aneb Sedmero jezdců apokalypsy

3. Zaodpadkovávání planety a vidina armagedonu

Zatím jsme si probrali jezdce apokalypsy, které je při dobrém rozumu a troše kuráže ještě jakž takž možno zažehnat, třebaže ani snadno, ani bezbolestně. Teď přijdou na řadu ti, na něž máme jen nepřímý nebo vůbec žádný vliv. Začnu se zdánlivě nejpominutelnějším: jezdívám tak na kole po okolí našeho města a štve mě pohled na odpadky, hromadící se všude v příkopech a na okraji lesa, ne, Německo už dávno není ta čistá, pořádná země, do jaké jsem před desítiletími připrchl z Husákova Československa. Tady někdo povyházel do příkopu rozlámanou pohovku, tam zase rezavý kotel, poničené dveře a okennní rámy… nevěděl ten, s prominutím, dobytek, že kilometr stranou by našel sběrný dvůr, kam mohl týmž autem zajet a svých přebytků se zcela legálně a pohodlně zbavit? Nu, nevěděl, buď že není mocen jazyka německého, aby se o existenci sběrného dvora doslechl, nebo že si přivezl návyk rozsévání svinčíku ze země svého původu. Naštěstí ještě máme u nás v Evropě metaře, kteří občas přijedou a svinčík z příkopů vyberou, takže nedochází k těm úděsným hroimadám odpadků, v nichž převládají všemi barvami hrající plastikové sáčky. Už teď, jak sám jsem měl příležitost pozorovat v Guatemale, Indii i jinde, se hromady spojují v jedno páchnoucí, krysami se hemžící souvrství, na hladinách oceánů se vznášejí desítky kilometrů široké ostrovy pozstatků lidské bezmyšlenkovitosti… jak dlouho potrvá, než se náš milovaný a rozvojovou pomocí obdarovávaný třetí svět udusí ve svém vlastním sajrajtu? Nebylo by nejlepší rozvojovou pomocí vázat ji na stupeň starosti o své vlastní životní prostředí? A čím to, že zaodpadkovávání, jak se zdá, nevadí našim ekologům a jiným starostlivcům o udržitelný stav planety? Snad že se zanášení odpadky vesměs týká tzv. třetího světa, jejž ovšem je neetické kárat, leda by žalostný stav bylo možno klasifikovat co dědictví kolonialismu? I jděte se mi oběsit, prokletí pokrytci.

Komu by se nezdálo zaodpadkovávání kontinentů tak závažné, aby se musel kvůli němu hned zbláznit, lze mu nabídnout příznaky blížících se malérů, nad nimiž si už jen tak prsty neluskne: jak je tomu například s možností nějaké příští světové války? Dokdy se podaří držet na uzdě přízrak atomové katastrofy? Nu, řekl bych, že válka nemusí být hned atomová, aby z matičky Země udělala kombinaci krchova s chudobincem. Konvenčních válek včetně světových bývá jednou konec; chaotické řežby všelijakých milic, osvobozeneckých front a jiných takových spolků, jak vidno na palestinském příkladě, k žádnému konci nevedou, stávajíce se svým vlastním účelem. Jak jednou vyrostly generace gerojů z povolání, kteří nic než běhat s kalašnikovy nedovedou ani nechtějí, bude se to už jen řezat a řezat, a ani sedmasedmdesát mírových konferencí na tom nic nezmění. Neočekával bych žádný zázrak ani od lidových pozdvižení a revolt, co jich od nějakého času lomcuje muslimským světem od Syrie po Jemen. Nemusel jsem být věštěc, abych hned na začátku těch rumrejchů předpověděl, že z nich žádná mladá demokracie nevzejde, jak se radovaly dobré duše, nýbrž blázinec horší předešlého a jako výsledek zase nějaký diktátorský lump. No, a už je to tady, už si říkáme – ale jen potichu, to se ví - zlatý Mubarak, zlatý Kaddáfí. Neboť sbubnovat pozdvižení, vypudit či oběsit jednoho zkorumpovaného samovládce, je ještě relativně snadné. Změnit tisíciletým vývojem geneticky zakotvené způsoby myšlení, hodnoty a priority, je ne-li zcela nemožné, tedy blízké nemožnosti. Co s tím… raději se do těch rumrejchů moc nemíchat, vzít na vědomí, že jakž takž spořádaný svět se kousek po kousku zmenšuje, hledat způsoby, čím nahradit suroviny z nestabilních končin nebo jak se obejít bez nich. A kdyby některý z tamních vládců jevil chuť se roztáhnout přes hranici svého teritoria, rychle a důrazně ho seknout přes prsty, aniž bychom si od toho slibovali obrat k svobodě a demokracii dle západního vzoru.

Jiná sitauce nastává, začne-li si některý orientální mocnář hrát s jadernou zbraní. Doposud jsme mohli vycházet z faktu, že i ten nejvýbojnější darebák je rád na světě, takže nebude riskovat konflikt, aby mu oplátkou nepřiletělo na hlavu také něco jaderného. Celá desítiletí tak na sebe cenili atomové zuby Rusové s Amerikou a Indie s Pákistánem, a kromě čas od času nějaké té pokusné exploze z toho nikdy nic nebývalo. To v případě teokratické diktatury nemusí platit. Je těžké pořízení s někým, kdo pokládá svůj pozemský život za bezcenný, chápaný leda jako záloha na život skutečný, jenž nastává v ráji. Ráje však Alláh nepopřeje každému; a nejjistější vstupenkou je mučednická smrt. "Vy milujete život, my milujeme smrt," vzkázal nám svého času velmi srozumitelně íránský prezident Ahmadínedžád, a my si nesmíme myslet, že jen tak po orientálsku přeháněl. Proč islámský směr, zvaný ší´a, dospěl k této podivnosti, by rovněž vydalo za jednu obsáhlejší přednášku, ale v této chvíli si vystačme se skutečností, že zásluha mučednické smrti je zakotvena v samém základu šíitismu; a že dívat se na dění v jakémsi Íránu očima západního skeptika, pro nějž jsou články náboženské víry jen jakýmsi polohistorickým folklorem či sbírkou mravoučných podobenství, se rovná lehkomyslnosti, matce průšvihů. Někdy i atomových.

Dlouholeté a nijak zvlášť nezastírané usilování íránských teokratů o jadernou zbraň je výstavním příkladem toho, jak neřešený problém bují a narůstá, až je na každé řešení pozdě. Zasáhnout se mělo a mohlo hned, když poprvé vyvstalo podezření, že ajatolláhové pečou něco atomového. Ale nebylo k tomu vůle ani chuti. Místo toho… konference, kulaté stoly, vyjednávání, rezoluce, sankcemi vyhrožování a medu kolem vousatých hub mazání, vousaté huby ústupeček přislíbí a západní státnictvo hned propuká v jásot, hle, dobrá vůle vítězí, vousatci se na ústupeček vykašlou a státnictvo brvy vraští, tytyty, Íráne, hned toho nech, nebo navrhneme sankci, a pak se těš… A dnes už pomalu ani to ne, už došlo západnímu státnictvu, že není k ničemu ani sankcemi vyhrožování, ani medu mazání, a tak jen ustrnule přihlíží, jak vousatci rakety testují, uran obohacují, až… Až co? Až to opravdu někde řachne? Až dle páně Ahmadineždádova slibu zmizí z mapy světa Izrael? Nebo i něco vzdálenějšího, jelikož nelze předpokládat, že vousatci testují rakety středního doletu (jenom tak do Prahy nebo do Haagu) pro zábavu? Nebo naopak, připusťme i tuto alternativu, až nezbude než vymazat z mapy světa Írán? A co potom? Nebude to znamenat, když tak pořád mluvíme o roztáčení spirály násilí, začátek spirály, z níž se svět už nevymotá? No, dost už. Atomový armagedon v iránské režii nastat nemusí. Ale velmi snadno může. Ustrnulé přihlížení, bezradné lamentování, kolovrátkem mírových řečí točení je nejhorší způsob, jak tomu čelit.

Pokračování zítra