John Stuart Mill údajně definoval svobodu jako právo máchnout pěstí, ale takové právo končí před nosem v cestě pěsti. Když ale někdo začne halekat, že současná Amerika mnohonásobně předčí koncentráky a plynové komory Třetí říše, a ve jménu takového přesvědčení mi bude zakazovat, abych vešel do učebny, kde mám mít přednášku, to už pak je zcela jiná záležitost,

Prušácký profesor a marxista Herbert Marcuse byl elitář v roce 1956 velice nenávidějící Maďary, lůzu jednu povstalou. Byl revolucionář slovem, nikoliv činem. Marcuse ve svém eseji o osvobození si zoufal, že reformy společenských řádů zkorumpovaly proletáře, tudíž k čertu s jejich předurčenou historcikou rolí, kterou místo nich zastane moderní Savonarola. Militantní askerik, elitář, který ví, co je třeba většině, i když to většina neví a dokonce se takové poctě vzpírá. Nevadí, knutou bude vehnána do předepsaného ráje.

V Osvětimi každý věděl, na čem je a že půjde komínem. Současná Amerika je daleko horší, neboť občanská práva (hlasovat, stěhovat se, emigrovat atd.) jsou matoucí pseudopráva. Tím, že člověk má práva, tím je nemá - tolik Marcuse, uprchlík před nacismem u kalifornského břehu.

Není-li právo právem, nemůže se ho nikdo dovolávat. Tudíž zcela poprávu mohu ukříčet, umlátit, znemožnit druhého, jehož já nerad. Zničím ho ve jménu svobody, jak já jí rozumím. Ve jménu akademické svobody nejen marcusovci znemožnili akademickou existenci mnoha vědcům, jako je třeba děkan newyorské mediciny Ivan L. Bennett nebo profesor v Berkeley Arthur L. Jensen. Stejně tak byl ukřičen laureát Nobelovy ceny Shockley ze Stanfordu.

Nutno se vystříhat fanatiků a světců. Nejnebezpečnější je fanatik, který se má za světce.

- - -

Pokrytectví a měření dvojím metrem: Jeho zastánci rovněž mávají obviněním ze „společné viny“ (collective guilt), která slovy Sidney Hooka se zasloužila o nejhnusnější divošské kapitoly v lidské historii, je drahá nové levici, jako drahá byla ideologům NSDAP či NKVD. Vnucuje názor, že vina může být a je nepřímá, nevědomá, náhodná, nezaviněná - tedy popření aspoň dvou tisíců let civilizačního úsilí vysvětlit a specifikovat rozdíl mezi úmyslem a činem, činem a následkem. Takže, neboť nemřu hladem, jsem odpovědný za mor v Indii. Neboť patřím k bělošské většině, dopouštím se rasového útlaku a jsem odpovědný za otrokářství a vůbec mi nepomůže obhajoba, že všichni otroci a otrokáři jsou mrtví, že nepotkal jsem toho či onoho a já, když kolektivní vina, tak to aby padla i na hlavy Afričanů, kteří prodali své bratry, též na hlavy arabské, které monopolizovaly tyto transakce.

Příklad. Na naší škole působil franštinář, odněkud z jihu, kde u nich na farmě mívali černé čeledíny. Syn tehdy nezabraňoval vykořisťování, teď se svou vinou trýzní a kompenzuje ji nenávistí k bílé rase, tedy ke své rase vlastní. Asi z tohoto důvodu byl jmenován předsedou komise na mezirasové vztahy. Nepřekvapilo, že si ve funki počínal všelijak. Při vyšetřování stížnosti ve věci pokusu znásilnění už už sahal po telefonu kontaktovat policií, když padlo slovo o útočníkově pigmentaci. Předseda případ v cuku letu uzavřel, stěžovatelku obvinil z rasismu. V říjnu 1970 pár černochů zašlo do studentského biografu a student biletář, domáhaje se vstupného, obdržel mnoho ran a musel být převezen do nemocnice. Tento incident se objevil ve školních novinách: biletář, přemodelovaná tvář, dva tucty chirurgem zašitýých ran - bez komentáře. Ale i to bylo na předsedu rasové harmonie příliš a do příštího výtisku novin napsal celostránkovou omluvu všem lidem tmavé tváře, s prosbou za prominutí a se sdělením, že „Každý bílý muž a žena naší společnosti je rasistou, tyjící z rasismu.“ (Pipe Dream, 23.10.1970)

