a já se otřásl při vzpomínce na včerejší varování. Nový rok vypadal spíš jako nějaká příšera, vynořující se z hlubiny...

Co si pamatuju, tak jsme vždycky v lednu s tátou, mámou a sestřičkou Gábi naložili auto a vyrazili na pobřeží do našeho domu v zátoce, která se jmenuje Zrádná. Letos ale s námi táta nebyl.

Podíval jsem se na chlapíka, který seděl naproti mně – na svého strejdu, otcovo identické dvojče. Nezasvěcený pozorovatel by na nich nenašel žádný rozdíl, mně ale připadal každý úplně jiný. Strejdův výraz byl tak nějak přísnější než tátův. Měli stejné rysy – oba vysocí, s tmavými vlasy a hranatým obličejem. Jenže táta většinou vypadal, jako by si právě vzpomněl na něco legračního, zatímco strejda Raf se tvářil jako na pohřbu. Já jsem po matce světlovlasý a štíhlý, ale doufám, že se tátovi podobám víc než Raf.

00:13

Zvedl se vítr. Už jsem neslyšel syčení doběla rozžhavených zbytků rachejtlí, které padaly do vody. Obrovská hradba mračen na jihozápadě se chystala spolknout měsíc.

„Vypadá to na pěknou bouřku,“ řekl jsem Rafovi. „Vážně bysme se měli vrátit.“

Všechny menší lodě totiž mezitím zmizely.

„Nastartuj motor, Rafe. Musíme zpátky. Ta bouřka tu bude co nevidět.“

Vytáhl jsem záchrannou vestu, oblékl si ji a druhou hodil Rafovi.

„Nepřeháníš to trochu s těmi obavami, Cale?“ opáčil.

„Ty nevíš, jak rychle se tady v zátoce taková bouře přižene,“ já na to. Byl tu s námi jenom jednou nebo dvakrát a nevzpomínám si, že by si někdy vyjel na lodi.

„Bude tu za pár minut, věř mi.“

00:17

V téhle otlučené staré plechovce jsem s tátou vyrážel ven od svých dvou let, takže jsem toho o pobřežních vodách věděl dost, a v tuhle chvíli byla situace vážně kritická. Oceán se valil k pobřeží – viděl jsem bílé vrcholky burácejících příbojových vln. Noční obloha byla černá jako dehet a po ní se velkou rychlostí hnaly bouřkové mraky. Vlny se pořád zvětšovaly a rozhoupaly náš člun.

Motor nechtěl naskočit. Raf s ním zápasil, nadával a zkoušel to pořád dokola.

Doufal jsem, že vlny už neporostou; když totiž dosáhnou určité velikosti, řítí se dolů. A kdyby některá zasáhla náš člun, určitě by nás převrhla.

„Ukaž, pusť mě k tomu!“ volal jsem a plazil se na záď. „Nech mě, ať to zkusím!“

Odstrčil jsem Rafa z cesty. Zavrávoral jsem, protože nás v tu chvíli nadzvedla obrovská vlna a zase nás hodila dolů.

„Co děláš?“ ječel na mě.

Byl jsem rozhodnutý dostat nás z toho, a tak jsem ho ignoroval. Popadl jsem startovací šňůru a zatáhl za ni, ale motor nenaskočil.

„Je přechlastanej!“ křičel jsem. „Zahltils ho!“

Bylo mi jasné, že máma bude nervózní a bude mít strach, že jsme se ještě nevrátili. Znovu jsem zkusil nastartovat. Nic.

„Uklidni se, Callume!“ snažil se Raf překřičet ohlušující vítr. „Počkáme pět minut.“

Podíval jsem se na něj: byl celý promočený a třásl se. „My nemáme dalších pět minut!“

00:39

Větrná bouře nabírala na síle. Hřebeny větších vln se přelévaly přes člun. Snažil jsem se vylévat vodu, ale bylo jí čím dál víc.

„Popadni kýbl!“ křičel jsem. „Rychle, nebo půjdem ke dnu!“

„Motor nechce naskočit!“ hulákal Raf.

