22.11.2017 | Svátek má Cecílie


SPOLEČNOST: Nostalgie

13.6.2015

aneb Hrst dojmů z jedné slavnosti

Nur selten kommt was besseres nach (jen zřídka následuje něco lepšího poté – císař František Josef I.)

J. J. V. Radecký z Radče

J. J. V. Radecký z Radče

Stával v Praze na Malostranském náměstí pomník polního maršálka J. J. V. Radeckého z Radče, ale už nestojí; podobně jako mariánský sloup na náměstí Staroměstském byl odstraněn po říjnovém převratu roku 1918, kdy, jak známo, pravda zvítězila a lid český svrhl habsburské jho. K čemu nám pomníků národní potupy, že, nač třísetletého ujařmení připomínat! I bylo slávy a jásotu, na hlavě hlava, na praporu prapor, jak praví básník. Dějiny se pak všelijak motaly a převalovaly, až se domotaly do našich dnů a není už tak zcela zřejmé, jaká pravda vlastně zvítězila a jestli je nad čím jásat. Krátkých dvacet let republiky Československé, pak šest let žádné pod Hitlerovým pantoflem, pak dvouapůlleté intermezzo Benešova preludia k nekonečným čtyřiceti letům pod pantoflem pro změnu sovětským, pak znovunabytá suverenita, z níž ani po pětadvaceti letech ne a ne vyvanout puch komunistické demoralizace… stálo to za to, tatíčku Masaryku, osvobozovat se? Nebylo této zemi, tomuto národu lépe – snad dokonce svobodněji, neboť prapor nezávislosti ještě není totéž co svoboda – za onoho požehnaného půlstoletí mezi kanonýrem Jabůrkem a Josefem Švejkem? Může si o starém Rakousku-Uhersku každý myslet co chce, nelze mu ale upřít, že bylo hrází proti imperiální rozpínavosti jak německé, tak i ruské. Hráz byla zbořena a povodeň, jednou hnědá, podruhé rudá, zalila zemi českou, jejíž vůdcové si asi měli před tím bezmála už stoletím lépe rozmyslet, co pouštějí z řetězu. A ještě není všem dnům konec.

Heldenberg 6

Vím ovšem, co si tak asi vysloužím těmito řádky; jest republikánská legenda příliš pevně zakořeněná v myslích českých, než aby připustila naznačené pochyby. Jsou však i tací, kteří nevzpomínají ve zlém na starou monarchii; jejich iniciativou byl založen Spolek Radecký, usilující o znovuzřízení pomníku největšího vojenského genia českých dějin od dob Žižkových. Místo jeho posledního odpočinku se nalézá na návrší jménem Heldenberg v Dolních Rakousích, na půli cesty mezi moravskou hranicí a Dunajem; a protože se zmíněný spolek vydával k uctění jeho památky právě ve dnech, kdy jsem za účelem prezentace mé nejnovější knížky pobýval ve staré vlasti, požádal jsem o spoluúčast a bylo mi přátelsky vyhověno. Pokusím se v krátkosti vylíčit atmosféru a průběh slavností, jelikož se domnívám, že není bez jistého symbolického významu. Kdo se jím necítí osloven, nemusí číst dál.

Píši v množném čísle slavností, protože položení květin do Radeckého hrobky nebylo jediným aktem toho upršeného dne. Zároveň probíhalo přijímání nových členů do rytířského řádu svatého Jiří, jehož velmistrem je tradičně hlava rodu habsburského; zmíněná hlava se dostavila v osobě arcivévody Karla II., vnuka posledního českého krále, blahoslaveného Karla I., i bylo muzik vytrubování, historických vojenských jednotek pochodování, z Rakous, Chorvatska, Maďarska, Německa a ovšemže z Čech a Moravy, infanterie, myslivců, tyrolských střelců, ba i válečného námořnictva pod korouhví s nápisem Mornarica, černožluté prapory vlály, jako vážnější kontrapunkt k té barevné strakatině prokmitávala davem černá řádová roucha svatojiřského rytířstva, a když Jeho císařsko-královská Výsost kráčela špalírem praporů, jeden po druhém je dekorujíc pamětní stuhou, když zazněla hymna Zachovej nám, Hospodine, císaře a naši zem, k níž jsem mocně přizpěvoval… já vám nevím.

