24.2.2017 | Svátek má Matěj






UDÁLOSTI: Na prahu supervolebního roku

12.1.2017

Nynější rok přinese dvě velevýznamné volby (závěrečná fáze té druhé, prezidentské, přeteče až do ledna 2018). Jejich výsledky ovlivní osud České republiky na dlouhá léta dopředu. Supervolební rok uvozuje právě teď slavnostní kanonáda k výročí Charty 77. Mám strach, aby nepřehlušila to, o co jde: prosadí se do budoucna s konečnou platností Babišovy Nové pořádky? Řekl bych, že mimo jiné i proto ji tak horlivě podporují Babišovy listy, zejména Lidové noviny.

Podepsal jsem kdysi Chartu 77 mezi prvními a svůj podpis jsem nikdy nevzal zpátky: před listopadem 1989 se to nesmělo (bylo by to nemravné a neslušné). Po listopadu 1989 to bylo zbytečné. Proto tedy snad mohu dnes s odstupem říci tři věci, o něž podle mne v celém normalizačním období šlo a mělo jít. První je obnova suverenity naší země (tvrdit ovšem, že jsme o ní přišli až v srpnu 1968, by bylo krajně nepřesné: byl to jen poslední, dosti masivní hřebík do rakve, který na dvacet let zase upevnil víko, jež se začalo viklat). Druhá věc bylo vytvoření nebo chcete-li obnovení parlamentní demokracie. A za třetí, s parlamentní demokracií neodmyslitelně souvisí i prosazení občanských a lidských práv. Chartě šlo explicitně jen o to třetí. Pouze to konstatuji, aby se na to snad pod dojmem kanonády nezapomnělo.

Andrej Babiš dnes hovoří o polistopadovém demokratickém režimu jako o pětadvaceti letech, kdy nám vládli politici, co nemakali a kradli. S českou demokracií jsou nepokojeni i další – jistě, k povaze demokracie patří, že mívá chyby. Pro některé skončila nejpozději opoziční smlouvou. Pro jiné vládou „zrádné pravice“ (Topolánkova a následně Nečasova vláda). Já se k ní hlásím jako k celku, počínaje listopadem 1989, s tím, že v posledních třech letech je velmi vážně ohrožena a letos se nejspíš rozhodne. A nespokojence bych rád upozornil, že se mohou snadno stát (a vlastně se už chtě nechtě stávají) více či méně nevědomým nástrojem těch, kterým nejde ani o suverenitu státu, ani o parlamentní demokracii, ani o lidská práva, nýbrž jen o jejich pochybné a nízké zájmy.

Nelítostně, ale něco tomu chybí

Stav české demokratické politiky na startu supervolebního roku je nevalný. Začnu u ČSSD – mimo jiné i proto, že její předseda ji loni v listopadu označil za „poslední silnou tradiční politickou stranu v demokratické České republice“. Na tom jistě něco je.

Její síla však v poslední době vykazuje povážlivé trhliny. Preference jí klesají. V krajských volbách na poslední chvíli, až během koaličních jednání, zabránila tomu, aby jejich výsledek mohl být označován za debakl. Předseda strany Sobotka podal v dopise členům ze 4. listopadu otevřený a nezvykle přesný popis její nynější situace.

Cituji: „Jedna z vládních stran je současně nejsilnější opoziční stranou vůči vládní koalici.“ Není to „rovnocenná politická strana, ale mediálně průmyslový konglomerát s obrovskými penězi, oddanými zaměstnanci a nekonečným mediálním vlivem. Sama podstata takového střetu je nestandardní a z definice nerovná... Soupeř nám dává lekce z neslušnosti a libuje si v silovém způsobu nekorektního boje... Vede proti nám tvrdou dehonestující kampaň – a devastuje obraz nejen sociální demokracie, ale celé politické kultury v naší zemi“. Zároveň ovšem v posledních (krajských a senátních) volbách soupeř měl, a zároveň má i bude mít silné mobilizační téma. „Je jím snaha zničit sociální demokracii jako poslední silnou tradiční politickou stranu v České republice.“

Hned je však třeba říci: protějškem těchto jasných a přesných formulací je u sociálních demokratů katastrofální nedostatek jakékoli sebereflexe. Jak se proboha mohlo stát, že se strana dostala do tak zoufalé situace?

