V roce 1997 odhadl žurnál "Geophysical Research Letters", že i kdyby všechny státy světa do slova a do písmene dodržely smlouvu z Kyota, nedokázaly by předejít oteplování o více než 0,126 stupně Fahrenheita. Vzhledem k tomu, že teplota Země má daleko větší přirozené roční výkyvy, nebyl by výsledek vůbec měřitelný. Pro zemské klima nedělá smlouva z Kyota nic.

Dělá ale hodně pro "oteplovací byznys". Hysterie kolem globálního oteplování byla jen mediální hysterií, dokud se k "boji s klimatickými změnami" nepřipojily velké globální korporace. Nyní se ale americký Kongres a Evropská komise ocitly pod útokem armády lobbistů. Mnozí podnikavci zjistili, že v atmosféře bezduchých reakcí politiků a byrokratů, kteří se obávají být politicky nekorektní, se globální oteplování může stát velmi lukrativním zdrojem téměř bezrizikového zisku, a ovlivňují americké zákonodárce a evropské byrokraty propozicemi sloužícími jejich vlastním omezeným zájmům. Výrobci "alternativních zdrojů energie" a jejich provozovatelé využívají globální oteplovací horečku k prosazení nuceného výkupu dotované energie za ceny, které jsou trojnásobkem obvyklých tržních cen. Spotřebitelé mají být nařízením evropské komise nuceni přejít na "ekonomické" zářivky. Nevadí, že jsou mnohokrát dražší než ty zavržené "obyčejné", nevadí, že jejich výroba je mnohonásobně energeticky náročnější, a nevadí ani, že obsahují životu nebezpečnou rtuť.

Nejsou to však jen byznysmeni, kdo objevil nové finanční zdroje.

Během posledních dvaceti let vznikla a rozbujela se nová, enviromentalistická byrokracie. Tam, kde kdysi byla jen hrstka vědců, kteří se zabývali vědou o atmosféře a o klimatu, tam jich dnes jsou možná i desetitisíce, jak nám naznačuje zpráva ICPP, která je jistě má spočítané a podchycené, když nám oznamuje, že jejího panelu v Paříži se zúčastnilo "2500 předních klimatologů". Jejich komunita je navíc obklopena několikanásobně vyšším počtem úředníků a enviromentálních žurnalistů.

A nejsou to jen klimatologové. I jiným dosud opomíjeným vědám, například zoologům, se otevřel zcela nový svět. I pro ně dnes "zdroje jsou". Jak by se mohl politik nebo programy a granty vypisující byrokrat, který by ještě nedávno neváhal bez dlouhého přemýšlení smést ze stolu žádost o grant na studii sexuálního chování nějakého exotického savce, odvážit riskovat, že se stane "popíračem" tím, že odmítne žádost novopečeného klimato-zoologa, který chce studovat, zda se globálním oteplením způsobené zvýšení obsahu atmosférického CO2 projeví menší přítulností samiček toho zvířátka a nepřivodí tak vymření dašího živočišného druhu.

Dotace, environmentální daně, intervence a účelové programy přinesou nové, podstatné a hlavně zbytečné zvýšení cen energií a tím i zvýšení všech návazných spotřebitelských cen. Evropský systém obchodování s emisními povolenkami přinesl zatím velmi málo environmentálních úspěchů, zato ale nedávné vyšetřování Financial Times odhalilo rozsáhlé podvody na evropském trhu s emisními "odpustky". Některé velké organizace vydělávají velké čásky prodejem povolenek získaných ohlášeným omezením emisí, které se nikdy neuskutečnilo. A na již tak nestabilní a zranitelný trh nyní vstupuje gigant, ruský Gazprom. Jeho britská dceřiná společnost, Gazprom Marketing & Trading, oznámila, že pro potřeby svých evropských operací uzavřela smlouvu o nákupu emisních povolenek s vedoucí brazilskou energetickou společností provozující biomasové elektrárny. Gazprom chce navíc uzavřít dlouhodobé smlouvy s dalšími podobnými brazilskými výrobci a fakticky získat kontrolu nad velkou částí brazilských emisních povolenek. Ty chce na evropském trhu uplatnit jako doplněk svých dodávek plynu. Brazilské "odpustky", přidané do balíčku s dodávkami plynu, pomohou Gazpromu prodávat svým zákazníkům "CO2 neutrální" palivo, a umožní jim tak splnit požadavky EU.

Kdyby snad brazilské kredity nestačily, nevadí. V Rusku pro Gazprom a další ruské dodavatele paliv a energie zdroje skutečně jsou. Díky kolapsu sovětské ekonomiky v devadesátých letech Rusko nastřádalo gigantické přebytky emisních kreditů. Pro alokaci kreditů byl podle Kyotské smlouvy použit jako výchozí stav rok 1990. Protože emise v devadesátých letech klesaly spolu s poklesem výkonnosti ruského průmyslu, nastřádalo Rusko v době největší krize, kdy se zavíral jeden průmyslový závod po druhém, emisních povolenek v celkové hodnotě přibližně šedesáti miliard amerických dolarů. Netroufám si odhadnout, co by pro evropskou ekonomiku znamenalo, kdyby je ruské firmy vrhly na evropský trh. Troufnu si ale odhadnout, co to znamená pro budoucnost kyotského schematu. Pro Rusko to znamená na další roky ničím neomezenou možnost zdarma chrlit miliardy tun CO2 do atmosféry, pro Evropu to znamená nesplnitelnost ambiciózních plánů EU na "snížení koncentrace CO2 v atmosféře", a tím i jistotu, že prostředky na tyto programy vynaložené a draze zaplacené evropskými spotřebiteli vyletí komínem.

