1.10.2016 | Svátek má Igor






SVĚT: Není míru pod olivami

2.7.2014

Prezident Zeman by se měl omlouvat za svoje poměrně povrchní a neurčité odsouzení islamismu, protože důležitý a mocný stát jako je Saudská Arábie si to přeje. Už s Čínou jsme museli ustoupit od kritiky nedodržování lidských práv. Co se to děje? Stáváme se hadrem, o který si kdekdo otře boty?

Přece je v tom trochu rozdíl vypovídající o mnohém. Čína nechce, aby se zasahovalo do jejích vnitřních záležitostí, Arabové chtějí zasahovat do našich záležitostí – předepisovat, kdo jak bude mluvit, a pokud víme z jiných případů, i co se má psát a kreslit v novinách. V islámu je zakódováno, že je posledním a završujícím náboženstvím, nejdokonalejším a vládnoucím ostatním. Je to politické náboženství, duchovní působení se zde mísí s pravidly normálního života. Islám nehlásá likvidaci ostatních, ale jen jejich poslušnost a podřízení. Mnozí tvrdí, že islám byl vždy tolerantní. Ano, ale v rámci svých pravidel. Křesťan nebo žid může žít pod vládou islámské většiny nebo dokonce i islámské diktatury, ale musí se podřídit právu šária. To určuje jakým způsobem je tento vyznavač odlišného náboženství krácen na svých právech. Třeba jeho slovo u soudu má jen poloviční váhu, a pokud se soudí s muslimem, musí mu jiný muslim svědčit, jinak nemá šanci. Ve starých islámských státech na blízkém a středním Východě a v Turecku se to řešilo tak, že příslušníci různých náboženství žili zcela odděleně a měli svoje instituce v rámci své komunity.

Ale nejproblematičtější jsou smíšené rodiny. Když si muslimská žena vezme za muže jinověrce, musí on přestoupit na islám. Pokud tak neučiní, čeká ji trest smrti. Opačně je samozřejmé, že žena se stává svatbou s muslimem okamžitě muslimkou a musí dodržovat všechny předpisy. Tato pravidla znamenala neustálé spory a války mezi rodinami. Typické je to pro dějiny Bosny. Pod olivami tedy nemohlo být nikdy míru.

Vraždy korán přímo nařizuje. Tím se vždy rozjede nekonečná omerta a vzájemné vraždění rodinných příslušníků, protože na straně křesťanů byl zase zákon smrt za smrt. Oddělení komunit bylo jediným řešením. Ti, kteří mluví o mírumilovném islámu a o toleranci, neví, o čem mluví. Pokud chtějí mír, musí se podvolit. Zvláště při mnohoženství na straně muslimů a jednoženství na straně křesťanů a židů není šance, aby generačně muslimové nezvyšovali svůj počet na úkor ostatních. To se samozřejmě násobí muslimskou nadvládou a všemi výhodami pro ně. Svoji roli také hraje hrozba násilím, neustálá konspirace, zda někdo z narozených v muslimské rodině nevyznává jiné náboženství, třeba i tajně, případně po odstěhování jinam. Komunity křesťanů a židů se mohly udržet jen izolací.

Islám má poměrně jasné a jednoduché předpisy, proto jej přijímali vládci východních zemí, aby se měli čím řídit a ovládat poddané. Tatarští chánové, turečtí sultáni a vládci Indie (říše Velkých Mughalů) přijali islám proto, aby měli nějaký právní řád, měli se o co opřít. Nešlo jim o hlásání islámu, také původní náboženství nelikvidovali. Přesto se v těchto zemích islám rozšířil, protože byl jakýmsi moderním východiskem z původního zmatku různých bohů a rituálů, jakýmsi jednotícím prvkem. Také nestoriánští křesťané, ještě ve dvanáctém století na východě početní, zmizeli náhle ze scény. Nevíme sice přesně, co se s nimi stalo, ale poté, co se objevil islám, najednou zmizeli. Asi konvertovali velmi rychle.

