Člověk se až diví, že když všem těm eurohujerům padá jejich stavba „euročlověka“ (podle vzoru „sovětského člověka“ či nacistického „nadčlověka“) na hlavu, že mají ještě chuť magořit a štvát lidi se zákony, které zaručeně namíchnou většinu obyvatel - a tedy i voličů.

Můžeme vzít za jasně danou skutečnost, že voliči poslankyně ČSSD Pavlíny Nytrové ze severomoravského kraje jsou z 90 % na její straně. Otázkou je, jak velkou částí členů a voličů ČSSD je „pražská kavárna“ či jiná část mladých voličů z velkých měst, většinou absolventů humanistických škol. Domnívám se, že takzvaný „prekariát“ je jejich celkem zanedbatelnou menšinou. A že jejich představitelé by bez tlaku „nové levice“ z EU nikdy nebyli nominováni do ministerských funkcí. Jsou moderní obdobou bývalých soudruhů, ideologických vyslanců Moskvy v době komunismu, jako byli Biľak, Indra, Jakeš ad.

Bez síly Bruselu by byli tím, co o nich píše na stránkách Finmag.cz Michal Kašpárek, který praví: „Prekariát(15 % obyvatel) je v kelu ve všech ohledech. Nemají nic – kromě svých podobně nuzných přátel.“ A jak bych dodal, jejich bohaté špičky spíše volí zelené, scházejí se na Klinice a jsou vedeny a klamány malou skupinou majitelů zlatých kreditek, často dětiček bývalých komunistů. Považuji soudruhy Marksovou a Dienstbiera ml. za jakobíny levice. Oni by spíš neměli patřit do ČSSD.

(Do jaké sociální skupiny patříte vy, si můžete zjistit podle článku Sedm společenských tříd: Jste elita, nebo jen zoufalí workholici?)

Otázkou je, zda tahle hlasitá a agresivní parta, z níž vychází nejen ministryně Marksová, ale i poslankyně Maxová, stojí Sobotkovi za to, aby se jí klaněl. Přes její vlivné kámoše v Bruselu.

Ke lžím chrleným na projev paní Nytrové by bylo dobré dodat pár následujících faktů.

Homosexualita byla téměř vždy spojena s náklonností k mladým, až nedospělým jedincům a byla vždy explicitně přítomna v dějinách. Tato latentní náklonnost se vyskytuje i u heterosexuálů a způsobuje ji příroda. Mladí lidé svým zjevem, tělesnou konstrukcí, výrazem ukazují, že jsou připraveni na sex. Z hlediska biologie. Z hlediska společnosti je potřeba jejich sexuální zapojení zabrzdit. Aby byli schopni dokončit co nejlepší vzdělání. Což je v rozporu s biologickým pudem, který se dožaduje mladého partnera-partnerky. Do kdy je mládě „nezralé“, určuje společnost. Což způsobuje konflikty. Zároveň pak již historicky staré zákoníky považují homosexualitu za špatnou, jako třeba Babylon anebo bible a její psaný předchůdce Epos o Gilgamešovi z dob Sumeru (viz např. Vojtěch Zamarovský - „Na počátku byl Sumer“) .

Kdyby tomu tak nebylo, neodsuzoval by to již Chamurappiho zákoník z doby babylonské říše, který stanovoval jako trest za homosexuální styk kastraci. A to za styk jak s dospělými, tak s dětmi. Také bible by nebyla tak přísná na homosexuální styk, viz Genesis 19: 1-13; Leviticus 18: 22; Římanům 1: 26-27; 1. , kdyby to byla jen zřídkavá úchylka. Ostatně sex dcer s otcem je popsán i v příběhu o Lotovi.

Byly však i jiné modely. Existovaly systémy, kdy homosexualita, a to hlavně s mladíky, byla stavěna nad heterosexuální styk. Ve starém Řecku, vzoru demokracie, existoval jako vzor městský stát Sparta, kde byla prakticky nařízena vojenská homosexualita. Každý voják měl homosexuálního „partnera“, kde se předpokládalo, že za svého „milce“ bude bojovat obzvláště statečně.

Základem „vyšší“ morálky ve starém Řecku pak byla instituce „efébů“, mladých nezletilých hochů, které si vybírali starší vážení muži za své politické chráněnce a zároveň homosexuální milence. Důležitou roli ve společnosti totiž také hrála láska k chlapcům - pederastie. Tradice pederastie byla v Řecku tak silná, že ještě v římském období považoval Plutarchos za nutné dokazovat na několika stranách svého dialogu O lásce, že dívky jsou celkem vzato právě tak schopné vzbudit vášnivý cit jako chlapci! Tvrdit tedy, že představa sexuálních styků dospělých homosexuálních mužů s (pode našeho hlediska) nedospělci je zanedbatelná záležitost, je ideologická lež.