Jestli přijde nějaká katastrofa, bude jí kolaps evropské ekonomiky.

Každá správná katastrofa, jak ví pamětníci pětiletek mezi námi, musí být řádně plánovaná.

IPCC dosud vydala čtyři zprávy. Žádná z nich ale není tím, za co se vydává, není shrnutím stavu vědy o zemském klimatu v daném období. Zpráva z roku 1990 ještě přiznávala, že existuje "menšina" vědců s jiným názorem, jejichž pohled "nemohl být zohledněn". Z dalších zpráv se o "osudu" těchto vědců již nedozvíme nic. Zmizeli. Nejsou.

Ve skutečnosti ale, i když unikají bdělému oku IPCC, žijí a pracují. Vědců skeptických k "úředně potvrzenému" a módnímu "konsensu" o globálním oteplování dokonce přibývá. Již zmíněných více než 4000 vědců (včetně 72 držitelů Nobelovy ceny) podepsalo rovněž zmíněnou Heidelberskou výzvu. Více než 100 expertů ve vědách zabývajících se obory blízkými otázkám klimatu a klimatologie se podepsalo pod Lipskou deklaraci. Přibývá i publikací, článků a recenzí skeptických k teorii "globálního oteplování". Věda, jak se zdá, se dělá i mimo zasedací síně kongresů a i jinak, než konsensuálním hlasováním delegovaných "zástupců vlád a organizací".

Konsensus není a nikdy nesmí být měřítkem pravdivosti. Je jen indikací toho, že v určité době v určité skupině lidí panuje podobný názor. Neříká nic o tom, co je pravda. Neříká nic o tom, jak "podobný názor" vznikl. Pokud se používají termíny jako "oficiální názor" ve vědě, pak už není vůbec možné o vědecké pravdě mluvit.

Ve vědě je možný a častý "převládající názor". Věda ale nemá pevné a dané pravdy. Převládající názor je pohyblivým cílem. Je zpochybňován, je upřesňován, je hájen, je oponován, je pod věčným a neustávajícím "útokem" nových teorií a hypotéz. Převládajícím zůstává jen do té doby, než je nahrazen novým. V tom je podstata lidského pokroku. V momentě, kdy slyšíme, že "diskuse skončila", víme, že věda už není vědou a stává se mocenským nástrojem, povinným náboženstvím.

Novým náboženstvím se tak stalo i globální oteplování. Dokonce už oficiálně. Doktorka Gro Harlem Bruthlandová, jedna ze tří "zvláštních zmocněnců na klimatické změny" jmenovaných generálním tajemníkem OSN Pan Ki-moonem, která kdysi, v roce 1987, stála v čele Komise Spojených národů pro životní prostředí a rozvoj, na které byl poprvé ražen koncept "udržitelného rozvoje", oznámila novinářům po skončení zasedání současné Komise OSN pro udržitelný rozvoj" 4. května tohoto roku, že:

"Tato diskuse je za námi. Diskuse skončila. Diagnóza je jasná a věda je nezpochybnitelná - teď už je, na základě toho, co víme, naprosto nemorální třeba jen zapochybovat o vydaných zprávách, pochybovat o předmětu a pochybovat o tom, že musíme jako lidstvo postupovat kupředu daleko důraznějšími kroky, abychom mohli problém vyřešit."

" This discussion is behind us, it's over, the diagnosis is clear, the science is unequivocal -- it's completely immoral, even, to question now, on the basis of what we know, the reports that are out, to question the issue and to question whether we need to move forward at a much stronger pace as humankind to address the issues."

Jak chtějí novodobí Savonarolové dosáhnout svých cílů?

Především chtějí, abychom přešli na "alternativní" nebo "trvale udržitelné" zdroje energie. To je sice skvělý slogan, ale co to přesně je a co je to zvláště v našich podmínkách?

Hydroenergie? Její podíl už u nás lze těžko zvyšovat. Naše větší řeky jsou už dnes spoutány takovým množstvím přehrad, že nemůžeme systém dále rozšiřovat. A i kdybychom snad našli místo pro ještě jednu přehradu, budou environmentalisté první, kdo bude hlasitě protestovat.

Sluneční energie? Nemáme podmínky pro signifikantní výrobu energie touto cestou. Co je snad (neekonomicky, za cenu obrovských dotací a daňových úlev) možné ve Španělsku nebo v Arizoně, není možné u nás. Kromě toho by to znamenalo pokrytí rozsáhlých ploch, devastaci krajiny a velké množství toxických matriálů. K výrobě polovodičů a slunečních článků se bez nich neobejdeme.