Převelice jsem se rozezlel a odpověděl dopisem, jehož 100 kopií jsem distribuoval na campusu, od rektora dolů. Z dopisu vyjímám: „Jako dítě jsem byl pro Hitlera méněcenné stvoření, neboť jsem se narodil jako Slovan a nikoliv jako Teuton. Po válce mě pro nedostatek proletářského původu započítal mezi méněcenné Stalin. Tedy jsem opustil starý kontinent v očekávání - které mi nyní se zdá být bláhovější a bláhovější - že totiž dorazím do země, kde si to neodskáču za něco, co jsem nezavinil. Bylo to už dost pozdě v mém životě, když jsem potkal lidi jiných ras. A pak jsem se oženil s osobou nezcela bělošskou. Nesdílím masochismus amerického bílého kajícníka. Nejsem posedlý pocitem viny a odmítám se omlouvat za barvu své kůže, jako jsem se dřív neomlouval za své slovanství a neproletářství. Pokládám vaše obvinění za urážlivé a narážku na kolektivní vinu za barbarství.“

Zajímavá nebyla reakce adresáta, ale řady kolegů, jimž jsem poslal kopii. Šoulali se za mnou a špitali gratulace, jak že jsem to správně řízně napsal.

„Jak to, že krásně psal? Ani pořádně anglicky neumím. Ty jsi přece profesor anglické literatury, ty bys to uměl daleko líp,“ prolestoval jsem.

„To se mýliš. Podívej se na své argumenty. Já je přece nemám,“ odpověděl, tak jak jsem předpokládal.

Právě z tohoto druhu uvažování čišel smutek. Nedostatek občanské odvahy na kvadrát. Většina si netroufne zastat se samozřejmosti. K zastání potřebuje přivandrovalce s poločínskou ženou a totalitní minulostí v hnědém a rudém.

- - -

Taková tedy byla siuace před velmi mnoha roky. Od té doby přemnohé se změnilo, nikoliv k lepšímu.

Studená válka skončila, šlus, kaput, aniž by ale došlo ke kýžené, předpokládané globální harmonii.

Hodnoty se notně posunuly. Amerika si zvolila svého údajně prvního post-racial prezidenta,který se zasloužil o důkladný úpadek mezirasových vztahů. Přibyly, přituhly opačné tendence - již půl století nařízená Affirmative Action, manipulace s Diversity, jíž se dají zdůvodnit všemožné nehoráznosti, onen dávný zdůrazňovaný ideál barvoslepé Ameriky již pohřben. Pominulo hodnocení individuí. Třináctiprocentní černošská menšina nezřídka dociluje stoprocentní mediální pozornosti a politické váhy.

Závažnější posun - metamorfoza, transformace - prozatím postihující především evropský kontinent. Úsilí o reprízu kalifátu, středověku, krutosti s mučením, zaživa upalováním, i dětských hlav stínáním. Morbus Chamberlaini, předposranost, prezentující se v přemnohých podobách. Nahlédnutí do nejedné metropole britské, francouzské, belgické, holanské, skandinávské, seznámit se s tristním stavem současné reality.

Mohamedáni nejen se rekordně množící a evropským směrem se přesídlující. Milionový pohyb především mohamedánských věřících.

Lze se někde setkat s realistickým návodem ve prospěch západní civilizace, která toho tolik vymyslela ve prospěch jakýchkoliv pozemšťanů?

A bude hůř. Jak hůř? Hodně hůř.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče