aneb Vzpomínka pamětníkova na rok osmašedesátý

Chystala se moje choť do divadla a bylo to dost složité chystání. „Co myslíš,“ dožadovala se mé asistence, „mám si na sebe vzít tohle… nebo radši tohle… hodí se ta červená bluzička k černým kalhotám, nebo se ti spíš líbím v…“ Trochu holkám a paním to potěšení závidím. Taky bych, to se ví, nešel do divadla jako ten obejda, ale tahle úžasná radost, s níž se dlouhé chvíle dovedou točit před zrcadlem, vyjímat z šatníku hadřík za hadříkem, zkoušet je a zase odkládat, až je nalezen optimální, té není nám mužským dopřáno, tu nadělil Hospodin jen dcerám Eviným. Až nakonec uznala má drahá svůj zjev za uspokojující a vydala se vstříc kulturnímu zážitku. Sám jsem s ní nešel; jednak že jsem zase někde chytil chřipkovou breberku, a také bych musel mít jistotu, že mi nehrozí žádná moderní inscenace. Jak člověk stárne, stává se konzervativnějším; a já jsem dost starý chlap. I vzal jsem z poličky knížku a zalezl s ní do pelechu.

„Tak co?“ povídám ráno. „Jaké to bylo?“

„Nádherné,“ vydechla choť uchváceně. „Výňatky z Verdiho oper, orchestr a chór, zpívali jako bozi, to víš, Taliáni… jen jsem pořád musela koukat na toho pána vedle. Dobře oblečený, jistě žádný chudák, a na nohou tenisky, představ si. To se přece do divadla nehodí!“

„Aha,“ poznamenal jsem, tuše už své. „Jak starý mohl být ten pán?“

„Kolem sedmdesátky. Proč?“

Nu, proč: abych si mohl spočítat, kolik let tak asi bylo pánovi v teniskách onoho dějinami těhotného roku 1968, kdy na západních univerzitách vypukla revolta pokrokové mládeže. Něco mezi dvacítkou a pětadvacítkou… no ovšem. Sám jsem tou dobou ještě dlel v zemích českých a mám i jinou vzpomínku: bratrské tanky hřmotící po dlažbě Václavského náměstí, lidé na chodnících zatínající pěsti v bezmocném vzteku… že by nějaká souvislost? Potlačení nebezpečného, i když poněkud naivního vzbouření myslí u nás, a zároveň využití snadné ovlivnitelnosti mladé západní inteligence? To už dnes asi stěží rozsoudíme. Ale ať tak či onak, právě v týchž chvílích zachvátila synky a dcerečky z lepších západních rodin náramná nespokojenost. Nepoznali bídu válečných let, nepamatovali krutou dřinu a odříkání let poválečných, kdy jejich země povstávaly z trosek. Vyrůstali ve svobodě a blahobytu, ale místo aby děkovali Bohu a generaci svých rodičů za ten zázrak, nic se jim na jejich syté, svobodné existenci nelíbilo, proti všemu protestovali, jsouce si jisti, že dovedou nalézt nové, dokonalejší životní formy, pokrokovější alternativu k tomu zatuchlému měšťáckému pořádku, v němž králem je konzum a zisk.

Jedni, horlivější, takové formy nejenže nalezli, ale hned je na sobě vyzkoušeli (což bych ostatně doporučil všem projektantům šťastnějších zítřků). Zakládali komuny květinových dětí, odcházeli do indické Goy a jiných teplejších světa koutů, aby zproštěni diktátu peněz se tam oddávali zdravému, přírodnímu způsobu života. S výsledkem, pravda, nevalným.. Někteří, pokud neskončili na drogách, vystřízlivěli z iluzí a ještě včas se dokázali vrátit k onomu obyčejnému, občanskému životu svých buržoazních tatíků, jejž v pošetilé naději opustili. Jiní za sebou spálili mosty definitivně; potkával jsem je pak na svých toulkách zestárlé, nemocné, hledající jakoukoliv příležitost k přivýdělku, jímž by podpořili svou hladovou existenci. Byla to truchlivá, ale poučná setkání. Druhým a početnějším stačilo se odlišit. Dávali se jejich tatíci ostříhat nakrátko – natruc si nechávali růst vlasy k lopatkám, pro lepší efekt spletené do copánků. Chodili tatíci v střízlivém občanském obleku – oni dávali průchod svému opovržení všelijak poslátanými hábity, k nimž – jednotně! - náležely džíny s lezoucími koleny, to vše navíc doplněno korálky a jinými titěrnostmi; kdo jich dokázal na sebe navěšet nejvíc, udělil si hrdý titul individualisty. Rovněž modré maocetungovské mundury a arafátské šátky byly velice v kurzu, jak si tak vzpomínám, je pozoruhodné, jak výsledkem snahy o co nejnápadnější individualitu zpravidla bývá uniformita: chtíce všichni vypadat jinak, vypadali nakonec všichni stejně. No, a abych se vrátil k začátku, samozřejmě se nikdo, komu v hrudi háral žár revolty, nemohl objevit na veřejnosti jinak než v teniskách, to prostě byla povinná součást protestní uniformy.

