27.3.2017 | Svátek má Dita






SPOLEČNOST: Ohlédnutí politické

19.10.2013

Být potrefený věkem není nic proti ničemu. Jenže s věkem je spojena paměť a to už může být někdy někomu protivné. Takže se pouštím na tenký led a už teď jsem smířena s tím, že mě budou čtenáři napadat. Samozřejmě se dopustím jistých zjednodušení a zkratek – nepíšu pojednání, ale krátké zamyšlení.

Když jsem byla malá, bylo republice třeba jednak mužů do průmyslu a ozbrojených složek, jednak bylo třeba snižovat platy, takže byla žádoucí vyšší zaměstnanost žen (předpokládalo se, že odvedou stejnou práci jako muži, ale za nižší plat, a taky bylo možné dát nižší platy mužům – při dvou příjmech v domácnosti…), aspoň tam, kde to mohly fyzicky zvládat, a jednak tu byla ta IDEA. Ženy mají být aktivními členkami společnosti. Jako idea – dobrý.

Existovaly tehdy dvě hlavní soudružky v naší vlasti: Anežka Hodinová – Spurná a Luisa Landová - Štychová. Byly nejspíš jakýmsi základním modulem ženství, obě funkcionářky Svazu žen. (Obě velmi ošklivé.) V rozhlase běžel, pokud si vzpomínám, vždycky v sobotu pořad pro ženy. Snad se to tak i jmenovalo. Jednou tam mluvila ta Landová Štychová. Já jsem si kreslila, matka vařila, z rozhlasu zněl proslov. Málokdo by tomu věnoval pozornost, byla to jen zvuková kulisa, jenže já jsem vždycky byla zvědavá jak opice. Landová Štychová žvatlala cosi – zajisté s požehnáním celého ÚV KSČ, jinak by to do rozhlasu nešlo – o skvělé budoucnosti žen, dětí a trochu i mužů. Žena je vykořisťovaná domácností a rodinou, nemůže se rozvíjet (seberealizace přišla až o pár desetiletí později) a taky společnost ji potřebuje. Jako idea – dobrý.

Takže rodiny nebudou jíst společně, a žena vařit!, ale budou chodit o společných jídelen. Děti budou umístěny do internátů, kde se budou rozvíjet, muži budou v mužských bytech a ženy v ženských. Rodina se sejde ke společnému trávení času v neděli.

Vyděsila jsem se šíleně. Brečela a křičela jsem, věšela jsem se matce na krk a domáhala se ujištění, že mě nikam nedají, ani tátu nikam nedají. Luisa to zřejmě přepískla, její sláva povlovně uvadala, odešla v zapomnění.

Nicméně budování socialismu, administrativa do výroby, zemědělci do průmyslu a místo mužů do škol ženy, pokračovalo. Děti politiku a sociální věci moc nevnímají, měla jsem vcelku hezké dětství – až na tu školu. Pryč byli učitelé – muži, kteří uměli rozpoznat podstatu věci a nad drobným uličnictvím mávnout rukou a taky rozpoznat talent i u lempla a přitáhnout ho k zájmu o věc. Ženy – učitelky – se nedají popsat jinak než jako maminy křížené s katechetkami, později k tomu přistoupila i nervozita, neboť byly uštvané; z vykořisťované ženy v domácnosti se stala uštvaná zaměstnaná matka. Tísněny byly i neustálými školeními a podobně. To jsem tehdy nevěděla, pro mne to vypadalo tak, že jsem měla pořád nějaké špatné známky z chování a říkalo se o mně, že jsem divná. Nějak jsem nemyslela podle osnov. Kluci na tom byli podobně, ale těm to prošlo, jakž takž. Holt kluci, ti mají vždycky něco, zněl obecný povzdech.

Pár spolužaček z gymnázia se dalo na učitelství. O některých nevím, zda u toho setrvaly, skoro to vypadá, že ne. O dvou to vím přesně: jednu vyhnaly poměry ve sborovně k prodeji kosmetiky, druhou do jakéhosi výzkumného ústavu. Po listopadu se vrátila do školy, na druhý stupeň, nadšená, že zas bude učit matematiku a zeměpis. Neumím to přesně ve stručnosti popsat, ale třeba v zeměpise: Čím je zajímavý stát Kentucky? Děti dostaly zadání najít v knihovnách něco o Kentucky. Samozřejmě narazily na Fort Knox. Co to je? Proč to je? Dětičky se rozeběhly po knihovnách, vyštrachaly informace, pak si s paní učitelkou povídaly. Dozvěděly se věci a dostaly jedničky. Rozkřiklo se to, děti z ostatních tříd chtěly takovou výuku taky. Poměry ve sborovně zhoustly, má spolužačka opět vyštípána.

Ve sborovně prostě nebylo ženské myšlení naředěno myšlením mužským.