Šlo to ráz dva: nejprve ve snaze porazit své pravicové oponenty sama překročila meze slušnosti a přenesla politický zápas do hysterických akcí na náměstích za pomoci instrumentů, jako je postkomunistická ČMKOS (netvrdím přitom, že její pravicoví oponenti na situaci nenesou žádnou vinu, už jen držet tvrdošíjně neudržitelné pozice je sice snad pochopitelné, ale zároveň těžko omluvitelné). Trest přišel vzápětí: ukázalo se, že vybojovala faktické vítězství nikoli sobě, ale predátorovi, který ji teď systematicky ničí.

A pak, po volbách v r. 2013, s ním pak vytvořila smrtící koalici, na niž si teď tolik a celkem pochopitelně naříká. Dala mu příležitost, aby vší silou pokračoval v devastaci politických poměrů v demokratické České republice s tím, že hlavním terčem této jeho činnosti se po marginalizaci demokratické pravice stala ona sama.

Rozhádaná ves

Sociální demokracie je přitom od své obnovy v roce 1989 velmi málo homogenní útvar. U její kolébky stála skupina idealistů z emigrace, ty ale záhy převálcoval bezohledný pragmatik, jakési ztělesnění politického cynismu. Sám sice stranu po pár letech opustil, ale nyní ji rozvrací zároveň zvenčí, z pražského Hradu, i zevnitř, pomocí svých vlivných sympatizantů v ČSSD.

Dnes jsou snad ve straně pořád ještě nejvlivnější „političtí politici“, zároveň socialisté i demokraté. Jejich problémem je jejich nynější lídr, který k nim sice patří, ale zároveň se ze své pozice snaží systematicky vyvažovat mezi nimi a jejich úhlavními nepřáteli, těmi, co šilhají směrem k Babišovi nebo k Zemanovi, často k oběma zároveň. Otázku, zda je člověkem na svém místě, si zatím raději nekladou: zdá se, že se nabízejí samé ještě horší varianty.

Další uskupení jsou blázniví intelektuální excentrici, od počátku předsedovi spojenci. Jejich dobré úmysly je vůbec, ani trochu neomlouvají. Exministra Dienstbiera se nynější vedení nakonec muselo zbavit, patří sem ovšem taky ministryně Marxová, která svou pozici zatím ustála, a jakousi soft variantou tohoto druhu politiky je nejspíš i ministr Zaorálek. Vynikají neohrožeností, kterou se nelze ani trochu pyšnit. Jejich hvězdným obdobím byly letní demonstrace z roku 2012. tehdy vydávali mocný intelektuální ryk. Naproti tomu jejich voličská opora, „městští levicoví liberálové“ je čistě virtuální podoby - jsou to v podstatě pohádkové bytosti, podobně jako např. hejkalové a divoženky.

Pak tu jsou „lánští desperáti“ z podzimu 2013. Jeden z nich se polepšil, věřme tomu. Další dva se odebrali do říše politických stínů. To je ovšem jen velmi slabá útěcha, protože ti zbývající, Jeroným Tejc a Jiří Zimola, jsou naopak schopní politici v plné síle a představují pro nynější vedení strany hlavní nebezpečí. Zejména pan Zimola (viz jeho vystoupení na neveřejném zasedání ÚVV strany, jediné, které je na internetu k dispozici) má kvality, jimiž mi velmi připomíná Gustáva Husáka v době Pražského jara a nastupující normalizace (Husák byl sice politik zvláštního ražení, ale velmi obratný). Podobnost dvojic Dubček – Husák a Sobotka – Zimola mi připadá docela inspirativní.

Zbývá ještě zmínit výrazné a svérázné osobnosti jako je Jaroslav Foldyna, Vítězslav Jandák, Stanislav Huml, Marie Benešová ap. Jejich spřízněnost se Zemanem je zjevná, o jejich afinitě k Rusku lze spekulovat. A hlavně: jejich společnou vlastností je, že ač navzájem velmi odlišné individuality, představují zároveň kompaktní celek v jednom smyslu: nemůže se o ně s důvěrou opírat nikdo, komu je jeho politický život milý.