Evropa nepotřebovala islám, měla svůj právní systém odvozený z římského práva a křesťanského náboženství, a vedla s islámem prakticky nepřetržitý boj. Jednalo se o podobné systémy. Konečně křesťanství zvítězilo nad evropským pohanstvím ze stejných důvodů – jasného právního systému, jednoduchých pravidel života a jednotící myšlenky humánního charakteru.

Islám a jinověrecký stát

Muslimové neuznávají jiný zákon než šaria. Mohou se podřídit i jinému zákonu, pokud není se šaria v rozporu. Proto také nemusí výsledek normálního občanského soudu uznat. Tím pádem stojí neustále proti systému moderního evropského státu. Je samozřejmé, že většina muslimů se asi podřídí, ale je to považováno jen za jakýsi dočasný pragmatismus, než islám zvítězí, prostě muslim vede stálou válku ve svém srdci se státem a nikdy ho neuzná. Prostě není míru ať už pod olivami, pod lipami nebo pod palmami, prostě kam islám zavítá. I když se výraz džihád vykládá různě a vlastně to byl původně název pro jakýsi vnitřní boj se zlem, je v neislámském prostředí stále přítomen v podobě konfliktu se sekulárním státem a nevěřícími, který se podle okolností vede jen uvnitř lidského svědomí nebo na veřejnosti přímo.

Přesto ovšem terorismus, tak jak je dnes praktikován, nikde v Koránu přímo není. Rozpaky nastávají s nevěřícími, protože s nimi se v minulosti nepočítalo. Pravověrný muslim považuje ateistickou kulturu za ďábelskou. Je otázka, zda má Koránem pověření takovou kulturu přímo ničit. O tom se vedou spory.

Přesto byly a dnes ještě v některých případech jsou velké části světa, kde muslimové útoční nejsou a žijí s ostatními v míru. Je to jen tím, že v místní kultuře není fundamentální islám zakotven, muslimové mají svoje zvyky, které neodpovídají zcela Koránu. Ale těchto zemí ubývá, imánové placení naftovými šejky chodí do těchto zemí a přesvědčují muslimy, aby dodržovali Korán. Staví jim tam mešity a mádrásy – islámské školy (i my to platíme v ceně nafty). Domácí kulturu neuznávají, korán je přednější. Obyvatelé obvykle dostanou i nějaké výhody, prostě peníze jsou peníze a kdo je má, má vliv. To samozřejmě platí obecně. Mádrásy nikomu příliš nevadí, neučí se v nich v podstatě nic tak špatného – že se nemá pít alkohol a jíst vepřové, to přece nic neznamená, naopak to má i morální rozměr. Neučí se žádná viditelná nenávist. Jenže možná povrchnímu pozorovateli unikne, že se učí také netolerance, že žena si nemuslima vzít nesmí, že nesmí přijmout jiné náboženství nebo nedodržovat islámská ustanovení, nebo že z islámu je výstup jen úmrtím, nelze konvertovat jinam. To u jiných náboženství není. Tím se zažehává džihád a ze země se stává Bosna i tam, kde dřív nebyla. Pokojná a tolerantní náboženství jako hinduismus nebo buddhismus v podstatě nemají obranu. Ta se může dít pouze na sekulární úrovni, ale v zemi, kde je náboženská tolerance, prakticky není potřebná zbraň.

Dalším problémem v sekulárním státě je obtěžování ostatních obyvatel muslimskými zvyky: Ženy musí být na ulici zahaleny. To je proti všem zvyklostem v zemích, kde se lidé identifikují před ostatními zjevem. Z minaretu se ozývají zvuky muezína, které mohou obtěžovat ostatní. Cizí architektura se prosazuje. Poznal jsem to přímo v Betlémě, kdysi převážně křesťanském městě. Muslimové tam postavili dvě velké mešity (možná i nějaké menší, ale to nevím). Od rána na celé město vyřvával amplion s modlitbami. Budil nás už ze spaní. Když přijel Papež do Betléma a chtěl promluvit na náměstí k věřícím (určitě si vzpomenete na záběr v televizi) okamžitě začal řvát amplion z protější mešity. To ukazuje jaká je to zbraň. Zakázat to nemůžete, to by nebyla náboženská tolerance.

