aneb Proletářství ducha

Voda kradená sladší jest, a chléb pokoutní chutnější (Přísloví Šalomounova, 9:17)

Kdyby jen voda, králi Šalomoune, kdyby jen voda. Ale o čem jsem to… aha. Nějak už ta politika není co bývala. To, čemu se tak říká, postrádá převratných vizí, jaké dřív dovedly hýbat myslemi milionů. Předestři voličstvu program, dejme tomu, strany APP (Aliance pádné pěsti), která, himlhergotkrucinál už jednou udělá v tom blázinci pořádek, kdekoho dá vyhodit, zavřít, nabídne národu ne spolek jakýchsi parlamentních šašků, nýbrž moudrého, v činech rázného vůdce, a získáš, počítáno velkoryse, půl procenta hlasů. Ještě v čase historicky ne tak dávném dokázaly podobné programy posbírat hlasů stonásobek, a nejen v Německu. Předestři témuž voličstvu ideu, řekněme, Strany revolučního proletariátu (SRP), která slíbí zakroutit krkem velkoburžoazii, svěřit výrobní prostředky do rukou lidu a jiné takové ty dostatečně známé věci, a slovíš hlasů… odhadoval bych dvě až tři procenta, jelikož leninský socialismus na rozdíl od socialismu nacionálního, hitlerovského, z dutých hlaviček přece jen tak docela nevyšuměl. Ale i takového podílu je málo, aby se s ním udělala díra do světa. Místo toho… jen se podívejme na ty dnešní partaje. Ještě si ze starého zvyku říkají levicové či pravicové, jinak ale je mezi nimi rozdíl jako mezi fackou a pohlavkem. Činitelé vládní partaje, podobni v tom alychymistovi hledajícímu kámen mudrců, sedí nad hubenou hromádkou daňového výnosu, lámajíce si hlavy jak to udělat, aby ani neudusili hospodářství svých zemí, ani to dalším navyšováním státního dluhu nedomydlili k bankrotu,. Činitelé opoziční se těm starostem vyšklebují tvrdíce, že oni, být u vlády, by dělali všechno jinak a líp a kámen mudrců jako by už měli v kapse. Po volbách se role vymění a všechno se opakuje. Volební účast klesá, volají varovné hlasy. Spíš bych se divil, že za těch okolností ještě nějaká je.

Avšak stalo se, že kámen mudrců byl přece jen nalezen. Vůdcové českých socialistů moudře usoudili, že slibovat lidu další a ještě výbornější modrá z nebe by za současného stavu věcí bylo silně nevěrohodné; nelze-li však mít modré z nebe, lze je aspoň závidět jiným. Skloubí-li se pak závist se záští, sestrou svou rodnou, je úspěch dvojnásobný. I položili si a hned zodpověděli tři základní otázky: co lze nejúspěšněji závidět? Něčí dle vlastního zdání nezasloužený příjem. Kde se nalézá nejnadějnější potenciál takto pojaté závisti? Ve vrstvách lidu prostých, velice prostých až prostomyslných. Čas kvapí a voby se blíží; čí a jakou zášť podpořit bude nejprospěšnější? Česká tradice se zdá podávat široký výběr, ale některé starožitné nenávisti zvolna vychládají, k jiným je žinantní se přiznávat, jedna však stojí pevně jako hrad už od století devatenáctého: lze-li věřit odhadům, osmdesát procent českého lidu se staví ze zásady odmítavě k čemukoli církevnímu, najmě pak katolickému. Nutno podotknout, že jsou s tím Čechové tak trochu výjimka. Kritika katolictví, papeže, celibátu a takových věcí, se v Evropě ozývá ledakde. Vrzavá zášť, při níž se pěsti svírají a uši rudnou, to je tuzemské specifikum, to se jinde nenajde. Jak toho nevyužít! Již vzhůru, psanci této země! To by bylo, abychom nepřivedli do voličské ohrádky zpátky všechny, co nám je odradil ten nekňuba Rath, a s nimi ještě mnoho a mnoho dalších!

