Nápad sepsat šesté pokračování Stopařova průvodce Galaxií se může zdát pochybený, snad i rouhačský, zvlášť když se uváží, že autor „pentalogie ve třech dílech“ je už devět let po smrti. Ale nenechme se mýlit, byl to právě jeho nápad. Douglas Adams nebyl příliš spokojen s tím, kam celý cyklus dovedl, a mluvíval o šestém dílu – jen se prostě nedokázal přinutit ho napsat.

Rok 2009 byl rokem, kdy Stopařův průvodce Galaxií oslavil třicáté narozeniny. Zrodil se nápad uctít toto výročí šestým dílem. Adamsův agent navrhl Eoina Colfera – tento autor známé série knih s Artemisem Fowlem byl tedy k tomuto nelehkému úkolu vyzván. Do práce pustil po mnoha pochybách, pomohlo, že jeho „nominaci“ schválila Adamsova manželka Jane Belsonová. Jak sám říká, „váhal jsem, ale pak jsem si uvědomil, jak bych litoval, kdyby takovou knihu napsal někdo jiný“.

Svou knihu pojal jako poctu Adamsovi, aniž by se příliš pokoušel napodobit jeho jedinečný styl. I tak musel čelit hněvu fanoušků, kteří na internetu houfně zakládali debatní skupiny, kde Colfer dostával co proto. Situace se změnila, když se sám na Facebooku přidal ke skupině „Zabraňme Colferovi napsat pokračování Stopařova průvodce“. Když přihodil několik urážek na vlastní adresu („Colfer je idiot, znám ho už dlouho, a tak to moc dobře vím“), přesvědčil všechny, že má přinejmenším smysl pro humor. Soudě podle pozitivních ohlasů, s jakými se kniha A ještě něco… setkala, získal fanoušky Adamsových knih na svou stranu.

Pokračování stopařské pentalogie je na první pohled vyloučené: nezemřeli snad všichni důležití hrdinové na konci pátého dílu při útoku Grebulonů? Třeba ne… Vesmír je komplikovaný, a stát se v něm může leccos, zejména v tom Adamsově. Každopádně Arthur i Ford jsou opět na scéně, také Trillian a Čira, a Zafodův přílet se dá čekat každým okamžikem.

Tentokrát ovšem dostávají přednost postavy poněkud opomíjené – jako právě Čira a její matka –, postavy, které si pozornost zdánlivě nezasluhují (nebo jsme se snad o Vogonech dozvěděli všechno důležité?), či postavy, které měly v předchozích epizodách pouze epizodní úlohu (jako jistý vesmírný cestovatel nebo Adamsův oblíbený severský bůh). A pozor, Eoin Colfer nás seznamuje i s postavami zcela novými, a zcela pozoruhodnými.

Vydejte se tedy na cestu, která vám o povaze života, vesmíru a vůbec řekne opět o něco víc, autor to má pevně v rukou, pročež ... Nepropadejte panice!

Rád bych poděkoval Douglasu Adamsovi za to, že rozebral do mrtě můj náhled na svět a pak ho přeskládal v jiné dimenzi.

S láskou děkuju Jackie za všechny její nápady, rady, za sbírání materiálu a všechno, čím přispěla k této knize a ke všem ostatním, které během posledních deseti let vznikly.

Jsem velice vděčný Sophii a Edovi, že tenhle projekt dali dohromady, a Polly a Jane za jejich laskavou podporu. Děkuju Alexovi a Leslie, mým redaktorům s ostřížím zrakem, kteří snad opravili i tyhle poznámky. A nakonec děkuju svému starému kamarádovi Tedu Rochovi, který mě seznámil nejen s Průvodcem, ale taky s kapelou Whitesnake. To jsou dluhy, které nelze splatit.

Bouře už s konečnou platností odezněla a nezbylo z ní nic než brumlání za vzdálenými kopci, znělo to jako člověk, který pronáší slova „A ještě něco…“ dvacet minut poté, co musel uznat, že hádku prohrál.

Douglas Adams

Ženem se sem prostorem a časem, vážení, abysme to tu zas rozjeli...

Jeff Black a Kyle Gass (Tenacious D)

Předmluva

Pokud vlastníte exemplář Stopařova průvodce Galaxií, to poslední, co byste vyťukali na jeho videoklávesnici, by byl nejspíš právě název téhle konkrétní subéterové publikace; vždyť když už jeden exemplář máte, nejspíš už víte všechno o této nejpozoruhodnější knize, kterou kdy vydala nakladatelská korporace v Malé Medvědici. Předsudek nicméně už po několik tisíciletí zabírá pěknou stříbrnou pozici v každém zásadnějším žebříčku příčin intergalaktických konfliktů, přičemž první místo bezvýhradně připadá Dobyvačným hajzlům s velkými zbraněmi a o třetí obvykle losuje Žádostivost po nejbližší osobě jiné myslící bytosti a Mylná interpretace jednoduchých gest. Co je pro někoho „Ó! Ta pasta je fantastico!“, je pro jiného „Tvoje máma laškuje s námořníkama.“

Řekněme nicméně, že jste na osm hodin zůstali vězet v Port Brasta, na svém implantátu nemáte dost kreditu na nějaký ten megacloumák, uvědomíte si, že nevíte takřka nic o té údajně úžasné knize, co zrovna držíte v rukou, a rozhodnete se z čiré nudy, která vám zakalila mozek, vyťukat do vyhledávacího pole Stopařova průvodce Galaxií slova „stopařův průvodce galaxií“. Co vzejde z takového lehkovážného klofání?

