Volby 24. září znamenitě zamíchaly německou politickou polívkou a teď je kolem toho hromada řečí. Jak se stalo, že dosud vcelku nevýznamná strana AfD – před čtyřmi lety nedosáhla ani těch kritických pěti procent, potřebných k vstupu do parlamentu - se stala třetí v pořadí co do počtu odevzdaných hlasů, a tudíž i mandátů? Inu jak. Není dnes tématu, jež by běžný občan nepokládal za znepokojivější a k řešení naléhavější, než hromadná migrace z pracizích světa krajů a sílící vliv islámu; tradiční partaje se však rozhodly jej nedbat buď vůbec, nebo jej rozličně zamlouvat a omlouvat. Tím se vytvořilo vakuum, jež vyplnila zmíněná partaj AfD, jako už žádné vakuum nemůže zůstat nezaplněné. To je zákonité, k tomu tak či onak dojít muselo, divím se, čemu se všichni diví.

A nedivím se ani příliš, že ti, jimž takto uplavalo prádlo, spustili náramný pokřik, jehož ohlasy překročivše hraniční horstva vzbudily pozornost českého tisku. Ležíť přede mnou týdeník Echo s článkem nazvaným „Německé volby“ … překvapivě dobrý týdeník, prosím pěkně, na vysoké úrovni novinařiny. A dobře napsaný článek. Nicméně se jeho autor nevyvaroval jisté, pro tento čas typické povrchnosti: užívání pádných slůvek bez bližšího zamyšlení, co vlastně znamenají. Třináct procent pro AfD, v níž jsou nepochybně i neonacisté, stojí v něm, jakož i obava, že z více než 90 poslanců Bundestagu bude teď patřit neurčený počet rasistům… k obojímu bych měl jakožto pozorovatel v Německu bezmála už čtyřicet let usedlý co připodotknout.

Že nepochybně? Ovšemže pamatuji Němce starších ročníků tvrdivší, že ten nacismus vůůůbec nebyl tak špatný, že za něj nebyla nezaměstnanost a vládl pořádek jako řemen. Ale to bývalo, bývávalo. Nejmladší z nich jsou dnes dědouškové kolem devadesátky, i nepadají co důkaz vzmáhajícího se neonacismu na váhu. Totéž platí o šestnáctiletých chlapečcích, pochodujících pod symboly nacismu (trochu připozměněnými), aniž je kdy napadlo si zalistovat v Mein Kampfu - otravná četba, potvrzuji - podobně jako se jiní utřinosové vyzývavě hlásí k islámu, aniž je kdy napadlo si přelouskat jedinou súru koránu. Toho nechme, to jsou doklady neonacismu věru hubené; ostatně kdo by měl takové sklony, má k dospozici zcela legální partaj NPD (Nationaldemokratische Partei Deutschlands). Získala v letošních volbách celá 0,4 procenta hlasů, takže si bohdá kvůli ní nohu za krk dávati nemusíme.

Trochu něco jiného je zmíněný již rasismus. Než se pustíme po tomto kluzkém ledu dál, nebude na škodu takto nazvaný jev definovat; hádat se a nevědět o čem je obyčejem bláznů. Tudíž: co jest rasismus? Je jím zjištění, že stejně jako rozlišujeme rasy psů, koček a jiných hovádek božích, existují i rasy lidské? Že ne? Uf, to se mi ulevilo. Tak dál. Procoural jsem během svého života tento kulatý svět dosti vzevrubně a neuniklo mi, že obyvatelé jednotlivých jeho částí se od sebe liší nejen zbarvením nosů a úhlem očí, nýbrž i vlastnostmi, nadáními či nenadáními, zvyky i nezvyky… co? To že už zapáchá rasismem? Dejme tomu, že zapáchá, ale co mám k čertu dělat? Nechat dalšího psaní, abych si nedejpámbu něco nevykoledoval? Ale byl jsem už v běhu života svého reakcionářem, kontrarevolucionářem, buržoazním elementem a kdovíčím ještě, tak snad nějak unesu i toho rasistu. Ostatně: bývala nauka o lidských rasách uznávanou vědní disciplinou, než se toho tématu zmocnil jistý muž s knírkem a postaral se slovu rasa o špatnou pověst. Zahynul však muž s knírkem před bezmála už třičtvrtěstoletím pod troskami Berlína a jeho nauka s ním, tak snad už nemusíme být tak choulostiví na slovíčka.

Až na eskymáky¹ mi bylo dopřáno poznat všechny lidské rasy, z nichž některé jsem si oblíbil víc, jiné méně; kdo praví, že miluje stejnou mírou všechno lidstvo, bývá obvykle pokrytec. Černochy například jsem si oblíbil. Dovedou být vtipní, rozumí legraci, povíš jim vtip a oni hned hubu od ucha k uchu odpoví jiným; a v pohybovám nadání se jim nevyrovná nikdo, to se mohou jít všichni naši mistři tance vycpat. Ještě žádný rasismus? Pak bych možná byl rasistou, kdybych se zmínil o… ééé, méně chvalných vlastnostech černého muže? O nedostatku technického nadání například, nízkém stupni zájmu o rodinu a manželství vůbec… jest tomu tak v černé Africe, že rodinka sestává z maminky a dítek; tatínkové tak chodí kolem chaloupek, tu vlezou do jedné, tu do druhé, a dětičky vůbec nemusí být sourozenci, leda poloviční. A trvá ten vztah, i když opustivše před staletími černý kontinent stali se občany dejme tomu USA, neboť co tisíciletí do genetiky vtiskla, nezmění se našup, jak se domnívají věční lidstva nápravci. V tom ohledu si dovolím být skeptický k snahám o rychlou integraci těch, co se teď hrnou ze svých zbědovaných zemí k nám do Evropy; takoví Cik… ech, Romové do ní přišli už před sedmi staletími, a ještě se v podstatnější míře neintegrovali. I netěšil bych se, že tomu s novými příchozími bude jinak a lépe.

