27.9.2016 | Svátek má Jonáš






SPOLEČNOST: Srážky s blbcem

10.9.2014

Osm důvodů, proč nám někdy vládnou a šéfují idioti

Jak může takový idiot řídit takovou firmu? Jak může tenhle trouba řídit celé oddělení? Proč šéfuje, velí či řediteluje neomylně ten největší blbec na pracovišti? Proč nám vládnou neschopní politici? Kolikrát jste už tyhle otázky slyšeli. Možná jste si je i sami pokládali. Neříkám, že všichni šéfové či politici jsou břídilové, sám ostatně jednu firmu již dlouhá léta řídím a znám mnohé další vysoce schopné šéfy, kteří by se pro svoji společnost rozkrájeli. Nicméně znám i řadu nemehel, trdel, charakterových mrzáků a dalších neinspirativních jedinců, kteří řídí, šéfují, ba i vládnou. Proč tomu tak je? Nabízím osm důvodů.

1) Efekt počůrané postele. Když někdo počůrá postel, zřejmě nebudete žádat někoho jiného, aby v ní spal. Když třeba ten či onen ministr stačí na docela krátkou chvíli nadělat „paseku“, premiér se může zdráhat jej vyměnit prostě z toho důvodu, že adekvátní náhradu nemá. Nikomu schopnému se do počůrané postele nechce.

2) Efekt najal-jsem-ho-já-takže-musí-být-dobrý. Jakýkoli špatný zaměstnanec – třeba řídící pracovník na nějakém úseku – je zároveň důkazem předchozího špatného rozhodnutí toho, kdo jej zaměstnal. Tedy zase jeho nadřízeného. Celá řada těchto nadřízených má přebujelé ego. Proto si nejsou ochotni přiznat chybu. Nepřiznají si, že zaměstnali nějaké nemehlo. V řadě případů jim ani nedojde, že je to nemehlo. Lidská mysl totiž obecně funguje tak, že to, pro co se jednou rozhodneme, zkresleně nadhodnocuje. Mnohdy si zkrátka něčeho ceníme jenom proto, že to vlastníme (psychologové mluví o dispozičním efektu). Podřízení onoho nemehla sice trpí jeho neschopností, ale jeho nadřízený si nemusí – či nechce! – ničeho všimnout.

3) Šum vs. signál. V řadě případů je těžké, ne-li nemožné, vyhodnotit skutečný přínos zaměstnance. Všude kolem něj je plno šumu, ale podstata – onen signál – se ztrácí. Tato situace je živnou půdou pro nejrůznější hlupáky a trdla. Je to podobné, jako když se vaše tělo vzpamatovává z nějaké choroby. Když si tou dobou vezmete třeba homeopatickou pilulku, můžete snadno podlehnout dojmu, že vás ona pilulka vykurýrovala, ačkoli na uzdravení neměla žádný vliv. Byla prostě jen podána ve „správnou dobu“. Mnoho nemehel je tam, kde je, jenom proto, že byla také ve „správnou dobu na správném místě“. Třeba zdědila bezchybně fungující pracovní tým nebo dokonce firmu po svém předchůdci.

4) Sázka na ušmudlanou jistotu. Trh práce tíhne k průměrnosti. Tím mám na mysli to, že nadřízení v mnoha případech dají šanci spíše průměrnému pracovníkovi, který však už za sebou něco má, než potenciálnímu mladému, vysoce nadprůměrnému talentu. Rozpoznat talent zkrátka vyžaduje talent a zdaleka ne všichni zaměstnavatelé jej mají. Takže raději vsadí na ušmudlanou jistotu. To samozřejmě samo o sobě ještě nezdůvodňuje, proč nám vládnou a šéfují hlupáci. Když však tuto skutečnost zkombinujeme s těmi popsanými v bodech 2 a 3, zjistíme, že laťka oné průměrnosti může být položena opravdu hodně nízko. Tak nízko, že ji přelezou i idioti.