Za prvé se ve výbuchu pixelů zjeví animovaná ikonka a sdělí vám, že existují tři výskyty, což vás zmate, protože se jich dole zobrazí pět, očíslovaných obvyklým způsobem.

Poznámka Průvodce: Tj. pokud pro vás obvyklé číslování značí řadu cifer od nejmenších po největší, a ne třeba od odvozených k inspirovaným, jako pro Slimce z Folfanganu, kteří hodnotu čísla posuzují na základě umělecké celistvosti jeho tvaru. Účtenky z folfanganských supermarketů jsou stužky nevídané krásy, ale jejich ekonomika se hroutí nejméně jednou do týdne.

Každý z těchto výskytů obsahuje dosti dlouhou stať, doprovázenou mnoha hodinami video- a audiosouborů a občas i dramatizacemi v podání poměrně známých herců.

Toto není příběh těch statí.

Když sjedete dolů, až za ten pátý výskyt, a přeskočíte nabídky na pronájem vlastních ledvin a prodloužení vašeho klamgalasu, dostanete se k řádce vysázené maličkým fontem, která praví: „Pokud vás bavilo tohle, možná byste si rádi přečetli také…“ Otřete se svou ikonkou o tento odkaz a přesměruje vás to na striktně textový dodatek, kterému chybí veškerý zvuk a nemá ani vteřinu videozáznamu, jaký by student režie natočil v pokoji na koleji s kolegy z dramaťáku, kterým zaplatil sendvičem.

Toto je příběh onoho dodatku.

A ještě něco...

Úvod

Pokud víme... Imperiální galaktická vláda jednoho dne nad kbelíkem krabů posázených drahokamy rozhodla, že v nijak módním cípu západního spirálního ramene Galaxie je potřeba hyperprostorová dálnice. Navenek se hlásalo, že toto opatření má předejít dopravním zácpám v daleké budoucnosti, ale ve skutečnosti se mělo jen nějak zaměstnat pár ministerských bratranců, co se věčně poflakovali po vládním obchoďáku. Na trase plánované rychlodráhy byla bohužel Země, pročež byla vypravena stavební flotila plná nelítostných Vogonů, která měla obtížnou planetu s jemnou dopomocí termonukleárních zbraní odstranit.

Přežily dvě osoby, kterým se podařilo stopnout vogonskou loď: Arthur Dent, mladý Brit, zaměstnanec regionální rozhlasové stanice, který toho rána zrovna neplánoval, že by si nechal zpod pantoflí odstřelit a rozprášit rodnou planetu. Kdyby lidské plemeno vyhlásilo referendum, Arthur Dent by byl patrně zvolen tím nejméně vhodným, kdo by měl do vesmíru nést naděje lidstva. V univerzitní ročence se o Arthurovi po pravdě řečeno psalo, že „nejspíš skončí v nějaké díře na Skotské vysočině a společnost mu budou dělat jen jeho ulítlé včely“. Arthurův kamarád z Betelgeuze Ford Prefect, terénní výzkumník pro onen proslulý mezihvězdný almanach jménem Stopařův průvodce Galaxií, byl naštěstí větší optimista. Kde Arthur viděl jen mraky, Ford si byl jistej, že jsou zlatem lemovaný mraky černý, takže oba dohromady tvoří jednoho protřelého kosmického cestovatele, pokud je ovšem jejich cesty toulavý nezavedou na planetu Junipella, kde mají mraky opravdu zlaté lemování. Arthur by tam nepochybně zakormidloval s lodí přímo do nejbližšího mraku chmur a Ford by se skoro určitě pokusil to zlato ukrást, což by skončilo kataklyzmatickým vznícením plynu, z nějž místní chmurné mraky sestávají. Exploze by to byla nádherná, ale jakožto hrdinský závěr by neobstála; něco by tomu chybělo – konkrétně hrdina v jednom kuse.

Z ostatních Pozemšťanů už zůstala naživu jen Tricia McMillanová, aneb Trillian, abychom jí neupřeli její sexy kosmo jméno, zuřivě ambiciózní astrofyzička a navíc začínající reportérka, která vždycky věřila, že život stojí za víc než za život na Zemi. Navzdory tomuto přesvědčení byla Trillian přímo u vytržení, když ji vystřelil ke hvězdám sám Zafod Bíblbrox, nekonformní dvouhlavý galaktický prezident.

Dá se o prezidentu Bíblbroxovi vůbec říct něco, co by ještě nebylo vytištěno na tričkách a nekoluje po celé galaxii jako bonus ke každému nákupu na LeeBay? Nejslavnějším z těchhle tričkových sloganů je asi ZAFOD ŘÍKÁ ZAFODOVI ANO, byť ani jeho vlastní psychiatrický tým nechápe, co to vlastně znamená. Druhým nejoblíbenějším je nejspíš BÍBLBROX. BUĎTE PROSTĚ RÁDI, ŽE JE.

