26.7.2016 | Svátek má Anna






SVĚT: Pásmo rozpadu

22.2.2016

aneb Jak se neusmažit ve vlastní šťávě

Že já musím pokaždé dostat zapravdu! Oč raději bych byl, kdybych se ve svých předpovědích mýlil, ale ony se jako na potvoru naplňují, až je mi z toho ouzko. To na rozdíl od odhadců oficiálních, kteřížto se seknou téměř vždycky; snad bych jim tedy mohl být radou co dělat, aby se pokaždé tak trapně nesekli. Jest bezpočet cestiček křivolakých, po nichž se může vydat potměšilý vývoj. Kdo chceš úspěšným prognostikem býti, nevsázej na cestičku nejrovnější a nejschůdnější, nýbrž nejzmolovatější, po okrajích propastí vedoucí, do nichž může i obezřetný poutník spadnout, natož bláhovec se zrakem zastřeným růžovou mlhou optimismu. Nezaměňuj iluze za skutečnost, přání za jistotu, a třebaže vím jak tvrdě to zní a co si těmito slovy u spravedlivých duší vysloužím, nenech se vodit výhradně zásadami humanity, všelidské sounáležitosti a jiných ušlechtilých citů. Jsou to zásady a ještě spíš přání lidská, příroda a dějiny se jimi neřídí, nikdy neřídily a ani v budoucnu řídit nebudou. Místo toho měj v záloze řešení pro eventuality zlé a nejhorší, jaké nastávají mnohem spíš než růžovoučké.

S tímto ponaučením se pokusme odhadnout, jak, kudy a k čemu může vést cestička současných patálií, z nichž nejpalčivější je hromadné uprchlictví z mizerně fungujících i nadobro rozklížených států. Je takových na tom božím světě hromada a stále jich přibývá, vesměs zemí osvobodivších se svého času z koloniálního područí. I můžeme si s odstupem šedesáti a více let položit otázku, jak si tím pomohly. Není-li jediným účelem státu papouškovitý prapor, houf pozlacených generálů a domorodý vašnosta v presidentském paláci, lze po sejmutí brýlí povinného optimismu konstatovat, že si pomohly nevelmi. Ve většině případů by bývali koloniálně ujařmení národové učinili lépe, kdyby si své osvobození lépe rozmysleli; ostatně neznačí slovo osvobození totéž co svoboda, což můžeme my Čechové potvrdit příklady z vlastní nedávné historie. Nicméně nedopadly zmíněné země ještě úplně nejhůř; ještě se v nich dá žít, třebaže bídně a často nebezpečně. Jsou i končiny světa, kde už se ani bídně žít nedá, jako by tam vládu vykonávaly ne orgány státu, byť i nefunkčního, nýbrž ďábel sám. Přičemž je sporno, zda ďábel sám nepředstavuje ještě přijatelnější alternativu ve srovnání s různými Islámskými státy, frontami an-Nusra, aš-Šabáby, Hamásy a jinými osvoboditeli.

Čímž se dostáváme k jádru problému. Bylo by ještě zlaté, kdyby pás nefunkčnosti a vražedných zmatků sahající od Afghánistánu přes Sýrii, Libyi a Jemen až po Somálsko tvořily státy-nestáty jen tak obyčejně nefunkční či připorozpadlé. Tomu by se ještě dalo nesnadno sice a za obrovských výdajů, ale přece nějak odpomoci. Ale ono je to horší: jde o státy bez výjimky muslimské. I kdybychom nechtěli a všemi svátostmi politické korektnosti se zaklínali, nevyhneme se otázce, není-li všechen ten vražedný zmatek v nějaké souvislosti s islámem; a je-li, v jaké a proč se projevuje právě teď. Ač se o tom z těžko pochopitelných důvodů nerado mluví, třeba vzíti v úvahu, nevězí-li základ celého maléru v katastrofálním demografickém vývoji. Králičí množivost obyvatelstva Blízkého východu a severní Afriky dosáhla bodu, za nímž to prostě už dál ne a nejde. Každá země má i za optimálních podmínek svou hranici úživnosti, natož v podmínkách nábožensky motivovaného blázince. Jestliže se obyvatelstvo například Jemenu stačilo namnožit během posledních 55 let na více než sedminásobek, Sýrie na čtyřapůlnásobek, abychom zůstali u těchto dvou příkladů... nu, nedivme se.

