26.4.2024 | Svátek má Oto


SVĚT: Hrst poznámek k stěhování národů (1)

7.9.2015

Kdo je tady rasistou aneb O duši nomádské

Heidenau. Takové ne zrovna vzhledné, podél silnice roztahané čtrnáctitisícové město mezi Drážďany a Pirnou, dohromady bych o něm nevěděl, kdybych tudy před postavením dálničního obchvatu neprojíždíval cestou do Prahy. Koncem srpna však dosáhlo nechvalné proslulosti: saské úřady se rozhodly umístit do Heidenau šestnáct set vesměs balkánských uprchlíků. Představa, že by na osm a půl obyvatele měl připadnout jeden uprchlík, se domácím silně nelíbila a jali se proti tomu demonstrovat; no, a jak ani jinak býti nemůže, k demonstracím se ruče připojil houf poloprofesionálních randálistů, jakým je jedno, proti čemu protestují, hlavně že se dobře vyřvou a vyřádí. To umožnilo konformním politikům a úslužnému tisku nacpat vcelku pochopitelnou obavu domorodců do jednotného pytle pravicového extremismu... a tak dále a předvídatelně. Nerozepisoval bych se o tom, kdybych v internetovém zpravodajství neměl příležitost zhlédnout záběry lidí, doufajících nalézt útulek v pohostinném – možná až příliš – Německu. Noviny píší v té souvislosti o Albáncích, Makedoncích a jiných takových, hledím ale na ty potmavlé tváře, a oni jsou to... jsem teď na rozpacích, jak je nazvat.

Vyskytoval se u nás i jinde v Evropě svérázný lid nazývaný Cikáni. Již se ale nevyskytuje, aspoň oficiálně ne, byv přejmenován na Romy. Rád bych věděl proč. Zněl snad někomu původní název čímsi nedůvěryhodným? Nebo snad dokonce jakousi nižší kvalitou? Paušálně určité etnické skupině přisuzovat špatné vlastnosti je ovšem nejčistší rasismus, pozor, přejmenovávači, abyste si něco nevykoledovali! Titul Rom už je o něco méně podrzřelý, jistý rasistický odér však na něm také ulpívá... navrhoval jsem svého času pro zmíněné etnikum naprosto korektní název Indočechové, ale to je zase moc lokální... vida, už to mám. Mají dnes v Americe místo černochů Afroameričany, proč bychom my na téhle straně Atlantiku nemohli mít Indoevropany, že. Problém vyřešen, ty postavy na obrázcích z Heidenau jsou jedna jako druhá samý Indoevropan. Co? Ještě nějaké námitky? No proto.

Avšak legraci stranou. Třebaže z indoevropanského stěhování nikdo radost nemá a němečtí politikové se dokonce hněvají, že ubírá prostředků i místa lidem opravdu pronásledovaným, lze pro ně mít jisté pochopení. Byli a snad ještě jsou duchové učení, hodlající odborně vedenou výchovou a poskytnutím existenčních příležitostí přetvořit, řekněme, negativní vlastnosti některých jedinců i lidských skupin nasprávno, žádný takový pokus se však ještě nezdařil a lze mít s jistotou za to, že se nezdaří ani nikdy v budoucnu. Co tisíciletí do lidských duší zasela, může za příznivých podmínek změnit zase až vývoj mnoha generací, tak našup, jak si malují naivní lidstva nápravci, to nejde. A Cik..., ech, Indoevropan, kruť to jak kruť, je svým založením nomád. Ještě jsem zažil hubenými koníky tažené cikánské vozy, táhnoucí od místa k místu a od tábořiště k tábořišti. Komunista, jak už byl od rány, kočovnictví roku 1958 zatrhl a dost rabiátskými metodami přinutil tehdy ještě nepřejmenované Cikány přijmout stálé bydliště a s jistým úspěchem i práci. Co taky mohli dělat; za nepráci se tenkrát neposkytovala sociální podpora, nýbrž dva roky natvrdo dle zákona 140/1961, § 203 o příživnictví. Nomádské instinkty však nedokázal vyhnat z cikánské duše ani komunista se všemi svými kriminály, a nedokáže to nikdo jiný ani přísností, ani etickým šveholením, hallelujah.

Nomád, člověk neusazený, od místa k místu těkající, nemá a ani mít nemůže onen pozorný, ba láskyplný vztah k svému bezprostřednímu okolí, jakým se - obzvláštních dobytků vyjímaje - vyznačuje osoba usedlá. Když se mu jeho tábořiště omrzí, naloží všechno na vůz nebo na velblouda a táhne za nasliněným prstem dál, zanechav po sobě všechno, jak mu co od ruky (i z jiných tělesných částí) odpadlo. Ledaže po Cikánech mého mládí zůstával koňský trus, popel ohniště a hromádky v křovinách, kdežto jejich nedobrovolně usedlí potomci obestlávají svá bydliště souvrstvími umělohmotného a jiného sajrajtu. Ostatně bydliště zchátralá a zpustošená, nad čímž zbytečno se pohoršovat; mají k nim týž andělsky nevinný vztah kočovníka jako k všemu ostatnímu, a my je nepředěláme, ať se jak chceme vztekáme či naopak omlouváme, na necitelnou společnost vinu svalujeme.

Je proto pochopitelné, že se Indoevropanům žije nelehko, zvláště v místech hromadnějšího výskytu jako například v Kosovu nebo v Albánii. A když se doslechnou, že v takovém Německu nejenže není oné generacemi vypěstovaného nedůvěřivého odstupu - kdo chce, může mluvit o diskriminaci - ale i sociální příspěvek čítá mnohonásobek toho, nač si přišli ve své balkánské domovině, s touž lehkostí nomáda nechají všechno ležet a vydají se za lepším.

Co s tím... asi nic. Leda nevymýšlet ani extra zákony k potlačení nomádských pudů, beztak to není nic platné, jak zjistil už komunista, ani kolem nich ohleduplně netančit s dumkami všelidské rovnosti na rtech, ale měřit všem, nomádům i nenomádům, týmž loktem. Ostatní pak srovná čas. Ledaže čas dosti dlouhý, jak už je obyčejem vývoje; a je nejisto, jestli jej tolik máme. Ale to už se dotýkáme další kapitoly.

Pokračování zítra.