Je univerzálně platnou pravdou, že když už si dá někdo tu práci a nechá něco natisknout na trička, pak to téměř určitě není stoprocentní nepravda, jinak řečeno je to více než pravděpodobně poměrně určitě ne tak docela lež. Takže když pak Zafod Bíblbrox zavítal na nějakou planetu, lidé odpovídali bezvýhradně „ano“ na každou otázku, kterou jim položil, a když odcestoval, byli prostě rádi, že je. Pryč.

Tyto poněkud netradiční hrdiny spojila nepravděpodobnost a vyslala je do pěkné řádky dobrodružství, k nimž obvykle patřilo potulování prostorem i časem, vysedávání na kvantových pohovkách, disputace s plynnými počítači a především opakované neúspěchy při jejich snaze nalézt v kdejakém koutě vesmíru smysl nebo naplnění.

Arthur se nakonec vrátil do té díry v prostoru, kde bývala Země, a objevil, že dotyčnou díru zaplnila planeta velikosti Země, která vypadá a chová se docela jako Země. Ve skutečnosti ta planeta taky byla Země, jenomže nepatřila k Arthurovi. Přinejmenším ne k tomuhle Arthurovi. Jeho domovská planeta se totiž nacházela v centru plurální zóny, a tak Arthur, o kterého nám jde, zjistil, že se posunul podél dimenzionální osy na Zemi, kterou Vogoni nikdy nezničili. To našemu Arthurovi docela zvedlo náladu a jeho obvyklé škarohlídství ještě projasnilo setkání s Fenchurch, jeho osudovou láskou. Toto idylické období naštěstí neutnulo střetnutí s nějakými dalšími Arthury z alternativních vesmírů, kteří by se tam mohli potulovat, nejspíš jako zástupci BBC v Los Angeles.

Arthur a jeho pravá a jediná láska pak cestovali po hvězdách, dokud Fenchurch nezmizela v půli věty během hyperprostorového skoku. Arthur ji hledal po celém vesmíru a cestu si hradil vyměňováním tělních tekutin za lístky do první třídy. Nakonec uvázl na planetě Lamuella a udělal se tam pro sebe jako sendvičář primitivního kmene, který věřil, že sendviče jsou vážně něco extra.

Jeho klid narušilo doručení balíčku od Forda Prefecta, který obsahoval Stopařova průvodce Galaxií Vz II v podobě vlezlého černého pandimenzionálního ptáka. Svou vlastní zásilku doručila Arthurovi taky Trillian, nyní úspěšná novinářka: zásilka měla podobu Čiry Dentové, dcery počaté z dárcovské platby za sedadlo 2D úmorného letu na Alfu Centauri.

Arthur neochotně přijal roli rodiče, ale na tu sveřepou puberťačku ani náhodou nestačil. Čira šlohla Průvodce Vz II a vzala čáru na Zemi, protože věřila, že se tam konečně bude cítit doma. Arthur i s Fordem vyrazili za ní a na místě zjistili, že Trillian už je na planetě taky.

Teprve pak se ukázalo, co je účelem druhého Průvodce. Ptáka sestrojili Vogoni, frustrovaní tím, že Zemi jedno buchprásk nestačilo, nalákali s jeho pomocí uprchlíky zpátky na planetu, aby ji pak mohli zničit v jedné každé dimenzi a splnit tak původní zadání.

Arthur s Fordem takřka ozlomkrk spěchali do londýnského klubu Beta; cestou jen nakoupili nějaké to foie gras a modré semišky. Díky tomu starému problému s dimenzionální osou a plurálními zónami našli na místě Trillian i Tricii McMillanovou, koexistující v jediném časoprostoru. Obě zrovna seřvávala emotivní Čira.

Že je to zmatené? To byl Arthur taky, ale ne dlouho. Jakmile si všiml zelených paprsků smrti pulsujících spodními vrstvami atmosféry, ostatní otravné potíže jako by přišly o svou otravnost – koneckonců zmatek ho na milion sesychajících se plátků asi nerozkrájí.

Vogonský prostetnik se vytáhl. Nejenže na Zem vylákal Arthura, Forda a Trillian, ale jemu se dokonce povedlo obloudit grebulonského kapitána, aby Zemi zničil místo něj, a ušetřil tak své posádce mnohasetvogodinové papírování pro muniční oddělení.

Arthur a jeho přátelé sedí bezmocně v londýnském klubu Beta a mohou jen přihlížet, jak se proti Zemi vede konečná, definitivní válka, neschopní se do ní zapojit, pokud se tedy za zapojení nepovažují křečovité záškuby a zkapalnění kostní hmoty. Při této příležitosti tedy nejsou ničivou zbraní vogonská torpéda, ale paprsky smrti, jenomže zbraně planetárního ničení jsou vcelku jedna jako druhá, když to máte schytat zrovna vy…

1

Podle zástupce školníka Maximegalonské univerzity, který často okouní před přednáškovými aulami, je vesmír starý šestnáct miliard let. Této údajné skutečnosti se pošklebuje snůška betelgeuzských beatnických básníků, kteří tvrdí, že jejich toulavý bagančata jsou mnohem staršího data (tramtadatata). Sedmnáct miliard, prohlašují, přinejmenším, podle jejich exempláře Svitků od Velkého šup sem šup tam třesku. Jeden geniální lidský dorostenec to jednou určil na čtrnáct miliard na základě komplikovaného výpočtu zahrnujícího hustotu měsíčních hornin a vzdálenost dvou pubescentních samiček na horizontu událostí. A jeden z menších ásgardských bohů utrousil, že někde četl o jakési zásadnější kosmické události před osmnácti miliardami let, ale podobným prohlášením shůry už nikdo nevěnuje velkou pozornost, rozhodně ne od toho trapasu s úsvitem bohů, neboli aféry Tórgate, jak se tomu teď říká.