V čem vlastně je narušování soužití islámskou kulturou, pravidly a vírou:

1/ Vyhrožování smrtí těm, kteří od islámu odstoupí nebo praktikují ještě jiné náboženství, partnerům ve smíšených rodinách, kteří k islámu nepřistoupí nebo nevychovávají v něm děti

2/ Neuznávání světského práva nadřízeného muslimskému právu

3/ Obtěžování veřejnosti muslimskou kulturou a vynucování, že ona je nadřízená

Boj stále trvá, pokud se okolní společnost brání. To nemluvím o terorismu a tím otevřené válce sekulárnímu a jinověreckému světu. Musí se prosazovat to, co je v Koránu. To, co je v Koránu neodpovídá modernímu světu ani soužití s jinými konfesemi.

Oslabení islámu a zánik trvalé války

Křesťanské státy v minulosti muslimy úplně likvidovaly. To bylo třeba ve Španělsku – buď konverze ke křesťanství, nebo odchod ze země. Proto to bylo obvykle kritizováno a islám byl proti tomu dáván za příklad tolerance. Ale vládcové křesťanských zemí věděli, co islám přináší a co obnáší jeho povolení. Zatímco islám vede džihád trvale a urputně, vlastně se nikdy nevzdá, dokud nezvítězí, křesťané neměli jinou možnost než vyřídit záležitost jednou pro vždy, naprostým oddělením. K jiným se tak nechovali, židé byli omezeně povolováni a obavy z jejich šíření se nekonaly.

Ale byly a jsou i země, kde místní muslimové nedodržují korán a chovají se tolerantně (Indonésie). Mír tedy může nastat jen tenkrát, když se korán nebude zcela dodržovat, tedy když se dejme tomu ujme nějaká mírnější verze islámu, tak jako byla dříve v mnoha zemích na východě. Ale taková verze nemá oporu v žádném kodexu. Zatímco u jiných náboženství byla možnost výkladu fundamentálních dokumentů různá a vznikaly různé konfese stejného náboženství, u islámu to v základních věcech není možné – korán mluví jasnou řečí.

Další možností je samozřejmě sekularizace. Ta už velmi postoupila zvláště ve městech vyspělejších zemí, náboženství bylo v mnoha zemích považováno za ustupující element a jeho pravidla se nemusela dodržovat. Modlitby se nekonaly, ženy chodily s odhalenou hlavou, svolávání muezína k modlitbám bylo považováno za jakýsi místní folklór asi jako v křesťanských městech zvony. Nejvíce pokročila v Turecku. Nebudu zde zkoumat příčiny, proč sekularizace zanikla a většinou se vrátily muslimské zvyky. Nemalou měrou k tomu přispěly peníze ropných šejků použité na obnovu religiozity.

Multikulturalismus západních států

Rozprostřený multikulturalismus, tedy život mnoha kultur pohromadě, je problematický a v podstatě možný jen s kulturami naprosto tolerantními. Těmi jsou samozřejmě jen některé. Vidíme v multikulturní Indii pohromadě všechny hinduistické kulty a do toho buddhismus a křesťanství. Ale pro islám platí, to co jsem uvedl shora, musí to být verze odloučená od koránu. Proto také jsou stále problémy především s muslimy (samozřejmě jsou z tohoto pravidla výjimky). Multikulturní Amerika nemá problém s žádným náboženstvím, vyjma muslimů. Zde platí shora uvedené tři boby narušování soužití.