Vzhůru, ale doleva

Na počátku prosince oznámila takto strukturovaná ČSSD „návrat doleva“ a k pravolevému vidění nynějšího politického konfliktu. Stalo se tak na zasedání ÚVV strany, které bylo neveřejné (trochu to připomíná neveřejné zasedání 20. sjezdu KSSS v roce 1956, kde byl odsouzen „kult osobnosti“: taky závažné rozhodnutí, jehož detailů měl být prostý lid ušetřen, aby ho to předčasně nepopletlo). Dokument zvaný „Dlouhodobý program ČSSD“, jehož autorem je údajně místopředseda Zaorálek (opravdu to tak vypadá), unikl do Babišových Lidových novin (něco podobného se stalo i Chruščovovi v roce 1956), veřejnost ovšem zná jen útržky. Další boj proti predátorovi má být veden tak, že bude demaskována jeho pravicová povaha. ČSSD chce porazit Babiše stejně jako v r. 2013 porazila zrádnou pravici (tenkrát vyhrál místo ní Babiš: kdo to bude dnes?). Politika musí podle dokumentu znovu získat smysl. K tomu prý slouží osvědčené pojmy levice a pravice, starý dobrý kompas, který lidem pomáhá se zorientovat v politice dle jejich bytostných sociálně-ekonomických zájmů. Dnešní „nepolitičtí oligarchové vlastnící hnutí“ jsou jen novu, modernizovanou formou zrádné pravice, jak ji známe z posledních let. ČSSD se chce nadále opírat o nízkopříjmové až středopříjmové skupiny a zároveň prokázat, že právě těmto lidem nechce Andrej Babiš pomáhat. Programová hesla znějí: minimální mzda (pokud možno celoevropsky garantovaná), progresivní daně z příjmu fyzických i právnických osob, valorizace důchodů, udržení rozhodující úlohy státu ve školství, zdravotnictví a sociálních službách, důchodový systém spočívající na prvním pilíři, zastavení odlivu dividend do zahraničí atd. Nechci kritizovat levicovou orientaci politiky ČSSD, je přirozené, že se takhle profiluje, patří to k demokracii a sám osobně si myslím, že aspoň v něčem má pravdu. Mám jen dvě výhrady.

První je čistě formální povahy: z programu by neměl tak okatě trčet předvolební populismus. Jednak to nedělá dobrý dojem a jednak, Andrej Babiš je na tomto poli hladce trumfne.

Druhá je zásadní: tvrzení, že Andrej Babiš „není nic jiného“ než poražená pravice, je od základu pochybné. Andrej Babiš stojí mimo zápas pravice s levicí, protože ten se v civilizovaném světě odehrává na společné půdě parlamentní demokracie a podle společných pravidel, která všichni účastníci dodržují. Proto je tam taky možné pískat fauly. (Podotýkám, že Bohuslav Sobotka to ještě v létě 2013 nejen věděl, ale taky veřejně formuloval.) Andrej Babiš hraje s jinými figurami, mimo hřiště a podle vlastních pravidel. Členění na pravolevé ose je správné a je logické, že se k němu ČSSD hlásí. Naprosto ujetá je ignorance toho, že ještě důležitější rozdíl než ten mezi pravicí a levicí je rozdíl mezi demokraty ne jedné a autokraty a oligarchy na druhé straně. Tady by měly pravice a levice v situaci společného ohrožení umět najít prostor pro solidaritu. Tvrdit místo toho, že Babiš je totéž co Topolánek, Nečas nebo Kalousek, je jednak nesmyslné a jednak sebevražedné.

ČSSD se od pojetí politiky jako „stýkání a potýkání“ politických oponentů, jehož smyslem je taky spontánní a přirozené hledání společných zájmů, zájmů vlasti, vrací k pojetí politiky jako neustále se zostřujícího třídního boje. Tam, kde narazí na neúprosného nepřítele, protivníka, s nímž nelze dělat kompromisy, strčí ho bez dalšího do šuplíku „pravice“. Dokáží si čeští sociální demokraté představit něco horšího, než je „pravice“? Přitom to mají momentálně pod nosem, nebo přesněji řečeno za krkem.

ČSSD se ze série svých „nevítězství“ v posledních třech letech ani trochu nepoučila.

Námluvy se Zemanem – tak napůl

A konečně musím zmínit poslední problematický krok ČSSD, respektive jejích předsedy, totiž pokus o „usmíření s Milošem Zemanem“. Mluvím o novoročním „milém setkání“ prezidenta a premiéra v Lánech, za přítomnosti manželek. Sobotkův vstřícný krok (podle toho, co řekl na Nový rok České televizi) je tento: „Pokud jde o prezidentské volby, tak já navrhuji, aby v ČSSD proběhlo referendum. Aby si každý člen mohl vybrat mezi těmi lidmi, kteří ohlásili kandidaturu nebo ohlásí kandidaturu v příštích měsících... Počkáme si, jestli Miloš Zeman ohlásí svoji kandidaturu, pokud ano, tak ho zařadíme.“