Ať už je to doopravdy, kolik miliard chce, pořád jsou to miliardy a ten starý muž na pláži vypadal, jako by nejmíň jeden z těch milionů milionů odpočítal na prstech. Kůži měl jako pergamen barvy slonové kosti a při pohledu z profilu silně připomínal roztřesené velké S.

Muž vzpomínal, že měl kdysi kočku, pokud se lze spoléhat na to, že by vzpomínky byly něco víc než neuronové konfigurace na trilionech synapsí. Na vzpomínky si člověk nesáhne, neucítí je, jako on cítí příboj na zkroucených prstech na nohou. Ale co jsou vlastně fyzické vjemy jiného než další elektrické signály z mozku? Proč věřit zrovna jim? Najde se ve vesmíru něco, na co by se dalo spolehnout, co by se dalo obejmout, čeho by ses mohl přidržet, až udeří motýlí bouře – něco jako havajistánské větrolamy?

Motýli zatracený, pomyslel si muž. Jednou přišli na ten fór s mávnutím motýlího křídla nad sousedním kontinentem, a už se miliony zlomyslných lepidopter spolčily a zvlčily.

Tohle ale určitě není doopravdy, řekl si. Motýlí bouře?

Jenže pak se zapojilo víc neuronů přes ještě víc synapsí a začaly si špitat o teoriích nepravděpodobnosti. Pokud se nějaká věc nemá stát, tak ta věc rezolutně odmítne nestat se, co nejdřív to bude možné.

Motýlí bouře. Je to jen otázka času.

Stařec se donutil odpoutat pozornost od tohoto fenoménu, než připadne na nějakou jinou katastrofu a ta se začne loudavě prodírat ku zrození.

Dá se vůbec něčemu věřit? Něčemu, co by člověka utěšilo?

Zapadající slunce vykreslovala na vlnkách půlměsíčky, leštila oblaka, linkovala palmové listy stříbrem a rozzářila porcelánovou čajovou konvici na verandě.

Ó ano, pomyslel si stařec. Čaj. Ve středu nejistého a patrně iluzorního vesmíru bude vždycky čaj.

Načmáral do písku dvě přirozená čísla holí vyrobenou z vyhozené robotí nohy a sledoval, jak je vlny smývají.

V jednu chvíli tam bylo 42 a v příští už ne. Možná tam ta čísla nebyla nikdy, a nejspíš na tom ani nezáleželo.

Staříkovi to kdovíproč přišlo k smíchu, pak se shrbil proti svahu a odplahočil se na verandu. Za hojného praštění kostí a dřeva se usadil v plážovém křesle, dokonale ladícím s prostředím, a zavolal na svého androida, ať přinese sušenky.

Android donesl čajové sladovky.

Dobrá volba.

Pár sekund nato se zničehonic zjevil vznášející se kovový pták, což způsobilo momentální výpadek namáčecího soustředění a starý muž přišel o značný srpek sušenky ponořené do čaje.

„Ach, dobrotivé nebe,“ bručel muž. „Víš, jak dlouho jsem na téhle technice pracoval? Namáčení a sendviče. Co jiného člověku zbývá?“

S ptákem to ani nehnulo a dál se tam nadouval jak operní pěvec.

„Opeřenec v opeře,“ brumlal stařec a vychutnával si, jak to zní. Přivřel špatné oko, které nefungovalo, jak mělo, od té doby, co jako rozjívený kluk spadl ze stromu, a zkoumal to stvoření.

Pták se vznášel, kovová peříčka hrála ve slunečních paprscích purpurem, křídly rozháněl miniaturní malströmy.

„Baterie,“ pronesl hlasem, jenž starci připomněl jednoho herce, kterého kdysi viděl v londýnském divadle Globe hrát Othella. Je úžasné, kolik se dá vytěžit z jediného slova.

„Říkals ‚baterie‘?“ zeptal se muž, aby se ujistil. Klidně to mohlo být třeba „bakterie“ nebo dokonce „matérie“. Jeho sluch už taky nebyl, co býval, zejména pokud šlo o souhlásky.

„Baterie,“ zopakoval pták a skutečnost náhle pukla a rozpadla se na kousíčky jako rozbité zrcadlo. Pláž zmizela, vlny zmrzly, popraskaly a vypařily se. Nejdéle vydržely čajové sušenky.

„Dořiti,“ zamumlal muž, když se mu z prstů vytratily poslední drobečky, a opřel se zády o polštář v nebeském pokoji, který ho náhle obklopoval. Co nevidět se tu někdo objeví, tím si byl jistý. Ze zšeřelých slují jeho paměti se vynořila slova Ford a Prefect jako šediví netopýři spolčení s nevyhnutelnou katastrofou.

Kdykoliv se vesmír rozpadal na kusy, Ford Prefect nebyl nikdy daleko. A ta jeho proklatá knížka. Jak se jen jmenovala? No jistě, Hrobařův průvod chce náklad zmijí.