Multikulturalismus v rozprostřené formě bez oddělení kultur je omyl. Je to něco řečeného jako fantastická teze, bez konkrétní představy fungování. Základní otázkou je, kdo bude tím nezávislým arbitrem, který bude kultury rozsuzovat, kdo stanoví zákony pro všechny? Jeden zákon může vyhovovat většině, ale vždy se najde kultura, které vyhovovat nebude. Jaké budou multikulturní zákony? Vždy se bude muset na právo nahlížet očima jedné z kultur. Zcela nezávislá pravidla neexistují. Proč se o multikulturalismu vážně mluví, když je to nesmysl!?

Domnívá se snad někdo, že může takto vzniknout kultura nová, smíšená? Kdo ovšem povede ono směřování k nové kultuře, musí být nějaká idea, která nutně bude omezovat některé kulturní prvky kultur tak, aby nastala shoda. A opět to bude idea jedné z kultur. Nebo snad současní převažující individualisté a relativisté ztrácí už pojem o světě? Domnívají se, že zanikne stát a vznikne nějaká všesvětová společnost? Taková společnost nemůže existovat. Zanikne sounáležitost s takovou společností, nikdo se pro ni nebude obětovat, nikdo nebude s ní cítit identitu. Každý bude hájit jen svoje zájmy, případně zájmy své kultury bez ohledu na druhé. Bez nadřízených státních orgánů jedné z kultur vznikne chaos a války. Je vidět, jak dobře pochopili kdysi tvůrci islámu tuto záležitost, jak vytvořili právní systém tak, aby dominovala jedna kultura (islámská), ale zároveň mohly existovat kultury jiné, byť podřízené a ustupující. Proč nelze něco podobného vytvořit v západní společnosti?

Multikulturalismus může být pouze ve formě oddělených komunit. Prostě rovnost kultur může být pouze přes hranice. Mohu uznávat druhou kulturu jako rovnoprávnou pouze v jiném státě nebo pokud má svoji obec a sama se živí. Mimo tuto obec nemá právo na prosazování čehokoliv ze své kultury, protože by omezovala práva kultury jiné. Mimo muslimskou obec (městskou čtvrt) by musely mít ženy odhalený obličej a nesměly by se stavět mešity nebo alespoň minarety a svolávání k modlitbě by se nemohlo konat na veřejnosti.

Základní zákonodárství by ovšem muselo platit pro všechny a ve všech komunitách. Násilí by se nesmělo vykonávat, i hrozba násilím by byla trestná. Zde by nekompromisně platily zákony západních demokratických států na základě historického práva kontinuity tohoto území.

Islámský fundamentalismus

Svět, ve kterém žijeme, je založen na velkých penězích daleko více než jindy. To nejen v běžném životě občana, ale stále více v mezinárodním měřítku. Původní liberální stát byl založen na demokratickém rozhodování občanů. Rozhodovala převážně střední třída, jejíž příslušníci se dohodli na pravidlech života tak, aby nebyl někdo poškozován na úkor jiného. Demokracie byla takovým pravidlem. Dohromady potom občany spojovala nějaká státní idea, kterou bylo možno realizovat bez cizího vměšování, protože převažovalo vnitrostátní hospodářství, dovozy nebyly tak veliké, aby jejich přerušení znamenalo výrazné narušení hospodářského života. Indoktrinovat nějakou zemi bylo možné jen válkou. Velké peníze měly sice svoje místo, ale jejich vliv nebyl zcela dominantní, protože stát a jeho zákony nedovoloval, aby svoboda jednoho občana omezovala svobodu druhého, byť chudšího. To se do velmi značné míry dodržovalo, netvrdím, že zcela vždy.