Maně se mi vtírá teze Karla Teigeho, že žena nemá být otrokem kuchyně. Jako idea – dobrý.

Stalo se, v nově budovaných bytech nebyly kuchyně, jen kuchyňské kouty. Žena se stala otrokem kuchyňských koutů. A protože Teige neměl děti a projektanti nemají postřeh, takže ani on ani oni neměli tu správnou předvídavost, jež by jim řekla, že kuchyňský kout je nesmysl, stoupl počet kuchyňských úrazů. Pochopitelně, vždyť děti se vždycky motají kolem mámy, a ke karambolu v těsném prostoru je blízko.

On se blbec vždycky najde. Přečasto se vydává za myslitele. V rušných dobách, kdy je všechno v drásavém pohybu – hodnotově v pohybu není, jen to tak vypadá – je pro takové hlasatele neověřených, od stolu vymyšlených teorií velký prostor k uplatnění. Bohužel se v ideovém opojení málokdo zabývá – abych tak řekla – provozní realitou, okolnostmi provádění té ideje, toho pokroku.

Asi bych měla vysvětlit, jak to myslím s tou zdánlivostí drásavého pohybu. Dějí se v historických poryvech věci, většinou pro lidi a život nedobré, ale staré hodnoty trvají, a není to vždy ku prospěchu. Revolucionáři chtějí změnit svět a jsou ochotni kvůli tomu i spoustu lidí odklidit (na barvě ideje nesejde). Jenže jejich hodnoty jsou jen nápodobou toho, co svému nepříteli zazlívají. Trvají. Komunisté rozvrátili stát, jeho ekonomiku, sociální strukturu, ale převzali v praktickém životě hodnoty střední vrstvy, přesněji maloměstské střední vrstvy. Na operu nedosáhli, ale dechovku učinili málem politicky povinnou – pokud si vzpomínám, v padesátých letech byla v rozhlase jen dechovka, lidovky, Alexandrovci a ta vážná hudba, již měl rád Zdeněk Nejedlý. Foxtrot se opatrně hrál v kavárnách. Ti, co měli rádi swing, byli označováni jako pásci, a později rock and roll byl snad protizákonný. V podstatě trvala estetika přelomu devatenáctého a dvacátého století. To by byla jen osobní libůstka, nebýt toho, že rock byl imperialistickým ohrožením a jeho obdivovatelé byli bráni půhonem, a aby se mohl hrát jazz – přesněji: jen jeho dixielandová odnož, provozovaná utlačovanými černochy – muselo se vymyslet, že ho vynalezli v Oděse.

Podobně hodnotově starodávné byly jejich postoje k soukromí a manželství: nevěrní neřestníci byli probíráni na schůzích a odsuzováni, přikazovalo se jim, že toho mají nechat a tak vůbec, šlo to do posudků; soukromí bylo vydáno na pospas straně a veřejnosti – v dřívější době by to byla náves a pavlač. Bylo toho víc.

Abych byla spravedlivá: nejen komunisté takto uskutečňují své skvělé ideje. A nejen "ti nahoře" za podobu toho uskutečňování mohou. Má matka měla velké potíže, protože nosila klobouky. Prý buržoazní, tedy nebezpečná a nežádoucí, zhůvěřilost. Nebyl to zásah ÚV KSČ, bylo to snažení lidí z našeho okolí, co ji donutilo klobouky nenosit.

Nebudu se příliš zabývat příčinami vytěsňování jiné (nežádoucí) estetiky, jiných názorů, jiného chování; opakuji, děje se to, ať už je vymáhající ideologie jakéhokoli ražení. Jen tolik: revolucionáři a politici mají v sobě hluboko ukrytý strach, že svět je plný toho, co neznají, co je zajisté nebezpečné, a že je ten zlý svět sežere, když mu nebudou diktovat, jak má vypadat.

Matka, která jako dítě zažila první světovou válku, a tety, jež byly v té době už dospělé, mi vyprávěly, jaké to bylo z pohledu žen. Byla bída, opravdová nouze o jídlo. Ženy, které stály hodiny ve frontě na chléb, se surově, do krve, praly o skývu. Věděly, že ta, která vyhraje, své dítě nakrmí a ono přežije, zatímco dítě té poražené zemře hlady. Soukromě ty ženy lidsky chápu, ale trvám, že žádná ideologie nestojí za jediný lidský život.