Nebo tak nějak.

Stařec přesně věděl, co mu Ford Prefect poví.

Dívej se na to z tý lepší stránky, starouši. Aspoň neležíš na zemi před buldozerem, ne? Aspoň nás nevyhazujou z vogonský přetlakový komory. Nebeskej pokoj, to vlastně není zas tak špatný. Mohlo by to bejt horší, o moc horší.

„Bude to o moc horší,“ řekl si muž s pochmurnou jistotou. Podle jeho zkušeností se věci obecně vždycky zhoršovaly a ty vzácné příležitosti, kdy se zdálo, že se zlepšují, byly jen dramatickou předehrou katastrofálního zhoršení.

Ano, tenhle nebeský pokoj vypadá poměrně neškodně, ale jaké hrůzy asi číhají za jeho zčeřenými stěnami? Nic, co by nebylo příšerné, tím si byl starý muž jistý.

Zapíchl prst do poddajného povrchu jedné stěny a to mu připomnělo tapiokový pudink. Starý muž se téměř usmál, ale pak si vybavil, že tapiokový pudink nesnáší od té doby, co mu tím svinstvem naládoval trepky hlavoun školních surovců v etonské přípravce.

„Smithi, spratku, osino v zadku,“ zašeptal.

Špička jeho prstu na chvíli zanechala otvor v oblacích. Skrz něj muž zahlédl dvojité vysouvací okno a tam venku za oknem, nejsou to náhodou paprsky smrti?

Docela se obával, že ano.

Takovou dobu, pomyslel si. Takovou dobu, a nic se nedělo.

Ford Prefect si žil jako v pohádce, pokud tedy k pohádce patří rezidence v jednom z těch ultraluxusních, pětisuperhvězdičkových, přírodně erodovaných hédonistických turistických letovisek na Han Wavelu, kde člověk své bdělé hodiny plní exotickými koktejly v množství odpovídajícím stupni trvalé poškození a intimními vztahy s exotickými ženami různých specií.

A co bylo nejlepší: o výdaje za ten požitkářský a možná i život zkracující program se starala jeho kreditka Restaurocard, jejíž limit byl neomezený díky troše kreativního drátování na počítači při jeho poslední návštěvě v ústředí Stopařova průvodce.

Kdybyste mladšímu Fordu Perfectovi dali kus papíru a vyzvali ho, ať sepíše krátké pojednání, beze spěchu ovšem, v němž by podrobně rozvedl svá nejvroucnější přání ohledně vlastní budoucnosti, nejspíš by v tom, co bylo napsáno výše, změnil jediné slovo: „možná“. Asi.

Letoviska na Han Wavelu byla tak nemravně luxusní, že se říkalo, že lecjaký Brequinťan by za jedinou noc v nechvalně proslulém vibroapartmá v hotelu Hrad z písku prodal vlastní matku. Což není zas tak šokující, jak to vypadá, protože na Brequindě jsou rodiče akceptovanou valutou a nevysušeného sedmdesátníka se zachovalými zuby můžete směnit za rodinný motokočár střední třídy.

Ford Prefect by nejspíš neprodal ani jednoho z rodičů, aby svůj pobyt v Hradě z písku zapravil; měl nicméně bikraniálního bratrance, který obvykle nestál za všechny ty problémy, které působil.

Ford každou noc vyjel tělevátorem do své rezidence, zaskřehotal u dveří, aby si zjednal vstup, udělal si chvilku na pohled do vlastních krví podlitých očí a pak se tváří napřed zhroutil do umyvadla.

Dneska to bylo naposled, zapřísahal se. Moje tělo se určitě vzbouří a samo od sebe zkolabuje.

Jak by asi zněl můj nekrolog ve Stopařově průvodci? říkal si. Byl by krátký, to je jednou jisté. Jen pár slov. Možná stejná dvě slova, kterými před těmi dlouhými lety popsal Zemi.

Převážně neškodný.

Země. Nestalo se se Zemí něco docela smutného, něco, na co by měl myslet? Jak to, že na některé věci si vzpomene, zatímco jiné jsou jasné asi tak jako mlhavé ráno na neustále oparem zahalených nefologiánských Mlžných pláních?

Obvykle právě v takovéto plačtivé fázi vymáčkl třetí megacloumák poslední kapku vědomí z jeho nasáklého mozku, Ford se dvakrát zahihňal, zavřeštěl jako bojový kohout a provedl bezmála dokonalý přemet vpřed do nejbližší koupelnové nádržky.

A přesto, když ráno zvedl hlavu z příslušného umyvadla (to když měl kliku), cítil se pokaždé zázračně zmrtvýchvstalý. Žádná kocovina, žádný smrad z huby, v žádném bělmu ani jediná prasklá žilka, nic, co by svědčilo o výstřelcích předchozí noci.

„Jsi fakticky frúd, Forde Prefecte,“ říkával si pokaždé. „To teda jo, kámo.“

Něco tady smrdí, stálo však na svém zřídka slýchané podvědomí.

Jak zkažená ryba.

Sbohem a díky za…

Nebylo to něco s delfínama? Jasně, to nejsou ryby, ale vyskytují se na stejných… místech výskytu.