Pravda, ony se i jiné končiny světa nadmuly populační bezuzdností na pokraj katastrofy. Ale jen své vlastní. Zásady a příkazy učení Muhammadova, zbavující věřícího jakékoli zodpovědnosti za cokoli, jsou však ingrediencemi velmi výbušné směsi. Neboť vězme že nic, ani sebemenší prstem hnutí, nekoná člověk z vlastní potřeby a uvážení, vždy jen z všeobsahující vůle Alláhovy. A nejen člověk. Ani kámen z ruky puštěný nepadá k zemi nějakou přitažlivostí, jak by si mohl myslet přituplý jinověrec; to vůle Boží ho tam řídí! Je to velmi pohodlné učení. Zbavuje věřícího nejen zodpovědnosti, ale též svědomí a pocitu viny; kdo je přijme za své, snadněji se mu už konají i jiné kousky než pouštění kamenů z ruky. Pravíť korán súrou Pavouk, verš 17: Nejste to vy, kdo zabili, ale Bůh zabil; nevrhals (kopí) ty, když jsi vrhal, nýbrž byl to Bůh, kdo vrhal... O uřezávání hlav sice v koránu nic nestojí, lze je ale s trochou nábožné horlivosti z citovaného verše odvodit také. Je nasnadě, že takovýto způsob chápání světa nepřispívá právě k pozitivnímu vývoji, ale to jsme zase celí my, že věříme na nějaký vývoj. Muslim ví, že veškerá pravda byla v naprosté dokonalosti dána lidstvu už zvěstováním Božím ve století sedmém; od té doby na ní není co měnit ani zlepšovat, takže jakýpak vývoj. Stejně tak se ve výhradní Alláhově režii se nalézá i zodpovědnost za přelidňování muslimských zemí až k neobyvatelnosti. Netřeba se kvůli tomu znepokojovat, Alláh ve své neskonalé moudrosti už zajisté zná jeho účel a v pravý čas jej vyjeví svým věrným. Mezitím se mohou přesunout ze svých zbídačených otčin tam, kde – jistě také z Jeho nezbadatelného úradku - dosud panuje hojnost a pořádek.

Opusťme na tomto místě lid Alláhův s jeho poněkud prostoduchou vírou a obraťme se k vlastnímu zájmu. Není-li jím, aby se do konce století naplnila přinejmenším na evropské půdě slova súry Pokání - On je ten, jenž vyslal posla Svého se správným vedením a náboženstvím pravdivým, aby zvítězilo nad všemi náboženstvími jinými, je pomalu na čase začít stavět stále sílícím uprchlickým proudům účinnější hráze, než jak tomu bylo doposud. S tím ale je a ještě bude potíž. My nemáme tak šikovného Pánbíčka, aby nás zbavil pocitu zodpovědnosti i špatného svědomí při pohledu na přetížené bárky, které někdy dopraví, jindy zase nedopraví lidský náklad k evropským břehům, ani na tisícihlavé zástupy, vlekoucí se bláty a slotami přes patero hranic do bájně blahobytného Německa. Co dělat? Vzít převaděčské čluny do zápřahu, jak doporučují různí populisté a xenofobové, odtáhnout je zpátky odkud připluly, tam vysadit uprchlíky na břeh a čluny potopit... nelze. Nesrovnává se s mezinárodním právem. Je taková Libye taky stát, i když nadobro rozložený, a navrhované řešení by bylo narušením jeho suverenity. Na všelijaké suverenity, byť i směšné a víceméně už neexistující, jsme my náramně choulostiví. Nebo naopak přijmout ty zbědované ubožáky, rozmístit je v po Evropě, jak tomu chce spanilomyslná kancléřka Merkelová... houby houby, pravím vám. Představme si takového rozmístěnce dejme tomu v Liptovském svatém Mikuláši nebo v Székesfehérváru; musel by tam být přikován na řetěz, aby do tří dnů nebyl zase zpátky v Německu.

Ale to jsou všechno marné řeči. I kdybychom se smířili s vyhlídkou Evropy pod vládou islámu někdy po polovině tohoto století, populační problém to nevyřeší; i tak bude obyvatel takové Sýrie či Jemenu přibývat rychleji, než stačí vyloďovat uprchlické čluny. Tím méně problém teroristický, jejž je rovněž dlužno míti na zřeteli. Koukám na záběry uprchlických člunů před vyloděním... skoro samí chlapi tak mezi dvacítkou a třicítkou. Četl jsem tuhle takovou srdce jímající zprávu: posádka hlídkové lodi zachránila před utopením 950 běženců, z toho 150 žen a dětí! Obrácením té matematiky dojdeme k číslu osmi set chlapů... jistěže nemají všichni za lubem nějaký džihád. Ale stačí takoví tři ze sta, aby to vydalo za početnou, života vlastního a tím méně cizích si nevážící armádu. Co s tím? Je vůbec ještě nějaké co s tím?

