aneb Souhlasím s Matějem Stropnickým

Nikdy bych si nemyslel, že budu v něčem souhlasit s člověkem, který stojí na úplně jiném politickém pólu než já. Není to komunista. Je to zelený aktivista. Matěj Stropnický.

Včera (25/2) se ukázalo, že má víc politického rozumu než ti pražští zastupitelé, kteří podrazili Čínskou republiku. Tedy Tchaj-wan. Že ji podráží Česká republika (uznáním principu jedné Číny), je jiná věc. Ale musí to být Praha?

Nemusí. Stropnický (Matěj) navrhl, aby politická pasáž o jedné Číně byla z textu dohody Praha - Peking vypuštěna. Argumentoval logicky:

Sesterská spolupráce nemá probíhat tak, že si jedna strana diktuje podmínky. Pokud to tak je, nejedná se o žádné partnerství.

Souhlasím. Leč logika nezabrala, chyběla dobrá vůle. Stropnického návrh nebyl přijat. A podraz vůči Tchaj-wanu byl dovršen. Hanba Praze! Tak jako Ezau prodal za mísu pokrmu své prvorozenství, prodala Praha za smlouvu s Pekingem svoji čest. Ovšemže nejen Praha: už dříve také ČR a vlastně drtivá většina svobodného světa.

Fanatickým antikalouskovcům se to opět nebude líbit, ale šéf TOP 09 měl zase jednou pravdu, když prohlásil:

Pětadvacátý únor bude nově od dnešního dne také Dnem mezinárodní hanby pro Prahu. Historickou odpovědnost za to ponesou šéfové ANO, ODS a ČSSD Andrej Babiš, Petr Fiala a Bohuslav Sobotka. A to proto, že jejich zastupitelé v pražském magistrátu prosadili text dohody uznávající Tchaj-wan jako nedílnou součást Číny.

Osobně považuji postoj demokratického Západu ve věci Čínské republiky nejen za nefér vůči ní, ale za zásadní politickou chybu, za ústupek, který je nanejvýš problematický. Na tomto místě bych připomněl vyjádření tchajwanského ministra Shieha Jhy-weye z vládního informačního úřadu, který v roce 2007 na webu Tchajpejské ekonomické a kulturní kanceláře v ČR (sídlí v Praze na Evropské třídě) v článku „Proč není Tchaj-wan v OSN“ uvedl:

Vlády jednotlivých zemí a představitelé mezinárodních organizací se podvolují tlaku vedení Čínské lidové republiky s její rostoucí ekonomikou a vojenskou silou. Peking prohlašuje, že Tchaj-wan je jednou z provincií ČLR, a nesmí tedy získat členství v organizacích, které vyžadují státní suverenitu. Přestože jen relativně malý počet zemí se výslovně přiklání k tomuto tvrzení, většina se zjevně neodvažuje to otevřeně popírat ze strachu před ekonomickou či jinou odvetou. Obavy z podráždění Pekingu převažují také v úředním aparátu OSN.

Ano, o tomto ústupku ve prospěch komunistické Číny hovořím. Odpůrci jistě namítnou, že v případě nesouhlasu s politikou jedné Číny (tj. uznání jak lidové, tak ostrovní Číny jako dvou nezávislých států) by byl ohrožen byznys s Pekingem. Jsem toho názoru, že a) obchod je vždy záležitostí nabídky a poptávky, tedy oboustranného partnerství; b) oprostíme-li se od ideologie, což je mimochodem přesně to, co zastánci „čistého“ byznysu požadují, pak neexistuje racionální důvod, proč by oboustranná ekonomická spolupráce ČLR–ČR nemohla fungovat i v případě, že by Praha uznávala oba čínské státy.

Ptám se: Západ ustoupil v otázce Tchaj-wanu, de facto ustoupil v otázce Tibetu, ustupuje v záležitostech lidských práv včetně nejrůznějších omezení svobody (v to počítaje i svobodu internetu v ČLR) – a v čem ustoupil Západu Peking? Můžete mě v diskusi doplnit, ale momentálně si na nic takového, co by se vyrovnalo ústupkům Západu, nevzpomínám.

Proč vlastně odmítám přijmout koncepci jedné Číny? Protože jsem realista. V tom smyslu, že vidím, co vidím: že reálně existují, a to dlouhá desetiletí, dva čínské státy. Stejně tak existují dva korejské státy – a oba jsou mezinárodně uznané, oba jsou členy Spojených národů. Za studené války existovaly dva německé státy, svého času i dva vietnamské státy. Proč má tedy mezinárodní společenství problém s Čínskou republikou a jejím uznáním? Nezaslouží si v tomto sporu naši podporu ten slabší?

Moji podporu měl a má. Bez ohledu na to, co si o tom myslí mocní tohoto světa na pražském magistrátu, v Černínském paláci, v Bruselu či v Bílém domě.

A vážím si v této věci těch zemí, které Čínskou republiku uznávají a udržují s ní diplomatické styky. Tady je jejich přehled:

Vatikán, Kiribati, Nauru, Šalomounovy ostrovy, Marshallovy ostrovy, Palau, Tuvalu, Burkina Faso, Svazijsko, Sv. Tomáš a Princův ostrov, Belize, Salvador, Haiti, Nikaragua, Sv. Lucie, Dominikánská republika, Guatemala, Honduras, Panama, Sv. Kitts a Nevis, Sv. Vincenc a Grenadiny.

Tyto země našeho prapodivného světa, ač vesměs malé a v očích cyniků více či méně nevýznamné, se vůči malému Tchaj-wanu zachovaly férově a nepodlehly tlaku komunistického Goliáše. Za to jim patří mé uznání.

Webová stránka ministerstva zahraničí Čínské republiky

Webová stránka Tchajpejské hospodářské a kulturní kanceláře v Praze

Stejskal.estranky.cz