Masy vody do nás narážely ze všech stran. Moře pod námi najednou ustoupilo a naše loď se pro padla do prázdna. Zaklel jsem a pevně se držel jednou rukou, zatímco druhou jsem se snažil vybírat vodu.

Byla to ztracená bitva. S každým vylitým litrem nateklo dovnitř dalších deset. Voda mi sahala až k lýtkům. Loď by se takhle potápět neměla, pomyslel jsem si. Vztlakové komory v trupu by ji měly držet na hladině, i když nabereme spoustu vody. Dokonce i když se převrhneme. Co se to děje?

1:01

Záď lodě visela hluboko pod vodou, jak ji dolů táhl přívěsný motor. Příď se zvedala jako houpačka. Vztlakové komory z nějakého důvodu nefungovaly. Potápěli jsme se.

1:12

Začalo pršet. Oba jsme byli promočení na kůži. Raf pokračoval ve zbytečné snaze znovu nastartovat motor. Alespoň máme záchranné vesty, pomyslel jsem si. Neutopíme se.

Šátral jsem po provazu, abych nás svázal dohromady pro případ, že se člun potopí, když jsem zahlédl, jak se něco blíží. Jako bych prožíval nejhorší noční můru: nad námi se tyčila obrovská sedmimetrová vlna. Nemohl jsem vůbec nic dělat. Těsně před tím, než se přes loď převalila vysoká vodní stěna a dopadla na nás jako lavina, jsem uslyšel, že Raf něco volá. A to bylo to poslední, co jsem viděl.

Moje ruce i nohy se rozletěly na všechny strany a já se potápěl hlouběji a hlouběji. Obavy, že se vynořím a narazím do člunu, vystřídala panika, když jsem zjistil, že mě záchranná vesta, najednou nepatřičně těžká, táhne dolů, pryč od hladiny.

Začal jsem sebou divoce zmítat a snažil se z ní dostat. Věděl jsem, že dokážu zadržet dech skoro na minutu. Musím to stihnout nahoru.

Na chvíli jako by se nade mnou objevila rozmazaná, skoro zapomenutá tvář mého otce. V očích měl zoufalství. Byl oblečený a plaval směrem ke mně. A já, tříletý kluk, který neopatrně sklouzl z přístavní hráze, jsem pozoroval jeho zděšení, když jsem se bezmocně potápěl na dno zátoky. Tenkrát mě zachránil před utopením. Teď už nebyl mezi námi, ale zachránil mě znovu. Máma s Gábi by neunesly další ztrátu.

1:25

Z posledních sil jsem se konečně zbavil záchranné vesty. Kopal jsem nohama a rychlými tempy vyrazil k hladině, která se zdála být nekonečně daleko. Měl jsem pocit, že se vůbec nehýbu z místa, ale nepřestal jsem bojovat. Myslel jsem přitom na tátu. A potom, když to vypadalo, že neudržím dech už ani o vteřinu déle, jsem prorazil rozbouřenou hladinu.

1:26

Větrná smršť právě vrcholila. Vítr mě bičoval proudy vody. Chytil jsem se kýlu lodi, která byla dnem vzhůru, jenom pár centimetrů nad mořem, a ze všech sil lapal po dechu.

Strejdu jsem nikde neviděl. „Rafe!“ zakřičel jsem a vyplivl slanou vodu. V burácející bouřce ale můj hlas zazněl jako šepot.

„Rafe!“ zkusil jsem to znovu, než mě popadla veliká vlna. Tentokrát mě odhodila na druhý konec sotva viditelného člunu, který se nějakým zázrakem držel na hladině. I když to byl pořádně tvrdý náraz, stačil jsem se chytit kotevního lana a rychle si ho omotat kolem zápěstí.

1:35

Do kůže odřené lanem se mi dostala sůl. Mohl jsem jenom doufat, že Raf je v pořádku a plave ke břehu pro pomoc. Vzhledem k současným podmínkám mu ale jindy půlhodinová vzdálenost může trvat i hodiny.

Když se člun převrátil, dostal se pod trup vzduch. Měl jsem štěstí. Jestli lo_ zůstane na hladině, mám šanci.

