26.4.2024 | Svátek má Oto


SVĚT: Bilance šesti let

14.6.2017

I pohleděl jsem, a aj, kůň plavý, a toho, kterýž seděl na něm, jméno bylo smrt, a peklo šlo za ním. I dána jest jim moc nad čtvrtým dílem země, aby mordovali mečem, a hladem, a morem, a šelmami zemskými...

Probíraje se tou spoustou úvah, komentářů a jiných písemností, co jsem jich stačil naplodit v běhu posledních let, narazil jsem na text přednášky, již jsem na pozvání holandsko-belgických našinců držel v Haagu roku 2011. Týkala se stavu tehdejšího světa a možného dalšího vývoje; a protože už tenkrát duchem mým nikterak nelomcoval optimismus, uvedl jsem ji verši Apokalypsy, jak stojí v záhlaví tohoto článku. Zajímalo by mě: kam a k čemu poposkočil vývoj od té doby? Co se změnilo k lepšímu, co k horšímu, co zůstalo jak bylo? Co nám hrozí, nač se máme připravit a co můžeme hodit za hlavu? Pokusím se ve zhuštěné podobě (přednáška v původním znění obnášela jedenáct stránek textu) provést bilanci těch šesti let.

Jako tehdy, začnu i nyní hrozbou klimatické katastrofy, před níž se nepřestávalo a dodnes nepřestává varovat, ano i jančit a panikařit; i pohlédněme, kam až dosáhly vlny této předpokládané potopy. Demonstroval jsem ji tehdy na příkladu ostrovní republiky Tuvalu, jíž bylo jistojistě předpovězeno, že co nevidět zmizí v nastoupavších vodách oceánu; i nakliknu si jméno té říše v Googlu... No, vyčnívá z těch vod bez podstatnějších změn, ledaže jejího obyvatelstva zase o pár procent přibylo, z čehož, mimochodem, může časem být onačejší malér než z klimatických změn a proměn. Jelikož ani na evropských březích nedochází k nějak dramatickému vývoji (velkoplošné záplavy měly dle tehdejších proroctví postihnout zejména Holandsko), a jelikož hladiny moří stoupaly a zase klesaly už v dobách, kdy tvor zvaný homo sapiens dosud neyystoupil z temnot prehistorie, a ještě jednou jelikož člověk už od dob babylonských umí stavět hráze, i kdyby k nějakému stoupání vod mělo dojít, lze toto oblíbené strašidlo zahrnout do souboru těch, z nichž si musíme dělat těžkou hlavu ještě tak nejméně.

Hrozba číslo dvě, jejíž jméno jest energetická krize a vyčerpání zásob strategických surovin, ztratila dokonce něco ze své naléhavosti, když Američané přistoupili k získávání ropy z ložisek doposud netěžitelných metodou tzv. hydraulického rozrušení, stavše se tak nezávislými na arabských a jiných dodavatelích. To se ví, hned zase nastalo velké bědování, jak zhoubné účinky bude zmíněná metoda mít... inu, asiže někomu začalo vysychat v míšku, takže se dal do křiku. Ale k té spojitosti se ještě dostaneme. Zatím si můžeme udělat opatrný záznam na kladné stránce účtu.

Už povážlivěji to vypadá na poli financí a ekonomie. Za uši dostává ze všech stran špatný žáček jménem Řecko, ale o mnoho lepší žáčkové nejsou k nalezení; na dluh to mydlí celá Evropa z konce na konec, ledaže ne v té odstrašující míře. Počínajíť si naši milí politikové jako rozmařilá hraběnka: vymýšlejí si nejdřív, co všechno krásného by chtěli mít a jakými dárky obšťastnit své voliče a pak teprve, kde na to mají vzít, pakli se jim taková starost vůbec mihne hlavou. Částečnou útěchou budiž, že to není až naše doba, potácející se v neřešitelném koloběhu dluhů a darmých pokusů aspoň o snížení, když ne vymazání: již Marcus Tullius Cicero, konsul republiky římské, pronesl tato památná slova: Rozpočet by měl být vyvážený, státní pokladna by se měla znovu naplnit, veřejný dluh snížit, úřednictvo by mělo zanechat arogance a být postaveno pod kontrolu, pomoc cizím zemím by se měla omezit, nemá-li stát přijít na mizinu. Lidé se znovu musí učit pracovat, místo aby žili z veřejné podpory. Jaksi aktuálně to zní, není-liž pravda. Taky že se říše římská čtyři století po Ciceronovi rozpadla.

Dobře; to všechno jsou ještě patálie, které by se při dobrém rozumu a troše kuráže jakž takž daly řešit, když už ne beze zbytku vyřešit. Hrozí však i takové, na něž má Západ jen malý nebo nepřímý vliv: jak je tomu s možností další světové války? Dokdy se ještě podaří držet na uzdě přízrak atomové katastrofy? Také v tomto ohledu se situace ve srovnání se stavem před šesti lety spíš zklidnila. Zdrojem obav byl tehdy především Írán, pilně fušující na své atomové bombě; dnes... no, ne že by ajatolláhy atomové roupy úplně přešly. Jenže se jim, aby to šajtán spral, v důsledku výrazného poklesu cen ropy na takové legrace nedostává prašulí. O čtvrtkruh povrchu zemského dál k východu cení atomové zuby severokorejský pidimuž, jelikož však byl nalezen způsob, jak sestřelovat jeho rakety hned nad mořem, ani z tohoto mraku bohdá pršet nebude. Velká, celosvětová válka se sice vyloučit nedá, příliš pravděpodobná ale není. Pro jedno z možných ohnisek, Rusko s jeho odvěce imperiálními manýry, platí totéž co jsme si pověděli o Íránu; a že by se vydala na pochod k světovládě Čína... nezdá se mi. Poznal jsem Říši středu vlastní zkušeností, pozoroval postup počínšťování okrajových oblastí a pochopil jsem, že Čína může pokládat za své, jen co dokáže zahltit vlastním obyvatelstvem, jazykem a písmem: Potíží s ní bude asi ještě dost, hospodářských především; že by ale mohly vypuknout ozbrojené srážky na čínsko-polské hranici, jak tomu chtěl fórek z normalizačních dob, toho bych se neobával. Zato ovšem nechybí a chybět nebude válek a ještě spíš chaotických pranic na Blízkém východě, jelikož jak známo, jest islám náboženstvím míru. Mohli bychom je ze svého evropského zápecí neúčastně pozorovat každý dle svého gusta, jeden s politováním, druhý se škodolibým strouháním mrkvičky, nebýt toho, že se už stačily převalit do Evropy a vést si po svém dál. To už se ale dotýkáme dalšího bodu, jímž je