Léta pak plynula a žár pohasínal, i když úplně nevyhasl nikdy. Někdejší buřiči proti měšťáckému řádu se mu neochotně sice, ale přece jen přizpůsobili, vystudovali, zaujali dobře honorovaná místa pod penzí, bezmála už k nerozeznání od svých buržoazních tatíků. Ale jen bezmála; v mnohé hlavě sivé zůstalo vězet, čím navřela v revolučním mládí. Levičáctvím všech stupňů a odrůd. Antiamerikanismem, v rozšířené podobě nechutí a nedůvěrou k čemukoli západnímu. Rasismu a antisemitismu se přestárlý osmašedesátník štítí, antiizraelismus je mu však plnohodnotnou náhražkou. To vše v kombinaci s jistou povýšeností, pocitem nadřazenosti nad tím tupým měšťáckým stádem a potřebou se nějak viditelně odlišit, třebaže decentněji než zamlada, například těmi teniskami, co se jim divila má choť, ale fuj, to se přece do divadla nehodí.

Připomínám tohle všechno, aby si ti, kdo tu explozi intelektuálního mesiášství nezažili – člověk asi musí být velmi inteligentní, aby vyvedl velkou s odpuštěním volovinu – dovedli představit, odkud se vzal všechen ten nepřehlédnutelný rozklad a úpadek současného Západu. Výchova, která si zakazuje vychovávat, do absurdna přehnaný princip tolerance, okrajové životní způsoby vydávané málemže za vzor, nevůle uznat genetické příčiny negativního vývoje, dejme tomu, určitých kulturních a společenských skupin, ztráta předvídavosti, jíž si Západ na dlouhá staletí vydobyl přední postaveni mezi civilizacemi světa, panikaření nad hypotetickými katastrofami budoucnosti a neochota, ba přímo zákaz připustit si hrozby reálné, bezprostředně hrozící. K tomu ustrašenost, podlézavost, pokrytectví, zálibné bičování vlastního hřbetu a ostatní sebevražedná bláznovství, co jich v sobě zahrnuje ideologie politické korektnosti, nejzáhubnější ze všech, na které kdy připadla mesiášská samolibost… to vše má ne-li přímý původ, přinejmenším se datuje od revolty intelektuální mládeže roku 1968. Lze z toho odvodit několikero poučení:

- S lepšími, spravedlnějšími etc. zítřky jest zacházeti obezřetně. Nejzákladnější instinkty, způsob myšlení a konání, hodnoty a zásady, jimiž drží pohromadě lidská smečka, to vše je produktem mladší doby kamenné, ne-li dob ještě mnohem dávnějších. Nového či převratného k nim nepřidal nikdo nic, a co přidal, bez výjimky selhalo. Můžeme tyto pradávné principy aplikovat na podmínky měnícího se času, ne však obracet vzhůru nohama; kdo se o to kdy pokusil, nastoupil cestu do pekel, možná už nenávratně.

- Buďme si vědomi omezenosti svého vnímání. Skutečnost nekončí na hranici třírozměrného, lidským rozumem pojatelného prostoru, nýbrž přesahuje do sfér mimo dosah našich smyslů. Proto zákonitě selhávají pokusy o nápravu špatně stvořeného světa: jsou hrábnutím neomalenou rukou do nekonečně komplikované zákonitosti, již nelze pochopit, jen v ní nadělat pořádnou paseku.

- Neopakujme obvyklou chybu těch, kteří si kdy domýšleli, že jejich čas je završením dějin a dál že se už nebude dít nic. Dělo se, děje a dít bude, naprostá dokonalost nejenže není dosažitelná, ale ani žádoucí; znamená konec vývoje, a koncem vývoje je zánik.

- Nestavme ideály nad skutečnost, abstraktní myšlenku nad živého člověka. Všechny významné průšvihy posledního nejméně dvousetletí byly výsledkem snah uskutečnit vznešený ideál, na všední skutečnost se neohlížeje.

- A nezapomínejme na snadnou zneužitelnost upřímného, ale naivního rozhorlení těmi, kdož v tom mají starou a cynickou zkušenost. Studentská revolta roku osmašedesátého a bratrské tanky na Václaváku… mohla to být náhodná shoda. Nebo také nemusela. Což platí v neztenčené míře i pro dny dnešní.

To ovšem jsme se dostali dosti daleko od protestních tenisek. Avšak vše souvisí se vším a nikdo si nesmí myslet, že uvázal poslední uzlík na šňůrce vývoje. Buďme skromní! O blázny domýšlející si, že vynalezli mast na všechny neduhy světa, o důvěřivce, ochotné spolknout kdejakou návnadu, nebyla a není nouze; a ještě se nestalo, aby nedostrkali svět do maléru.

Hannover, 24. ledna 2015