Heldenberg 4
Heldenberg 2
Heldenberg 1

Třeba je republikánské zřízení pokrokovější než monarchické, i když ďas aby po těch zkušenostech věděl, co vlastně značí slovo „pokrok.“ Cosi však republice chybí: ono jen citem tušitelné zapojení do kontinuity času minulého i budoucího, bez nějž není porozumění přítomnosti. Jakž mohu sám doložit příkladem: dovedl bych pozpátku vyjmenovat české panovníky od blahoslaveného Karla až k přemyslovským králům (ta knížata před nimi se mi už pletou). V Německu žiji jen šestatřicet let, ale kolik se za ten čas vystřídalo prezidentů, jak šli za sebou a čím se vyznačovali… musel bych se moc rozpomínat, a třeba bych se ani nerozpomněl. Nebyli mi tak důležití, přišli a zase odešli, podstatnější vzpomínku po sobě nezanechali, málem ani jméno ne. Odvážím se tvrzení, že by si republika vystačila i bez prezidenta, a nijak zvlášť by jí nechyběl (ne že bych měl na mysli někoho konkrétního, ó nikoliv). Král je něčím víc než hlavou státu; je symbolem souvislosti věcí pozemských s vyššími sférami nepoznatelna. Měl jsem příležitost vyměnit si s arcivévodou Karlem několik slov; je to pán vlídně civilní, přátelský, nic posvátného mu na nose nevisí, a přesto jsem pociťoval jakousi divnou, dosud nepoznanou úctu. Ne ani k němu samému, i když také, spíš ale k tomu, čeho je zosobněním: oné hloubky času až někam do konce prvního tisíciletí, kdy z temna dějin vystupuje první písemně zaznamenaný člen habsburského rodu. A ještě něčeho navíc, co se nedá vypovědět slovy, jak zrovna zjišťuji, to se musí procítit.

Heldenberg 15
Heldenberg 13
Heldenberg 11

Ještě něco jiného mi vrtá hlavou. Císařské Německo, nechte být, bylo mezi říšemi tehdejšího světa po mnoha stránkách z nejúspěšnějších; i zkoumám, pozoruji, vyptávám se, shledám-li aspoň stín nějaké nostalgie po těch časech moci a slávy… nic. Ale tamhle se schovává před deštěm mužský v uniformě důstojníka infanterie odkudsi z Lince: jakpak je tomu tady v Rakousku s takovou nostalgií, pane oficíre? Chvilku přemýšlí… no, nějaká by se našla. Ale moc jí mezi lidmi není, to víte, je jiná doba. Poděkuji za informaci a pořád ještě nevím, co si mám myslet. Proč, ke všem kozlům, je nostalgie po časech císaře pána tak rozšířená zrovna v Čechách? U národa, jenž s takovým nadšením slavil konec habsburské monarchie, její pomníky kácel? Ještě stále, to se ví, je záležitostí menšiny. Ale sílí, koho ze svých známých i méně známých se zeptám, obvykle chvíli přemýšlí jako ten linecký oficír, než vzdychne – inu jo. Asi se to nemělo stát. Nemělo se bořit staré Rakousko, škoda ho. Neměla se vytrhávat habsburská staletí z knihy českých dějin, dodal bych k tomu. Měl v ní zůstat zachován k hrdosti nám i budoucím maršálek Radecký, statečnost českých mužů pod vojevůdci Laudonem a Daunem ve válkách o dědictví rakouské, i v poslední vítězné bitvě první světové války u Caporetta, kde houževnatost českých pluků ocenil sám protivníkův vrchní velitel, generál Cadorna. Zůstalo po nich prázdno, jež nedokázala zaplnit úsilovně budovaná legionářská legenda; nelze ostatně pominout mlčením, že v poměru k osmaosmdesáti tisícům legionářů stál dvacetinásobek mužů českých, své přísaze až do samého konce věrných.

JCKV arc. Karel Habsbursko-Lotrinský

JCKV arc. Karel Habsbursko-Lotrinský

Z čeho ten nápadný rozdíl… snad že dnešní Německo, třebaže pozbylo někdejšího velmocenského postavení, je země slušně prosperující, ekonomický tahoun Evropy, lid až na trochu toho nadávání, to už jinak nejde, je se stavem věcí vcelku spokojen, i není proč upínat se lítostivou vzpomínkou do časů císaře Viléma. Rakousko… co by se prosperity týkalo, s Německem si nijak nezadá; bývalo však za oněch časů říší respektovanou, ve hře velmocí neopomenutelnou, Vídeň byla metropolí Evropy z nejpřednějších, tón udávající středisko kultury… ten ústup do provinciality přece jen bolí a zanechal za sebou trochu trpkosti, z níž se líhnou nostalgické city. Ale jen trochu. Země Koruny české… to už je jiná. Vlastenecká duše si nerada přiznává selhání, ale z celého toho bezmála už století, uplynuvšího od 28. října 1918, snese kritiku jen prvních dvacet let, a ještě s výhradami. Ostatek je jeden sled pohrom, jež nelze pokaždé svést na neužilé velmoci, bez odporu přijatého poddanství, ponížení a malosti, tragicky chybných odhadů, nadějí velikých a zklamaných, ani současný stav není právě, nad čím by se hruď mohla dmouti pýchou.… člověk může mít velmi pozitivní vztah k zemi svého zrodu a přesto si položit otázku – jaký je součet toho všeho? Co jsme získali? Co jsme ztratili? Co, položeno na vážky historie, z obojího převažuje? A je-li k sobě upřímný a nic si nezastírá, snadno dospěje k výsledku, že jsme ztratili mnoho a získali málo, škoda přeškoda těch časů, kdy stačilo pivo píti, vesel býti, císaře a vlast svou vždycky ctíti, jak to stojí v té písničce o pivo-pivovárku.