Přeplavování Západu vlnami běženců. A to jsme, poznamenávám z odstupu šesti let, tenkrát ještě dohromady houbeles věděli. Neustane-li ten příliv, nebo ještě spíš nedokážeme-li se mu účinně bránit, je darmé si něco namlouvat; v běhu nějakých čtyř, pěti desítiletí může dojít k zániku západní civilizace. Naší civilizace, kdyby to pořád někomu nedocházelo. Je na čase aby to začal chápat – ne ani tak obecný lid, ten to chápe dost dobře a už dlouho – jako jeho politická kasta, a ještě spíš jeho intelektuální elity, pěstující si místo reálného pohledu na věc ušlechtilostí jen tak zářící vidiny. Neprobudí-li z nich dost brzy, budeme za dalších šest let koukat ještě vyjeveněji jak nám uplouvá prádlo, než už takhle koukáme.

Zvlášť když jsou uprchlické vlny z velké, ne-li z většinové části napojeny učením islámu. Myšlenkově mělkým, ve století sedmém ustrnulým, zato naprosto sebejistým; a jelikož, jak se může každý dočíst v koránu, i nejmenší hnutí mysli či těla nevychází z vlastní vůle člověka, nýbrž z vůle Alláhovy, učením zbavujícím své vyznavače zodpovědnosti za jejich činy, ať jsou jakékoliv. To je po čertech výbušná směs, projevující se už dnes teroristickými útoky; a dá se očekávat, že jich bude přibývat úměrně k počtům muslimských uprchlíků a jejich nevyhnutelné radikalizaci. Jak ukazuje příklad dejme tomu Francie: přistěhovalci první generace ještě srovnávají svůj stav s tou bídou, z níž odešli, a jsou s ním jakž takž srozuměni; druhá a další generace zjišťují, že zůstávají trčet za okrajem všeho toho bohatství, buď nezaměstnaní nebo pracující jen příležitostně za minimální mzdu, svým okolím nevšímaní či naopak všímaní s nevysloveným despektem; a jelikož to nemůže být jejich vlastní nedostatečností a z vůle Alláhovy už teprve ne, obrací se jejich hněv proti hostitelské společnosti. Před šesti lety jsme nad tím ještě mohli s jistým pobavením potřásat hlavou: nojo, mohamedáni. Dnes zjišťujeme, že se ocitáme uprostřed velmi vážného, neřešeného a nejspíš i neřešitelného problému.

Nicméně by se s tím, snad, možná, ještě dalo něco dělat, byť i nesnadno a za předpokladu odstoupení od momentálně vyznávaných intelektuálních pravd. Je však zde i onen kůň plavý, jak o něm hovoří verše Apokalypsy, jehož jméno je... zatím ještě ne smrt, určitě ale přelidnění. Srovnejme: roku 1804 poprvé překročilo zalidnění matičky Země hranici 1 miliardy; před šesti lety, v r. 2011, bylo těch miliard už 6,9; dnes 7,57. Každým dnem k nim přibývá 1325 dalších dítek řečené matičky, každou vteřinou 2,5 (lze-li dítka půlit), přičemž počet nově narozených více než dvojnásobně převyšuje počrt úmrtí... kam až to může takhle jít dál? Kde je přirozená úživnost matičky Země, a kde se začíná... či spíš dávno už začala žít na dluh? Nesplatitelný, stále narůstající až ke konečnému bankrotu, jen je otázkou, kdy k němu dojde? Přitom jsme strašeni nejrůznějšími katastrofami, tato však zůstává mimo okruh zájmu varovatelů. Jest zjevno proč: celý ten úděsný přírůstek jde na konto, jak se tak eufemicky říká, rozvojových zemí; i nelze si na žádný zůsob naložit vinu na vlastní, západní hřbet. I jděte se mi oběsit, vy zatracení pokrytci.

Taková tedy je bilance šesti let, uplynuvších od oné přednášky tenkrát v tom Haagu. S několika černými čísly na kladné straně účtu a s červenými, bohužel mnohem hojnějšími, na stránce dluhů. Je jaksi předlužená ta naše matička Země; lze však míti za to, že si zase nějak pomůže, jako si už vždy od počátku věků pomohla. Jak asi... sražením počtu svých dítek zpátky k hranici přirozené úživnosti, nacházející se, jak lze odvodit z křivky populačního růstu, někde kolem 1,5 miliardy. Toť vpravdě onen jezdec Apokalypsy, z nějž jde na rozdíl od celého teho hejna uvedených hrozeb a hrozbiček skutečně hrůza.

Hannover, 11. června 2017