Snad ano. Velkému optimismu bych se neoddával, nicméně dochází během posledních týdnů – píši tyto řádky z německého hlediska - k určitému zlomu. Dlouho pod koberec zametaný problém zahlcování země běženci se stává předmětem tiskových i politických úvah, někdy i takových, jejichž autoři by ještě před málo týdny prokleli co fašistoidního xenofoba každého, kdo by se opovážil něco takového vyslovit. K tomu se blíží trojí zemské volby; a jelikož zatím nebyla zrušena demokracie jakožto populistická – co není, může ještě být, jde jen o to, najít vhodná slůvka – dosud bohorovná politická kasta začíná mít nahnáno. To se ví, myšlení profesionálního politika se pohybuje v rozmezí jednoho, nanejvýš dvou volebních období, ale občana a voliče většinou zajímá, v čem budou žít jeho děti a vnuci. Východoevropské národy se korektnostnímu komandu vzpouzejí už teď, jedna po druhé odpadají od merkelistické linie i západoevropské vlády, odrátování hranic, za něž ještě nedávno schytával bouři mravoučných kázání maďarský premiér Orbán, praktikují teď bezmála všichni, i nevylučoval bych při vší doporučeníhodné zdrženlivosti že do roka, do dvou může být Evropa z konce na konec velice populustická. Ještě jde o to, co pak dělat dál, jelikož odrátování samo nepostačí.

Všechno je jed a ve všem je jed, pouze na dávce záleží, stanovil filosof a lékař T.B. Parecelsus ve století šestnáctém. Aplikováno na dnešek může být jedem přes všechny meze rozumu a zkušenosti přehnaná nápomocná vůle, obětavost, humanita. Neboť co bude platno, že ano, vytáhne-li Západ z louže bídy a zaostání miliony běženců a sám přitom zajde na následky toho šlechetného počínání. Co to ostatně bude platné i samotným běžencům; lze mít zato, že si pár let pomedí v západní hojnosti, než se politický i hospodářský systém zhroutí pod tíhou neřešených a neřešitelných problémů a oni se ocitnou v téže bryndě, z jaké utíkali, ledaže už nebude kam. Ať jsem pes, ale když už si někdo bryndu namíchanou z lehkověrnosti, nezodpovědnosti a neprozíravosti vylízat musí, ať to raději nejsme my; a třebaže vylízání svého dílu také neujdeme, ať se aspoň vyhneme osudu pacienta spolykavšího takovou dávku zázračného léku, že na ni zemřel. Takže znovu: co s tím? Dovolil bych si poukázat na několik položek zanedbaného dluhu, jež je naléhavě třeba začít splácet:

- Nejprve a především: rozpomenout se na zásady, učinivší Západ na půl tisíciletí vůdčí civilizací světa. Jsou nebo spíš jimi byl smysl pro právo, vyvážený stejným dílem smyslu pro povinnost, zodpovědnost za sebe sama, svoboda jednotlivce nejsoucí v rozporu se svobodou druhých, cílevědomé úsilí zaměřené ne na užitek okamžiku, nýbrž na dlouhé úseky času dopředu.

- Nechat samoúčelného kajícnictví, nenakládat si na hřbet vinu za všechny špatnosti světa, neomlouvat se za všechno možné i nemožné až do století desátého, nepodlézat. Na své protivníky tím dojem neuděláme, spíš je utvrdíme v přesvědčení, že mají co dělat se zbabělci, jež netřeba brát vážně. Příjemné šimrání ješitnosti nad svou neobyčejnou spravedlivostí si můžeme odpustit.

- Uhájit si demokracii. Sice už drahně oškubanou, dávno není soutěží myšlenek a koncepcí, tím spíš však je třeba směřovat k tomu, aby nebyla kartami mariáše v rukou partajních bonzů, ale votem co nejširšího spektra veřejnosti. Přímou demokracii švýcarského typu bych snad ani nedoporučoval; je podmíněna stupněm občanské vyzrálosti, k jakému český ani německý volič zatím nedospěl. Převzetí některých principů by však dosažení normálnějšího stavu bylo velmi nápomocno.