V případě rasy… nepovím že žluté, takový Japonec nebo Korejec může být žlutý, leda když onemocní žloutenkou… ale dejme tomu východoasijské, bych nemluvil o oblibě, spíš o sympatii, snad až jisté úctě a obdivu. Máme se od ní my bílí ledačemu přiučit, kdyby bylo jak: houževnatosti, svědomitosti, schopnosti drobné, vytrvalé práce, však ne náhodou v českých školách dosahují nejlepších výsledků děti vietnamských rodičů. U Japonců k tomu přistupuje zdvořilá usměvavost i v případě osobních smutků a nezdarů; kážeť japonská etiketa, že člověk nemá otravovat své bližní zakaboněným obličejem, i když mu třeba není do zpěvu. Také Číňanovi září brejličky úsměvem, ať se děje, co se děje, především je však neúchylně praktický. Hledá a nachází cesty k vzestupu, nesmí to ale trvat moc dlouho; své bližní zdraví přáním wan nian – deset tisíc let, v praxi se však zřídkakdy stará, co si počne za rok. Je to zvláštní: nejstarší kontinuální kultura světa a tak nízký zájem o budoucnost. Je-li dán geneticky nebo jej lze přičíst mentální deformaci komunistickým režimem, se neodvažuji soudit. Naproti tomu ve srovnání s neprůstřelnou nevzrušivostí obou jmenovaných plemen se Korejec prý dovede i znamenitě rozzuřit, ale u toho jsem naštěstí nebyl.

V indiánech, abych byl upřímný, se moc nevyznám. Je to zamlklá rasa. Možná ji nejlépe ilustrují obrázky ze starých mayovek: sedí náčelníci s pernatými čelenkami kolem poradního ohně a nepohnutě mlčí… nač myslí? Myslí vůbec na něco, nebo jen tak civí do prázdna? A nemizí ten dojem, ani kde se indiánský živel smísil s hispánským; dvorná povrchnost středoamerického (abych mluvil z vastní zkušnosti) caballera ve spojení s indiánskou nemluvností, o níž našinec neví, co se za ní může skrývat… jak ochotně jsem svého času mazal z kostarického vnitrozemí na karibské, anglicky mluvícími černochy osídlené pobřeží! Mohou takhle v temné noční uličce jednoho i zapíchnout, ale aspoň je s nimi zábava.

Ponechav stranou australské praobyvatele a jiné lidstva čeledi a podčeledi, obrátím pozornost k vlastní, bílé rase. Má i ona něco, čím vyniká nad jiné? Nu, nebuďme zbytečně skromní; věru že má. Či spíš mívala, dokud se nestalo příkazem doby se za své úspěchy stydět a kdekomu omlouvat. Vůli a odvahu vyplouvat na neprobádané oceány poznání, i když to momentálně nepřináší žádný vyčíslitelný užitek. Odvahu k podstoupení rizika, bez níž by náš svět byl dodnes omezen na Evropu s přilehlými oblastmi Středomoří. Především pak dar prozíravosti, schopnosti hledět na dlouhé úseky času dopředu na rozdíl od kultur žjících dneškem; co přijde zítra, o to se začne starat také až zítra, poučil mě jeden snědý pán na blažených ostrovech tahitských. A třebaže to někomu může přijít divné a snad i nemístné, má bílý člověk dar soucitu s chudými a trpícími. Nepřináší mu jen samé výhody; bez něj by se nedohadoval, má-li přijmout všechny uprchlíky z rozvrácených zemí světa nebo jen některé, nýbrž by zabouchl dveře přede všemi, vypijte si, co jste si namíchali svým bezuzdným množením. Ušlechtilí duchové ovšem o bezuzdném množení (ze dvou miliard roku 1928 k sedmi a půl času tohoto) slyší neradi, nemouhouce z něj obvinit vlastní civilizaci.

Žijeme v podivné době. Naši vzdálenější předkové bojovali mečem. Předkové dob bližších a civilizovanějších se potýkali argumenty, byť ne vždy zcela věcnými. My… nebo ani ne tak my jako ti, kdož se stanovili rozhodčími v tom, co je schvalitelné v poměru k otázkám doby a co zavrženíhodné, šermují už jen nálepkami nezřejmého obsahu, ne-li všeho obsahu prosté. Cítíce se být majiteli vší pravdy a etiky častují každého, kdo není ochoten klusat v jejich závěsu, přízvisky populismu, takového či onakého extremismu, xenofobie, islamofobie, a když na to přijde, i rasismu a neonacismu. Nedejme si to líbit. Nech si své nálepky, dobráku, povězme takovému, a řekni přesněji, oč ti jde. Definuj. Nehceš-li nebo nedovedeš, raději mlč. Je v mlčení jistá důstojnost, byť třeba i prázdná; módní žvásty však odnese čas jako odnesl už tolik jiných, ve své době za vší pravdy světa vrchol vyhlašovaných.

Hannover, 8. října 2017

¹ Poznámka: názvy národů píšeme s velkým písmenem, rasové příslušnosti s malým. Tudíž eskymák, stejně jako černoch nebo indián.