2:59

Bylo mi jasné, že jsem na míle daleko od pobřeží, a na to, že se člun někde zachytí kotvou, jsem v tomhle počasí mohl taky zapomenout. Třásl jsem se zimou v ledovém větru. Byl jsem ve vodě už moc dlouho, ale taky to mohlo být šokem. Bolela mě pravá ruka: když jsem se podíval dolů, uviděl jsem pod lanem dlouhý šrám.

Připomněl jsem si tátova slova – skoro jako bych je slyšel: Callume, ty víš, co dělat v takové situaci. Uklidni se a šlapej vodu. Když se mou radou budeš řídit, můžeš zůstat na hladině celé hodiny. Snažil jsem se zklidnit a přemýšlel o všech důvodech, proč musím zůstat naživu.

Musím zjistit, co mi chtěl otec říct svým posledním dopisem. Musím vidět obrázky, které nakreslil v nemocnici – ty, které mi pošle doktor Edmundson. A co ten podivný chlapík na ulici? Musím vědět, co se děje.

4:13

Bouřka se zmírnila. Moře se ještě mohutně vlnilo, ale to nejhorší bylo za námi. Opatrně jsem se nadzvedl, abych se pokusil najít pobřeží. Kolem sebe jsem ale viděl jen tři sta šedesát stupňů temnoty.

Zamrkal jsem a ucítil, jak mě bolí oteklé oči. V měsíčním světle jsem pomalu začal rozeznávat obrysy vln. Ruka mě příšerně bolela a já začal povolovat sevření kotevního lana. Z rány mi tekla krev.

Krev ve vodě.

Vzpomněl jsem si, jak jednou moře vyplavilo mrtvého psa… nebo alespoň jeho hlavu, kus těla a přední nohy. Něco ho roztrhlo vejpůl, a to mohl z mořských tvorů udělat jenom jeden.

Ztuhl jsem hrůzou.

Začal jsem se uklidňovat. Žraloci se pustí k pobřeží jen výjimečně. Záchranáři se už určitě chystají, že mě za úsvitu začnou hledat. Stačí jen vydržet, zůstat u člunu a čekat na záchranu.

5:02

Zdálo se, že to zvládnu. Celé hodiny jsem měl hlavu položenou na trupu lodi, provaz omotaný kolem zápěstí, a snažil se zůstat při vědomí. Byl jsem tak vyčerpaný, že jsem sotva cítil prsty.

Najednou něco prudce udeřilo do člunu. Doufal jsem jen, že to není nic živého. Rozhlédl jsem se. Obloha byla už mnohem světlejší, ale já viděl jenom zčeřenou hladinu.

Následoval další náraz, tentokrát tak silný, že jsem málem pustil provaz. Pořád jsem nic neviděl. Věděl jsem ale, že tam dole něco je, a i když jsem byl celý promrzlý, polil mě pot.

Třetí, nejsilnější náraz mě srazil do vody. Plácal jsem sebou, smekal se, drápal se zpátky na převržený člun a snažil se vytáhnout na kýl. V chabém světle jsem uviděl, jak kolem krouží žralok. Zahlédl jsem jen jeho bílé břicho, než zase zmizel.

Strachy bez sebe jsem čekal a modlil se, aby se nevrátil. Hledal jsem nějakou zbraň – cokoliv, čím bych se mohl bránit.

Na hladině se pohupoval špičatý rybářský hák.

Následoval další silný náraz. Člun se začal pohybovat a já se ho zoufale držel. Žralok se dostal pod něj a posouval nás dál na moře. Každou chvíli prorazí trup a dostane mě! Potom, stejně náhle jako začal, se pohyb zastavil. Sledoval jsem, jak hřbetní ploutev uhání pryč.

Znamená to, že odplouvá?

Žralok mě i s lodí posunul blíž k troskám vznášejícím se na vodě. Znovu jsem uviděl dlouhou dřevěnou násadu háku. A pak mizející ploutev zpomalila a otočila se. Žralok se vracel – a přímo ke mně!