Toto paradigma doznívá s tím, jak se otevírají hranice, jak se státy stávají stále více závislé na dovozu, jak vzájemný obchod je svazuje a omezuje jejich suverenitu. Velké peníze nemají vlast. Mohou být umístěny v některém daňovém ráji, ale to není podmínkou, mohou být kdekoliv a jsou zcela svobodné. Zasahovat dovnitř kteréhokoliv státu není problém. Nejsou to ovšem jen peníze nějakých soukromých firem, které chtějí pouze vydělávat, ale soukromé i státní peníze nátlakových skupin a ideologických organizací. Ty mohou mít velmi sofistikovanou humanitní tvář, aby se dostaly dovnitř státu a tam potom působily jakkoliv. Opírají se o místní lidi, obvykle místní příznivce, nebo komunity přistěhovalců nebo náboženských a národnostních menšin. Zde je možno dělat cokoliv proti zájmům státu a občanů. Menšiny, prý utlačované, zneužívat v zájmu jakékoliv ideologie, zasáhnout ve prospěch někoho stojícího v pozadí a odpočívajícího na jachtě na Bahamských ostrovech. Ta idea může být třeba i velmi přitažlivá, třeba ekologická, ale zneužité v zabránění důležité pro stát potřebné stavby nebo nějaké stavby vadící konkurenci. Náboženské skupiny samozřejmě mají toto poslání také. Velké peníze ovšem také působí přímo v politice. Nehledě k tomu, že státní idea se obvykle v evropských zemích už přežila, nikdo ji nehájí a občanská sounáležitost nemá možnost se sjednotit okolo univerzálního občanského ideálu a angažovat se pro něj už nikdo nechce. Tento morální úpadek je právě nebezpečný v době, kdy by mohl být jediným prvkem stojícím v cestě velkým penězům a jejich zájmům. Pokud by to bylo důležité, je potom v takové zemi potřebné vyvolat chaos, aby mohl být uplatněn plán B. Ten byl realizován ve všech těch revolucích arabského jara a na Ukrajině (tou se zde zabývat nebudu).

Vznikne obvykle oprávněná občanská nespokojenost, která může být jen popostrčena sdělovacími prostředky nebo působením aktivistů k nějakému veřejnému vystoupení. Tam se náhle objeví vůdci davu, velice schopní a kompetentní. Potom se objeví zbraně a nějací ozbrojenci vítáni davem, který potřebuje přece „bojovat“ proti zlé vládě. Tito lidé mohou být placeni odkudkoliv a sloužit komukoliv z bohatých. Mohou zavést revoluci kamkoliv. Peníze šejků investované do Al Kajdy se konečně zhodnotí nejen k ovládnutí zdrojů takové země, ale pro založení islámské vlády. Tento pokus byl v Egyptě, kde téměř zvítězil. Jinak se to stalo v Sýrii, odkud se ozbrojenci přelili do Iráku. Zde, v naprosté absenci legitimní vlády a jejích institucí, alespoň nějak založených na vůli lidu, se může dít cokoliv. Lépe řečeno se děje to, co sponzoři těchto ozbrojenců chtějí. Pokud vládu nikdo nepodporuje (jedině v Sýrii se stalo, že Rusko vládu podporuje), obvykle se zhroutí a potom jde jen o to, která skupina vzbouřenců je silnější. Obvykle ta, která má více peněz.

Takto ovládnou svět ti, kteří na to mají. Na začátku toho stojí vždy rozklad občanské společnosti na základě ztráty státního a národního ideálu dříve sjednocujícího občany, nezájem o osud státu, roztříštěnost do různých ideologických vizí. Velké peníze vznikají mimo jiné neplacením daní v zemích, kde vznikají, protože mají sídlo v jiné zemi, kterou si zvolí jako základnu. Hlavně však prodejem plynu, nafty a drog nebo podnikáním v zemích, kde je velmi laciná pracovní síla.

Převzato z Podracky.bigbloger.lidovky.cz



Diskuse


M. Rastislav
10:32
2.7.2014

M. Stuchlik
8:30
3.7.2014

J. Kraus
10:17
2.7.2014

R. Gramblička
8:14
2.7.2014

M. Stuchlik
8:28
3.7.2014

P. Boublíková
6:37
2.7.2014

V. Fiala
8:31
2.7.2014

R. Langer
11:57
2.7.2014

P. Lenc
13:29
2.7.2014

J. Babicka
0:04
3.7.2014

počet příspěvků: 16, poslední 3.7.2014 08:30









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.