A darmé je poukazovat, jak hloupé jsou plakáty, však víte, s tou rukou v krajkovém rukávu, dychtivě sahající po podávaném měšci, jak spolehlivě naštvou a odradí každého, komu je dána jen trocha inteligence, vkusu a širšího rozhledu. Po vkusu ani inteligenci není poptávka, naopak; adresátem plakátu je proletář ducha, mozeček podprostřední, s šíří rozhledu od knedlíků s pivem dnes večer k nedělnímu fotbalu. Stejně beznadějné je takovým připomínat a příklady z minulosti dovozovat, jak mizerný správce jakéhokoliv majetku je a vždy byl stát. Že navrhuje-li předseda sociálních demokratů pan Sobotka převedení výnosů z restituce do jakýchsi fondů, z nichž se pak mají vyplácet kněžím saláry a financovat údržba církevních objektů… ó, to by se kradlo! Mostecká uhelná hadr. Je pan Sobotka opravdu tak neschopný dát si dohromady, co je zřejmo každé uklízečce? Neví, kde žije? Netuší, že se z jeho fondu okamžitě oddělí mocné proudy peněz na všemožná konta osobní i partajní, kdežto pro obnovu církevních památek zbude sotva cihlička? Ale kdepak. Pan Sobotka ví a tuší. Jen zná svého zákazníka, duševního proletáře, závisti až po uši plného, a je si jist, že jemu nedostatek rozumu a vkusu vadit nebude.

Duševnímu proletáři je zbytečno vypočítávat, že nezbohatne ani o zlámaný krejcar, bude-li církevní restituce zamítnuta; není touhou závistivce ani tak mít v chlívku dvě kozy místo jedné, jako aby soused neměl žádnou. Je bezúčelné mu připomínat, že co bylo ukradeno, má být vráceno; on už dávno nepokládá krádež za nic zavrženíhodného či dokonce, hahaha, nečestného. Soudě podle sebe má zato, že dostanou-li kněžouři zpátky své statky a majetky, budou si žít, panečku, na vysoké noze, luxusem se obklopovat, jachty a vily skupovat… je obtížné mu vysvětlit, že obrázek zhýralého kněžoura patří času dávno minulému, kdy duchovní stav býval údělem a jedinou možností světsky bujarých, leč bohužel druhorozených šlechtických synků. Kdo do něj vstupuje dnes, materiální prospěch mu z toho žádný nekouká, nýbrž tak činí z pohnutek povýtce ideálních. Je třeba už značné povrchnosti i historické neznalosti, aby v něm někdo viděl obdobu renezančního světáka v komži. Ještě vyššího stupně neznalosti je třeba, ohání-li se kdo Bílou horou, kostnickou hranicí a jinými oblíbenými tématy; vezměte si k ruce učebnici dějepisu, odpůrci kněžského tmářství, abyste zvěděli, oč tenkrát vůbec šlo. Učebnice z časů Zdeňka Nejedlého a akademika Šolla jsou, podotýkám, k tomu účelu nevhodné.

Marno, vše marno. I kdybychom historické důvody co nejpřehledněji, každému moulovi pochopitelně sestavili, souvislosti poshledávali, nebude to nic platné tam, kde východiskem není skutečnostmi podložený názor, nýbrž křeč nenávisti. Ukázkou může být rozhovor s paní Lenkou Procházkovou, jak jej přinesly 11. srpna Lidové noviny, nadepsaný "Bojím se, že se vrací rekatolizace". Ach jo. Jest tomu tak, rozumějme, že odhlasují-li parlamentní zástupcové ony zlořečené restituce, ihned se vyrojí tisíce Koniášů, aby lid násilím na katolictví obraceli, před oltáři poklekat nutili, svěcenou hostii do huby cpali, a ovšemže vlády nad zemí českou se zmocnili, podle svého panovali… Ne, neřekl bych, že paní Procházková je duševní proletář. Jen osoba, již zášť zbavila soudnosti.

I když… poslyšte, to od té paní vůbec není špatný nápad. Mít tak v řízení státu sbor nejčernějších papeženců místo všelijak zháčkovaných, skrz naskrz prokorumpovaných part, to by mohl být onen obrat, na nějž usoužený národ už třiadvacátým rokem čeká a on pořád ne a ne přijít, volby nevolby. Takový papeženec, potomstva nemající a z povahy svého povolání ani mít nemohoucí, nebude puzen představou rodového majetku na staletí, jak svého času vyklouzlo nedopatřením z huby jednomu modroptačímu borci. Nebude krást a korumpovat, i kdyby to neodporovalo sedmému přikázání božímu. Nebude nalevo napravo hromadit majetek; a kdyby i nějaký nahromadil, stejně vplyne po jeho skonu do pokladnice matky církve a bude použit, jak již řečeno: k provozu církevní organizace, k péči o sakrální objekty, k charitativním a tomu podobným účelům. Představuji si takovou vládu… biskup tuhleten ministrem financí, kanovník tamhleten, řekněme, ministrem obchodu a průmyslu… jo, to by si oddychla země česká, nemyslíte, paní Procházková?