Mysli, idiote! Mysli! Už jsi měl stokrát natáhnout bačkory. Spotřeboval jsi tolik koktejlů, že by umarinovaly nejen tebe, ale pár stovek tvých alternativních verzí. Jak to, že jsi ještě naživu?

„Frúdovsky naživu,“ říkával Ford, často přitom na sebe zamrkal do zrcadla a žasl, jak zářivé jsou teď jeho rusé vlasy, jak mu vystouply lícní kosti. A vypadalo to, že mu roste brada.

Pořádná ostře řezaná brada.

„Vážně mi to tu svědčí,“ oznámil svému obrazu. „Ty jejich fotopijavicové zábaly a ozařovací kolonolumícké kúry, to jednomu vzpruží organismus. Myslím, že už jen kvůli Fordovi Prefectovi bych tu měl ještě chvíli pobejt.“

A jak řekl, tak udělal.

Poslední den Ford napařil svojí kreditce podvodní masáž. Masér byl damogranský oliheň rychlosajný s jedenácti chapadly a tisícem přísavek, a ty Fordovi zabušily na záda a sérií bičujících úhozů mu vyčistily póry. Olihňové jsou natolik kvalifikovaní, že práce v lázeňství je vlastně pod jejich úroveň. Od třicátého pátého doktorátu v řadě je ale často odvedou rozličná pokušení, jako jsou vysoké platy, bazény plné planktonu a příležitost masírovat hledače talentů z hudebního průmyslu, a tím pádem i možnost získat nahrávací smlouvu.

„Nepasete po talentech, příteli?“ tázal se oliheň, ale bylo znát, že si moc nadějí nedělá.

„Ne-e,“ odvětil Ford. Od jeho plexisklové helmy stoupal proud bublin, tvář ozářená příjemným svitem fosforeskující skály mu oranžově žhnula. „Ale svýho času jsem míval modrý semišky a to se počítá. Pořád jednu mám – ta druhá je spíš do lila, protože je zkopírovaná.“

Oliheň tu a tam za řeči uždíbl ze vznášejícího se planktonu, a konverzace tudíž byla poněkud nespojitá.

„Nevím, jestli...“

„Jestli co?“

„Ještě jsem neskončil.“

„No já jenom, že jste přestal mluvit.“

„Zahlédl jsem něco, takový pablesk. Myslel jsem, že je to oběd.“

„Vy jíte pablesky?“

„Ne. Pablesky ne.“

„To je dobře, protože pableskové jsou mláďata baplesků, a ty jsou jedovatý.“

„Já vím. Jenom jsem se chtěl...“

„Další pablesk?“

„Právě. Tak vy tedy určitě nehledáte talenty, nejste agent nebo tak?“

„Ne-e.“

„Á, prozarkapána,“ zanadával oliheň poněkud neprofesionálně. „Dělám tu dva roky. Prej talentskautů a agentů budeš mít na každý přísavce deset, slibovali. Ani jeden. Ani prd. Studuju kazoo pro pokročilé, víte.“

Takové narážce nedokázal Ford odolat. „Pro pokročilé? Kam se dá pokročit s kazoo?“

Olihně se to dotklo. „Pěkně daleko, když umíte hrát na tisíc kazoo najednou. Měli jsme kvarteto. Dokážete si to představit?“

Ford to zkusil. Zavřel oči, vychutnával si pšš-plop přísavek na svých zádech a představoval si čtyři tisíce kazoo hudoucích v dokonalém podvodním souladu.

O něco později obtočil oliheň Forda půltuctem chapadel a jemně ho obrátil. Ford otevřel jedno oko a přečetl si nápis na olihňově placce. Já jsem Bardzo, stálo tam. Užij mě jak libo.

A pod tím drobnějším písmem:

Jsem alergický na gumu.

„A co jste vlastně hráli, Bardzo?“

Masér nejdřív napumpoval chapadla a rozvířil tak příval vodních proudů.

„Hlavně starý písničky. Předělávky. Slyšels někdy o Cikorkovi Desiatovi?“

To teda slyšel, to jméno už jsem slyšel, uvědomil si Ford, ale nemohl si ho pořád zařadit. Všechno bylo s každým dnem nejasnější.

„Cikorka Desiato. Nebyl on nějakou dobu mrtvej?“

Bardzo naklonil hlavu na stranu a uvažoval o tom. Zobák se mu rozevřel dokořán a nevšímal si kolem proudících zástupů planktonu.

„Né, nech to bejt, jestli si nemůžeš vzpomenout. Sám mám taky trochu potíže s pamětí. Takový ty drobnosti, jako jak dlouho už tu jsem, co je smyslem mýho života, na jaký nohy si mám nazouvat boty. Takový věci.“

Oliheň neodpověděl, jeho chapadla svírala Fordovo tělo jako těžká stará lana.

Ford zadoufal, že snad Bardzo náhle nezemřel, a jestli už přešel na tento energetický stupeň, jestlipak jeho přísavky ztratí tah, nebo je snad postihne smrtelná úcpa? Ford nijak netoužil strávit zbytek dovolené na operačním sále, kde by mu z těla chirurgicky odstraňovali cizí chapadla.

Pak Bardzo zamrkal.