- Nevítaných hostí z různých světa konců, nečiňme si přehnaných nadějí, se asi už nezbavíme. Můžeme ale a měli bychom dbát toho, aby mezi nimi bylo co nejméně těch, aniž bychom jim křivdili, jež můžeme zvát našimi nepřáteli. Tudíž přededvším radikálních vyznavačů islámu; a ne až tehdy, když zase něco vyletělo do povětří, ale předem; ne dokonaný zločin, už ochota se jej dopustit nechť je dostatečným důvodem postihu. Ze zřetele nepusťme ani onu umírněnou většinu, o níž se dobré duše domnívají, že v ní máme spojence v boji proti náboženskému radikalismu. Nemáme. Příslušník zmíněné většiny nebývá ani tak umírněný jako spíš ledabylý, příkazy své víry doslova neberoucí. Ve střetu s džihádnickou menšinou (beroucí je naopak doslova a do puntíku) se nepostaví proti nám, ale ani za nás. Leda by náležel k těm nemnoha, kteří se násilnických příkazů koránu odřekli, je pak ale otázka, je-li ještě muslimem.

- A ještě bych přidal kus bojovné odhodlanosti, jíž se vyznačovali naši statečnější předkové. Regulérní válka se zákopy a všemi ostatími náležitostmi bohdá už asi nevypukne, ale může se to řezat neregulérně v ulicích; jak tak čichám, nosem natahuji, čas jako by k něčemu takovému nazrával. A když třeba, s ochotností v boj se dejme statečně, káže stará císařská hymna, a její slova mohou být znovu aktuální. I na takovouto eventualitu jest záhodno se připravit. Stálým vzýváním míru za jakoukoliv cenu v sobě západní společnost potlačila bojovné geny předků, ale i mírumilovnost je z věcí, jež přeženou-li se za určitý bod, stávají se nástrojem samozničení. Kdo odmítá vzít v pravou chvíli do ruky zbraň, své otroctví si zasloužil.

Nedomnívám se, že by se mohl naplnit skutkem verš koránu, předvídající poddání celého světa jako zákonu. Kdyby plodivost muslimských žen opravdu zahltila po Evropě celou oblast západního životního stylu, ani to nemusí znamenat vítězství islámu, mnohem spíš jeho konec. Nikoli zbraněmi Západu, ale udušením svou vlastní sterilitou, sebezničující nenávistností, ztrátou konstruktivity a ustrnulostí v dávno minuvších časech Prorokových a prvních chalífů. Našim potomkům to však může být už jen dost pozdním zadostiučiněním.

Hannover, 19. února 2016



Diskuse


M. Valentová
10:47
23.2.2016

J. Jurax
21:36
22.2.2016

J. Kraus
21:06
22.2.2016

J. Kraus
21:09
22.2.2016

B. Hamáček
18:32
22.2.2016

J. Hanzlík
17:13
22.2.2016

K. Janyška
18:00
22.2.2016

V. Kraus
11:39
22.2.2016

P. Vandas
12:06
22.2.2016

J. Kanioková
19:37
22.2.2016

P. Janos
22:08
22.2.2016

P. Vandas
10:24
22.2.2016

P. Maleček
10:07
22.2.2016

J. Schwarz
10:03
22.2.2016

S. Netzer
9:24
22.2.2016

K. Křivan
13:01
22.2.2016

K. Křivan
13:04
22.2.2016

S. Netzer
16:34
22.2.2016

B. Volarik
20:36
22.2.2016

J. Jurax
21:43
22.2.2016

P. Kmoníček
8:40
22.2.2016

B. Volarik
8:28
22.2.2016

P. Jansky
8:23
22.2.2016

B. Volarik
8:45
22.2.2016

S. Netzer
9:15
22.2.2016

J. Schwarz
10:21
22.2.2016

J. Jurax
21:47
22.2.2016

V. Povolný
12:56
22.2.2016

J. Jurax
21:52
22.2.2016

P. Kmoníček
15:16
22.2.2016

B. Volarik
20:33
22.2.2016

J. Jurax
21:54
22.2.2016

I. Schlägel
7:46
22.2.2016

P. Lenc
8:16
22.2.2016

D. Polanský
7:33
22.2.2016

J. Vintr
1:46
22.2.2016

F. Vnoučková
1:14
22.2.2016

B. Volarik
8:35
22.2.2016

Jaroslav Hrubý
1:04
22.2.2016

počet příspěvků: 53, poslední 23.2.2016 10:47









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.