K tomu je třeba říci: Miloš Zeman má v členstvu ČSSD poměrně silnou podporu a ve vyšších patrech strany existuje nezanedbatelná zemanovská lobby. Ze Sobotkovy strany nejde o vstřícné gesto a aktivní podporu Miloše Zemana, ale o kapitulaci pod vnitrostranickým tlakem. Proto je taky prezident nepřijal nijak nadšeně a je to z jeho strany logické. A je to taky o další moment v premiérově vyvažování mezi jeho stoupenci a jeho nesmiřitelnými nepřáteli. Miloši Zemanovi nejde vůbec o to, aby se dohodl se Sobotkou, ale aby dostal ČSSD pod kontrolu a udělal z ní novou, dokonalejší SPOZ. To, že obrozená ČSSD pak bude mít třeba jen 8-10%, mu nebude vadit - i to by pro něho byl výrazný pokrok proti současnému stavu, kdy servisní stranu, která by stala za zmínku, nemá.

Zeman je v této věci konsistentní a pragmatický. Politika předsedy ČSSD je naopak zároveň nesmyslná a sebevražedná.

Žádná averze k ČSSD

Nezabývám se ČSSD tak zevrubně a kriticky z nějaké zaujaté zášti. Naopak. Považuji ji za stranu s výraznými a důstojnými demokratickými kořeny (bohužel to bylo už dávno a kontinuita je porušená). Je to i v současné době ještě relativně silná strana, která se hlásí ke své demokratické orientaci a také proto je predátorem smrtelně ohrožena (viz blbé řeči o „tradičních politických stranách“). Má ve svých řadách výrazné a schopné politiky. A hlavně a především: úspěšná konfrontace demokratické politiky s babišovskými Novými pořádky je bez její účasti nemyslitelná a její účast v ní je rozhodující. Proto byl bych rád, kdyby si rozumní demokratičtí politici v ČSSD uvědomili tíhu zodpovědnosti, která na ně byla naložena. Zatím vedení strany odráží predátorovy útoky jen s krajním vypětím (pokus o získání vlivu v policii ČR letos v létě) a s pomocí „zrádné pravice“. Ze správné analýzy své situace a svého ohrožení vyvozuje naprosto chybné závěry, svou zodpovědnost za demokracii v ČR, jak se zdá, přijmout nehodlá a stojí na prahu volebního debaklu. Přiznám se, že mne to naplňuje jistým zoufalstvím.

„Demokratická pravice“ na tom není o nic líp

Dál už jen stručně: ostatní demokratické politické strany v PS jsou vesměs výrazně slabší než ČSSD. Momentálně jsou ve stavu jakési hibernace bez výrazných perspektiv dalšího vývoje. I ony jsou vnitřně rozpolceny. V krajských volbách projevily všechny nemístnou vstřícnost ke koalicím s Babišovým konglomerátem. Mimořádně zarážející je to u ODS, která je z nich na první pohled v nejlepší kondici. Asi to souvisí s tím, že se nikdy nedokázala čelně vyrovnat s problematickým dědictvím Václava Klause. Nad krajskými koalicemi v Severomoravském a Středočeském kraji (dva ze tří největších krajů v ČR, Prahu nepočítaje), jichž se účastní, se vznáší duch opoziční smlouvy. KDU-ČSL je poznamenána podílem ve vládní koalici, vlivný poslanec Ivan Gabal se shodne s Babišem jak ve věci policejní reorganizace, tak v pokusu o (ještě větší) ochromení veřejnoprávních médií, politika vedení strany v obou tak vypjatých věcech je obojaká. A TOP09 je ochromena krajně nešťastným pokusem o sladění normální politiky s konceptem havlovské „občanské společnosti“, která čím dál tím víc nachází styčné plochy s Andrejem Babišem. Zdá se, že Miroslavu Kalouskovi teď nezbývá než vyvažovat (přičemž paralela s Bohuslavem Sobotkou je tu nasnadě).

A jeden konkrétní návrh nakonec

Přesto je nezbytné, aby demokratické strany hledaly v supervolebním roce, v situaci velkého ohrožení české demokracie, cestu ke smysluplné politické spolupráci. Přitom uzavírat „proti Babišovi“ koalice ve volbách do PS je z technického hlediska obtížné. Systém „všichni proti jednomu“ je koncovka demokracie ze zoufalství, ubírá na věrohodnosti všem, kdo se na takové koalici podílí, a navíc ještě neúměrně zvyšuje volební kvórum.