Ženatí vojáci pak měli za „povinnost“ obcovat s manželkami, aby byla zajištěna natalita. Homosexualita s mladými chlapci však byla považována za cosi morálně „vyššího“. Ostatně náklonnost homosexuálů k efébům se dnes projevuje mimořádně silně v módě, kdy slavní homosexuální návrháři formují modelky doslova násilně do podoby efébů (nezralých chlapců). Tedy osob bez poprsí, s úzkými boky a štíhlýma, až hubenýma nohama.

Jasnou lží je také tvrzení, že homosexuálové jsou osoby zásadně vstřícné a mírné. V Evropě je nejslavnější případ agresivních homosexuálů z bojových jednotek SA (Sturmabteilung, úderné či útočné oddíly nacistů), což byla paramilitární organizace založená v Německu, která přináležela k nacistické straně (NSDAP). Lidově se jim také říkalo „hnědé košile“ podle typických uniforem. U zrodu této organizace stáli Ernst Röhm a Hermann Göring. SAmani byli proslaveni jak násilím na politických nepřátelích a jejich vražděním a mučením, ale také běžnými a ve vedení SA spektakulárními homosexuálními orgiemi. Aktivní homosexualita byla také v SA základem společenského postupu. Ernst Röhm se považoval za vzorového a radikálního, skutečného „socialistu“. Jako politickou konkurenci pak nechal Hitler homosexuální vedení SA a známé aktivní homosexuální členy vyvraždit.

Také v anglosaských zemích jsou slavné homosexuální kluby složené ze rváčů a agresivních mužů, kteří se oblékají do kožených obleků a jejichž čepice a znaky napodobují nacistické symboly. Jsou tak známí a populární, že se bez nich neobejde skoro žádný kriminální anebo komediální seriál z USA. Takže tvrzení, že všichni homosexuálové jsou prakticky ideálními kandidáty na adoptivní rodiče už kvůli své údajné mírnosti a něžnosti, je holá lež. Agresivních a sexuálně přelétavých homosexuálů je většina. To, že agresivní a promiskuitní jsou také mnozí heterosexuálové, v tomto sporu nic neznamená.

Rájem lesbiček byl za starých Řeků ostrov Lesbos, působiště starořecké lesbické básnířky Sapfó. Sapfó byla bisexuální, s manželem z ostrova Andros měla dceru Kleis. Její slavný „dívčí kroužek“, jehož členky byly dle našeho měřítka nezletilé dívky, byl vzorem lesbických žen po staletí a například také dekadentních francouzských lesbických a hebefilních společností v 19. století. Kam byly přiváděny nedospělé dívky s nádechem pohlavního dospívání, tedy pouze s náznaky prsů a ochlupení k „hrám“. Bohatá obrazová dokumentace z těchto salonů vykresluje, o co šlo. Další informace lze nalézt v knize komunistického básníka S. K. Neumanna v knize „Dějiny ženy“, kterou napsal v době, kdy komunisté považovali ženy za rovnocenné soudružky mužů a nikoli za nevinné oběti machistických zločinců, jak učí dnešní levicový genderismus.

Také v Římské říši byl ve vysokých kruzích nesmírně populární homosexuální sex s dětmi. Neslavnější postavou je císař Tiberius, ale dodávky mladých děvčátek-otrokyň sloužících k sexu byly ve starém Římě něco jako obchod s luxusním zbožím. Jen pro vyšší třídu.

Skupiny prosazující v politice a společnosti pohled na homosexuály jako na v podstatě vyšší morální třídu zároveň tvrdí, že homosexualita je něco dané přírodou, a je tedy neměnná. A hlavně ten, kdo provozuje homosexuální styk, za to vlastně nemůže, má to od přírody a proto jej musíme chránit. Po mnoho let se tito pokrokáři snažili najít „gen homosexuality“, ale nic takového se nenašlo. Proč a jak vzniká homosexualita, dodnes není jasné.

Jasné je však to, že vedle vrozené homosexuality existuje také homosexualita naučená. Mnohdy přímo vnucená, jako třeba u chlapců a také často dívek vyrůstajících v ústavech, ponejvíce v těch, kterým se lidově říká „pasťák“. Tam je mezi delikventními jedinci násilná homosexualita běžná a jen pokrytectví znemožňuje o ní mluvit. Když pak dva delikventi okolo deseti let ztýrají a znásilní osmiletého chlapce, je z toho krátkodobá mediální senzace a nic víc.

Poměry ve věznicích ilustruje vynucená homosexualita mezi muži.Tam jsou slabší a mladší muži často znásilňováni – což je běžná praxe po celém světě . Z mladých chlapců jsou tam vyráběni násilím homosexuální prostituti. Ti pak už většinou nejsou po propuštění schopni běžného heterosexuálního vztahu.