No, nemyslí. Na otázku, zda považuje klerikalismus za větší nebezpečí než třeba komunismus, odpověděla následovně: "Zastydlý komunismus považuji za nesmysl, slouží akorát k odvracení pozornosti…" Inu, inu. Co takhle zastydlý antikatolicismus, ctná dámo? Avšak marno, vše marno. Čím hrníček navřel, tím holt páchne, i kdyby zmiňovaná paní dvacetkrát Chartu 77 podepsala. Nemá velkého smyslu se hádat s mozky zastydlými v komunismu, třebaže s lidskou tváří, spíš by bylo užitečné podumat, co dál a jestli vůbec nějak dál v této zemi, v níž se už přes sedmdesát let neudělalo nic, aby to nakonec nebylo špatně. Zkusme pro jednou pohlédnout přes hranice této nevelké země: svět se převrací vzhůru nohama, barometr dějin stojí na bouři, a my tady jestli se má či nemá vracet ukradené… co s tím?

Doufali jsme před málem už čtvrtstoletím, že postačí provést debolševizaci, aby se země vrátila k západnímu normálu, ale ta – ponechme stranou, s jakým zdarem – mířila k následku, ne k příčinám problému. Bylo by třeba záseku hlubšího a po čertech nesnadnějšího: deproletarizace. Nemalujme si růžové obrázky: je málo zemí v širším evropském okolí s tak silnou vrstvou populace, ohleduplně řečeno, podprostřední. Ale jistě, já vím, že máme skvělé vědce, světem uznávané umělce, ale co je to všechno platné; když se pan Sobotka vydá na lov volebních hlasů, ví, kam má hodit udičku: mezi hospodské hulváty a závistivce. Není divu. Už od dob pobělohorských jedna emigrační vlna za druhou odplavuje vždy jen vrstvy vzdělané, tvořivé, podnikavé, nešťastný kult prostoty a lidovosti pak ten vývoj potvrdil a korunoval. Podnes, chce-li se který tlučhuba zalíbit davům, jme se tvrdit, že hodlá hájit zájmy drobného, prostého, obyčejného člověka… troubo! Cítíš-li opravdu potřebu někoho hájit, ať je to člověk neprostý a neobyčejný, proletáře jakožto vůdčí sílu dějin vynalezl už dědouš Marx, a jak to s ní dopadlo! Nebo, Bůh buď s námi, ještě ani nedopadlo.

Ledaže je otázka, jak to s tou deproletarizací provést. Nevylučoval bych, že jak tak karty padají, se česká země nějaké té pádné pěsti přece jen dočká; zatím ale máme demokracii, a v demokracii, jak známo, rozhoduje většina. I když většina závistivá, na pitomé plakáty chytlavá. A tak vám nevím. Chtěl bych vyslovit naději, povzbuzení, snad i způsob, jak znovu povznést k rozhodování vrstvy neprosté, samostatně myslící a každým troubou neovlivnitelné, ale nějak mě nic nenapadá. Spíš naopak; nejednou jsem v poslední době slyšel mezi svými známými říkat, člověče, já být o třicet let mladší, hned bych emigroval… To jsou ovšem dědkové jako já, co jim zbývá než lamentovat. Jsou ale i lidé mladší, všelijak nadaní; ti nelamentují, nýbrž potichu zvažují, nebyl-li by čas si naskočit na emigrační vlnu. Nižší sice, než byla ona posrpnová a normalizační, co odnášela do světa mou generaci, zato setrvalou, žádným listopadem nekončící. Svatý Václave, vévodo české země, učiň, abych se mýlil, ale obávám se, že ani ty nedokážeš zvrátit, co tvému dědictví nadrobil duševní proletariát.

Závěrem chci podotknout, že nejsem údem církve katolické, ani jejím obzvláštním sympatizantem. Vytvářím si svůj vlastní názor na věci nadzemské, i necítím potřebu být někým veden. Velká, a snad převážná část společnosti – nejen české - však potřebuje: někoho, kdo by ji vedl k hodnotám slušnosti, mravnosti, zodpovědnosti za vlastní činy, někoho, kdo by ji upozorňoval, kam vede závist a sobectví. To nedokáže žádná partaj, v tom se navzdory všem omylům a nedostatečnostem osvědčuje náboženství, ať katolické nebo kterékoliv jiné. Můžeme být i ateisty, můžeme nevěřit v takového toho dědečka se zlatým kolečkem nad hlavou, můžeme neuznávat nic než vlastní rozum; ztratíme-li víru v morální hodnoty, jsme sami ztraceni. Což se, bohužel, do značné míry stalo. Nepřehodíme výhybku? Co? Že ne, jelikož by tak mohlo dojít k prolomení jakýchsi dekretů, jež jsou nezpochybnitelným základem našeho práva? Inu dobře. Tak tedy jen dál s takovými právy, dál, stále dál, až do… nechutno pověděti kam.

Hannover, 24. září 2012