Bez přemýšlení jsem popadl hák. Odněkud se ozývalo hlasité klapání, ale já se soustředil jen na obrovského žraloka, který brázdil vodu.

Bum, bum, bum. Neměl jsem čas myslet na nic jiného než na bestii přede mnou. Zvedl jsem hák a připravil se. Žralok zaútočil a já ho vší silou praštil do hlavy. Ještě se na mě podíval svým chladným levým okem, než se ponořil.

„Dělej!“ zaječel jsem divoce. „Kde jsi?“

5:28

Nevědět, kde je, bylo horší než mu stát tváří v tvář.

Podíval jsem se vzhůru, odkud přicházel hluk. Ulevilo se mi, když jsem na obloze uviděl helikoptéru. Ale pak jsem se otočil a žralok byl zpátky. A přivedl si kámoše.

Po hladině zrůžovělé svítáním se přímo ke mně blížily dvě ploutve.

První narazila do člunu. Měl jsem strach, že když praštím jednoho žraloka a hák se mu zasekne do kůže, mohl by mě stáhnout do vody, kde kroužil druhý.

První žralok zmizel.

„Vydrž!“ volal mužský hlas. „Budeš v pořádku. Jenom vydrž, Callume!“

Obrátil jsem se ke kroužícímu žralokovi a zvedl hák. Ten první se pořád někde schovával. Neměl jsem šanci přemoct je oba.

Z helikoptéry nade mnou se spouštěl muž v oranžové kombinéze.

„Žraloci!“ křičel jsem. „Jsou tu žraloci!“

Najednou se objevil první žralok a s rozšklebenými čelistmi vyrazil ke mně. Chystal se k útoku. Ze všech sil jsem zařval a praštil ho hákem přes horní čelist. Na chvíli se potopil a já si pomyslel, že už jsem v bezpečí. Vtom se převrácený člun zakymácel. Druhý žralok byl pode mnou!

„Rychle!“ zaječel jsem směrem nahoru. Chlapík v oranžovém mě ale přes hluk rotorů a motoru neslyšel.

Helikoptéra se spustila níž. Objevil se druhý žralok a oba se řítili rovnou na mě.

Nějak se mi povedlo zachytit slova toho z helikoptéry. „Spustím se blíž k tobě! Pokusím se tě chytit, dobrá?“

Co když mě mine?

Co když spadnu žralokům přímo do zubů?

Nevěděl jsem, kam se dívat dřív – co dělat...

První žralok prudce udeřil, skřípal čelistmi, škubal a houpal lodí.

„Nech ho plavat, Cale! Nech ho plavat a chyť se mě!“

Helikoptéra byla tak nízko, že jsem měl strach, aby neskončila v moři. Vtom žralok zaútočil na člun a zahryzl se do hliníkového trupu. Tři jeho zuby vzaly za své.

Blízko mě se znovu ozvalo volání: „Chyť se mě!“

Druhý žralok narazil do člunu a málem mě shodil do vody. Teď nebo nikdy.

Přesně ve chvíli, kdy jsem chňapl po svém zachránci, napadl první žralok člun s takovou silou, že ho převrátil. Rychle jsem se vyšvihl nahoru. Muž utáhl popruh, sevřel mě nohama a potom mě vytáhl do bezpečí.

Žralok pode mnou se s čelistmi dokořán vrhl vpřed.

Dům na pláži

Zrádná zátoka

9:46

Ležel jsem na zádech a zíral na strop svého pokoje. Místní doktor mě prohlédl, zašil mi ruku a dal mi něco ‚na uklidnění‘. Jo, to určitě. Na uklidnění.

Stručně jsem vylíčil matce a Gábi svoje dobrodružství. Kdyby jen věděly o tom včerejším šílenci. Měl jsem zvláštní pocit – byl jsem úplně mimo –, jako by všechno, co se v noci stalo, byla nějaká halucinace. Bolavé prsty a pořezaná ruka mě vrátily do skutečnosti. Vzpomněl jsem si na žraloky a rozklepal se. Potom jsem znovu usnul.