Přitom je potřebí, aby demokratické strany projevily jakousi solidaritu v situaci, kdy se v těle české demokracie usalašil vetřelec. Je tu jedna další možnost, prezidentská volba. Od počátku České republiky byla čím dál tím víc koncipována, je mi to líto, jako volba autority a vynikající osobnosti, přičemž zlomyslným lidem, jako jsem já, se to jeví z té horší stránky, jako volba superkašpara. Výsledky byly této nepřiznané koncepci čím dál tím úměrnější a zavedení přímé volby tento rys mohutně posílilo (viz např. závěrečná sestava kandidátů v r. 2013). Má nutně povahu obří estrády na pokračování a podle toho, co se děje teď, se zdá, že se schyluje k nejhoršímu. Iniciativa „Kroměřížské výzvy“ hovoří za vše.

Přitom shoda demokratických politických stran na společném politickém kandidátovi v politické prezidentské volbě, zastupujícím českou demokracii, je něco úplně jiného než volební koalice do Poslanecké sněmovny. Má svou legitimitu. Prezident by měl prezentovat demokratickou politiku a smí, nebo spíš musí být v tomto smyslu nadstranický. Proto se demokratická koalice s demokratickou opozicí na společném kandidátovi shodnout nejen může, ale dokonce by to učinit měla. A nikdo se nad tím nemůže pozastavovat.

Je zjevné, že při dnešním rozvržení politických sil by měla mít při výběru kandidáta nejsilnější slovo ČSSD – podotýkám jen, že demokratická ČSSD.

Je zjevné, že podle mé představy by nominant měl být profesionální politik s nezanedbatelnou praxí a s právnickým vzděláním, přičemž orientace na obor ústavního práva mi připadá zvlášť významná.

Je zjevné, že pokud by takový projekt přišel na pořad dne, byl by o něj uvnitř demokratických stran spor. Dá se např. předpokládat, že uvnitř ČSSD je a bude silný nemravný sklon podpořit nynějšího prezidenta, který se od pana Babiše liší jen tím, že je daleko slabší a o dost nešikovnější. Nejde mi o nic jiného, než takový spor podnítit.

Základní věc, o níž by se přitom mělo diskutovat, je otázka programu. Klub na obranu demokracie, v němž se angažuji, vydal loni u příležitosti výročí 17. listopadu text „Demokratického minima, na němž by se měli umět shodnout demokraté zleva i zprava. Protože o to by v prezidentském programu společného kandidáta mělo jít a protože bych byl nerad, kdyby náš podnět úplně zapadl, dávám ho tady jako východisko k diskusi znovu k dispozici.

Skeptici mohou říkat, že proti „nepolitickému kandidátovi“ a hlavně proti nynějšímu prezidentovi by takový kandidát neměl valnou šanci. I kdyby tomu tak nakrásně bylo, aktivně se podílet na zvolení tajtrlíka je daleko potupnější než neúspěšně prosazovat důstojného kandidáta, a prosazování politického kandidáta na základě shody demokratických politiků má dvojí význam: je to precedens do budoucna a zároveň účastníky spojuje tím, že se v každém případě nepřímo, ale účinně podílejí na formulaci společného „zájmu vlasti“, tedy na něčem, co české demokratické polistopadové politice nejvíc chybělo a chybí. Znamená to jakýsi závazek, a to i v případě, že by se v supervolebním roce babišovské Nové pořádky konsolidovaly a utužily. V takovém případě bychom totiž mohli doufat, že je to jen na přechodnou dobu.

9. ledna 2017; psáno pro Svobodné fórum

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.



Diskuse


J. Jurax
20:05
12.1.2017

F. Žůrek
20:26
12.1.2017

M. Prokop
21:23
12.1.2017

J. Jurax
21:46
12.1.2017

T. Kočí
15:51
12.1.2017

V. Mlich
15:27
12.1.2017

V. Mlich
15:33
12.1.2017

J. Kučera 376
15:56
12.1.2017

V. Mlich
17:29
12.1.2017

F. Žůrek
20:18
12.1.2017

M. Prokop
21:24
12.1.2017

L. Florner
12:32
12.1.2017

R. Dubravský
10:44
12.1.2017

I. Mertl
8:46
12.1.2017

E. Vašátko
6:51
12.1.2017

počet příspěvků: 16, poslední 12.1.2017 09:46









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.