5) Největší nemehlo přežívá. Kdo pomohl přivodit finanční krizi? Ti bankéři, kteří se, zaslepeni mamonem, hnali za bonusy, aniž by brali zřetel na dlouhodobý rozvoj svého finančního ústavu. Naopak ti prozíraví, kteří tento ohled brali, pročež jednali opatrněji, se dočkali výsměchu, v horším případě vyhazovu. Prozíravost se v té době zkrátka nevyplácela, naopak se dařilo hlupákům a mamonářům. Největší nemehla přežívala. Je iluzí myslet si, že se příchodem finanční krize v tomto ohledu něco zásadního změnilo. Už dorůstá další generace nemehel.

6) Zoufalství. Zoufalí lidé činí zoufalé činy. Jsou-li třeba zoufalí ze zadlužení, do nějž upadli a z něhož se nemohou dostat, zkusí takřka cokoli, aby se na tu nulu vyšvihli zpět. Sednou pak na lep kdejakému šejdíři a charakterovému zmetku, který bezskrupulózně zpeněžuje jejich beznaděj. Vydělat na zoufalství někoho jiného bohužel není zase tak obtížné, pokud jste duševní mrzák s obzvláště silným žaludkem.

7) Produktová diferenciace. Je vlastně neuvěřitelné, jak trvalým fenoménem byli zejména v 19. století nejrůznější mastičkáři i se svými likéry a tinkturami, které měly údajně léčit vše, od alkoholismu po rakovinu. Nezapomenutelně je představují Paul McCartney a Michel Jackson v úvodu klipu k písničce „Say Say Say“ z osmdesátých let. Ostatně i Kolaloka, oblíbený nápoj Limonádového Joea, léčila „rány, šoky, kuří oka“. Důvtipná produktová diferenciace a neustálé uvádění nových šarlatánských přípravků na trh zajišťovalo, že selhání jednoho z nich nijak nediskreditovalo odvětví jako celek. Poté, co se rozkřiklo, že tinktura A nezabírá, poptávka se přesunula k tinktuře B. Poptávku po těchto neúčinných lektvarech přiživovala kromě umného marketingu šarlatánů i skutečnost popsaná výše v bodě 3, a sice že někdy si prostě nemocný pochybnou medicínu naordinoval, zrovna když už se tak jako tak uzdravoval. Měl pak pocit, že mu šarlatán vskutku pomohl. Tu samou produktovou diferenciaci dnes pozorujeme třeba u celé řady politiků. Na veřejnosti a v médiích se často tváří, jak se se vzájemně liší, jak si jdou po krku, jak jedni jsou levicoví a druzí zase pravicoví, ale když jde o podstatné věci (rozuměj: o velké peníze), umí se náramně dobře dohodnout. Jak by ne, skoro všichni jsou z podobného těsta – charakterově pochybní, vzbuzující dojem, že mimo politiku by se stěží uživili. Zemi ale spravovat neumí, to je jim všem mnohdy také společné. Tak jako šarlatánská medicína, ať už v podstatě jakákoli, neuměla uzdravovat.

8) Dilbertův princip. Je dobře popsán v jednom z dílů komiksu Dilbert z poloviny devadesátých let. Udává, že to jsou nakonec ti nejméně kompetentní, kteří budou povýšeni. Prostě proto, aby nemohli dělat skutečnou práci. Programátoři nebo kardiochirurgové – lidé, kteří odvádějí skutečnou práci – v managementech zpravidla nezasedají. Nešéfují. Zato v nich často zasedají kariéristé, kteří skutečnou práci neviděli ani z rychlíku, umí si však hezky česat pěšinku a náramně dobře jim také jde řvaní a poštěkávání po podřízených.

Tak vám přeju, ať těch srážek z blbcem prožíváte co nejméně. Jak vidno, není vůbec snadné se blbcům vyhýbat.

Autor je generální ředitel a předseda představenstva Ekospol a.s.



Diskuse


F. Eliáš
20:50
10.9.2014

J. Vintr
10:23
10.9.2014

Š. Hašek
13:46
10.9.2014

P. Scheck
0:35
10.9.2014

J. Pernica
8:30
10.9.2014

P. Kmoníček
10:27
10.9.2014

R. Langer
11:12
10.9.2014

V. Kusý
17:30
10.9.2014

V. Kain
12:08
10.9.2014

E. Pavel
13:31
10.9.2014

Š. Hašek
13:54
10.9.2014

počet příspěvků: 12, poslední 10.9.2014 08:50









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.