17:25

Kolem bylo šero. Napadlo mě, že jsem zpátky ve vodě zamořené žraloky. Místnost se se mnou roztočila. Chytil jsem se postele a uviděl svoje ruce; odřené, poškrábané a oteklé.

Máma mi přinesla trochu horké polévky. Vytáhla žaluzie a pustila do pokoje světlo.

„Kde je strejda Raf? Je v pořádku?“ zeptal jsem se.

Jen zavrtěla hlavou. V jejích očích jsem uviděl slzy. „Zatím o něm vůbec nic nevíme,“ začala brečet. „Proč jste se nevrátili, než začala bouřka? Copak jste nevěděli, co se děje? Dokonce i my jsme viděly, že se něco žene!“

„Já to zkoušel. Chtěl jsem,“ odpověděl jsem. „Pořád jsem mu to říkal, ale Raf –“

„Raf nezná zátoku jako ty!“

„Já vím! Ale on mě neposlouchal, mami!“

Zazvonil telefon. „Radši bych to měla vzít,“ špitla, utřela si obličej a odešla.

„Neboj se o něj,“ volal jsem za ní. „On to zvládne.“

Gábi si vylezla ke mně na postel. „Doufám, že se strýčkovi Rafovi nic nestalo,“ promluvila. „Vážně si myslíš, že to zvládne?“

„Určitě. Jsem si jistý, že je v pořádku.“

„Ale co když se utopil, Cale?“

„Gábi, je v pořádku.“

Přál jsem si, aby to byla pravda.

Gábi se ke mně přitulila. „Zůstanu tady a budu tě chránit před vším špatným,“ pošeptala mi.

Vzal jsem ji do náruče. Tohle jsem jí říkal, když byla úplně malá a bála se tmy. Teď jí bylo devět a nebála se ničeho.

„Díky, Gábi. Ale já se potřebuju vyspat.“

20:03

Pronásledovala mě noční můra a já se probudil promočený potem. Je to pořád to samé. Ležím, nemůžu se pohnout – děje se něco příšerného. Jsem úplně ztuhlý zimou a hrůzou, ale nemůžu s tím nic dělat. A někde nablízku je odřený bílý plyšový pes, který mě děsí k smrti.

Vešla Gábi a já se snažil vyhnat ten sen z hlavy.

„Jsi v pořádku, Cale? Něco jsi volal. Tři sta šedesát pět čeho?“

„Ale ničeho. Jen se mi něco ošklivého zdálo.“

„Strýček Raf to zvládl,“ řekla. „Vyplavilo ho to u Labutího hnízda.“

Tiše jsem vydechl.

„Jsem rád, že žije, ale ten pitomec nás oba málem zabil,“ podotkl jsem.

„Maminka si nemyslí, že je pitomec,“ odporovala moje sestra.

Tohle jsem slyšel velice nerad.

Gábi si lehla na zem, překřížila nohy a podívala se na mě. „Proč sis neoblíknul záchrannou vestu?“ zeptala se. „Ten pán z helikoptéry říkal, žes ji neměl.“

„Já si ji oblíknul. Te_ je někde na dně zátoky.“

„Cože? Ona ti spadla?“

„Sundal jsem ji. Táhla mě ke dnu. Materiál uvnitř nasákl vodou, nebo co.“

Gábi si stáhla stříbročerný keltský prstýnek a naklonila se ke mně, aby mi ho navlékla na malíček. „Vem si ho. Chci, aby sis ho nechal,“ řekla. Ten prstýnek jí koupil táta ve Waterfordu, když byl poprvé v Irsku.

„To nejde, nemůžu si ho od tebe vzít. Zbožňuješ ho!“

„Ne, vezmi si ho. Prosím. Bude tě chránit. Když budeš v bezpečí ty, budu v bezpečí i já.“ Vzala do obou rukou moji dlaň. „Vidíš? Skvěle ti padne.“

20:16

Dorazil strejda Raf. Slyšel jsem, jak na něj máma křičí v kuchyni, a neubránil jsem se úsměvu. Sice mě z toho bolelo v obličeji, ale stálo to za to.