„No ahoj, kámo,“ vydechl Ford a od helmy se mu odvinula spirála bublin. „Vítej zpátky. Na chvilku už jsem si říkal...“

„Baterie,“ pronesl oliheň, a zobák mu cvakl na T. „Baterie.“

Doteď jsem si toho nevšim, meditoval Ford, ale ten oliheň vypadá úplně jak pták.

A pak se podvodní masážní sluj rozplynula a Ford zjistil, že se nachází v pokoji složeném z modrého nebe.

V protějším rohu seděla povědomá postava.

„Ajaj,“ pravil Ford, když se mu všecko zas vybavilo.

Poznámka Průvodce: Vybavování je obvykle dvoufázový proces, jehož součástí je rozhovor mezi vědomou a podvědomou složkou mysli. Podvědomí zahájí vyvržením náležité vzpomínky a tento akt vyvolá příval endorfinů ze sebeuspokojení.

„Dobrá práce, kolego,“ říká vědomí. „Přesně tahle vzpomínka se mi teď hodí, ale nemohlo jsem si vzpomenout, kam jsem ji založilo.“

„Ty a já, kamaráde,“ opáčí podvědomí a raduje se, že jeho příspěvek se pro jednou dočkal uznání, „jsme tým.“

Pak vědomí uvidí, jak se vzpomínka vyjímá v příslušné přihrádce, a vzkáže dolů svěrači, ať se připraví na nejhorší.

„Muselos mi tohleto připomínat?“ bouří se proti podvědomí. „To je hrozné. Příšerné. To jsem si nechtělo pamatovat. Proč si dozarka myslíš, že jsem to zastrčilo v mozku až tam dozadu?“

„Už ti víckrát nepomůžu,“ bručí si podvědomí a stáhne se do temnějších oddělení sebe sama, kde sídlí ošklivé věci. „Já tě nepotřebuju,“ říká si. „Můžu si udělat jinou osobnost z toho, cos vyhodilo.“ A již je zaseto semínko schizofrenie a zrnko dětské šikany, přezírání, nízké sebeúcty a předsudků. Naštěstí Betelgeuzané nemají podvědomí, které by stálo za řeč, takže je všechno v pořádku.

„Ajaj,“ zopakoval Ford, a hned nato: „Do hajzlu.“

Nejistě se vydal přes oblačnou podlahu a překvapeně zaznamenal, že jedna jeho noha se na chvilku zatřepotala.

Nejsem skutečný, uvědomil si, a to stačilo uzemnit jeho neustále povznesenou náladu. Rychle se ale zase vzpamatoval, což se zatím druhému obyvateli nebeského pokoje nepodařilo.

„Dívej se na to z tý lepší stránky, starouši,“ zavolal na Pozemšťana. „Aspoň neležíš na zemi před buldozerem, ne? Aspoň nás nevyhazujou z vogonský přetlakový komory. Nebeskej pokoj, to vlastně není zas tak špatný. Mohlo by to bejt horší, o moc horší.“

A taky brzo bude, pokud tuším správně, co se tady děje, pomyslel si Ford, ale nepronesl tento názor nahlas. Arthur vypadal, že pro dnešek má špatných zpráv až dost.

Meziplanetární reportérka Trillian Astra nějakou chvíli úzkostně postávala na záchodě presscentra a pak vyrazila do sálu na pravděpodobně nejvýznačnější interview v životě. Během své oslavované kariéry strávila Trillian opatřená protézami tajně rok coby vogonský úředník v hvězdokupě Megabrantis. Na Betě Orionu ji omrzliny připravily o levou nohu, když se důlní lupiči nabourali do mandranitové šachty, a celkem nedávno ji napadl holistický ortodontista, když v sobě našla tolik smělosti, že zpochybnila účinnost manter při narovnávání zubů.

Trillianino jméno znala celá Galaxie. Když byla její kariéra na vrcholu, báli se jí pochybní politikové, filmoví magnáti a neprovdané těhotné celebrity od Alfy Centauri po Viltvoldl VI, ale dnešního dne cítila sama v zádech přízrak strachu.

Prezidentka Galaxie Čira Dentová. Její dcera. Živý holopřenos z Maximegalonské univerzity, pět set miliard diváků.

Byla nervózní. Ne, víc než to. Byla vyděšená. Trillian svou dceru neviděla od...

Panebože, uvědomila si. Nemůžu si vzpomenout, kdy jsem Čiru vlastně viděla naposled.

Trillian se pokusila uklidnit obvyklým rituálem.

„Jsi už stará vrána, ale nevypadáš zas tak zle,“ řekla zrcadlu.

„To si vážně myslíte, má milá?“ opáčilo zrcadlo, zjevně velice pohoršeno, co se to promenuje před jeho senzory. „Jestli tohle není zle, tak máte tedy hodně mírná měřítka.“

Trillian vypěnila. „Co si to dovoluješ? Kdybys vidělo to co já, kdybys prošlo tím co já, tak bys myslím souhlasilo, že vypadám zatraceně dobře.“

Zrcadlo povzdechlo, až se rozvlnilo osm gelových reproduktorů zabudovaných v jeho rámu.

„S dějepisem na mě nechoďte, má milá. Do minulosti nedělám, jenom komentuju současnost. A vy zrovna teď, když dovolíte, vypadáte jako Excentrika Gallumbits ve třetím cyklu. A můžete mi věřit, drahoušku, že u té staré děvky třetí cyklus znamenal hlavně tekutinu a plyn. Být vámi, koupím si dobrý ručník a župan a...“

Trillian se natáhla a praštila pěstí do umlčovacího knoflíku na zrcadle.