Vztahy mezi vězeňkyněmi bývají na lince „táta“ (silnější, agresivnější vězeňkyně) a „máma“ (slabší, poddajnější vězeňkyně) běžné. Byly zaznamenány i mezi politickými vězeňkyněmi u nás v padesátých letech.

Nebezpečnější je však „módní“ homosexualita, která je celkem běžná u populárních hvězd zábavního průmyslu, ale i mezi „pokrokovými ženami“. Slavné byly levicové „antiimperialistické“ tábory v Anglii v šedesátých letech, kde k správné ideové výchově patřil taky lesbický styk s uvědomělými soudružkami. Tato módní vlna je zase zpět a mnoho mladých dívek a mladíků považuje homosexualismus za vysvobození ze svého myšlenkového bloudění a důkaz o svém správném světovém levicovém názoru.

Při navrhovaných zákonech o osvojování dětí homosexuály se jedná vlastně o experimenty na dětech, kdy je vkládáme do něčeho v dějinách nevyzkoušeného, tedy „manželství“ dvou žen nebo dvou mužů. Což obsahuje mimořádné nebezpečí, že výchovou vyrobíme homosexuála. Dítě si vybere jako vzor často své rodiče, a to právě jejich homosexuální chování. Ty řečičky o tom, že vzory v rodině nemají na další vývoj dítěte vliv, jsou už skutečně nechutnou lží. Za tupého přihlížení poslanců, soudců a politiků se zde realizuje experiment na lidech a co horšího, na malých dětech. To nejen může, ale přímo musí mít dalekosáhlý dopad na celou euroamerickou společnost.

Můžeme tedy říci, že obavy paní poslankyně Nytrové nejsou vycucané z prstu, ale reálnou možností. Ostatně literatura a kriminalistické anály jsou plné sexu nezletilých děvčat a chlapců v podřízeném-závislém postavení.

Agresivní politický homosexualismus je dnes danou věcí. Z celkem správného postoje potřebné ochrany práv homosexuálů a lesbiček se stalo totéž, co se stalo ve dvacátém století s ochranou „dělnické třídy“. Z tehdejšího pokusu narovnat společenské a sociální vztahy po průmyslové revoluci se stala bolševická diktatura, která dělnictvo zotročila (nejen u nás bylo vězněno po roce 1948 z politických důvodů více dělníků a zemědělců než ostatních skupin populace).

Také už má dnes většina anebo alespoň velká část populace plné zuby europeismu a také homosexualismu. Pokus ustanovit ideologicky homosexuály a lesby a další odchylky od normy jako morální „nadlidi“, je nejen odporný, ale obyvatelstvem odmítnutý.

Paní poslankyně jen řekla veřejně to, co se jinak „nesmí říkat“. Z Voltairova liberálního a demokratického tvrzení „Nesouhlasím s jediným slovem, které říkáte, ale navždy budu bránit, abyste je říkat mohl“ se naše nová levice jak v USA, tak u nás dostala do fáze, kdy je jejím heslem: „Nesouhlasím s jediným slovem, které říkáte, a navždy budu bránit, abyste je říkal. Držte hubu!“.

Evropa se zmítá v křečích, muslimové útočí a poslanci v Bruselu řeší normy, jak se má vyrábět euro-vosk. A naši blouznivci vyvádějí s prosazováním „vědeckého buzerantismu“ a se zákazem kouření. Jak se říkalo: „ Jejich starosti a Rothschildovy peníze, to bych potřeboval.“

V říjnu a začátkem listopadu 1989 se soudruzi na ÚV KSČ zabývali návrhem „lepší“ Ústavy ČSSR, která zajistí ještě lepší spolupráci dělníků, rolníků a pracující inteligence – viz referát soudruha Mečla pro Usnesení České národní rady k návrhu na vydání ústavního zákona o způsobu přijetí nové Ústavy ČSSR -, zabývali se též dalším postupem proti kontrarevolučním silám a nakonec slíbili, že již roku 2005 nebudou automobily na pořadník.

Co vy na to, poslankyně Maxová (ANO) a Marksová (ČSSD)? Většina obyvatel už má těch „homo-lesbo-euro“ hrátek akorát tak plné zuby. Což se jistě projeví u voleb. A nakonec to nejvíc odnesou homosexuálové a lesby, kteří si zde vždy žili celkem v poklidu a Prahu vždy považovali za svobodné místo pro své zájmy. Teď jich už začínají mít lidé dost. Kvůli pár lidem, kteří si léčí své mindráky, a aktivistům, kteří z toho mají politickou kariéru. Bojím se, že dopadnou jako Cikáni, proti kterým vybudovali pravdoláskovníci doslova nenávist.

Nakonec bych jen parafrázoval Jiřího Grossmanna: „A nejhorší je, když je někdo homosexuál, a ještě k tomu teplej!“