Původní ideje, někdy rozpracované v teoretických dílech, nechávají politici v právě z toho strachu, neuvědomovaného, ale o to činnějšího, postupně zplaňovat – učeně se říká, že jsou vyprázdněné; politici se ani s lidmi nebaví, a neplatí to jen o komunistických funkcionářích bývalého režimu - mnozí z politiků ať už na vysoké či nižší úrovni výchozí ideje ani moc neznají a nechápou, omezují se jen na slogany. A mám-li věřit zkušenostem z různých zemí, nejen od nás, ale i výzkumům, podobně si počínají i voliči: větší roli než politikovo počínání hraje jeho zevnějšek, vnější zdání. Nezastírejme si nic: kolik lidí se rozhoduje volit nikoli podle programu strany, ale podle dojmu, jaký dělají její politici. Ani si neuvědomujeme, že volíme jako malé děti: tenhle by byl dobrým manželem, uměl by se postarat o rodinu. Ten by byl dobrým synem, ten by byl dobrým společníkem. Volím-li onoho, jako bych měl jeho kvality a byl lepší než "ti druzí".

Vtahujeme-li do politiky emoce, je to nebezpečné. Mají tendenci bobtnat, mohutnět, stávat se afektem, zveličovat chtění a posilovat základní nosný moment – v politice tím momentem bývá strach z budoucnosti: "Volíme lepší budoucnost." Stávají se hnací silou společenského pohybu. Je to strach podobný tomu, jakým trpí politici. Z něj se vyvíjí postupně i útočnost. Podobný vývoj je i u našich politických oponentů. Strach je nejsilnější, vlastně základní příčinou většiny velkých malérů v životě jednotlivce i společnosti. Ze strachu se rodí chamtivost, nesnášenlivost, agresivita, potřeba být větším než "ti druzí". Opakuji: stává se to hnací silou společenského pohybu.

Svůj strach externalizujeme.

Od politiků očekáváme splnění našich přání. Ve feudalismu toho nebylo, splnění přání se očekávalo od Boha – nedosažitelného a neuprositelného. Zvolit si jiného Boha nebylo možné. Zvolit si jiného politika možné je – proto deklarace našich přání vyjádřená ve voličských preferencích na straně jedné a volebních sloganech na straně druhé. Jenže tím, co všechno od politiků chceme, se stáváme jejich poddanými: za všechno se platí. A zatěžujeme-li politiku i dílčími, úzce osobními přáními, týkajícími se například státem regulované životosprávy, znemožňujeme sami sobě systémové myšlení a znemožňujeme si volit takový program, který by budoval systém, v němž je možno žít, dělat si své věci, být zodpovědný sám za sebe a přijmout i, u vědomí, že jsme všichni součástí téhož, i sdílení pomoci těm, kteří jsou bez vlastního zavinění nebo kvůli věku slabší.

Politici, žijící v jakési bublině, daleko od každodenna svých voličů, své volební programy i přání svých voličů vždy znetvoří. Zbude jen skořápka, do níž bude dodatečně vkládán obsah, vždy jiný, podle potřeby.

Je tu ještě jedna potíž: každý opravdu vrcholný politik v první dny svého nástupu do funkce zjistí spoustu utajovaných státně důležitých průšvihů, přičemž platí, že řešení jednoho maléru se vylučuje s řešením jiného maléru. Je tedy třeba politika vzdělaného v mnoha oborech, výsostně inteligentního a rozhodného. Žádný sympatický strejda, ale politik-profesionál.

Pamatuji toho dost; nebudu tím unavovat. Jen jedno sdělím – je dobré dávat si pozor na teoretiky obecného dobra. Obvykle si řeší jen své osobní problémy. Platí to bohužel i v malém. Jsem oslovována ve věci voleb a vtahována do debat o různých politických problémech. Vzrušené diskuse probíhají ohledně čehokoliv zásadního. Nemíním své vztahy zatěžovat hádanicemi ohledně různosti politických postojů – ať si každý volí podle svého úradku. Člověka lze mít rád, i když se mnou nesouhlasí.

A pokud jde o podstatu těch hádek o politiku? V diskusi, snad i hádce, lze vyřešit organizační či technický problém. Nezažila jsem ale, že by nějaká hádka, přemlouvání či diskuse někoho přesvědčila, přiměla ho k dobrovolné změně základního postoje a hodnot. Názoru. Naše názory na uspořádání věcí veřejných (nikoli té partaje) jsou vždy založeny na velice osobních motivech a cítění. Jediné, co se s tím dá dělat, je toto: nenadávat si, respektovat se, hledat kompromis a dodržovat základní hodnoty – není jich moc, a i ateisté by mohli vystačit s Desaterem.



Diskuse


J. Jurax
13:52
20.10.2013

J. Jurax
13:45
20.10.2013

V. Vaclavik
12:04
20.10.2013

V. Váňa
22:03
19.10.2013

M. Suková
23:07
19.10.2013

V. Váňa
8:40
20.10.2013

J. Kanioková
19:31
19.10.2013

L. Severa
14:59
19.10.2013

K. Filek
9:48
19.10.2013

počet příspěvků: 11, poslední 20.10.2013 01:52









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.