Vítr? Podle stránek jeho proponentů, Hnutí Duha, překročil v Německu instalovaný výkon větrné energie úctyhodných 15300 MW - výroba elektřiny dosahuje šesti a půl násobku produkce Temelína. To je hezké, i když to není pravda (celkový výkon Temelína je 2000MW). Ale je to instalovaný výkon. Skutečný výkon větrných elektráren, dokonce i těch německých, je mnohem menší. Vítr nefouká všude a vždy. Proto většina (téměř dvě třetiny) instalovaného výkonu větrných elektráren v Německu pochází z větrníků umístěých na pobřeží Atlantiku a Baltu, kde je větru dost. Ani v Německu ale nejsou větrné elektrárny ekonomické, a větrná energie je těžce ztrátová. Ale i kdybychom větru poručili, a kdyby bylo možné se na větrnou energií spoléhat, i kdyby nebyl jejich provoz ztrátový, kolik větrníků bychom pro stejný výkon jako Temelín potřebovali? Podle Eko-wattu, Centra pro obnovitelné zdroje a úspory energie, je v našich podmínkách praktická maximální výkonnost větrníku 2000KW. Tedy 2MW instalovaného, nikoliv skutečného ročního výkonu. I kdybychom mohli počítat s instalovaným teoretickým výkonem, k nahrazení Temelína bychom potřebovali 1000 takovýchto monster. Co by to udělalo s krajinou, je nasnadě. Je zajímavé, že právě větrná energie je tak oblíbená u našich environmentalistů, kteří se prohlašují za jediné ochránce krajiny a životního prostředí.

O nukleární energii není ani třeba hovořit. Je tabu pro většinu environmentalistů, ačkoliv je jedinou energií, která neznehodnocuje rozsáhlé plochy pozemků, nehyzdí rosáhlé plochy krajiny a při její výrobě neuniká do ovzduší žádný CO2 a ani rtuť a další toxické zplodiny.

Kdyby radikální environmentalisté skutečně chtěli omezit důsledky globálního oteplování, museli by přehodnotit svůj negativní vztah k nukleární energetice.

Odvrácení velmi málo pravděpodobné hrozby enviromentálních katastrof není skutečným účelem uměle vyvolané globální hysterie. Skrývají se za ním jiné cíle a žádný z nich nemá se "záchranou planety" nic společného. Skutečným "popíračstvím" je předstírat, že neexistují.

V průběhu dvacátého století byla věda pod útokem "sociologických teorií vědy". Potom, co ortodoxní marxistický pohled na vědu přestal být přitažlivý, začaly vznikat různé formy neomarxismu. Cílem nového marxismu je odebrat vědě její privilegia svobodného a nezávislého myšlení, vrátit ji pod kontrolu, má se opět stát jen posledním z řady ideových a myšlenkových systémů, má se stát vírou udržovanou "potřebami společnosti", "konsensem" a autoritou. Pochyby jsou "nemorální". Pochybovači jsou hříšníky, kacíři. Vědeckou znalost má nahradit všeobecně uznávaná a bezpodmínečně přijímaná víra, "konsensus vědeckých pracovníků".

Radikálně levicoví "environmentalisté" chtějí k dosažení svého cíle, globálního socialismu, získat kontrolu nad produkcí a spotřebou energie, a tak nakonec kontrolu nad světovou ekonomikou. Zakladatel Greenpeace, Patrick Moore, to řekl zcela jasně: "V osmdesátých letech se ekologické cíle, jako čistota životního prostředí, staly natolik univerzálně přijímanými a aplikovanými hlavními politickými proudy, že environmetální aktivisté, pokud chtěli zůstat v čele environmentalistického hnutí, se museli radikalizovat, museli zaujmout více a více extrémní stanoviska." Po pádu berlínské zdi a konci studené války se pak mnozí levicoví aktivisté "přeorientovali" na enviromentální aktivismus (u nás máme například Petra Uhla) a svou "neomarxistickou" filosofii si přinesli s sebou. Jak Patrick Moore říká, environmentalismus se stal "novým převlekem antikapitalismu".

Marxismus a zpolitizovaný environmentalismus, který už dnes má jen velmi málo společného s ochranou přírody, splynuly v jeden silný a nebezpečný myšlenkový proud.

"Při hledání nového nepřítele, který by nás dokázal sjednotit, jsme přišli na myšlenku, že znečišťování životního prostředí, globální oteplování, nedostatek vody, hladomor a podobné hrozby by perfektně vyhovovaly. A všechny z nich jsou vysvětlitelné lidskou intervencí… Skutečným nepřítelem je tedy lidstvo samo." (Källa: The First Global Revolution: Club of Rome, Alexander King and Bertrand Schneider, 1991: Pantheon Books, New York, p 115)

OSN oznamuje konec debaty o globálním oteplování:
Analysis: U.N. calls climate debate 'over'
http://www.upi.com/International_Intelligence/Analysis

Spojení, sponsorství a příspěvky enviromentalistickým hnutím a organizacím
http://www.spiegel.de/international/zeitgeist
http://www.nationalcenter.org/NPA384.html

K O N E C

Poradce prezidenta republiky