Kdy vlastně začali dávat charakterové rysy i zrcadlům? Vybavovala si jen pár špičkových androidů a pak že některé velice speciální dveře měly Opravdovou lidskou osobnost od Sirijské kybernetické korporace.

Trillian možná neslyšela ráda, co mělo zrcadlo na srdci, ale musela si přiznat, že má pravdu.

Vypadala staře. Prastaře, popravdě řečeno.

Protože jsem zarkaceně prastará. Je mi sto pět pozemských let. Tomu, co ze mě zbylo.

Její zaměstnání reportérky pro subéterovou síť od ní během těch let odřízlo Tricii McMillanovou a brzo zůstala jen Trillian. Není to metaforické vyjádření: Trillian Astra byla vždycky ochotná obětovat pro síť cokoli – přátele, rodinu, rozličné tělesné součásti.

Během hornických nepokojů na Betě Orionu přišla o nohu. V první linii u Carfackých gamaslují jí šplíchanec plazmy sežehl sedmdesát procent epidermu. Za doredeliské války jí pouštní pásák rozmačkal levou ruku a předloktí a na Gagrakacce si během mládežnické riskotéky Wango Panga vypíchla pravé oko o vlaječku na špičatém klacíku.

Z Tricie McMillanové tak zůstal jen původní mozek (doplněný o nervomok), jedno oko, nově přeleštěné, dvé lící (jedna zadní, jedna ve tváři), hrstka menších kostí a dva a půl litru lidské krve. Zbylé tři litry nebyly technicky vzato krev, ale slzy sklizené z hnízda stříbrojazyčných rarachů, drobných savců vyskytujících se na Hastromile. Jsou to neúnavně vykořisťovaní tvorové, protože naprosto každou část jejich bytosti lze využít: od sklopných jazýčků až po samotné myšlenkové vlny, které lze připojit k anténě a využít ke zlepšení příjmu videosignálu, pokud třeba bydlíte v díře. Stejní filozofové, kteří považují babylonskou rybku za důkaz, že Bůh neexistuje, uvádějí tyto živočichy s neblahou iniciálou SJR jako důkaz, že Satan je reálný. Tento argument, jak pozná i brambora, kterou proženete trochu elektrického proudu, podvrací všechno, o co jim původně šlo. Ale záleží jim na tom snad? Cvokaři milují rozpory.

Je ironií, že Trillian měla na Hastromile udělat reportáž o demonstraci za ochranu SJR, ale přejel ji tam stříbrojazyčný alegorický vůz, což bylo o to ironičtější, že byl vyrobený z kůží stříbrojazyčníků, a pak tu ironii ještě trumfla, protože při stříbrojazyčné transfúzi na sobě měla tričko s nápisem „Chraňte stříbrné jazyky“. Později bylo oznámeno, a to samotnou Trillian, že toto lokální přetížení ironií přivodilo smrt jedenácti empatikům přítomným na demonstraci. Vlastně dvanácti, když do statistiky zahrneme dalšího empatika, o kterém se ale ví, že přišel s depresí.

Trillian si zatahala za plastikůži na tváři. Byla hladká, ale trochu moc napjatá. Ten chlapík, co ji z kliniky propouštěl, jí sliboval, že obličej se nošením vytáhne. Nikdy se to nestalo. Když měla Trillian mizerný den, připadala jí její tvář jako lebka nacpaná do balónku.

Jeden z šéfů sítě ji jednou popsal slovy: štíhlá, tmavší humanoidka, s dlouhými vlnami černých vlasů, divným malým knoflíkem místo nosu a směšně hnědýma očima.

Bejvávalo.

A dneska je jeden z těch mizerných dnů.

Čira. Po tolika letech.

Když se zahleděla své dceři do očí, bylo to vždycky jako civět do loužiček vlastní viny.

Trillian plácla dlaní o zrcadlo.

„No hele!“ ozvalo se zrcadlo navzdory umlčení.

Trillian si ho nevšímala.

Musí se sebrat. Svého času bývala nejrespektovanější reportérkou Galaxie a to už něco znamená. Zahnala lítost do jejího chlívku hluboko v propasti žaludku a šla na věc.

Škubla za pramen uvolněný z helmy nakadeřených simuvlasů, vypjala hruď a vykročila do sálu udělat rozhovor se svou dcerou, kterou počala na nízkogravitační satelitní oplodňovací klinice u Barnardovy hvězdy.

Trillian se otřásla. Jako by bývala nestačila ranní nevolnost, ještě se k ní musela přimíchat nízká gravitace.

Čira si připadá odstrčená plným právem: její táta byl odběrný kelímek, domovská planeta, pokud vůbec kdy nějakou měla, byla zničena hned v několika dimenzích a matka se na ni jednou podívala a okamžitě se rozhodla usilovně budovat kariéru, která ji bude na dlouhá údobí odvádět z domova.

Není divu, že je Čira trošku kousavá.

...

Eoin Colfer: A ještě něco... (And Another Thing...; recenze)
Nakladatel: Argo
Překlad: Vít Penkala
Rozsah: 288 stran
Rok vydání: 5. března 2010
Cena: 298 Kč