Teď ještě na závěr článku, co s tím. O sto let zpátky se vrátiti nemožno, to dějiny nedovolují. Ale aspoň poučit se lze. Císařské Rakousko nebylo ideální útvar. Pojalo do sebe během své mnohasetleté existence nesourodou sbírku národností, někdy ochotnějších k spolupráci, někdy méně, někdy odbojných a vzpouzejících se. Jeho vládci se dopouštěli osudných chyb (ostatně ukažte mi, který ze současných státníků se jich nedopouští), k řešením se odhodlávali neradi a většinou až když bylo pozdě (totéž ostatně). Ale jakáž pomoc, byl to útvar za daných okolností optimální, svým národům nejlépe na míru šitý, vyčnívající hrany staletími obroušené, pozitivního vývoje schopný, obstojně fungující, ve svém závěru dobře demokratický. Mohli ho naši pradědové dál budovat a dobudovávat, reformovat, napravovat chybná rozhodnutí, urovnávat napětí mezi etniky, krok po kroku uvážlivě modernizovat. Jenže oni si mysleli, kdovíjak si pomůžou, když jej místo toho rovnou zničí. A věru, pomohli si. Nebo ještě spíš pomohli nám, svým potomkům, neslušno psáti do čeho a kam.

Heldenberg 9
Heldenberg 8
Heldenberg 7

A situace se opakuje. Opět máme v Evropě útvar, jejž naprosto nelze zvát ideálním. Sdružil v sobě sbírku národů, některé ochotnější táhnout za společný provaz, jiné se vzpouzející, jestě jiné, příliš nesourodých tradic a obyčejů, do něj nikdy neměly být přijaty. Opět se nadává v království českém, na Brusel jako druhdy na Vídeň. Opět si ledakdo myslí, jak náramně bychom si pomohli, kdybychom ten chybující, povrchnosti a nedomyšlenosti plodící útvar poslali k čertu. Jenže, jenže. Ač si to tak mnohý národovec český neuvědomuje nebo nechce připustit, představuje onen s takovou chutí kritizovaný útvar hráz proti roztahovačnosti jednak ruské, v tom se nezměnilo nic, jednak islámské. Opět vládne představa, že nikoho nepotřebujeme, na všechno stačíme sami, a když ne, však on nás někdo ochrání. A kdyby už klec spadla, osvobodí; dávat se osvobodit, na to jsme kabrňáci. Nemusí, drahouškové, nemusí. Doba nevoní růžemi a vzájemné semknutí, byť obtížené omyly, je lepší zárukou existence než žádné. Pomyslete si říší Rakouskou rozdělenou na množství republik a republiček – jaký to milý základ k universální Ruské monarchii! psal František Palacký před stosedmašedesáti lety v dopise frankfurtskému sněmu a platí to s obměnou podnes. Leda by se někdo té universální putinské monarchie nemohl domodlit; to ovšem je dobrá rada drahá.

Fotili pánové Martínek a Žalský, další snímky k vidění zde

Hannover, 9. června 2015



Diskuse


B. Rybák
21:37
14.6.2015

J. Sova
16:08
13.6.2015

J. Sova
16:20
13.6.2015

Z. Rychlý
8:05
14.6.2015

J. Sova
9:45
14.6.2015

Z. Rychlý
11:24
14.6.2015

J. Sova
15:55
14.6.2015

Z. Rychlý
18:43
14.6.2015

L. Severa
16:00
13.6.2015

J. Kanioková
22:27
13.6.2015

J. Čížek
9:47
16.6.2015

T. Kohout
R U
15:59
13.6.2015

J. Vintr
18:16
13.6.2015

V. Kraus
10:32
14.6.2015

J. Čížek
9:55
16.6.2015

P. Sulc
0:43
18.6.2015

T. Kohout
15:53
13.6.2015

J. Sova
14:14
13.6.2015

J. Sova
15:58
13.6.2015

J. Sova
21:30
13.6.2015

Z. Rychlý
7:50
14.6.2015

J. Čížek
10:18
16.6.2015

V. Němec
12:57
13.6.2015

J. Kanioková
22:51
13.6.2015

Z. Rychlý
12:48
13.6.2015

J. Kanioková
1*
23:16
13.6.2015

J. Kučera 376
12:05
13.6.2015

V. Kraus
8:52
13.6.2015

J. Vintr
9:38
13.6.2015

J. Jurax
20:27
13.6.2015

J. Jurax
20:27
13.6.2015

J. Jurax
20:30
13.6.2015

J. Kanioková
Ď
23:21
13.6.2015

J. Jurax
19:43
14.6.2015

J. Heincl
4:09
13.6.2015

J. Kanioková
23:28
13.6.2015

J. Kanioková
16:37
14.6.2015

J. Zak
1:27
13.6.2015

P. Sulc
4:35
13.6.2015

J. Kanioková
23:45
13.6.2015

P. Sulc
3:35
14.6.2015

J. Čížek
10:02
16.6.2015

P. Sulc
19:57
16.6.2015

J. Čížek
17:35
18.6.2015

P. Sulc
22:32
18.6.2015

počet příspěvků: 47, poslední 18.6.2015 10:32









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.