Hned jak Gábi vyběhla z pokoje, zkontroloval jsem obličej v zrcadle. Poprvé od té nehody jsem se na sebe pořádně podíval. Vypadal jsem příšerně. Na oku monokl, rty a nos byly odřené do živého masa, levá tvář opuchlá a rudá. Přes ni se táhl dlouhý škrábanec. Vypadal jsem jako pomalovaný válečnými barvami.

Zdálo se, že se změnil i můj výraz. Ne jenom kvůli škrábancům a modřinám. Byl vážnější, tvrdší, odhodlanější. Musel jsem toho hodně vyřešit. Doufal jsem, že dítě za ním schované to zvládne.

Můj otec byl fotoreportér. V Irsku shromažďoval informace pro dokument o Australanech s irskými kořeny. Prováděl výzkum, dělal rozhovory s lidmi, zúčastnil se velké konference a zřejmě narazil na něco ohromného.

Rozhodl jsem se, že vypátrám, co zjistil o naší rodině – to obrovské tajemství, o kterém mi před víc než půl rokem něco málo prozradil ve svém posledním dopise. Pořád dokola jsem četl jeho slova a pokoušel se najít záchytný bod. Poslal mi kresbu velikánského anděla, kterou musím rozšifrovat.

Ten anděl měřil přes dva metry a byl oblečený do vojenské uniformy z první světové války. V ruce držel planoucí meč a nad sebou měl částečně složená křídla. Kdyby je roztáhl, měla by rozpětí jako sedm set čtyřicet sedmička.

Vytáhl jsem tátův dopis z batohu.

PENZION CLONMEL CAY

CARRICK-ON-SUIR, IRSKO

2. června

Milý Cale,

už jen pár týdnů a budu zpátky doma. Vysvětlím ti, proč je přiložený anděl tak důležitý.

Zkrátka – musím být skutečně opatrný pro případ, že by se tento dopis dostal do nepovolaných rukou – domnívám se, že jsem o naší rodině zjistil něco, co způsobí skutečnou senzaci! Jestli se nám podaří rozluštit pár velmi složitých maličkostí, změní se historie. Cale, prosím, nech si to zatím pro sebe. Měli byste si však začít zvykat na myšlenku, že budeme bohatí!

Víc ti říct nemůžu, protože to není bezpečné. Nejméně jeden člověk už něco ví – velice nebezpečná žena, která se zúčastnila konference v Kilkenny, kde jsem přednášel o rodině Ormondů. Neustále se mě na něco vyptávala a je odhodlaná zjistit, co mám. Jestli se jí to podaří, jsem si jistý, že to zvládnou i jiní.

Mimochodem, právě jsem se dověděl, že má spojení na podsvětí...

Musím tady v Irsku získat co nejvíc informací. Maminka a Gábi nepotřebují zatím nic vědět, ale až přijedu domů, všichni vypracujeme plán akce. Rozhodneme se, jak všechno udržet v tajnosti, dokud nepřijde ten správný čas.

Tohle se mi těžko píše, Cale... Nechci tě strašit, ale kdyby se mi cokoliv stalo, musíš to dotáhnout až do konce. Je to velmi riskantní a mohlo by to být mimořádně nebezpečné. Prosím, slib mi, že si to necháš pro sebe.

Až se vrátím, všechno ti řeknu.

Nemůžu se dočkat, až vás všechny zase uvidím.

S láskou, táta.

Připíchl jsem kresbu na zeď. Průvan od okna nadzvedl papír a anděl vypadal, jako by chtěl vzlétnout. Sundal jsem ho a uklidil spolu s tátovým dopisem. Nechtěl jsem, aby ho viděl Raf.

Otcova slova mi stále vrtala hlavou. Začal mě přemáhat smutek, ale zaplašil jsem ho. My a bohatí? Co objevil? Netoužil jsem po dalším nebezpečí. Měl jsem toho už dost.

Nemohl jsem se dočkat, až poštou přijdou další kresby. Možná mi pomůžou pochopit, co to vlastně je ta singularita rodiny Ormondů.

Gabriell Lord










Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více... 

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...